…Hlasité zvonění zvonečku ji vrátí do reality. Otevře oči. Pohlédne vzhůru, přímo do slunce, rukávem saka setře zrádnou slzu a rozmaže třpytivé záblesky světla. Na několik dlouhých vteřin se neděje nic, utichne vzrušený šum diváků na tribunách….
…Ticho….
…V hlavě se jí honí tisíce myšlenek. Opráší si kalhoty a zadívá se na koně. Stojí nehnutě, hlavu hrdě vztyčenou, v očích vzdor. Jen na moment se do nich zadívá, ve chvíli kdy sahá po otěžích. Jen tam tak stojí, uprostřed překážek, lidí, koní, pod širým nebem, s prázdnýma rukama, špinavým sakem a pocuchaným sebevědomím.
Hodila srdce přes překážku… a teď nezbývá, než ho z té země zvednout.
…Po zpoceném koňském těle stékají slzy a zkrápí vyschlou zem stejně jako tisíckrát předtím. Zaboří ruce do jemné hřívy, stejně jako tisíckrát předtím, přesto jinak.
Stojí nehnutě, na lesklé tmavohnědé srsti se rýsují vystouplé žilky.
Sklání hlavu a odfrknutí prořízne ticho, to ticho, které tak zvláště mrazí v zádech.
…Přistoupí ke koni, tentokrát se srdcem na dlani: „…stejně tě mám ráda, ty hovado jedno ….“
Neexistuje cesta ke štěstí, protože štěstí je cesta.
