Rozhodnutí komise vytrvalosti z 10. dubna 2014: regulace nadměrných rychlostí v soutěžích st. Z a L: Zejména v nižších soutěžích, tj. Z a L, se v posledních letech razantně zvyšují rychlosti části závodního pole, což má negativní dopad zejména na další sportovní kariéru koní. Mladí či nezkušení koně potřebují dostatečný čas a přiměřený trénink na adaptaci pohybového aparátu na nadměrnou zátěž, což zdolávání členitého, mnohakilometrového terénu ve vysoké rychlosti jednoznačně je. Ve vytrvalostním sportu je fyziologickým pravidlem, že nejprve se u koně musí vybudovat vytrvalost a teprve potom se přidává rychlost. V opačném případě se kůň většinou do vysokých soutěží vůbec nedostane. Jelikož nám jde o růst a prosperitu české vytrvalosti, musíme vést jezdce k rozumným sportovním začátkům jejich koní. Z toho důvodu bude omezena maximální průměrná rychlost v soutěžích st. Z a L na 16 km/hod v každém kole dané soutěže. Tato rychlost koresponduje s maximální rychlostí soutěží kvalifikace novice. Podobná praxe je odzkoušená jinde ve světě, namátkou Belgie, Polsko, Slovensko. Jelikož sezona 2014 se již rozjela a pravidla jsou odsouhlasená a platná, bude daná regule praktikována rozpisy jednotlivých závodů.
Ruku v ruce s touto regulací půjde také vzdělávání nových i stávajících jezdců, masivnější osvěta na webových stránkách i další kroky. Neméně důležitý důvod pro tento krok je také zvýšení bezpečnosti v nižších soutěžích, kdy se snižuje zejména riziko ztráty kontroly nad koněm v nepřiměřené rychlosti, a tím se eliminuje obava části jezdců ze situací z toho vyplývajících. (zápis z jednání)
Kdo chce se svým koněm zamířit na mezinárodní závody, musí projít kvalifikací novice – tzn. během 24 měsíců absolvovat dvě soutěže stupně Z, jednu soutěž L a jednu soutěž S maximální rychlostí včetně vstupů do vet gate 16 km/hod. Toto opatření je v souladu s welfare koní a zohledňuje známou zásadu přípravy vytrvalostního koně – nejprve vytrvalost a pak rychlost.
Několikanásobná mistryně světa, legendární Valerie Kanavy, jejíž svěřenci dosahují v nejvyšších soutěžích vysokých rychlostí, začíná velmi pomalu a buduje nejen základní vytrvalost, ale hlavně psychiku a ovladatelnost koně. Ovšem jejím cílem není cizelovat čím dál rychlejší výkony koně v nižších soutěžích, ale připravovat ho do vytrvalosti, tedy do soutěží 120 km a výše. Legendární „babička" vytrvalostních jezdců o přípravě mladých koní říká: „Chcete-li, aby kůň dlouhá léta závodil, musíte ho chránit na začátku." Jak moc pečlivá a opatrná příprava se odehrává u jejích svěřenců, o tom si můžete číst ZDE.
„Speed kills" je věta holá, která především v poslední době brázdila pole mezinárodní vytrvalosti a týká se fatálních případů v soutěžích od 120 km výše. Problém byl nastolen dávno předtím, než se tyto případy koncentrovaly na Středním východě, např. podle údajů AERA (australská vytrvalost) v Austrálii během 15 let od roku 1990 uhynulo v souvislosti s vytrvalostními závody 24 koní a 40 % z nich na vyčerpání. Varování přišlo také po úmrtí dvou koní na WEG Jerez v roce 2002. A co nižší soutěže? Dovedeme-li rychlosti v nižších soutěžích do téměř dostihových hodnot – jsou tito koně ohroženi méně než ti, kteří ve vysokých rychlostech jezdí soutěže na 160 km? Je možné trénovat nejprve rychlost a pak prodlužovat vzdálenost? Odpověď je složitější a možná nám napoví analogie s maratonci:
Problematika maratónského běhu sama o sobě svádí k předsudkům. A to proto, že se akcent klade především na dlouhodobou vytrvalost. To bylo poplatné amatérským dobám. Tehdy měl způsob přípravy formu dlouhých vytrvalostních běhů v terénu či na silnici bez použití intervalového způsobu tréninku.
V době komercializace a profesionalismu ve sportu obecně a nyní zvláště i u maratónského běhu hrají roli i další atributy vytrvalosti – střednědobá, krátkodobá či dokonce i rychlostní vytrvalost. Odpovědí může být celá řada.
V mnoha případech sportovní ontogeneze běžce vytrvalce začíná od rychlostní vytrvalosti na kratších tratích, která spěje přes střednědobou ke dlouhodobé vytrvalosti na delších tratích. Dalším příkladem mohou být téměř sprintérské závěry maratónských běhů, v nichž jsou běžci schopni vyvinout abnormální zrychlení. To všechno svědčí o komplexnosti pojmu vytrvalost.
Jen je třeba si uvědomit rozdíl mezi vědomou aktivitou člověka a trénováním koně, který je schopen za určitých podmínek překračovat hranice svých fyziologických schopností, na což tak ráda poukazuje organizace RSPCA, která dění v této disciplíně pečlivě sleduje.
Zvláště začínající koně, kde stádový pud a prostor bez hranic může snadno přebíjet pečlivou jízdárenskou přípravu, mívají horkou hlavu a tendenci závodit, nenechat si ujet lot. Představa, jak si koně v obratu přistavím k vnitřní ruce a budu klidně cválat nebo klusat, zatímco mu další tři koně mizí za horizontem, se v reálu občas mění v bouřlivou diskuzi, ve které kůň ztrácí drahocennou energii. Tady závisí na jezdci, jak je schopen s takovým koněm komunikovat a někdy stačí trochu strategie – najít si svému koni rovného začátečníka a ubrat tempo. S přibývajícími starty, kde se podaří koni dobře tempo nastavit a s přibývající vzdáleností, se často koně zklidní. V nejnižších soutěžích je to také otázka fair play – jak si jezdci mezi sebou navzájem vyhoví. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že najít si pro svého „horkého" koně parťáka s odpovídající rychlostí nikdy nebyl problém. Ovšem stačí jeden – dva koně řítící se po trati dostihovou rychlostí – a pro nezkušeného koně může nastat nepříjemná situace, což kazí nejen výcvik, ale ohrožuje to i zdraví všech účastníků. Rčení There are no problem horses – just problem riders tak ponechává plnou odpovědnost za způsob jízdy jen na jezdcích. Není divu, že většina států v nižších soutěžích nastavila omezení rychlosti – případně existují soutěže bez umístění – pouze dokončil-nedokončil.
Skutečnému soutěžení předcházejí tréninkové jízdy od 20 do 80 km, kde platí přísnější veterinární kontroly (tepová frekvence 55), jezdci mezi sebou nezávodí, cílem je absolvovat trať.
Australská organizace ochránců zvířat New South Wales Animal Welfare zmiňuje skutečnost, že kratší jízdy přitahují méně zkušené jezdce s hůře připravenými koňmi. Tréninkové jízdy slouží jako výchovný a vzdělávací prostředek pro začínající jezdce.
U vytrvalostních závodů od 20 do 90 km při rychlostním limitu 12-15 (16) km/h se pořadí vypočítává podle vzorce dosažená rychlost – minimální rychlost x 100 a to se vydělí tepovou frekvencí, kterou kůň vykázal v poslední veterinární kontrole. Pro jezdce, kteří prošli kvalifikačními koly a získali statut sportovce GP, Elite a Elite GP pak platí minimální rychlost 12 km/h.
Německá pravidla rozlišují kategorie rychlosti na T2 – T8, přičemž číslo udává, za jakou dobu kůň urazí jeden km (T2 = 1 km/2 minuty). Na tratích úvodních, krátkých a středních (25-80 km) není dle pravidel povoleno vyšší tempo než T7, tedy 8,6 km/h, rozpisy ale častěji udávají tempo kolem 10-12 km/h. Na tratích od 80 km je minimální rychlost T7. (viz pravidla 2013).
Ne každý míří do vytrvalosti – tedy do soutěží od 80 km výše – a část jezdců je spokojena s dosažením stupně L, kde dále potenciál koně rozvíjí zvyšováním rychlosti, a to i nad 16 km v hodině. Z tohoto důvodu nepotřebují stoupat po kvalifikačním žebříčku FEI pro novice, kde je nastaven v prvních 4 soutěžích limit 16 km/hod se započítáním času veterinární kontroly. Přestože není těchto jezdců tolik, motivací většiny jezdců pro účast v těchto soutěžích je možnost vítězit, být nejrychlejší. Omezení rychlosti dělá spíše vytrvalostní pleasure a chybí soutěživost, která by tyto jezdce udržela v disciplíně. Řešením by mohlo být např. po vzoru Velké Británie vytvořit rozvětvenější systém soutěží, kde si každý může najít pro sebe a svého koně nejvhodnější variantu, případně nějaký systém pohárů za počet ujetých km za sezónu.
Pořadatelé, kteří už tak mají velké starosti zvládat enormní logistickou a hlavně finanční náročnost organizování vytrvalostních závodů, se obávají odlivu velké části z nižších soutěžích, které tvořily významnou část příjmů ze startovného.
Přitom úbytek závodníků by byl v české verzi citelný – registrovaných 443 jezdců, z nichž je jen podle mého prvního pohledu několik „neaktivních", není zrovna masová základna, jakou mají jiné disciplíny nebo vytrvalost v jiných zemích a nepopulární rozhodnutí může ohrozit skóre kalendáře závodů. (V parkurech je u nás aktivně závodících jezdců 9 000 (www.parkur-index.cz)). Rozhodnutí komise bylo radikální a rychlé, v rozeběhnuté sezóně s ohrožením hladkého průběhu závodů vzhledem k nepřipravenosti systému Galop a náporu na organizační tým závodů.
Koně, kteří mají navíc než na 16 km/h, jezdci často zastaví před cílem, kde vyčkávají, dokud nenastane ta správná chvíle projet cílem. Atraktivní dostihy v cílové rovině vystřídá ploužení a počítání minut.
Řešení: Ve Velké Británii se za zastavení nebo dělání kroužků v cílové rovině udělují penalizace 50 trestných bodů.
Několik sezón se i na českých tratích soutěžilo do stupně L s limitem tepové frekvence 56, po uvolnění na 64 tepů se zrychlilo. Tepová frekvence může být snížena podle vytrvalostních pravidel na podnět předsedy veterinární komise.
Důvody "pro"
Španělsko, Francie, USA, Velká Británie, Švýcarsko, Austrálie, Lucembursko, Itálie, Slovensko, Kanada, Německo, Nový Zéland, Malajsie – pokud zabrousíte na stránky vytrvalosti těchto států, pak se zde píše o vytrvalosti jako o závodech na 80 km a více, všechny vzdálenosti před jsou brány jako kvalifikační, pleasure pre-rides a jsou zapojeny do systému přípravy koně a jezdce pro vytrvalostní ježdění. Navíc je v těchto kratších závodech rychlost limitována. To neznamená, že by se koním brala rychlost do vyšších soutěží.
Příkladem je např. kůň, který je v současné době v čele žebříčku FEI:
Typickým příkladem vytrvalce je kůň v čele žebříčku FEI Kedjari des Serres. Jen v mezinárodních závodech absolvoval 29 soutěží, v nichž 3x jezdec odstoupil, 6x byl vyloučen pro kulhání a 4x z metabolických důvodů. Je mu 16 let a dosažená průměrná rychlost je úctyhodných 27,36 km/hod v soutěži na 120 km CEI** v Dubaji. Kedjari des Serres ze Španělska zahájil svou kariéru v šesti letech, o tři roky dříve, než vstoupil na mezinárodní scénu. Soutěž na 40 km absolvoval průměrnou rychlostí 12,350 km/hod, první L v témže roce rychlostí 14,400 km/hod, další L rychlostí 15 km/hod, první S na 90 km jezdec odstoupil. Je typickým příkladem dobře trénovaného koně pro vytrvalost – rychlost přišla až v jeho devíti letech a ne na krátkých tratích, ale od stupně S výše.
A na závěr ještě jedna inspirace:
201 dní před svými 37. narozeninami v roce 2009 absolvoval podílový arab Elmer Bandit se svou jezdkyní Mary Annou Woodovou svůj poslední vytrvalostní závod a završil svůj životní rekord na úctyhodném čísle 20 720 mil (33 345 km).
Prvních třicet mil své rozlučkové jízdy jel pomalu, ale nakonec zrychlil na svých 9 km/h. V závěrečné veterinární kontrole byl shledán v optimální kondici. Celý život prožil celodenně venku na pastvině, žral o sezóně svých 8-10 jablek denně a ty si užíval hlavně v době, kdy už neměl zuby.
Jeho matka byla quarter, otcem arab. Elmer Bandit vynikal dlouhým klusem o rychlosti přes 19 km/h. Dožil se u své majitelky a jezdkyně 38 let. Jeho kariéra trvala 34 let, absolvoval 10 – 16 závodů ročně.
Mary Anna Woodová jeho dobrou kondici přičítá kromě genů a péči i pravidelným lekcím drezúry, které Bandit příliš nemiloval.
Těšíme se na vaše názory a zkušenosti.
Představíme vám jezdecký oddíl TJ Krakonoš Trutnov, který má svůj areál ve Svobodě nad Úpou. Dnes patří...
Vojta Kotek se ve svém podcastu o farmě svěřil s velmi dojemným příběhem o svém koni, který ...
