Císař je nahý

Zúčastnila jsem se jako divák moc zajímavého jezdeckého kurzu. Skvělý lektor, přínosné informace. Kurz se pořádal v hale klasické sportovní stáje, zaměřené na parkur. Ve volných chvílích jsem pozorovala cvrkot na jízdárně, vnímala atmosféru a pozorovala jednotlivé účastníky kurzu. Předesílám, že sama jsem hobby jezdec s jedním, opečovávaným koněm, a chutí se vzdělávat. Pro lepší představu – můj kůň je bosý, protože má kvalitní, zdravá kopyta, a jezdíme jen na ohlávce. Takže nejsem sporťák a nebudu. Jezdím pro ty chvíle souznění s koněm – na jízdárně i venku. Pro ten pocit klidu a mentálního propojení se vzácným přítelem. Neznamená to ale, že se nesnažím jezdecky vzdělávat a náš pohyb kultivovat. V dané stáji jsem tedy opravdu sledovala něco, v čem denně nejsem a být nechci. Nepatřím tam.
Kromě knih o stavbě těla koně, jeho kostech, svalech a šlachách, mi hodně pomohla i možnost sledovat při práci koňskou fyzioterapeutku. Vzdělanou a šikovnou ženu, která má skvělé výsledky, a která je, naštěstí, v místě, kde žije můj kůň, neustále k dispozici. Diagnostikuje a pomáhá. Díky ní jsem se naučila vidět nepravidelnosti v pohybu koně a asymetrii jeho těla. Nepoznám vždycky co přesně je špatně, ale poznám již celkem spolehlivě, že je něco špatně. Že je kůň ztuhlý, zablokovaný a nechodí tak, jak má.
Už se dostávám k jádru věci. Ať už šlo o koně, kteří se účastnili kurzu nebo o mladé koně, kteří se ten den střídali na jízdárně, 90% z nich mělo nějaký fyzický problém! A to se nebavíme o artritických vysloužilých staroušcích, ale o mladých, zřejmě drahých, rok, či dva, obsednutých koních – nadějích parkuru. Viděla jsem x koní, kteří byli ztuhlí a zkřivení od čelisti až k ocasu, který nesli výrazně nakřivo. Někteří kráčeli na toporných a ztuhlých zadních nohách, jiní dělali každou nohou jinak dlouhý krok a ještě si na každý druhý krok pomohli kompenzovat bolest a ztuhnutí mohutným máchnutím krku dolů. Viděla jsem krky zaoblené za třetím obratlem, koně na předku a se zadníma nohama „pádlujícíma“ bezmocně kdesi vzadu. Neviděla jsem ani jednoho hezky podsazeného koně s pravidelným a elegantním pohybem. Viděla jsem koně bolavé, nešťastné a pohybující se nekorektně. A když vidím čtyřletého koně zoufale se bránícího udidlu, sešněrovaného do nepřirozené polohy, s kyčelními hrboly různě vysoko a ocasem neseným na stranu, říkám si, jak na tom asi bude za dva roky, za pět, za deset? Vím, že mladý kůň teprve ten správný pohyb hledá a s pomocí jezdce si procvičuje svaly a učí se podsadit. Pochybuji ale, že takto se ten bolavý a ztuhlý mladý koník někdy toho krásného a kultivovaného pohybu dobere.
Osobně bych se styděla sednout na koně, který má tak očividný zdravotní problém. Věděla bych, že ten kůň má být doma a má na něm pracovat fyzioterapeut, dokud nebude zase fit. Ale kolem těch nešťastných marodů jsem viděla jen lidi hrdé na své jezdecké umění, na velkou stáj a kvalitní koně. Všichni se poplácávali po zádech a chovali se jako velcí světáci. Říkala jsem si, že to prostě nevidí. Že si myslí, že je vše v pořádku. Když jsme někoho upozornili, že kůň má očividně problémy s nějakou konkrétní částí těla, dostalo se nám nevraživých pohledů a odpovědí typu: „Ten ocas nakřivo nosí odjakživa.“ Nebo „Občas sem někdo ty koně přijde srovnat, ale ono to moc nepomáhá…“. Bodejť by to pomáhalo, když to vzniklo špatnou manipulací a špatným ježděním, které se nemění. Je to bludný kruh.
Přiznám se, že když jsem hleděla na nešťastné výrazy některých koní, říkala jsem si: „Ono to jezdectví je opravdu asi jen společností tolerované týrání zvířat. Chci se toho vůbec účastnit?“ Bylo mi z toho strašně smutno a chtělo se mi křičet: „Když to neumíme dělat, tak se na to vykašleme! Tohle je celé pomýlené a žádné zvíře by kvůli člověku nemělo tohle snášet! Pojďme raději pěstovat bylinky, fotografovat nebo tkát gobelíny. Při tom nenaděláme tolik škody…“
Myslím, že by každý kůň měl dostat možnost vyjádřit, co si o své společné aktivitě s člověkem myslí. Měl by být na veliké pastvině a sám si vybrat, jak se bude chovat, když za ním přijde „jeho“ člověk. „Ulovit“ koně v boxu, sešněrovat ho do kozelce a znemožnit mu jakékoliv protesty je zbabělé. Umožňuje to ale hrát společnou hru na „jak nám to pěkně jde“. Také nám to umožňují někteří koně, kteří se příliš brzy nechají zlomit a signály bolesti, frustrace a nevole nad snášenou hrubostí přestanou vysílat. Uzavřou se do sebe a život se snaží prostě nějak přežít. Ti už ale nemají s tím nádherným archetypem síly a nespoutanosti nic společného.
Osobně bych řekla, že skutečně dobrých jezdců je v naší zemi hrstka. Pak je tu skupina lidí, která má stále na čem pracovat, ale snaží se a užívají si tu cestu – vzdělávání se, hledání, zkoušení v praxi. Veliká skupina jsou, bohužel, lidé, kteří se jen kochají, jak pěkně jim to na koni sluší, a sbírají body na různých soutěžích. Pro obrovské ego už v nich není prostor pro empatii a schopnost pozorovat koně. A nebo, ještě hůře, vidí všechnu tu bolest, kterou způsobují, ale volání peněz a společenská prestiž jsou silnější, než hlas svědomí. Pak je ale na čase si tu všeobecnou mizérii přiznat a začít dělat věci jinak. Pokud koně naším zásahem mrzačíme místo toho, abychom z něj dělali toho „šťastného atleta“, ohebného, vyváženého a v kondici, tak je naší povinností přístup zásadně přehodnotit a buď to dělat správně, nebo vůbec.