Adepti na Darwinovu cenu v jezdectví?

30. 10. 2017 05:00

Obrázky: 3

Autor: Katka Lipinská Foto: Eva Malá, pixabay.com Seriál: Umíme předvídat rizika? Počet přečtení: 13170 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Minulý týden jsem narazila na tak skvělý nápad, jak s pomocí koně získat Darwinovu cenu, že jsem se rozhodla zapátrat po podobných. Našla jsem ve svém okruhu i na internetu leccos, co bych řekla, že člověka nemůže nikdy napadnout, a mimo jiné jsem zjistila, že koně figurují i v seznamu skutečně udělených Darwinových cen. Dle svého gusta se pobavte, nebo aktéry politujte, ale hlavně se prosím neinspirujte.

Předpokládám, že o Darwinově ceně jste už slyšeli, ale pro jistotu z Wikipedie: „Darwinova cena (Darwin Award) je ironické ocenění pro lidi, kteří se zasloužili o zlepšení lidského genofondu tím, že se z něj sami odstranili hloupým způsobem. Cena je pojmenována po Charlesi Darwinovi, zakladateli evoluční biologie." Z definice je evidentní, že k tomu, abyste dostali Darwinovu cenu, musíte nejdřív zemřít, nicméně a díkybohu většina našich zatmění mozku až tak špatně nekončí. Myslím, že většinu blbých nápadů u koní bychom mohli rozdělit do několika kategorií, tak pojďme na ně.

Omotání čehosi kolem čehosi...

...zkrátka vodítko (případně otěže) v hlavní roli. Všichni víme, že omotávat si vodítko kolem jakékoli části těla se nemá, ale stejně se čas od času najde někdo, kdo to udělá. Jako Andrea, která za to Darwinovu cenu skutečně dostala v roce 2000. Takhle to možná dopadá, když vyhrajete koně v loterii. Její výhra, mladý arab měl problém s uzděním a při pokusu o nasazení uzdečky vždycky hodil hlavou dozadu. Andreu nenapadlo nic lepšího, než uvázat mu vodítko kolem krku a aby měla ruce volné, přivázala si ho k pasu. Kůň se lekl, srazil ji na zem a poté při útěku vlekl za sebou po výběhu. To zpozoroval její otec a vyběhl jí z domu na pomoc. Spolu s ním ale vyběhli i jeho dva psi, kteří vidouce běžícího koně, vyrazili ho honit a chňapat mu po nohách. Jak to skončilo, je vzhledem k udělení ceny bohužel jasné.[1]

beI otěže umějí slušně překážet, třeba ve chvíli, kdy dojezdíte a s koněm na ruce v rámci krokování na jízdárně chcete sebrat koňský bobek. Ve chvíli, kdy se nad něj nakloníte, udělá zpravidla to samé i kůň a už vám překážejí visící otěže. Jenomže vy máte v ruce lopatku a hrabičky...Viděla jsem už borce, kteří si otěže přehazují přes rameno (v klamném pocitu, že je určitě v krizi stihnou rychle stáhnout), ovšem hodit si je kolem krku, to je skutečně nápad hodný zaznamenání mezi adepty na Darwinovu cenu.

Další báječné historky (které naštěstí zpravidla nekončí tragicky) se pojí s uvazováním koní. Je vynikající nápad uvázat koně za něco, co svou vahou dokáže přetáhnout - znám třeba případ koně pronásledovaného kutálející se popelnicí nebo jiného, který rozpohyboval kontejner na kolečkách. Ovšem zatímco v takových případech je potrestané zvíře, které je v tom telecím nápadu nevinně, jeden můj známý se jednou dokázal špatným uvázáním potrestat i sám. Uvázal koně za zavřená vrata a jal se čistit a „cajkovat". Zřejmě někdy během toho, kdy si odešel pro sedlo a uzdečku, kůň začal pochodovat a podařilo se mu vrata neznatelně pootevřít. Když se potom známý vrátil a sklonil se k přední noze, aby nasadil chrániče, kůň poodstoupil a vrata uštědřila jeho majiteli takový štulec, že se rozplácl obličejem v bahně. V tomto případě naštěstí jediné, co bylo zraněno, bylo jeho ego, protože scénka měla spoustu diváků, kteří se cizím neštěstím báječně pobavili.

Lenost jako matka průšvihů

Lidská lenost bývá také častou příčinou zatmění mozku. Už jsem viděla stahování koní z pastvin a odvádění na ně za čtyřkolkou. Prý je to úplně bezpečné a nikdy se nic nestalo. No nevím, být to můj kůň, rozhodně bych klidná nebyla. Stačilo mi vidět, jak dopadlo jízdní kolo jedné slečny, která si koně uvázala za řidítka. Jak dopadla ona, jsem raději neviděla, ale prý jen jedna sádra a nějaké šrámy.

Se sádrou skončila také jedna moje stájová kolegyně, která sice šla pro koně do velkého kopcovitého výběhu do stáda pěšky, nicméně protože ho odlovila až úplně na druhém konci, napadlo ji, že se zpátky sveze. Což o to, koník to byl hodný a na jízdu bez sedla a na ohlávce zvyklý, co ale podcenila, byli ostatní koně ve stádě. Nechali je odejít asi do poloviny výběhu a pak je napadlo, že by se mohli jít podívat, jestli se třeba nebude dít něco zajímavého a dali se do pohybu. Přesněji řečeno do úprku z kopce dolů. Pochopitelně se k řítícímu se stádu přidal i ten hodný valášek s majitelkou na hřbetě a vůbec není divu, že ho majitelka nezastavila, ani ten úprk z kopce neuseděla.

Mě lenost také jednou přišla docela draho, doslova, naštěstí jen finančně. Samozřejmě, že vím, že když koni oblékám deku, měl by být v boxu nebo uvázaný, ale... znáte to, vždyť je to jen hodný poník a deku dobře zná. A protože jsem byla líná si dojít pro vodítko, riskla jsem to na jízdárně navolno. Běžně postupuji tak, že deku přehodím, pak hned zapnu karabinky okolo zadních nohou, aby si je kůň nepřišlápl a potom předek a přezky pod břichem. Nasazení deky proběhlo bez problémů a zapnutí první karabinky také. Co se seběhlo potom, přesně nevím dodnes, ale o to lépe mám před očima koně prchajícího kolem jízdárny, kterému deka nejdřív vlaje jako padák nad zádí a potom se motá jako zmuchlaný závoj u zadních nohou. Skončilo to, jak jinak, vítězstvím koně a naprostou porážkou deky, která byla potrhaná dost nepopsatelně. Zdá se, že výrobci dek mají trochu zvrácený smysl pro humor, když ty provázky dělají z pevnějšího materiálu než zbytek deky.

Roztržitost hodná univerzitního profesora

Někdy člověk prostě něco nedomyslí. Stopadesátkrát sundáváte chrániče zboku, protože před koně se neleze, a pak se jednou chcete zblízka podívat na škrábanec na karpu a kůň zvedne nohu. Jak to (třeba) dopadá, se můžete podívat na fotce vlevo, ta pěticentimetrová tržná rána není od kopyta, ale právě „jen" od karpu.

vsA když je člověk myšlenkami jinde, podaří se mu občas docela vtipné věci. Třeba nasednout na koně na úvazišti ještě před odvázáním. Nebo i když byste tomu možná nevěřili, už jsem i viděla, jak se jezdkyně pubertálního věku vybavovala s kamarádkami a pokusila se nasednout na koně, který neměl zapnuté sedlo. Byla to velmi rychlá cesta k naražené kostrči.

Není také nad to, když se vám v nějaké ne zcela standardní situaci pokusí pomoci nějaká příliš iniciativní „lajka". Jednou jsem coby čerstvě plnoletá instruktorka doprovázela několik dětí a vraceli jsme se z procházky. Několik rodičů napadlo nám vyrazit naproti na poslední louku. A co čert nechtěl, právě na té louce se koníci trochu rozeběhli. Tedy - nemůžu vyloučit, že od některého dítka to nebyl záměr, možná se někdo chtěl předvést, jak umí jezdit nebo si zpestřit procházku. V každém případě se ale nikdo nepřiznal. Dodnes si myslím, že nebýt jisté iniciativní maminky, nic by se nestalo a koně by na konci normálně zastavili. Jenže když vám před rozběhnuté koně s křikem skočí postava v červeném vlajícím baloňáku, je všechno jinak. Obávám se ale, že ta maminka z pádu (nejen) svého dítka dodnes viní mě.

Někdy vám třeba i něco dojde, ale mávnete rukou, že to bude fajn. A ono není. Jednou mě takhle pozval kamarád, abych se přijela podívat na jeho nové hříbátko. Až na místě jsem zjistila, že to bylo pozvání poněkud zištné. Hříbě se narodilo na pastvině a bylo mírně řečeno neosahané. Teď mu bylo už pár týdnů a byl nejvyšší čas mu nasadit ohlávku, ovšem nikdo nevěděl jak. Odvedla jsem ho s matkou (to byla starší hodná kobyla) do menšího výběhu, kde se mi ho po nějaké době podařilo přesvědčit, že mu tu hlavu neutrhnu a ohlávku skoro nasadit. Když jsem ji přendavala přes druhé ucho, hříbě se polekalo. Najednou zezadu přišla rána a probrala jsem se na zemi. Ta hodná kobylka, kterou jsem předtím byla líná uvázat, dospěla k názoru, že jejímu drobečkovi chci ublížit a přišla ho zachránit. Naštěstí jí stačilo, že mě povalila, zabíjet mě úplně nechtěla. Rozhodně to byla dobrá zkušenost, že žádnou matku není radno podceňovat.

Kbelíková kampaň a jiné nesmysly

V některých případech je těžké odhadnout, jestli je někdo opravdu tak blbý, nebo je to „nepřátelský čin". Co si pomyslet o tom, když vám někdo v pauze při tréninku veeelmi opatrně podává PET láhev k napití - máte přeci velmi lekavého koníčka, vy ji dopijete, podáte zpátky a křáp - on ji v nějakém náhlém pomatení hned vedle koně smáčkne. No, asi si v tu chvíli ani nic pomyslet nestačíte.

ssZ kategorie podobných nápadů je vybafnutí na člověka, který zády k vám drží zrovna koňskou nohu - ano, tohle napadlo moje mladší dítě. Omlouvá ho jen, že na to možná má ještě věk. Co ale říkáte nápadu už mnohem starších sundavat si venku na vyjížďce za jízdy uzdečky? Nepřeháním, byla jsem toho účastníkem - ty westernové s očkem na ucho k tomu přímo vybízejí :-)

A když už jsme u těch „puberťáků", nemůžu opomenout jeden příběh z mého mládí, který znám jen z doslechu (ale aktéry osobně). Jeden páreček vyrazil na vyjížďku, ale protože se věnovali víc sobě navzájem než koním a okolí, koně se jim „nějak splašili" a hlava-hlava se nezastavitelně řítili k silnici. Jezdci na sebe mrkli, že „padáme". Podařilo se jim seskočit ve stejný okamžik, bohužel přímo proti sobě. Přišli pak po svých, potlučení jeden od druhého a neskutečně naštvaní, myslím, že to skončilo rozchodem. (Koním se naštěstí nic nestalo.)

Určitě jste v roce 2014 zaznamenali ALS ice bucket challenge neboli Kbelíkovou kampaň. Stala se obrovským hitem a zapojila se do ní drtivá většina známých osobností. Spočívala v tom, že každý, kdo byl vyzván, měl buďto finančně přispět na boj s amyotrofickou laterální sklerózou (ALS), nebo si vylít na hlavu kbelík s ledovou vodou, aby na chvíli pocítil, jak se cítí ochrnutý člověk. Mě osobně fascinovalo, jak málo vyzvaných tato pravidla skutečně pochopila a houfně si na sebe lili vodu (oč nápaditější je tato reakce), avšak ještě mnohem víc mě fascinovalo, jak moc se našlo Darwinů, kteří se rozhodli ledovou vodou potýrat i svého koně, na jehož hřbetě přitom seděli. Na youtube najdete mnoho videí, jak potom končí „v prachu cesty", jedno z nich třeba zde.

Zakončíme opět jednou Darwinovou cenou, v níž figuroval kůň, tentokrát z roku 1942. Mladík jménem Larry se chtěl vyhnout odvedení do války a jediné, co ho mohlo omluvit, byly zdravotní důvody. Napadlo ho, že kdyby ho zranil kůň, bylo by to velmi věrohodné. Pokusil se tedy jednoho z koní na farmě svého zaměstnavatele přimět, aby mu šlápl na nohu a zlomil při troše štěstí i několik prstů. Ale ať se snažil, jak se snažil, kůň na něj šlápnout odmítal. Rozezlený mladík to nakonec vzdal a koně nakopl. Zřejmě neméně už rozezlený kůň mu kopanec vrátil. Zasáhl ho do krku, čímž se vyhnul naverbování a získal Darwinovu cenu.[2]


[1] http://darwinawards.com/darwin/darwin2000-17.html
[2] http://darwinawards.com/personal/personal2004-06.html

Významným spouštěčem rizikového, leckdy doslova pitomého chování, je fotoaparát (resp. chytrý telefon). V honbě za tím nejzajímavějším selfíčkem jsou lidé, zejména ti náctiletí, schopní skoro všeho. Sedat si na bobek před přední nohy, dokonce si i lehat pod koně, nebo si naopak stoupat na hřbet... a samozřejmě bez ochranných pomůcek, protože helma fakt není fotogenická. Ale mezi námi - takových pět stehů uprostřed čela také ne!

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 2 čtenářů. Celkový počet bodů: 10.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: