Anna Kellnerová: Baví mě překonávání překážek

19. 03. 2021 06:00

Obrázky: 11

Autor: Pavla Růžičková Foto: Tomáš Holcbecher Rubrika: Skokové ježdění Počet přečtení: 1513 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Po roce by se v březnu měl v Dauhá po roční pauze rozjet kolotoč Global Champions League a Longines Global Champions Tour. České barvy v něm hájí již od roku 2017 sympatická Anna Kellnerová. Na rozhovor pro Jezdectví si udělala čas během závodění ve španělské Olivě.

Anna Kellnerová závodí od roku 2009, kdy absolvovala tréninkovou stáž u Kennetha Clawsona, 2011 až 2015 ji trénoval Marek Javorský, od roku 2015 je její trenérkou Jessica Kürten. Anna je několikanásobnou mistryní ČR v různých kategoriích (2013 s koněm Zonny v kategorii juniorů, družstva; 2013 s koněm Curley Sue v juniorech; 2014 a 2015 s koněm Bacara de la Ferme Blanche v kategorii mladých jezdců). Českou republiku reprezentovala na juniorském mistrovství Evropy 2013 a 2014, na mistrovství Evropy mladých jezdců a v Poháru národů. Od roku 2017 startuje v celosvětové sérii parkurových závodů Global Champions League, s týmem Prague Lions vyhrála druhé kolo série 2018 ve floridském Miami. Několikrát byla ČJF vyhlášena „Jezdkyní roku“. V květnu 2019 si po pádu z koně během GCL v Madridu zlomila stehenní kost a musela absolvovat delší závodní pauzu. Nyní opět závodí na mezinárodních kolbištích a vyhlíží svůj první start na OH, pro které má splněnou kvalifikaci s klisnou Catch Me If You Can a též se Silverstonem G.

Máte za sebou opravdu hodně krásných úspěchů a před sebou jistě ještě více, pamatujete si ale ještě na svůj úplně první start?

Na svůj první start si rozhodně pamatuji. Byla jsem už několik dní dopředu příšerně nervózní, dokonce tolik, že jsem odmítla sníst ten den snídani, tak se mě maminka snažila nacpat alespoň hroznovým cukrem, abych měla trochu energie. Naštěstí se nám první start nakonec podařil, vyhrála jsem a všichni jsme z toho měli velkou radost. Úsměvné bylo, že když mě po dekorování moderátor vyzval k čestnému kolu, nevěděla jsem, co to je, a musela jsem se zeptat slečny na druhém místě, co mám dělat.

Proč jste se rozhodla zrovna pro parkury?

Protože hned když mi trenérka Petra dovolila poprvé skočit si první křížek, tak mě to nadchlo… ten let vzduchem (i když v té době samozřejmě ještě velmi krátký let). Postupem času mě čím dál tím víc bavilo překonávání různých výšek skoků a potom i obtížnost parkurů. Určitě v tom hraje roli i adrenalin.

Nelákala vás nebo nezkoušela jste žádnou jinou jezdeckou disciplínu?

Párkrát jsem si zkoušela s Jardou Hatlou skočit skoky na louce na všestrannost, ale parkur mne bavil víc. Ještě než jsem si udělala závodní licenci, tak jsme hodně používali s trenérem Kennethem drezurní úlohy.

V roce 2017 jste udělala zásadní krok, když jste vstoupila do světa vysokého sportu prostřednictvím Global Champions League. Tenkrát v týmu Berlin Lions, později Praque Lions. Rozhodně jste si to neulehčila, jde o týmovou soutěž, kde se každý výsledek počítá. Jste týmový hráč? Byla jste pod velkým tlakem?

Týmový hráč rozhodně jsem a o to těžší to pro mě bylo. První rok jsem zdaleka neměla zkušenosti na „globálku“, ale abych se posunula dál a co nejrychleji se vyjezdila, tak to bylo nutné. Tlak jsem na sebe vytvářela a do teď vytvářím já sama, nechci zklamat jak kluky v týmu, tak tým kolem mne. Všichni tomu věnujeme obrovské úsilí a šílené hodiny práce, tak nechcete lidi kolem sebe zklamat.

Jaké to vůbec je, vstoupit do takového prestižního seriálu – a ještě jako mladý jezdec?

Bylo úžasné, že mi to rodiče tehdy umožnili a i nadále umožňují. Závodit v rámci LGCT a GCL byl velmi důležitý krok v mé jezdecké kariéře, ale zároveň i mimořádně těžký. Jelikož jsem opravdu ty zkušenosti neměla, i kvůli tomu, že jsem začala závodit relativně pozdě (první závody jsem absolvovala ve dvanácti letech), tak ten první rok byl opravdu těžký. Asi nebyly závody, kdy bych nebrečela. Ale takové zkušenosti pro mladého jezdce jsou neuvěřitelné. Měla jsem možnost sledovat nejlepší jezdce na světě a zároveň skákat nejtěžší parkury, je to obrovská zkušenost pro všechny mladé jezdce, co závodí v seriálu LGCT a GCT.

Jaké jsou vztahy mezi jezdci v týmu a mezi jednotlivými týmy?

V našem týmu je opravdu pozitivní atmosféra a všichni táhneme za jeden provaz. To asi není úplně v každém týmu, ale my konkrétně máme stejný cíl, což je podat co nejlepší výkon v týmové soutěži.

Global je také nesmírně náročný tím, že se závodí velmi často a po celém světě. Podle jakého klíče vybíráte v týmu, kdo kde bude startovat?

Tuto roli má především týmová manažerka Jessica Kürten a taky její manžel Eckard Kürten. Telefonují si s ostatními jezdci a sledují i jejich výsledky. Podle momentální formy koní a jezdců a jejich jiných povinností dávají Jessica s Eckardem dohromady tým, aby byl vždy co nejsilnější.

Jak vaši koně snáší cestování, některá kola jsou opravdu hodně daleko…

Mám štěstí, že Katka Krpelová s nimi jezdí a také s nimi lítá, takže vím, že o ně bude vždy perfektně postaráno. Věnuje jim veškerý svůj čas a dbá na to, aby dorazili v co nejlepší kondici. Díky ní to zvládají dobře. Některé cesty jsou opravdu hodně dlouhé, jak kamionem, tak i letadlem, takže péče o ně při cestování a také před i po cestě, je naprosto klíčová. Když jedou kamionem, tak i samotný způsob řízení je velmi důležitý. Díky Jirkovi, který řídí a jezdí s nimi po celé Evropě, dorazí v dobré kondici.

A kde se vám líbilo nejvíce? Je některé kolo, které má pro vás osobně největší kouzlo?

Musím říct, že vybrat si je hrozně těžké, ale pochopitelně je nejúžasnější Praha. Je to doma, mezi českými diváky, v neuvěřitelné technicky dobře připravené aréně, s nejlepšími koňmi a jezdci toho roku. Takové kolo a především finále je jen jedno a nemůžu se dočkat, až se tam tento rok zase vrátíme. Jinak v rámci seriálových kol mám asi nejradši kombinaci Mexika a Miami. Travnatá aréna v Mexiku a adrenalin v Miami jsou pro mě vždy něco, na co se hrozně těším.

Start sezony 2021 je za dveřmi a pevně věříme, že tento rok se vše povede. Tým Prague Lions má nové složení, můžete nám prosím své týmové kolegy představit?

V týmu Prague Lions zůstává Niels Bruynseels, Jur Vrieling, Marc Houtzager a Sergio Alvarez Moya. Nový člen týmu je Leopold van Asten, který je velmi zkušený a nazvala bych ho asi i rychlým jezdcem. Jednotlivě je dokonce představujeme fanouškům Prague Lions na instagramové stránce Prague Playoffs, tak doporučuji se na ni podívat.

Pro vaši kariéru bylo jistě zásadní navázání spolupráce s Jessicou Kürten. Jak k tomu došlo?

Moje maminka byla iniciátor této spolupráce a jsem opravdu ráda, že ji to napadlo. Bylo to těsně po ukončení kariery Jessicy, kdy komentovala mistrovství Evropy v Aachen a maminka se koukala a slyšela ji – a hned ji napadlo, že tato spolupráce by nám mohla sedět.

Můžete prosím popsat, jako taková spolupráce se zahraničním trenérem vypadá prakticky?

Na začátku naší spolupráce Jessica dojížděla tak jednou až dvakrát týdně na trénink do Prahy, podle toho, jestli jsme jeli nebo nejeli na závody. Potom se mnou absolvovala skoro všechny závody za posledních 5 let. Často si voláme a probíráme koně a jejich trénink po telefonu. Teď už dojíždí většinou jen jednou za dva týdny, abychom si skočili s koňmi, co mají jet další týden na závody.

Kolik koní odjezdíte denně?

Před zraněním jsem odjezdila většinou šest nebo sedm koní, podle toho, jak jsem musela na přednášky na univerzitu. Po zranění jich kvůli noze jezdím míň, většinou čtyři nebo pět. Když jich chci odjezdit víc, tak se mi to v dobrém snaží celý tým (Katka, Sapík a Fanča) rozmluvit, jelikož vědí, že bolest ve zraněné noze bude dost extrémní.

Co nejcennějšího vás spolupráce s Jessicou naučila?

Jessica mi předala jezdecké zkušenosti jak skokové, tak i zkušenosti z přiježďování koní, které jsou často podceňovány, ale měly by být důležitým prvkem práce a zlepšování se každého jezdce. Je to možné vidět například v rámci LGCT, jezdci zde přiježďují prostě na jiné úrovni. Zároveň mi předala neuvěřitelné „know-how“ ohledně zdraví koní, managementu a horsemanshipu.

Vy jste se ale nespokojila jen s rolí jezdkyně, během Prague Playoffs jste se velmi angažovala i v organizaci. Domnívám se správně, že myšlenka přivést Global Champions League do Prahy pramení od vás?

Popravdě to bylo opačně. Představitelé Globálky oslovili naši rodinu, jestli bychom nechtěli hostit finále celé tour v Praze. A díky výrazné podpoře rodičů se toto finále nakonec do České republiky dostalo. Pevně věřím – a slyším to i od ostatních českých jezdců a trenérů –, že to posunulo zájem o tento sport dopředu, což bylo důvodem souhlasu k uspořádání Prague Playoffs.

Odvedla jste obrovský kus práce, především na poli spolupráce s médii, díky vám se parkurové skákání dostalo do širokého povědomí. Musí být ale velmi náročné závodit na domácí půdě, a ještě se starat o organizaci, jak to zvládáte?

Náročné to rozhodně bylo, a především kvůli tlaku na domácí půdě se to ještě zvýšilo. Ale občas si člověk musí prostě máknout a zvládnout to.

Rok 2020 byl ne úplně povedený z mnoha ohledů. Pro vás byl ve znamení rehabilitace po těžkém úrazu a návratu na kolbiště. Co jste vše musela absolvovat, abyste byla opět fit?

Rehabilitace po zranění byla velmi intenzivní. Chtěla jsem se vrátit do sedla a zvládnout Playoffs, takže jsem to občas s rehabilitací asi i přepískla. První dva měsíce jsem v podstatě chodila na rehabilitace třikrát denně. Upřímně jsem si asi neuvědomila, že to bylo velké zranění. Nakonec jsem prostě musela počkat, než kost, svaly a celkově tělo budou dostatečně zahojené. Pravidelně skákat jsem mohla začít až v prosinci. Pak na začátku roku 2020 jsme vyrazili do Olivy, byly to první závody po mém zranění. Když pak udeřila pandemie, tak jsem se věnovala především koním a opět intenzivní fyzioterapii. Klinika VO2MAX a fyzioterapeutka Vendy mi v tom opravdu velmi pomohly. Dodnes je rehabilitace a fyzioterapeutické cvičení to, co mi umožňuje dál jezdit, a musím tomu věnovat několik hodin týdně.

Pomohla vám zkušenost s rehabilitací a s bojem s vlastním zraněním nějak s koňmi?

Musím říct, že ano. Vždy jsem byla opatrná a nechtěla uspěchat návrat koně do parkuru po zranění. Teď ale například i chápu, že jen to, že zranění je zahojené, neznamená, že není kompenzace koně někde jinde a nemá jiné problémy kvůli starému zranění. Jejich i naše těla jsou propojené celky a je potřeba je tak i vnímat.

Vážné zranění vyžaduje často hodně času, než se sportovec spraví po fyzické stránce, ovšem dalším faktorem je i psychika. Jak těžký byl návrat do sedla a do vysokého sportu?

Naštěstí musím říct, že to překvapivě problém nebyl. Těšila jsem se zpět na závody a na těžké a vysoké parkury.

Spolupracujete se sportovním psychologem a myslíte si, že je to důležité? Co vás tato zkušenost naučila?

Ano, spolupracuji. Myslím si, že to důležité je, ale že každý musí najít směr, který mu vyhovuje. Každý sportovec prožívá věci jinak. Největší zkušenost nebo poznání je v důležitosti dechu sportovce. Hodně sportovců zadržuje dech (i já) a to ovlivňuje schopnost použití těla. Zní to jednoduše, ale prakticky se to musí hodně trénovat. 

V posledním čísle Jezdectví jsme kromě jiného přinesli rozhovor s mladou jezdkyní Lucií Melmerovou, která právě rehabilituje po těžkém úraze, a jejím největším přáním je vrátit se zpátky do sedla a na kolbiště. Je něco z vlastní zkušenosti, co byste jí poradila?

Lucka zažila mnohem horší zranění – a podle toho, co jsem četla, tak je velká bojovnice. Je důležité dát rehabilitaci a návratu do sedla čas a neuspěchat to. Pevně věřím, že se jí návrat podaří.

Jak jste využila nečekanou závodní pauzu zapříčiněnou pandemií?

Já ji využila k tomu, abych víc zapracovala na sobě. V těch třech nebo čtyřech prvních měsících pandemie jsem cvičila až šestkrát týdně fyzioterapeutické cvičení, které mi opravdu pomohlo jak s nohou, tak se zbytkem těla. Také jsem si dala čas pracovat hodně s koňmi, na které zbývá občas méně času, abych pochopila a nastavila jim správný režim tréninku. A také jsem si užívala večerní vaření večeře.

Kvůli koroně došlo i k posunutí olympijských her, nyní všichni doufáme, že se v létě dočkáme. Vy patříte k nadějím českého týmu, co pro vás osobně odklad OH znamenal?

Mně osobně to dalo možnost mít víc času na přípravu po zranění. Celkově z fyzického pohledu to bylo a stále je těžké, takže na tom pracuji.

Máte již plán, jak skloubit působení v Global Champions League a účast na OH?

Plán máme už od minulého roku, ale v jezdeckém sportu se plány často musí měnit. Pojedeme na pár velkých a těžkých závodů v rámci LGCT, abychom jak já, tak kůň byli připraveni jak technicky, s ohledem na složitosti parkuru a správných reakcí, tak i fyzicky.

Můžete nám prosím představit své současné čtyřnohé partnery?

Ve stáji máme teď sedm závodních koní, Classica, Catchi, Sillyho, Balua, Johnyho, Valencii a Colanda. Valencie a Colando jsou 11letí velmi nadějní koně, kteří ale potřebují víc zkušeností, a doufám, že se brzo představí na vyšších parkurech. Valencie je velmi ambiciózní a hodná kobylka, i když v aréně ostatní koně moc nemusí. Colando je hračička a rád je středem pozornosti. Johny (Deep Impact) je pro mě nový kůň, kterého ještě poznávám. Je mu 8 let, takže je nejmladší ze skupiny a bude tento rok získávat zkušenosti. Miluje pozornost lidí (jako asi všichni naši koně) a dopolední i odpolední odpočinek… v podstatě pořád leží. Classic je moje srdeční záležitost. Spolu jsme se dostali poprvé do vyššího sportu a hrozně si rozumíme, podařilo se nám společně vyhrát GCL v Miami. Ještě je důležité dodat, že o sobě ví, že je krásný a jedinečný ;). Silly (Silverstone) je neuvěřitelný bojovník a jeho talent je opravdu velký. Umí se sice jednoduše vystresovat, ale v parkuru taháme za jeden provaz a bojuje až do posledního skoku. Catchi (Catch Me If You Can) je královna stáje. Má ráda svůj klid a čas pro sebe, ale závody miluje. Když za ní přijdu s pamlskem, tak mi dá jasně vědět, jestli na to zrovna má nebo nemá chuť.

Podle čeho si vybíráte koně, jaké vlastnosti hledáte především?

Pro mě musí mít kůň chuť bojovat v parkuru. I když je třeba složitější na ježdění a v parkuru, tak když vím, že bude bojovat, aby se dostal přes ty obrovské překážky, tak mi to dodá sebevědomí a bojuju s ním. Chuť pracovat a učit se je taky důležitá a také hledám celkově pozitivní charakter.

Silverstona i Catch Me If You Can před vámi sedlala německá jezdkyně Laura Klaphake. Vím, že zrovna prodej Catch byl v Německu poměrně diskutované téma. Jste s Laurou v kontaktu?

Na začátku mého partnerství s Catchi jsme spolu komunikovaly ohledně toho, co kobylka má ráda a jak se u nás má. Postupem času je pak důležité sám poznat, co zrovna u vás kůň potřebuje, protože to může být něco jiného než předtím.

Letošní sezonu jste začala ve španělské Olivě, jak se dařilo, jste spokojená?

Bylo skvělé se zase vrátit po delší době na závody. Jak já, tak i koně jsme dlouho nikde nebyli, takže bylo znát, že jsme trochu zrezlý. Ale to patří jak ke sportu, tak i k této složitější době s pandemií.

Jaká protiepidemická opatření v Olivě platí a jak je složité za těchto podmínek soutěžit?

Je skvělé, že můžeme takhle závodit. Dodržují se tady rozestupy a nošení roušek, takže závody mohou bezpečně proběhnout, což pro nás jezdce je důležité. Celkově je tady skvělá organizace. Pro koně i jezdce je důležité závodně plynně pokračovat. Když musíme pokaždé přestat závodit a začít znovu, tak se posun v závodech a vyježděnosti koní a jezdců neposouvá dopředu.

Chybí koním atmosféra závodů, diváci, potlesk?

Je to bez toho pro ně i pro nás jiné a určitě nám ta atmosféra chybí, ale důležité je, že vůbec můžeme závodit. Jak pro nás jezdce, tak pro koně.

Jaké jsou vaše nejbližší plány?

Momentálně při rozhovoru jsem na další tour v Olivě. Poté pokračuji na dva víkendy na CSI5* do Dohy, kde bude i první kolo LGCT a GCL, moc se na to těším. Poté budou následovat asi závody v Gorla Minore s další skupinou koní.

Aktuálně jste především sportovec, chcete i svou budoucí profesní dráhu spojit s koňmi?

U koní bych chtěla zůstat celý život, miluji je. Je mi přece ale jen 24 let, takže uvidím, kam se moje budoucí profesní dráha ještě rozvine.

Prozradíte nám vaše sny a plány do budoucna?

Můj největší momentální sen je zúčastnit se olympijských her. Snad se nám to v rámci pandemie podaří. Ale především chci být šťastná a dál pracovat a zlepšovat se v různých oblastech.

 

Další zajímavé články najdete v březnovém Jezdectví, které si nyní můžete koupit i v online verzi.

 

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com