Bojím se zpět do sedla

25. 04. 2012 11:00

Obrázky: 2

Autor: Katka Lipinská Foto: Julie Šverčičová Rubrika: Zdraví a psychologie jezdce Počet přečtení: 20995 Počet komentářů: 28 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 1 krát

Dnes uzavřeme téma měsíce dubna, kterým je bezpečnost, pády a úrazy u koní. Bude řeč o tom, jak překonat strach při opětovném návratu do sedla. Pokud tenhle problém řešíte, možná vám pomůže krátká exkurze do psychologie, pokud jste jej zdárně vyřešili, můžete se s námi o své zkušenosti podělit v diskuzi pod článkem.

Závěr tohoto poněkud ponurého tématu by měl vyznít nějak optimisticky v duchu „jsme opět šťastní v sedle", bohužel se nám v redakci asi nedostává optimistů, takže se přidržím reality a přiznám, že ani po zdárně překonaném úrazu často nenásleduje „šťastný" návrat do sedla, ale problém číslo 2, který se nazývá strach. Jsou mezi námi tací, kteří tento problém nemají, a naopak tací, které první pád odradí tak, že s koňmi skončí. Většinou se ale pohybujeme někde mezi těmito dvěma extrémy a na návrat do sedla čekáme s pocity poněkud rozpornými. Na jednu stranu nám ježdění chybí a těšíme se, na druhou stranu jsme přinejmenším lehce nejistí. Dnes už asi není třeba nikoho přesvědčovat, že mít strach není nic, zač by se člověk měl stydět (mnohem větší problémy pro okolí zpravidla způsobuje člověk, který vypadá, že strach nezná), ale nic to nemění na tom, že boj se strachem je těžký, nepříjemný a člověk potřebuje slušnou dávku motivace, aby ho nevzdal. Takže:

Zásada číslo 1: namotivujte se!

Jen hlupák by vše ponechal na chudince „silné vůli", chytrý člověk ví, že vůli máme více nebo méně slabou všichni, ale vhodně zvolenou motivací jí můžeme hodně pomoci. Pro těžký boj se strachem se tedy především dobře motivujte. Zamyslete se, co vlastně chcete, co na ježdění milujete nejvíce a co vám stojí za to, abyste bojovali. Můžete si to klidně sepsat, ale mnohem lepší je najít nejsilnější motiv a ten si pěkně postavit před oči. Třeba ve formě fotografie, kde si na svém čtyřnohém parťákovi cváláte loukou nebo na závodech překonáváte široký oxer - dle vlastních preferencí. Zároveň je ale potřeba mít na paměti, že k tomuto cíli, v současné době pro vás velmi vzdálenému, nevede snadná ani rychlá cesta. Abychom cestou motivaci neztratili, musíme ji posilnit cíli dohlednějšími, snazšími. To je obecné pravidlo, jak dosáhnout úspěchu, ale v případě překonávání strachu je to dvojnásob důležité, protože strach člověka svazuje a každý krok, který ke svému cíli udělá, bývá následován zesílením obav a tendencí udělat krok zpět. Nestyďte se proto postupovat po krůčcích opravdu malých a odměňovat se za každý, i malý pokrok.

motivace„Není lepší si poručit, „vyhecovat se" a strach rázně překonat jednou provždy?"
Strach nelze překonat vůlí, ani „jednou provždy". Můžu si ho nepřiznat a jednat, jako když neexistuje. S nejistotou nebo menšími obavami si tak dokážu úspěšně poradit. Pokud se ale doopravdy silně bojím, popřením tento problém neodstraním. Když ho v sobě udusím a zakážu mu se projevit, pravděpodobně se mi to vrátí někde jinde nebo někdy jindy. Možná to jednoho dne zkrátka nepůjde, možná budu řešit zástupný problém křečovitosti a neschopnosti uvolnění v sedle, nebo se budu překonávat tak dlouho, až úplně zanevřu na koně. Ale také se může projevit úplně jinde, třeba v podobně somatických potíží.

Navíc má tento přístup ještě jedno naprosto reálné a konkrétní riziko: koně nás mají přečtené mnohem víc, než jsme schopni pochopit. I když přesvědčíme sami sebe, že je všechno v pořádku, kůň dobře ví, že není a je pravděpodobné, že na to bude reagovat nežádoucím chováním. Dle svého založení buďto zvýšenou nervozitou nebo i snahou se prosadit a zatočit s námi. Zkrátka koledujeme si o potíže a naplnění našich obav. Jen vyrovnaný a sebejistý člověk může mít vyrovnaného a bezproblémového koně. Jak na to konkrétně?

„Když spadneš, musíš okamžitě zase nasednout, jinak se začneš bát."
Tohle moudro starých koňáků asi známe všichni. U někoho funguje, u někoho ne. U mě ne. Nicméně důvody doporučení nasednutí ihned po pádu jsou zřejmé: negativní zkušenost (pád) je potřeba co nejdříve přepsat zkušeností pozitivní. Mimoto, pokud se nám díky krizové situaci zvýší hladina adrenalinu, nepociťujeme tak silný strach, nepřemýšlíme nad tím, co se stalo, a snáze se nám znovu nasedá. Každý jsme ale jiný a někdo potřebuje naopak zážitek nejprve myšlenkově zpracovat. Neberte tuto poučku jako dogma a řiďte se spíše vlastní intuicí. Pokud cítíte, že se vám nasednout v tuhle chvíli opravdu nechce a že si to napřed potřebujete vyřešit sami v sobě, nenechte se do ničeho tlačit. Což je obecná zásada pro boj se strachem: vnímejte sami sebe, nenechte se do ničeho tlačit proti svojí vůli. Mírné „hecování" pomůže, ale nátlak vynechte. Může se stát, že především po vážnějším pádu pociťujete tak silné obavy, že se nemůžete přesvědčit sednout na koně ani po delší době - i když se do sedla strašlivě těšíte. Nesnažte se řešit to vůlí, spíš poslechněte své podvědomí, intuici. Tak nejlépe poznáte nejvhodnější čas k návratu do sedla. A pokud pro to chcete něco udělat, pracujte sami se sebou a svou myslí podle níže popsaných psychologických technik.

„Tolikrát jsem spadla, nikdy jsem se nebála a teď toto!"
Proč se člověk najednou začne na koni bát? Pád, úraz, bolest a následná ztráta důvěry v sebe i koně je evidentní. Proč se ale po některém i hrůzostrašně vypadajícím pádu nebojíme a jindy nás vyleká nevinné „žuchnutí"? V první řadě záleží na příčině pádu. Nejsnáze se vyrovnáváme s pády, které vzniknou naší vinou nebo nepozorností. Tam totiž známe příčinu a jsme schopni ji odstranit. Pokud mám koně, který s oblibou uskakuje, mně to za normálních podmínek nevadí a pak se stane, že nedávám pozor (třeba se otočím na jezdce za sebou) a tudíž jinak neškodné uskočení neusedím, pravděpodobně situaci vyhodnotím, že jsem trouba a nedávám pozor a žádné zvláštní obavy cítit nebudu. Pokud pozor dávám, ale tentýž kůň k uskočení přidá ještě pořádný hrb a otočku čelem vzad s jasným záměrem mě srazit, budu celou situaci vnímat úplně jinak. Podobné je to i s externími podněty - jinak se budu bát u koně, který se mnou uteče, protože zrovna „chce" a u koně, který uteče, protože na louce právě přistál vrtulník nebo ho bodla včela.

Nejhůře jsou vnímány eskapády (ani přitom jezdec nemusí spadnout), které vycházejí z koně a jezdec není schopen je včas rozpoznat nebo jim zamezit. To vyvolává velký pocit nejistoty a bezmoci. Proto mají začínající jezdci, kterým chybí znalost koně a odhad na situaci, mnohem větší pravděpodobnost, že je krizová situace odradí. Často to není vlastní pád nebo riziko zranění, čeho se bojíme, ale ztráta kontroly nad situací. Vědomí, že jsem v nebezpečné situaci, nad kterou nemám kontrolu a pocit bezmoci. To je potřeba brát v úvahu při boji se svým strachem. Čím lépe se naučíte odhadovat rozpoložení koně, předvídat jeho chování a přizpůsobovat tomu svou práci, tím menší je riziko konfliktu a pádu, i následného strachu.

Dalšími faktory, které zvyšují pocity strachu, je věk, předchozí zkušenosti, pocit zodpovědnosti, pokud máme děti, vědomí svého fyzického problému (bolavá záda, „odrovnaná" kolena, ...), závažnost a bolestivost úrazu. Překvapivě velký vliv má reakce okolí a to zejména (ale nejen) u dětí. Když vám spadne ratolest, zatněte zuby, nahoďte sebejistý úsměv a hodně rychle najděte na situaci něco, čím situaci odlehčit, pokud tedy nechcete dítě přesvědčit, že ježdění je hrůza a už to nemá nikdy zkoušet.

Trocha psychologie, než se odhodláte

Tuto pasáž je dovoleno číst selektivně.:-) Každý je jiný, takže naprosto pochopím, když nad polovinou textu budete obracet oči v sloup a nad druhou souhlasně přikyvovat. Jak jsem již předeslala, důležitá je motivace a systém malých krůčků. Pamatujte, že každé selhání vás posune o krok vzad a buďte i v požadavcích sami na sebe realističtí. Na druhou stranu, bez trošky sebekázně a překonání sama sebe se to neobejde. Platí zde stejná zásada jako při podávání jakéhokoli jiného výkonu - mírný stres je hnací silou, pokud ale přesáhne určitou hranici (kterou musí u sebe poznat každý sám), stává se silou brzdící a blokující. Pokud tedy cítíte nejistotu a mírný, vůlí snadno zvládnutelný strach, bojujte. Pokud se vám klepou ruce i kolena, buší srdce a v žaludku sedí žába, uberte z nároků. Tady začíná sázka do loterie, kterou byste nemuseli vyhrát.

Dřív než se vůbec odhodláte, můžete se naučit a využít některou z psychologických technik boje se strachem. Strachy a fóbie komplikují život spoustě lidí a netýkají se pouze koní, proto se jimi zabývalo mnoho terapeutických směrů a propracovalo mnoho způsobů. Některé zde pro inspiraci zkusím uvést a můžete je sami na sobě vyzkoušet.

Racionalizace - přestože strach zpravidla nelze vyřešit pouze na úrovni vědomí, u lidí, kteří mají rozvinutou racionální složku (tedy řídí se v životě především rozumem), může být velmi účinná. Jedná se o pochopení a zdůvodnění celé situace a nalezení řešení, jak minimalizovat riziko jejího opakování. Pokud „problém" uspokojivě vyřešíme, dodá nám to potřebnou sebedůvěru. Zamyslet se je každopádně dobrým východiskem i v případě, že mezi racionalisty nepatříme. Některé „racionalizace" mohou být i značně iracionální, např. „kdykoli si vezmu károvanou podsedlovku, stane se nějaký průšvih", ale pokud člověku dodají sebejistotu, proč ne. Jen tu pověrčivost nepřehánějte.:-)

Technika dereflexe - člověk, který se bojí, zpravidla nedokáže vnímat nic jiného, než svůj strach. Přehnaně se soustředí sám na sebe a svůj problém. Pokud se naučíte dobře pracovat se svou pozorností a zaměřovat ji dle potřeby, pomůže vám vědomé soustředění na něco jiného. Zkrátka zaměstnat se. Totéž přece dělá moudrý horseman se svým koněm, pokud je kůň nervózní a věnuje svou pozornost nežádoucím věcem. Když si vezmeme jako příklad strach ze závodů - je velmi účinné, pokud se jezdec dokáže zkoncentrovat na pečlivou přípravu a soustředí se na každý svůj úkon ve snaze provést ho co nejpečlivěji, a to i když jej doma provádí naprosto bezmyšlenkovitě. Naleštění a zapletení koně, vyčištění „cajků", sedlání a uzdění. Stejně tak při opracování, namísto myšlenek na to, jak se mu klepou kolena, je dobré přemýšlet, jak koně nejlépe opracovat a soustředit se raději na co nejlepší práci jednotlivých částí svého těla.

Ne vždy to ale jde. V každém případě se vyvarujte zakazování si určitých myšlenek, to má totiž zcela opačný význam. Pokud napíšu „myslete na co chcete, ale hlavně nemyslete na růžovou chobotnici!", zcela jistě vám to nepůjde a nejspíš právě budete dumat nad tím, zda vůbec existují růžové chobotnice a jak asi vypadají, i když před deseti vteřinami by vás podobné myšlenky ani nenapadly. Je potřeba mozku nabídnout jinou alternativu, kam zaměřit pozornost, kdykoli se odchýlí, beze stresu se k ní vrátit, ale negativní myšlenky zkrátka ignorovat, vůbec se jimi nezabývat.

Technika paradoxní intence je založena na paradoxu: představte si situaci, ze které máte obavy. Rozviňte ji tak, aby vyústila v humorný konec. Tím se opět cvičíte v tom, abyste se uměli podívat sami na sebe zvenčí a zasmát se tomu. Pokud náhodou máte pocit, že pád z koně je natolik vážná věc, že to nejde, doporučuji některý fejeton od Lavery, která tuto techniku zvládá opravdu mistrně.:-) Účelem je naučit se nebrat nic tak tragicky, aby se člověk nemohl zasmát a vidět se z odstupu. Pamatujte, strach a humor nejdou dohromady!

Techniky vizualizace - vizualizace není v zásadě nic jiného, než vizuální představování. Má-li být účinná, je potřeba se uvolnit a plně koncentrovat. Představte si, že se nacházíte v situaci, z níž máte velký strach. Představte si ji se všemi detaily, jako byste ji prožívali. Jste-li dobře soustředění, vaše tělo začne reagovat, jakoby se skutečně v té situaci nacházelo. Možná se vám stáhne žaludek, rozbuší srdce a zpotí dlaně. Jenomže vy ve skutečnosti tuto situaci neprožíváte, proto své pocity můžete snáze ovlivňovat. Soustřeďte se při vizualizaci proto na pozitivní pocity, třeba na to, jak vás kůň krásně houpá ve cvalu nebo jak vás na vyjížďce hřeje sluníčko. V klidu a příjemné atmosféře si stále dokola co nejreálněji představujte situace, které ve vás vzbuzují úzkost a trpělivě přepisujte své pocity. Soustřeďte se na pocity radosti a štěstí, které (byť zatím ne reálně) prožíváte. Snažte se oslabit asociaci mezi ježděním a stresem a naopak vytvořit novou asociaci, že ježdění je pohoda a hezký zážitek. Podaří-li se vám to v představách, snáze se dokážete „přepnout" i v reálné situaci.

Relaxace, soustředění na dýchání - zvládnutí některé relaxační techniky je výhodné pro každého, ale pro člověka bojujícího se strachem je obzvláště přínosné. Ty nejjednodušší techniky spočívají v soustředění se na pravidelné a uvolněné dýchání nebo ve vědomém postupném uvolňování jednotlivých svalových partií. Pokud si tyto techniky osvojíte, pomohou vám při zpracování svého strachu, ať již v reálné situaci na koni, nebo (nejprve) při vizualizaci.

Systematická desensibilizace - tato behaviorání technika je založená na postupném vystavování se podnětům, které v nás vyvolávají obavy. Je to technika malých kroků a při návratu do sedla je velmi efektivní. Samotné malé krůčky ale nestačí, je potřeba negativní pocity přepsat pocity pozitivními. Proto se používá spojení s relaxací a příjemnými vjemy, jak již bylo naznačeno u technik vizualizace. Vizualizace může být prvním krůčkem. Pokud je vám špatně strachy už při pomyšlení na ježdění, zvládněte tuto situaci napřed v představách. Asi se nezbavíte úplně strachu, ale měli byste být schopni se dostat do stavu, kdy vám nebude špatně, ale budete očekávat návrat do sedla se směsicí snesitelného strachu, ale i radosti. Ani potom nepospíchejte. Dojeďte do stáje nebo na místa, kde se vám stal úraz, a znovu si přehrávejte, jak příjemné bude, až tudy budete klusat nebo cválat.

První hodiny v sedle

Přestože se do sedla těšíte, je možné, že až na to dojde, přes veškerou přípravu vás přepadne velký strach. Nespěchejte. Možná vám pomůže, pokud vás někdo pro začátek jen chvíli povodí. Nebo si zacvičíte na stojícím koni. Nebo se necháte olonžovat. Pocit bezpečí vám můžou dodat také ochranné prostředky, kvalitní přilba, bezpečnostní vesta, třmeny...

tmaPokud máte problém s koněm, ze kterého jste spadli, i když je to váš vlastní, sedněte si pro začátek na jiného. Bez ohledu na to, zda pro své obavy máte racionální důvod. Mít koně, kterému důvěřuji, je totiž velmi důležité. Znám případ dívky ze svého okolí, která po ošklivém pádu už nedokázala najít odvahu znovu nasednout. Tak dlouho se odhodlávala, až svého koně prodala. Podotýkám, že její klisna byla naprosto bezproblémová a k pádu došlo po obyčejném zakopnutí. Po několika měsících jí ale koně chyběli natolik, že začala pečovat o jiného koníka ve stáji, který se léčil po zranění. Jezdit ale za žádnou cenu už nechtěla. Přesto při jedné z procházek na ruce učinila ten magický krok a koníkovi se vyšplhala na hřbet (v té době už byl dávno zdravý). Postupně se dopracovala k normálnímu ježdění rekreačního jezdce, ovšem jak sama říká, je to jen zásluhou koně, který se k ní chová doslova mateřsky.

Nejen koně, ale i lidé mohou pomoci. Jak jsem již napsala výše, není dobré se nechat do něčeho tlačit. Pokud ale kolem sebe máte lidi, kteří vám dodávají sebedůvěru a podporují vás bez zbytečného nátlaku, je to velká výhoda. Největší vliv na nás mají lidé, kterých si vážíme a obdivujeme je. Najdete-li podobného průvodce pro návrat k aktivnímu ježdění, např. empatického zkušeného trenéra, je to obrovská pomoc. Pomoc může představovat také věnování se i jinému sportu - jezdectví není jediné, kde existuje riziko pádu a pohybujeme se ve vyšších rychlostech. Je možné trénovat svoji odvahu a odhodlání třeba na lyžích nebo na kole.

A na závěr si ponechám jeden poněkud kuriózní tip. Bojíte se pádu? V některých případech pomůže paradoxně právě pád! Platí to ale především v případě, že jste ještě nespadli - ne nadarmo se říká, že člověk se nejvíce bojí nepoznaného. Pak když opravdu dojde k situaci, které se člověk bál, v tomto případě k pádu (pokud možno nevinnému), najednou zjistí, že strach byl mnohem horší, než to, co ho opravdu potkalo. Strach totiž mívá velké oči.

Připojené obrázky

Připojené články

24.04. 2008 11:00 FEJETON na STŘEDU (1) - Co je romantika
04.04. 2012 05:00 Jezdectví - nejkratší cesta k invaliditě?

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Eva Holubcová

    vlastni zkusenost

    11:12 - 25. 04. 2012

    V zivote jsem se na koni nikdy nebala, dokud jsem nemela pad, kdy se kun na me prevratil po padu z rozbahneneho svahu - sla jsem do sedla druhy den pote (na toho sameho kone) a ... No musim rici, ze to byl neskutecny ochromujici strach, byla jsem mokra jak mys, a chudak kun za chvili take ... musela jsem na dalsi jezdeni si sednout na tu nejhodnejsi kobylu ve staji a pak to bylo dobre. Ale od te doby uz chapu, ze se nekdo muze bat a uz jsem podstatne opatrnejsi na sebe.

  • 2. haniiik

    Pro mě aktuální

    11:42 - 25. 04. 2012

    Moc pěkný článek, zrovna sedím doma s nohou v ortéze a doufám, že mi to ve čtvrtek už sundají :). Ani bych neměla strach si na toho lumpa sednout, až bude sám, ale spíš, až se půjde s kamarády, to poslední dobou docela jančil a předváděl se. Toť i důvod mého současného úrazu. Suprově mě v trysku sundal, ale naštěstí neutekl a já nasedla a jela eště vyjížďku, i když to bolelo.... A pak rovnou na chirurgii

  • 3. madelleine

    Iracionální strach - bez důvodu

    11:43 - 25. 04. 2012

    Trošku mi tam chybí jedna věc: Iracionální strach, který přijde ze dne na den bez důvodu. Vždy jsem tak nějak skákala, hopsala, nebála jsem se. Co jsem si koupila současnou kobylu - trénovanou leta jen do parkurů, spolehlivého \"samoskoka\" (jak říká trenér), rozeskákala jsem se dost. Pak, z ničeho nic, bez jediného důvodu, ochromující strach, neschopnost ničeho, křeč, hlavotoč, pláč. Podotýkám, že jsem z kobyly nikdy nespadla, nikdy mi nic neprovedla, skákání vždy probíhalo bez problémů a konfliktů. Prostě pohoda. A najednou - konec. Ostatní ježdění, terén, drezura, bez problémů. Jak se objeví barevní bidlo, konec. Odbourávám to půl roku, a to jen proto, že se chystám na zkoušky. Pomohly mi až antistresová homeopatika.
    Co s tímhle strachem?

  • 4. madelleine

    Iracionální strach - bez důvodu

    11:44 - 25. 04. 2012

    Reaguje na 3.

    Nebo jsem možná exot...?

  • 5. naideen

    strach

    11:54 - 25. 04. 2012

    Myslim, že bych o strachu z ježdění mohla napsat knihu :-D
    přestala jsem jezdit,když mě chladnokrevná kobyla sundala v bujném cvalu do křoví. Následky nebyly vážné, ale přeci jen byly dost nepříjemné (prasklá helma, lehký otřes mozku,odražené ledviny,ostny zapíchané v obličeji). A tak jsem se začala bát,že se mi kompletně rozsypal sed a já z ježdění už neměla radost. Takže jsem rok a půl nejezdila. Jenže samozřejmě, koně jsou koně a kdo k nim jednou přičuchne, už neodejde :) Takže jsem se ,,hecla" a začala znovu jezdit. Naštěstí jsem měla k dispozici koníka, ze kterýho byste mohli udělat stojan pod samopal :) Samozřejmě, ťapala jsem po malinkatejch krůčcích a zase jsem se rozjezdila,jak já řikám, do pohody. Jen ten strach ze skákání mi nějak nejde překonat. Ale při nájezdu na skok zatnu zuby a řikám si, že kdyby trenérka věděla, že na to nemám, na skok by mě neposílala :))

  • 6. Katka K.

    Strach bez důvodu

    12:24 - 25. 04. 2012

    Reaguje na 3.

    "Trošku mi tam chybí jedna věc: Iracionální strach, který přijde ze dne na den bez důvodu. "

    Ano, ten tam není, chvíli jsem zvažovala zda ho zmínit, ale těch strachů u koní je víc a tento článek je skutečně uzavřením tématu o úrazech, proto jsem se věnovala pouze tomuto. Ale slibuji, že se k tomuto tématu vrátím v chystaném seriálu psychologie ježdění (který už dlouho odpočívá "v šuplíku").
    Vím myslím o čem mluvíš, ale on tam nepochybně někdy nějaký důvod byl, jen nejspíš nebyl uvědomovaný. Nebo se to nastřádalo po malých kapkách, nebo je to převlečený úplně jiný problém. Tady je potřeba pracovat se svým podvědomím, zjistit příčiny a přepsat je. Dost často to bývá spojené s příliš velkými ambicemi.
    Já jsem zažila strach jednou, po porodu prvního dítka jsem se nesmírně těšila do sedla (svého hodného plňáska), když konečně nadešel den D, vyvedla jsem natěšeně osedlaného koně, manžel vedle mě s kočárkem, že si vyjdeme na procházku. Podívala jsem se do kočárku na to novorozeně, představila si, co by se stalo, kdyby se mi něco stalo a rozklepaly se mi kolena. Procházka se nekonala, kočárek zůstal zaparkovaný před jízdárnou a manžel mě asi dvě kolečka vodil. Najednou strach, jak přišel, tak odešel, normálně jsem vzala otěže a začala klusat. Od té doby je zase všechno v pořádku (devět let), ale to vědomí dvou malých dětí tam je a určitě už nebudu nikdy tak lehkomyslná jako dřív, dokud nebyly. Ale to je myslím normální vývoj.

  • 7. ivuska.o

    Překonáno :)

    12:51 - 25. 04. 2012

    Loni v září jsem spadla po skoku ze své kobyly....výsledkem byla zlomená L1, kterou léčím dodnes...najít zpět ztracenou důvěru v sebe sama a i v koně nebylo nic jednoduchého, ale dokázaly jsme to. Několikaměsíční práce ze země vybudovala důvěru ještě větší než jaká byla před pádem.
    Zpět v sedle jsem od února, strach jsem překonala řekla bych úspěšně, ale se skoky mám stále problém. Snad se časem odbourá.
    Důležité je nikam nechvátat a mí někoho, kdo vás podpoří... Zpětně se na to dívám tak, že všechno zlé je k něčemu dobré. Nebýt úrazu tak si dost možná s kobčou nikdy tak hezký vztah nevybudujeme. :)

  • 8. Tamtam

    ztráta kontroly

    13:23 - 25. 04. 2012

    Krásný článek. Přidám se se svojí zkušeností se strachem. Bývala sem jezdec, který odjezdil všechno - mladé koně, hřebce, zkažené provozáky, kteří uměli profesionálně shazovat.. Měla sem spousty pádů ( v 15ti letech sem to spočítala na 45 pádů:). Vždycky bez problémů, vážných následků a bez strachu. Až před cca osmi lety sem skončila naplácnutá na stěně haly - rozdrcená helma (naštěstí lebka v celku) a několik dní s otřesem mozku v nemocnici. Ač se to příliš nevymykalo dřívějším situacím, přemohl mě obrovský strach. Dotyčnou kobylu sem nechtěla už ani vidět, nebyla sem schopná jí ani vést na ruce.. Půl roku sem ke koním přestala chodit, ovšem bez koní se nedá žít:) Zachránili mě milovaní huculci - jen nan nich sem měla pocit, že je za všech okolností zvládnu (ač to nebyla vždy pravda, spíš sem si to vsugerovala). Po malých krůčcích sem se zase do sedla vrátila, víceméně normálně jezdím, dokonce sem si pořídila vlastní kobylku. Ale ten strach tam pořád je. Objevuje se vždy, když nastane nějaká nebezpečnější nestandartní situace, a to i když vím, že kobyla je kliďaska. Děsím se ztráty kontroly, že se bude kůň se mnou někam řítit, že ho neuřídím, že skončím někde na stromě.. vyběhnuvšího zajíce se leknu víc než kobyla.. Nevím moc jak se tohodle strachu zbavit, ale doufám že mě to časem přejde.. ( i když se to za těch cca 7 let lepší jen málo)

  • 9. Bjetuška

    tantě

    13:55 - 25. 04. 2012

    Reaguje na 8.

    ty bdo, tak to muselo bejt... nějak si vubec nedokážu představit, že by ses takhle nějakýho koně bála :) vůbec mám o všech od huculů takovou představu nezmarů, co rozdejchaj cokoliv :)

  • 10. Jánošík

    Začátečník

    14:43 - 25. 04. 2012

    Já jsem si minulý rok splnila svůj dětský sen a v 21 letech vyjela na koňský tábor organizovaný mojí univerzitou. Ač jinak jsem strašpytel (výšky, tma, les apod.), tak ve sportu jsem strachy nikdy netrpěla (přistupuji ke všemu s rozumem a řeším co by kdyby, ale nikdy nemám strach), jezdím hodně na kole i mimo zpevněné cesty, takže otupělý školní kůň na jízdárně nebyl problém, celý týden jsem si to užívala, až na konci na vyjížďce v lese se mnou kůň v klusu zakopl, on to ustál, ale já se poroučela k zemi. Zlomená noha, diagnóza asi nic moc, neb mě operovali ještě ten samý den po skončení operačních hodin. Ale pořád jsem byla vpodstatě v pohodě, kámošce sem slíbila, že za rok pojedem znova,. jenže ja se to za rok pomalu blížilo, začínal se mi stahovat žaludek strachy. Když sem si celý ten pád přehrávala, došlo mi, že i já jsem na měl měla svůj podíl, špatný sed začátečníka, slabé svaly, možná i nepozornost. Rozhodla jsem se, že se na koních naučím jezdit opravdu, pod dohledem. Od března chodím do stáje, kde koně cvičí pro ůzná historická vystoupení i film, takže to jsou opravdoví kliďasové, kteří jsou zvyklí, že na nich sedí začátečníci a ví, že mají být hodní. Jezdím na lonži, dokonce se mi mojí vinou povedl i pád, naprosto neškodný a řekla bych, že mi hodně pomohl. Sice i teď jsem nervózní, když mám jít jezdit, ale v okamžiku, kdy si sednu do sedla je nervozita pryč. Takže mě pomáhá ježdění a vlastně i neškodný pád.

  • 11. urgona

    Zažila jsem...

    14:46 - 25. 04. 2012

    Také jsem ten strach zažila po prvním pádu, kdy jsem se po úraze vrátila do sedla až za několik měsíců. To bylo probrečených nocí ze strachu a i v sedle jsem bulela, že chci okamžitě dolů.
    U mě zabrala ,,léčba šokem" - spadla jsem znova. Byl to jiný kůň, který po mém pádu stál a koukal na mě, žádné zběsněné lítání kolem a tak. Navíc jsem slítla poté, co se lekl, já zařvala ,,hou" a on zastavil-přelítla jsem. A najednou jsem se sama od sebe zvedla, zasmála se jeho výrazu (,,ty vole, proč padáš?") a drala se do sedla.
    Ale mám od té doby větší pud sebezáchovy

  • 12. vladka

    ztráta kontroly

    15:03 - 25. 04. 2012

    Reaguje na 8.

    jo tohle je ono - po 3 ošklivých pádech s následky (z téhož koně v průběhu 6ti let) na toho koně sice vlezu, ale vždy mám strach, že se stane v terénu neovladatelným - což pro vytrvalce není zrovna ono.
    Po prvním pádu mne zachránil náš zlatý hucul, na kterém lze v terénu i spát (když se zrovna s někým neporovnává), vrátil mi sebedůvěru. Tu mám celkem i na mlaďasovi. Ale inkriminovaný arab mne zvládnul "zrakvit" už 3x. Tam se stále potýkám se strachem, že to někam zabalí a neusedím to. Nejhorší je to ve chvíli, kdy jdu do terénu s mladším synem a bojím se i o něj.

    Pomáhá mi trenérka, která na mne v terénu "křičí" ať se směju a nepanikařím, pomáhá i ježdění na hodných koních. Jen nevím, jestli se svého strachu zvládnu někdy zbavit úplně. Zatím za 6 let nikoli.

    vlaďka

  • 13. vrtule

    ztráta kontroly

    16:06 - 25. 04. 2012

    souhlas se vším co bylo napsané výše. pádů jsem za svojí poměrně krátkou jezdeckou "kariéru" měla jen pár, jediný vážnější s nemocenskou, ale naprosto bez následků. a překvapivě ani po jednom jsem se nebála vylézt zpět do sedla. vyplavený adrenalin fakt dělá divy, navíc člověk většinou hned necítí, jak je bolavý. to až druhý den zjistí, že neohne koleno a říká si: " jak jsem se sakra včera na toho koně vyškrábala??" :)) zato totální paniku a děs jsem si užila nedávno, když to se mnou půjčený kůň (ne moje kobyla) zabalil v lese a regulérně mě odvezl. až skoro nahoře na kopci, kde asi převážil pud sebezáchovy (za kopcem je louka, kde už bych to nezastavila rozhodně) se mi povedlo se prosadit a zastavit ho. naprostá bezmoc :(( a to jsem teda slezla s tím, že na něj (a ani na žádnýho jinýho cizího) už znovu nesednu, že jdu domu pěšky, třásly se mi kolena i ruce, pocit na blití. rozhodně taky částečně z toho, že tam nebyl žádná daná příčina, nic čeho by se leknul nebo tak. prostě jsme dorazili pod kopec, naklusali a pak davaj, zakousnutej do udidla valil v dál. já mu v tom v naprostý panice určitě visela, což ho asi akorát víc vyhecovalo....ale ten prvotní důvod mi není jasnej do teď.
    nakonec jsem sice nastoupila zpátky na koně, vrátila se pod kopec a krokem ho vyšla, ale teda opocená až na prdeli, s nervama v háji. kdyby mě tam nedořval přítel, možná bych fakt šla domu pěšo.
    klasika - jakmile mi začne připadat, že už docela vím co na tom koni dělám, tak mě nějaký takhle proškolí :)

  • 14. Katty

    Ztrach z úprku na poli

    16:20 - 25. 04. 2012

    Tak já přidám svojí osobní zkušenost - nejvíce mě děsí otevřené prostrantsví, např. pole. V 16- ti letech jsem měla svůj první otřes mozku, když se se mnou plňas čerstvě vytažený z dráhy začal zběsile se mnou po tom poli někam řítit. On a ještě jeden kůň mě takhle stačily vysypat 4x, pokaždé otřes mozku, 1x do bezvědomí. Prostě při nekontrolovaném trysku si vystupuji. Nemám ráda huberty, taky už jsem měla pád a to jsem seděla na hodném huculovi. Když cval - tak v lese - nezabiju se přece! Bojím se do teď :-(

  • 15. Veru.nka

    ...

    16:20 - 25. 04. 2012

    Tak abych se přidala :)
    Můj první pád byl někdy před 8 lety. Bylo mi 13 a jela poprvé na svém mladém valáškovi (4 roky, A1/1 x PH) ven. Nechtěla jsem na něm, ale jiný kůň nebyl, tak se jelo. Najednou se zastavil, že se mu dál nechce, otočil a proběhl větví, já sjela po jeho zadku na zem a zlomené zápěstí. Výsledek byl - 2 měsíce sádry a připravování inzerátu k Prodeji koně. Ale jelikož je táta taky koňák, tak si s tím dával na čas, asi věděl, že si to rozmyslím :) Už jsme měli na Brenta zájemce až jsem nakonec řekla - Ne! je to přeci můj kůň, ej mladej, dalo se čekat, že něco takového vyvede a chyba byla také na mé straně!
    Po tomhle pádu, jsem samozřejmě měla z Brenta respekt, ale na ostatních koních jsem se v pohodě proháněla po lesích a loukách, ale nakonec jsme k sobě našli cestu a to asi hlavně díky tomu, že to byl můj sen, mít koně a měla jsem ho, tak proč bych se ho měla po jednom pádu vzdávat? Teď jsem za to ráda. je to zlatíško, ty svoje mladý ejchuchu léta má za sebou, funguje celkem spolehlivě jako školní kůˇm, ale jakmile se na něj sednu já, jakoby to poznal :) Ví, že ho čeká vyjížďka v rychlejším tempu, než je krok se zákazníky a vyloženě si to užívá ... :) Před pár lety bych neřekla, že to bude kůň, kterému bych na 100 % důvěřovala :)

  • 16. Veru.nka

    Strach

    16:22 - 25. 04. 2012

    Reaguje na 14.

    To je zajímavý, já to mám úplně naopak :D Spíš důvěřuju polím a loukám, když už, tak je teda prostor kam spadnout a tak prostor třeba koně \"strhnout\" do strany, na kolečko, prostě na nějaké manévry ... Ale v lese, spadnout třeba na nějaký kořen, nebo se zaseknout o větev, nebo když vyběhne srnka ... Nevím no :)

  • 17. nugetka

    kontrola

    17:01 - 25. 04. 2012

    Prošla jsem třema typy strachu - ten první byl ve 13 letech - strach ze země, kdy mě pokopala kobyla (rozseknutá brada a krásná celoživotní jizva) - trvalo zhruba půl roku, než jsme dokázala sáhnout po koňské noze a vybrat z kopyta. Druhý strach byl po ošklivém pádu na trojskoku, kdy mi nezkušená kobyla na metru štycla a excelentním obloukem mě přehodila na blendu. Tento strach mám pořád v sobě, cokoli nad 40cm nad zemí ve mě vyvolává paniku, druhým rokem se snažím odbourávat, pomalu, po cm. Nikdy nepřeskáču skoky na ZZVJ, protože na metr se dostanu tak v 60. letech:o))
    Třetí strach byl ze ztráty kontroly, kdy se pod Vámi zvíře zahryzne do udidla a pálí, neovladatelné, zběsilé. Toto je věc, která mě provází celou dobu u koní (od mé 3. jízdy na koni, kdy se pode mnou v terénu splašila naprosto spolehlivá provozačka). V tuto chvíli již s tímto strachem nebojuju - vlastní kobyla nemá moc tendencí zdrhat (i když pocit bezmoci a vožení jak špinavého prádla jsem si na ní už taky zkusila), a když, tak je pořád ještě dost jemná v hubě na to, aby po humusáckým škubnutí udidlem začala zpomalovat. Doufám, že do budoucna bude jen rozumná a remontní úprky máme za sebou.

  • 18. Trin

    Taky strach .. :)

    18:16 - 25. 04. 2012

    Jéjda, to je zážitků :)
    Já se u koní nejvíc bála poté, co jsem asi ve 14ti nic netušíc s dobrým úmyslem šla do výběhu odlapit největší kobylu ze stáje - poctivě narostlou belgičku, naštěstí nekovanou. Přišla jsem k ní, zvedla jsem ohlávku k hlavě - a najednou rána do ledvin jak blázen a ležela jsem na zemi. Že by mi někdo předem oznámil, že si mám dát pozor na kopance. .. následky z toho žádné nebyly, jen jsem asi 2 týdny pokulhávala, ale strach se ve mě usadil a pohybu ve stádě jsem se bála 2-3 roky, možná délé, z kobyly mám respekt dodnes.
    Jinak co se pádů týče, neměla jsem nikdy ani nic zlomeného,výrazně mě vyvezl celkem 2x bývalý dostihák, z čehož jednou jsem si za pád mohla vysloveně sama - blbá a nezkušená jsem ho nabuzeného na louce pobídla směrem domů :)) a podruhé jsem ho měla celkem pod kontrolou, ale kolegyně za námi jaksi opustila sedlo svojí kobyly, takže jsme s volnou čtyřletou arabkou po boku vyrazili vstříc loukám a lesům, kde mě nízké a husté větve nakonec donutily seskočit z plného trysku. Kupodivu mně to nijak zvlášť nepoznamenalo, utíkání mi moc nevadí (pokud není z krpálu členitým polem dolů), mnohem víc mi vadí velcí koně, kteří znají a zneužívají svojí sílu a ještě k tomu nejlépe vyhazují.
    Zajímavé ale je, že pokud mi kůň dělá bordel a situaci zvládnu bez pádu a větších problémů, stejně se po zbytek ježdění bojím, že by se mohla opakovat v horším vydání a většinou už se pak nedokážu uvolnit.

  • 19. draace

    strach skákat

    20:04 - 25. 04. 2012

    Bez jakékoliv průpravy jsem se odhodlala na vypůjčené kobyle přeskočit prkno a domů jsme šly každá po svých. Než mi hnědá zdrhla, stihla se po mně projít, takže jsem byla dobitá jedna radost. Dalších 11 let jsem bojovala s touhou umět skákat a strachem ze štycu: dvakrát jsem začala skákat, dvakrát s tím "nadobro" skončila. Do třetice všeho dobrého se mi krizi přeprat podařilo, protože tam byla motivačka - ZZVJ, ale i když jsem se pak snažila, stejně jsem při každém tréninku pociťovala strach o život (doslova).

    Hybným motorem se staly závody. Protože tam člověk "musí" - tam nejde říct "já asi nejedu". Tahle motivačka funguje /jsem soutěživá/, ale lhala bych, že nemám strach. Před každým startem se snažím dýchat a opakovat si "za necelé dvě minuty bude po všem". A samozřejmě po dokončení parkuru vím, že chci znova, přestože se bojím.

    V tréninku NIKDY nejdu přes práh svého strachu. S trenérkou jsme měly domluvu: jakmile ucítím, že už je zle, ihned končím. Někdy to bylo hned po dvou skocích, někdy po devíti. Když se necítím, neskáču. Přestože s tím bojuji už pátým rokem, nikdy počet mých skoků v tréninkové nepřekonal dvacítku, protože čím déle mezi bidly jsem, tím je to horší.

    A samozřejmě jsem si vědoma faktu, že pokud se během skákání rozsekám, tak že už znovu odvahu nenajdu.

    Mám jediný cíl: těšit se na "budeme skákat".
    Jednou přijde den, kdy se na start parkuru postavím s pocitem "mám obyčejnou trému, nikoliv strach o život".

  • 20. elle

    Strach cválat

    00:05 - 26. 04. 2012

    Já jsem měla strach cválat venku. Bylo období, kdy mě náš valach každou vyjížďku ve cvalu zkozloval. Ale hnusně, cíleně, šla jsem dolů velice rychle. Ve stáji se už říká, že pokud dělá bordel (jinak je to milionový kůň), tak jedině pode mnou :-) Asi na rok jsem na něm přestala jezdit na vyjížďky. Na jízdárně mi ale cval vůbec nevadil, hopli jsme bez mrknutí oka, mého i jeho :-)
    Zlom přišel asi před měsícem. Byla jsem jezdit u kamarádky - má plňasu, která dřív běhala. Kobyla na mě působila jako ztělesněný uzlíček nervů už ve stáji. Ale domluvily jsme se, že půjdem na vyjížďku, tak přece necouvnu, jak bych před ní vypadala... No jako srab :-) Kobyla předváděla slušné extempore už při čistění, o sedlání nemluvě. Na louce se nervila, vztekala, protože přece nepůjde krokem, když na těchto loukách pokaždé cválala. V klusu se rvala dopředu, dívaly jsme se z očka do očka. Ale budiž, zkusily jsme nacválat. Evidentně jsme se neshodly na tempu, ale cválaly jsme - a bez pádu! A toto byl onen zlom - přežila jsem toto, tak přece přežiju i našeho valacha!
    Den na to jsem na něm jela na skoro celodenní vyjížďku. Cválali jsme jednou, šli jsme na pohodu. Nikdy jsem toho našeho Béďu neměla ráda jak tehdy! :-) Když jsem srovnala jeho s kamarádčinou kobylou, u které jsem měla vytahané ruce až po kolena a u něho jsem měla otěže za hrušku... To byl tak nádherný pocit! Strach byl pryč. Díky nervní plňase, ze které jsem nesletěla :-)
    Ale co mám odzkoušené - ze šimla letím. Zatím to opravdu pokaždé vyšlo...
    Na každého platí něco. Mně pomohlo dokázat si, že zvládnu i složitějšího koně.
    Všem, se strachem bojujícím, přeju hodně zdaru a bojujte, stojí to za to! K.

  • 21. rumba07

    Strachy

    07:58 - 26. 04. 2012

    Tak jsem se prolouskala tím závalem komentářů a můžu zkonstatovat, že já jsem typ jezdce, který si nejspíš prošel všemi vámi popsanými zážitky a následnými strachy :-)).
    Od prvotního při výuce jízdy coby dítko - tam se jako největší ukázal strach z cválání /a bylo jedno, jakého koně mám pod zadkem/, překonán až po cca třičtvrtě roce ježdění, přes mnoho úrazů /některé skončily odvozem do nemocnice/ až po poznání strachu z naprosto neovladatelného prchajícího huculského hřebce přes lesy, louky, pole (to jsem do té doby a následně potom asi nikdy už nezažila, aby se zakousnutý hajzl řítil nejkratší cestou kopírující vzdušnou čáru přes les mezi stromy, křovím, dřevorubci /fakt, nekecám -ti jen zastavili práce a čuměli, co tam blbnu/, louku a pole, kdy nefungovalo opravdu vůbec nic od zádrží, aretů, dojení v hubě po snahu stočit ho na kroužek), nevyjímaje strach ze skákání (vždycky si představuju "co se stane, až nám to nevyjde, až kobyla škobrtne a nabere bidlo mezi nohy" a tak podobně), taky ten neodůvodněný strach z vylezení na nejhodnější kobylu na světě po mém návratu k ježdění po prvním dítěti.
    Bojuju s tím celý jezdecký život, veřejně se k tomu hlásím a nestydím se tím ohánět při tréninku :-D - mám to v sobě a nejde to úplně vyhnat ven a zbavit se toho. Jediné, co mi dosud pomohlo bylo nalezení naprosto spolehlivé kobyly, které bezmezně důvěřuju a to až tak, že při skokových trénincích mě Rumbák vyhazoval z kolbiště a zakazoval mi najíždět skoky se slovy "ježíši neblbni, vždyť se na tom zabijete, ta kobyla na takové obrskoky nemá" :-))).
    Takže mi nezbývá než znovu hledat nástupkyni takové kobyly, to je můj nejzaručenější lék na všechny strachy.

  • 22. keen

    Můj strach

    11:30 - 26. 04. 2012

    Tak se taky podělím o své zážitky a bubáky :-).V podstatě bubák je jen jeden.Jezdím od dětských let, nikdy mi nevadili pády (a že jich bylo), ani profesionální "zabijáci sebedůvěry". Jednou když jsem byla na brigádě v turistické jízdárně jsem vyfasovala na vyjížďku valacha který co třetí krok zakopl, samozřejmě to nemohlo dopadnout jinak než že když jsme chtěli nacválat zakopl a šli jsme k zemi oba (dodnes nechápu jak může být někdo tak nezodpovědný a využívat takového koně v tur.jízdárně a pouštět na něm začátečníky na vyjížďku :-(( ).Jak se to konisko hrabalo ze země stihlo mě ještě nekopnout do obličeje.V průběhu dalších let jsem asi ještě 3x spadla s koněm který zakopl.Výsledek je, že se už nedokážu v rychlejším cvalu na vyjížďce uvolnit a užívat si to.Nejhorší je to na loukách kde nejsou moc vidět terénní nerovnosti (krtince, díry).Můžu mít pod sebou sebehodnějšího koně, ale já prostě vím, že zakopnout může každý kůň a já to neovlivním, tak se bojím :-(.Už se tohoto strachu asi nikdy nezbavím, ale v ježdění mi to nebrání.

  • 23. Katty

    strach

    12:52 - 26. 04. 2012

    No nejhorší u mě asi je, že u mě ten strach z otevřeného prostranství s nekontrolovatelným koněm trvá už asi deset let a pořád se ho nemůžu zbavit :-( někdy je to lepší, někdy horší, ale stačí jet ven už ve třech koních a já už se začnu vařit :-(

  • 24. rumba07

    krtci

    13:43 - 26. 04. 2012

    Reaguje na 22.

    Jj, krtci a jejich krtince jsou fakt nebezpeční - bohužel jsem taky měla tu čest (teda teď už to vážně vypadá, že jsem brouk Pytlík "všude byl, všechno viděl a všechno zažil", ale vážně jsem skrz krtinec měla nehezký pád), daly jsme si parakotoul i s kobylou - přední nohou šlápla v poměrně rychlém cvalu do krtince a už to bylo (mně tenkrát nic nebylo, ona mělo rozseknutou zadní nohu od přední podkovy, ale díkybohu za to, taky si mohla přední v krtinci zlomit) - a kupodivu, tohle ve mně strach nezanechalo, akorát teď při nacválání na louce bych měla nejradši oči na metrových šťopkách jako šnek, abych viděla dopředu před koně :-).

  • 25. JanickaP

    Také se přidám

    19:35 - 26. 04. 2012

    Tak jsem si pečlivě pročetla úplně celý článek a veškeré komentáře :) a musím říct, že klobouk dolů před těmi, co se i po opravdu těžkých úrazech vrátili zpět do sedla :)
    Také bych se přidala :) nejezdím tak dlouho jako většina z vás, i když bych ráda, ale z nedostatku času to moc nejde. Navíc potřebuji dohled trenéra, bez něho je to na nic, potřebuji aby mě kontrolovat a opravoval. Mám za sebou jen pár lehoučkých pádů, takže žádný důvod aby mě to nějak odradilo. Mám ale bohužel velmi slabou psychiku, nechám se strašně lehko odradit a velice snadno se začnu něčeho bát :( u mě je strach jako doma, velmi si u mě libuje.
    Před rokem jsem ale dostala kopanec do zad, nic vážného. Schytala to ledvina, se kterou mám problém dodnes. A to dostala jen otřes. Zásadně když už spadnu z koně, hlavně potřebuji doprava, jakmile spadnu doleva, mám problém a nemůžu se zvednout, ledvina opět začne bolet a musím si jí dost hlídat. Chvíli trvalo než jsem se dala dohromady, ale poměrně dlouho trvalo než vše bylo zcela v pořádku (myslím tím než jsem mohla běhat a tak). To ve mě způsobila strach z té poničky. Ale v pohodě jsem ho překonala a dneska na ní v klidu ráda jezdím :)
    Jinak mám menší problém, který nenazývám strachem, a to je cval. Rozhodně se ho nebojím, je velmi pohodlný a znám ho. Samozřejmě pokud se nestanou situace (viz. výše uvedené) jako když to kůň sbalí a neovladatelně se řítí vpřed hlava nehlava. To samozřejmě nemyslím ;) Ale mám u něho prostě problémy. Třeba si v klidu jezdím a někdy to i jde vcelku v pohodě, pak se ale řekne "nacválej" a všechno je v háji, nic, konec, hotovo. Všechno začnu kazit, ztuhnu, koukám do země.... prostě nic :( přesto to strach není a cválat umím, jen prostě zvládnout ten první "blok". Vůbec nevím čím to je. Samozřejmě jakmile ztuhnu začnu kazit úplně všechno a tím i všechno zkazím. Zpočátku jsem si řekla, že to půjde a nehrotila to, ale už to trvá dlouho a jsem z toho otrávená a nešťastná a pak mě to už ani nebaví. Přesto si fakt strašně přeju mojí trenérku potěšit a zvládnout to bez problémů. Ale nedaří se :( a je mi to líto, protože z každé hodiny chodí o pár cenťáků vyšší z mojí "šikovnosti" i když se fakt snažím, není to znát a nic se nezmění :(
    Ale měla bych dodat, že to nemám u každého koně. Jsou koně na kterých nacválám v pohodě a na kterých prostě vůbec. Např. na poničce (již výše uvedené :D ) nacválám naprosto bez problémů a v pohodě, pak jsem jezdila kamarádce kobylku a u tý jsem měla taky problém, ale s trenérkou na hodině nenacválám prostě nikdy :( a fakt mě to mrzí :(

  • 26. naideen

    JanickaP

    22:41 - 26. 04. 2012

    Reaguje na 25.

    a zkoušela jsi jezdit i pod jiným trenérem? Já kdysi jezdila pod vedením jedné holčiny a jakmile mi poslala zprávu,že půjdeme na jízdárnu,byla jsem z toho úplně v háji. Celý den jsem nemohla nic dělat, třásly se mi ruce a kolena a nemohla jsem nic pozřít. Na jízdárně jsme zkoušeli různé věci, i malé křížky, cválali jsme, ale...bylo tam pořád to ale! Pod jejím vedením jsem se prostě necítila dobře a i když jsem se snažila dělat to, co řikala, vždycky ve mě tikaly hodinky, které odpočítávaly, kdy už se půjde domů.
    A loni na podzim jsem změnila koně i vedení (podotýkám,že jsem zůstala ve stejné stáji,tudíž na stejné jízdárně :)) a nedovedu to popsat,jak se teď na tom koni báječně cítím. Pracujeme hlavně drezurně, takže hodně chodíme na jízdárnu a vůbec nemám ty stavy co minule, naopak. A to ještě většinou jezdím frískou kobylu, která potřebuje na cval hodně hodně prostoru a vůbec se na ní nebojím. A namísto toho,aby mi odtikávaly hodiny konec,pořád a pořád úporně zkoušíme cválat a ,,vejít" se na tu jízdárnu :)
    Takže možná by ti mohlo pomoct zkusit jezdit chvíli i pod někym jinym.

  • 27. JanickaP

    naideen

    05:45 - 27. 04. 2012

    Reaguje na 26.

    Trenérem to není určo, to vím :) tak dlouho jí nemám, spíš naopak, krátce. A to nejdůležitější, problém s nacváláním jsem měla ještě hodně před tím než jsem ji vůbec poznala. Naopak se na koni občas cítím o trochu líp, hlavně se zaměřujeme i na sed takže tam teď sedím jinak než třeba před dvěma lety, ale tohohle "bloku" jako jedinýho jsem se nezbavila, ale sama mi říká, že to přejde, že se to naučím.... tak doufám že to zvládnu v nějakém "normálním" časovém intervalu. :D
    On je to nejvíc hlavně mnou, jen se v tu chvíli prostě "zablokuju", jinak mi cval fakt nevadí, jen mi fakt nejde čistě ten okamžik pro to nacválání :D celá se rozhodím ani nevim jak.

  • 28. Simona Zemančíková

    Strach z předchozí dobré zkušenosti ve špatnou

    10:32 - 17. 09. 2012

    Já mám si myslím také iracionální projev strachu. Mám plňasku, ze které jsem dvakrát spadla protože byla moc bujará a kozlovala i z místa, uskakovala apod. Poprvé jsem se tomu zasmála a ještě jsem si říkala, že mě z ní ty pády baví, podruhé už to tak komické nebylo, jelikož jsem jí spadla pod nohy a podupala mě a hned poté jsem si na ní pochopitelně nesedla..Asi po měsíci, během kterého mi jí porovnával zkušenější jezdec jsem si na ní sedla a taky si pěkně zakozlovala ale tentokrát jsem to useděla a od té doby jsem z ní do dnešního dne nespadla (uplynulo asi 8 měsíců). No jenže vždy do sedla jdu s takovým nejistým pocitem - včera byla hodná, nebo jsem useděla její tancování ale dnes je nový den a co když......... - A to se třeba do sedla těším ale zároveň přemýšlím nad tím, že to dnes nemusí proběhnout tak hladce jako včera a už si v hlavě dělám takový závěry, že spíš to bude horší než stejně dobré nebo lepší. Nevím jak se toho mám zbavit a celkem mě to i blokuje v posouvání se v práci s ní dál :(

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 2 čtenářů. Celkový počet bodů: 10.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com