To je otázka, na kterou většina lidí nachází odpověď velice snadno. Samozřejmě bych na těchto řádcích mohla psát o tom, jakou radost mi přináší pod sedlem, o tom, že mě vnitřně naplňuje péče o ně a přináší mi velikou radost, když vidím, že se mají dobře. O tom, jak jsou mi oporou v těžkých chvílích mého každodenního života. Pokud bych zapomněla na všechny krásné chvíle, které jsem s nimi zažila a kolik radosti vnesli koně do mého života, pak jedinou věcí, která by mi zbyla, bude právě ten pocit, že koně jsou tu pro mně vždy a nezáleží jim na tom, zda jsem právě dnes měla úspěch či nikoliv. Zůstávají tady, a i tehdy, když se cítím být na dně, stačí sednout na svého věrného přítele a vyjet do polí, lesů a všechny starosti, trable a trápení nechat alespoň na krátký okamžik za sebou.
Takto nějak si myslím, že to jistě cítí nejspíše každý "koňák". Tedy i já. Proto bych chtěla tyto veskrze patetické, jistě pravdivé, ale patetické řeči nechat za sebou jako jakousi premisu, která je samozřejmostí. Je dobré tuto premisu zmínit, ale psát o ní pojednání na stránku nebo i více mi přijde přinejmenším jako prošlapávání cestičky, kterou už miliony lidí za celé dějiny spolužití lidstva s koňmi prošlo právě tolikrát, kolik "koňáků" po ní šlo.
Můj příběh, který vám na následujících řádcích chci vylíčit, je poněkud zvláštní. Věřím však, že jím nebudu příliš nudit.
Již od mého narození je v naší rodině zvykem navštěvovat každoročně v období dušiček spolu s tetou mojí babičky hrob jejího již dávno zesnulého tatínka a maminky. Vždy mi přišlo velice zajímavé, že na staré fotografii, vytištěné na náhrobku, je tetiččin tatínek oblečen v uniformě, která zejména mému bratrovi připadala přímo úžasná. Vždy se dmul pýchou, že jeho předek byl voják. Zkrátka malý kluk poblázněný uniformou a šavlí na obrázku. Byť mi tento obrázek také připadal zajímavý, nikdy jsem mu nevěnovala větší pozornost. Až do svých asi patnácti let. Tehdy jsem si pořídila svého prvního koníka. To jsem ovšem netušila, jak zajímavé vzpomínky díky tomu vyplavou na povrch. Zjistila jsem náhle věci, které by mě ani ve snu nenapadly. V této době již bohužel byla babiččina tetička pár let po smrti, proto jsem si již nemohla a nikdy nebudu moci vyslechnout vyprávění, zprostředkované už pouze mojí babičkou, přímo od její tetičky. Když moje babička poprvé viděla mého koníka, spráskla ruce a zvolala velice dojatým, ale zároveň jakoby veselým a řekla bych přímo radostným hlasem: "Tohle kdyby viděla tetička"! Zprvu jsem si myslela, že jde jen o nějakou průpovídku, ale později jsem pochopila. Když jsme poté šli domů a já jsem se v klidu u čaje a zapáleného krbu zeptala, proč by tetička byla z mého koníka tak unešená, příběh byl rázem na světě.
Muž, kterého jsem odmalička vídala každoročně o dušičkách na fotografii, byl nejen obyčejný voják, ale člen jízdního pluku. Osudy tohoto pluku mi bohužel zůstaly utajeny, nicméně podle data úmrtí (1916) mého dnes již vzdáleného předka lze usuzovat, že zahynul během otřesného válečného konfliktu, ve kterém, jak jsem později zjistila, byly koně jako v posledním konfliktu masově používáni. Tímto konfliktem samozřejmě myslím 1. světovou válku. Byť z vyprávění, která jsem slyšela, byla pouze z úst mé babičky, je mi naprosto jasné, že můj předek koně miloval a žil jimi celý svůj život, který na jejich hřbetu bohužel nejspíše také vyhasnul. Tehdy byla jiná doba.
Dnes se již spoléháme na stroje, zastupující v mnohém lidskou, ale i koňskou sílu. Koně jsou dnes již pouze sportem a "koníčkem" vyplňujícím náš volný čas. Přináší nám radost, starosti a povznášející pocit, když s nimi unikáme našim starostem. Jsou motivací, ženoucí nás do polí a lesů. Dar, který nám nikdo nemůže vzít. Dar, který je samozřejmostí. Všechny tyto emoce jsou však zcela běžné a myslím si, že můžu s klidným srdcem říci, že jsou cílem v podstatě každého "koníčka". Dar, který jsem od svých koní dostala já, je dle mého názoru hlubší. Od vojáka z fotografie mě dělí celé jedno století, já však přesto můžu říci, že nás cosi spojuje. Samozřejmě pokrevní pouto, ale právě láska ke koním, díky níž znám alespoň část jeho charakteru. Je to dar, který mi dal nejen kůň, ale také život.
