První olympijské hry ve starověku se konaly v roce 776 p. K. v Olympii, i když jejich myšlenka hořela v Řecku mnohem dříve – jen se neuchovávaly seznamy olympioniků. Už tehdy bylo samozřejmé, že válčit a sportovat se nedá současně a Řekové dilema vyřešili oficiálním sportovním příměřím. Tento posvátný mír mezi řeckými státy se nazýval ekecheira. Znamenal zákaz válek a jiných násilných činů, zajišťoval účastníkům her bezpečný průchod i přes nepřátelské státy. Ekecheira začínala už 3 měsíce před konáním her, kdy poslové cestovali z města do města, ohlašovali datum konání her a vyzývali k ukončení všech bojů.
Na prvních starověkých olympiádách se výhradně běhalo a první koně se na hipodromu poblíž stadia objevili až při 25. olympiádě – tehdy se jednalo o závody dvoukolových vozů se čtyřspřežím. Od 93. olympiády se tato soutěž rozrostla na 5 vozatajských disciplín.
Hipodrom měřil dokola 4 stadia (cca 782 m) a byl podélně rozčleněný na dvě poloviny, vozy se točily kolem dvou otočných bodů na protějších stranách a jezdilo se nalevo. Proto se na pravou stranu zapřahali ti nejlepší koně, aby stačili provést co nejrychleji obrat. Pochopitelně se tyto závody neobešly bez karambolů, protože všichni vozatajové se snažili jet co nejkratší dráhou. Vozy byly jednoduché konstrukce. Jen dvě kola, podlážka a ve výši pasu opora. V případě kolize se rozpadly stejně snadno jako tělesná schránka vozatajců.
Do lehkých dvoukolových vozů se zapřahali jak dospělí koně a muly, tak i hříbata, která absolovovala jen tři kola.
U jezdeckých disciplín se za soutěžícího nepovažoval jezdec, ale majitel spřežení a získaná cena tedy náležela jemu – nebo jí. Vozatajské soutěže byly jedinou disciplínou, kde se mohly ženy nepřímo zúčastnit alespoň v roli majitele.
Ve světle současné feminizace jezdectví je dobré si připomenout, že tehdy se ženy na hry nesměly ani podívat pod hrozbou trestu smrti a vdaným ženám bylo pro jistotu zakázáno se po dobu konání her k Olympii přiblížit. Nejspíš proto, že by je pohled na nahé sportovce mohl rozrušit? Pro klid u domácího krbu však měly ženy svou vlastní olympiádu v rámci náboženských oslav zasvěcených bohyni Heře. Nazývala se Héraia a svobodné ženy v ní mohly soutěžit ve třech běžeckých disciplínách.
Muži měli jediné omezení. Boje atletů nesměli sledovat s velkým kloboukem, který by bránil ostatním ve výhledu.
Šípková Růženka spala pouhých sto let, zatímco olympijské hry musely čekat jedno a půl tisíciletí, než byla jejich myšlenka znovu vzkříšena. Roli zlé sudičky zastal císař Theodosius I., který svým ediktem v roce 326 př. Kr. konání olympijských her v Řecku ukončil.
ResuscitaceKdyž Němci vykopali pod svahem Krónu Olympii a vynesli na světlo cenné archeologické nálezy, objev uchvátil francouzského učitele barona Piera de Coubertaina natolik, že se rozhodl poselství sportovního svátku po patnácti stech letech oživit. Byla na to vhodná doba, koncem devatenáctého století byl sport všeobecně v módě a sám Coubertain ho považoval za důležitou součást vývoje mladých lidí. Inicioval konání Mezinárodního kongresu pro obnovení olympijských her na půdě Sorbonny, kde vznikl v roce 1894 Mezinárodní olympijský výbor. Jméno jeho generálního tajemníka bylo předurčeno a přízvisko Otec moderních olympijských her si Piere de Coubertain rozhodně zasloužil. První a velmi úspěšné moderní olympijské hry se konaly v roce 1896 v Aténách. Koně si však na svou novodobou premiéru museli čtyři roky počkat.
Úroveň těchto olympijských her nebyla valná a Piere de Coubertain se od nich distancoval. Možná ani nám dnes nepřipadají tehdejší výkony jezdců heroické. 1,85 do výšky a 6,1 m do dálky, to jsou výsledky zlatých medailistů. Přesto je důležité, že se v Paříži v moderních olympijských hrách objevili jezdci na koních poprvé a hned ve čtyřech disciplínách: skoková soutěž Grand Prix, pólo, skok vysoký a skok daleký. Medailisté z Paříže však nebyli jen prvními, ale také posledními v těchto disciplínách – kromě póla, které se na olympiádách hrálo ještě 4x. Od roku 1912 dodnes reprezentuje jezdectví na OH drezura, parkur a všestrannost. Proluka mezi Paříží (1900) a Stockholmem (OH 1912) napovídá, že další cesta koní za pěti kruhy nebyla rychlá ani snadná.
Vrchní podkoní švédského krále hrabě Clarens von Rosen měl vedle šlechtického titulu sportovního ducha, diplomatické schopnosti a touhu dostat znovu jezdectví na listinu olympijských sportů. Jako správný muž činu v roce 1907 napsal Mezinárodnímu olympijskému výboru příslušný návrh – měl v úmyslu protlačit jezdectví právě na OH Londýn v roce 1908, tedy jen o rok později. Zjevně uměl být přesvědčivý, protože výbor návrh schválil – bohužel podcenil nadšení, které toto rozhodnutí vyvolá. Místo předpokládaných 25 se přihlásilo 88 koní z osmi zemí. Nebylo kde je ustájit a kde trénovat, navíc se objevil další problém – každá země měla jinou představu o hodnocení a rozhodování soutěží. Výbor své průkopnické nadšení ztratil a rozhodnutí zrušil. Hrabě se ani tentokrát nevzdal a vytvořil výbor důstojníků, který měl za úkol vybrat disciplíny na OH ve Stockholmu v roce 1912. Členem výboru byl také švédský princ Carl a jeho slovo mělo váhu. Stockholm se mohl těšit na novou olympijskou premiéru jezdeckého sportu. Disciplíny parkur, drezura a všestrannost jsou na programu letních her bez přerušení dodnes. Stínem na zásluhách hraběte Clarence von Rosen jsou jeho pozdější otevřené sympatie k nacizmu, které neskrýval ani po válce. Byl osobním přítelem Adolfa Hitlera a Hermanna Göringa.
Pro armádu znamenal přiježděný kůň především poslušný kůň. Lehce ovladatelný a obratný ve všech chodech, ochotný skočit překážku a být pod kontrolou i v případě setkání s neznámým objektem. Drezura se skládala ze třech částí – drezurní úloha na obdélníku 20×40 m, skoková zkouška a test poslušnosti.
1. den
Vytrvalostní zkouška – 55 km trasa po cestách, povolený čas 4 hodiny, což vyžadovalo rychlost cca 233 m/min, tj. cca 13,4 km/hod
2.den
Odpočinek
3.den
Steeplechase 3,5 km s 10 překážkami, rychlost 600 m/min (36 km/h)
4.den
Skoková zkouška – 15 překážek, maximální výška 1,30 m, maximální šířka 3 m
5.den
Drezurní zkouška – na rozdíl od samostatné disciplíny jezdci všestrannosti absolvovali jen část bez skoků a testu poslušnosti a nebyl vyžadován cval na osmičce s přeskokem
Koně museli navíc nést minimální předepsanou váhu 176 lb, tj. 80 kg.
Na kolbišti bylo postaveno 15 překážek, ale některé z nich se skákaly více než jednou. Překážky měly maximální výšku 1,40 m, šířku vodního příkopu 4 m. Jezdci se snažili oproti dnešku nasbírat co nejvíce bodů (10 za bezchybné překonání překážky, mínus body za shození nebo zastavení). Stejně jako ve všestrannosti zde byla předepsaná minimální váha – kůň musel nést aspoň 80 kg.
Pár týdnů před vypuknutím první světové války se u jednoho stolu hovořilo o míru a olympijské myšlence, zatímco u druhého se ve stejné době scházejí Ferdinand d´Este s německým císařem Vilémem a plánují vojenský úder. Sen o „bleskové válce" a následném svátku sportovců na OH Berlín 1916 se však rozplynul stejně jako představa Němců o válce jako nejlepším léku na krizi. Odkaz starověké ekecheiry zůstal jen pojmem v dějepise. Byla válka a lidi i koně čekala jiná dobrodružství než sport – strádání a smrt. Politika zvítězila nad sportem a nikdo nečekal, že podobné dilema se bude opakovat – olympiády střídaly jedna druhou bez větších otřesů dvacet let.
Chceme na olympiádu, ale nebude to vypadat jako podpora Hitlerovi? Nacismus vládl v Německu už tři roky, Židé byli kráceni ve svých právech a v hlavách státníků se odehrávalo dilema – sport nebo politika? Těžko říci, zda byla inspirací řecká ekecheira, ale důležité je, že zvítězil sport. Olympiáda v Berlíně hostila nejvyšší počet států s bonusem prvních televizních přenosů v historii. Nacisté na čas odstranili z ulic vše, co připomínalo totalitní režim, antisemitizmus a vlastně vše politické. Sport na chvíli zastínil fašistickou zrůdu. Rok 1936 byl také nadlouho posledním rokem slávy československých jezdců. České jezdectví na olympijských hrách bude obsahem příštího dílu a věřte, že se nemáme za co stydět.
Do roku 1952 se jezdeckých soutěží ve všestrannosti mohli zúčastnit výhradně armádní důstojníci. Také v drezuře a ve skocích bylo jen pár civilistů a ženy pod pěti kruhy nestartovaly vůbec. Až Olympijské hry v Helsinkách přinesly v tomoto bodu změnu a hostily v soutěžích muže i ženy. Jednou z nich byla Lis Hartelová, která získala stříbrnou medaili v drezuře navzdory svému tělesnému postižení. Její nohy byly od kolen dolů ochrnuté. Svůj triumf dokázala o 4 roky později zopakovat ve Stockholmu. Stala se inspirací pro vznik mnoha hiporehabilitačních středisek v celém světě. Zemřela v roce 2009 ve věku 87 let.V některém z dalších článků se ke slavným koním a jezdcům vrátíme.
Zlaté pravidlo „krmit málo a často“ je mantrou každého výživáře. Pro koňský žaludek je to ideální p...
Ostrov Naděje v Běstvinách u Dobrušky se ponoří do sváteční atmosféry. Už tuto sobotu 13. prosince od 1...
