Na koních z Berlína do Vídně

Inspiraci našli v sázce německého císaře Wilhelma a císaře Franze Josepha, která že armáda má lepší jezdce. Povolali své oficíry k distanční jízdě z Vídně do Berlína. Na trasu kolem 575 km vyrazilo 199 důstojníků. Ti c. k. startovali 1. října 1892 z Vídně, jejich pruští konkurenti jim vyrazili naproti druhý den z Berlína. Podle historických pramenů jeli „na krev", 27 koní ze 199 padlo. Nejrychlejší jezdec, rakouský hrabě Starhemberg, byl v Berlíně za 71 hodin a získal prémii 20.000 marek. O hodinu víc potřeboval na cestě do Vídně pruský baron Reitzenstein.

Následníci z Mühldorfu nemají rekordní ambice, cestu si rozvrhli na tři týdny a má jít o zážitkovou jízdu, jak říkají.

Mahringer jede na devítiletém strakáči Samovi, Wührer na osmiletém vraníkovi Simbovi. Jsou to bratři z křížení irského cikánského koně a argentinského gaucha z chovu v Bad Ischlu, velcí 150 cm a robustní stavby těla. Čekají je denní etapy kolem 30 kilometrů přes Lužici, Žitavu, Kolín, Jihlavu a Znojmo do Retzu. Jezdci je povedou po polních cestách a turistických stezkách, mimo dálnice. Ubytování chtějí hledat u jezdeckých klubů po trase. „Spacák a láhve s vodou, víc prý nepotřebují," píše linecký list. Chtějí si vystačit s 30 eury na den.

V rozhovoru s OÖN Mahringer uvedl, že v antikvariátě našel knížku jednoho z účastníků historické jízdy z roku 1892, nadporučíka u dragounů F. Höfera, s názvem „Za 74 hodiny od Dunaje ke Sprévě". V ní vyznačil i tehdejší trasu. „Líčí štrapáce cesty velmi detailně. Dopovali koně pivem, ale také je pečlivě připravili – Höfer sedlal koně, který po stupňovaných denních dávkách až na 120 kilometrů byl pořád při chuti," říká Mahringer.

Höfer nakonec skončil čtvrtý. „Napsal, že na jedné zastávce příliš dlouho poseděl u piva a jednou v noci s koně spadl, přičemž se mu v kapse kalhot vznítily sirky. S popáleninami se mu pak špatně sedělo," líčí Mahringer.

Celý článek vám přinesl Českobudějovický deník a můžete si jej přečíst zde.