Čím vás obdarovali koně: 1. místo

Čím mě obdarovali koně

„Nugetka čeká další hříbě!" „To je hrozný, už má celkem věk a zase čeká…" „Dneska na jízdárně, to jsme si teda daly, lítala by, mamina jedna zasloužilá." „Ty mě vůbec nevnímáš, viď, že ne?" „Vůbec si mě neposlouchal…" „Ale ano, ano, já tě slyším…" „Co na koníkách?" „Všechno v cajku, jo?" „To jsem rád!"

Opravdu jsem z tohoto rozhovoru, jestli by se neměl nazývat spíše monologem, moc neměl. Ne, neposlouchal jsem ji. Vůbec netuším, co mi říkala, ale bylo to nepochybně o koních! Koně jsou fajn, bezva zvířata, krásná a úžasná… To je tak jediný, co mi utkvělo v hlavě z různých vyprávění o nich, i když popravdě moc tyto rozhovory nevedu! Spíš myslím na to, jak to bude zítra v práci. Co všechno je potřeba udělat a dá se to vůbec stihnout do konce měsíce? Ne, jistě ne, budu muset posunout termíny dvou schůzek a dostávám se do časového presu, ne, jen to ne… Do toho všeho ještě ta má záda! Jak dlouho už jsem po operaci ploténky? Hmm, to už bude skoro rok a přesto to pořád cítím. Když nepracuju, tak vůbec, ale takové dny nemám a ani si nemůžu dovolit mít, bohužel!

„Dneska to bylo fajn, Evita je moc hodná kobylka, hezky skáče, má příjemný chody…" „No ale Maňásek, ten je prostě jen jeden." „Taky nám už stárne a je to na něm znát, jenže když se rozcválá na svém kopečku, tak je to zase ten dostihový mladík, co lítá s větrem o závod." „Dneska jsme ten vítr trumfli, byla to sranda…" „Ach joo, vnímáš ty mě vůbec?" „Můžeš mě někdy na chvíli poslouchat?!" „Jistě, poslouchám tě, Maňásek je skvělej, to každopádně." „Aha, ty víš, kdo on je, jo?" „No jistě, pěkná kobylka, co na ní jezdíš, přeci." „Cožeeeeee?" Sakra, trošku se na mě rozkřikla. Měl jsem za to, že je to milá kobylka, co pěkně skáče, a ona snad není? „Jaká kobylka, je to přeci kluk, kluk a plnokrevník k tomu, běhal přeci dostihy a má teď bolavý nohy." „No jistě, tě jen tak zkouším, lásko." A prásk, už je pryč a konec rozhovoru. Uuuuf, to bylo těsný! Přemýšlím, jak se udobřit. Opravdu netuším nic o koních, které navštěvuje, a zajímá mě to vůbec? Strašně, jenom na to nemám čas a ta záda občas tak bolí, tak přeci nemůžu myslet na milion věcí okolo, když práce je tak důležitá… „Zlato, já přeci vím, že Maňásek je fajn koník." „Co kdybychom za ním zítra zajeli a přivezli mu něco dobrého na zub?" „Hmm, potřeboval by taky nový kamaše, můžeme se stavit nejdřív v jezdeckých potřebách, co říkáš?" „No určitě, to bude bezva", odpovídám a myslím si, že něco jako kamaše pro koně bude celkem levná záležitost a že bych jich mohl koupit klidně deset, hlavně když bude doma klídek.

Ne, není to levná záležitost a deset bych jich koupit asi ani nemohl. Koupil jsem čtyři a myslel jsem si, že při placení se někde stala chyba! Nicméně tuny pamlsků, co jsme nabrali, nějaké ty kamaše a pár dalších věcí nezbytných pro jezdce i koně se mi už nechtělo vracet, čili jsem vyndal platební kartu a bylo vymalováno. Na mém účtu! Co ti koně všechno k životu nepotřebujou, pomyslel jsem si! Vyrazili jsme směr stáje, konečně. Juknu na koně a mizíme domů. Mám tuny práce, dvě pracovní schůzky, nemám odvolat tu jednu? Ne, stíháme v pohodě…

„To je Evita, tohle je Maruška, je ještě mlaďoučká, běhat teprve půjde, tady pak stojí Jean s hříbátkem…" Koukal jsem na ta krásná stvoření a neřekl ani slovo. Takhle zblízka jsem je ještě asi nikdy neviděl. „Tohle je Robert, tak mu říkáme, ale na dráze mu přezdívali Stříbrný šíp, no a tady k nám jde Bejrut, moc hodný kluci." „Pojď honem, támhle už čeká Maňásek…" A mezitím, co se má drahá polovička mazlila se svým oblíbencem, já jsem se nějak nemohl zbavit toho tmavého, vysokého koníka s krásným čímsi bílým na čele ve tvaru obrácené kapky. Šel pořád za mnou, měl jsem divný pocit, ale vůbec jsem se nebál. Mám se ho teda nějak dotknout, či ho odstrčit? Nech mě být, musím jít na druhý konec pastvin, podívat se povinně na Maňáska a hupky dupky domů. Jenže, on mě být zdaleka nenechal. Šel za mnou jak pejsek, proč ale? „Jeee, Bejruta tam nech, pojď sem a seznam se s Maňáskem, je to zlatíčko." „No já bych ho tam snad i nechal, ale on mě pronásleduje." „Můžu ho pohladit?" „Jo jasně, je hodnej." Pohladil jsem ho opatrně po krku, stál jako socha, ani se nehnul. To je teda pocit, je tak hebký a teplý… V tom jsem sám sebe přistihl, že ho hladím a poplácávám a koník stojí a kouká. Objal jsem ho, bylo to něco nádherného. Dal jsem mu pusu na čumák, nebo jak se té části hlavy říká. Bejrut stál a koukal na mě. Já zase na něj a pohled do jeho očí mi říkal, ať stojím dál a nikam neodcházím. Nešel jsem. Ten den jsem zrušil všechny schůzky a do práce jsem se už nedostal. Byla sobota, krásný slunný podzimní den a já jsem se seznámil s Bejrutem. Postupně jsem poznal i ostatní koně, už vím, kdo je Maňásek a taky jak moc rád má pamlsky!

„Ten Bejrut je moc milej koník, co on je zač, taky běhal dostihy?" Ptám se opatrně, leč poměrně odborně! Opravdu mě to zajímá a odpovědi se už nemůžu dočkat. „Bejrut běhal hodně, vloni běžel i Velkou pardubickou, nevedl si špatně." „Teď ho trošku bolí nožky, tak uvidíme, co dál." Aha, tak on běhal a dobře. Je zvláštní, tak se na mě díval, ten pohled nemůžu zapomenout… „A Maňásek ten taky běhal?" „Všichni běhali, kromě Evity, to je český teplokrevník a ty dostihy neběhají." Přistihl jsem se, že mě zajímá, proč je takoví koně neběhají a jak si ti ostatní vedli, když běhali. Vyptával jsem se dlouho a bavilo mě poslouchat vyprávění o tom, co který kůň rád dělá a co naopak moc nemusí, co dělal dříve a co možná bude dělat v budoucnu…

„Pojedem zítra zase za Bejrutkem?" Ptám se dychtivě hned další pátek. Dostávám kladnou odpověď, s poněkud nečekaným údivem, a už si to frčíme směr stáje. Přiběhnu dovnitř a hledám Bejruta. Aha, je venku s ostatními. Jdu k němu a dávám mu dobroty. Jsem rád, že ho vidím a doufám, že je i on rád. Ostatní jsou rádi jisto jistě, cpou se, až se jim dělají boule za ušima. Milí společníci, tak hodní a roztomilí, myslím si o nich… Škoda, že tu nemůžu být častěji, nebo by to šlo?

Časem jsem zjistil, že práce mi neuteče a u koní čas ubíhá mnohem rychleji. Zamiloval jsem si Bejruta a možná se na něm někdy i svezu! Koně jsem do té doby moc neznal… Pravda, známe se teď teprve krátce, ale dali mi víc než kdokoliv jiný za celý můj život. Obdarovali mě schopností naslouchat jiným, nemyslet stále jen na práci (ta opravdu neuteče), být víc trpělivý a naučil jsem se vnímat jejich krásu a laskavost! Schopností utrácet za ně nemalý peníz v jezdeckých potřebách, tím mě pravda neobdarovali, ale zjistil jsem, že ji v sobě mám a nelituji… A má operovaná páteř? Nestěžuji si, Bejrut mi ji snad vyléčil. Při každé další návštěvě je to jen lepší a lepší, nebolí a to je ten největší dar. Nikdy předtím mě ani nenapadlo zpomalit své pracovní tempo, nebo dokonce zastavit a vypnout. Pak jsem poznal koně a Bejruta…