Většina z nás jízdu bokem nepraktikuje. Elegantním dámám, které cválají v dlouhých sukních v dámském sedle bez známek nejistoty či nestability, rozhodně patří obdiv. Co však předcházelo této jezdecké dovednosti, tolik rozšířené v 18. a 19. století mezi evropskými aristokratkami?
Historie jezdectví není jednoduchá, krátkodobá a už vůbec ne přímočará. Lidem trvalo dlouho, než se na hřbetě koně začali cítit bezpečně a dostali energii tohoto zvířete (alespoň částečně) pod kontrolu.
V archeologii, hipologii a příbuzných disciplínách se vedou nekonečné spory o to, co vlastně prokazuje počátek jízdy na koni. Dříve platilo za „bernou minci“ použití udidla, jehož existence se promítá do stavu chrupu – konkrétně se projevuje obrusem dolních druhých třenových zubů. K tomu dochází i při použití organických materiálů (provaz, kůže). Dnešní bádání se však kloní k názoru, že udidlo mohlo být používáno i pro koně v tahu nebo koně vedeného.
Jasným důkazem jsou až vyobrazení postav sedících přímo na koňském nebo oslím hřbetě. Kupodivu to nejsou jen jezdci sedící obkročmo, jak by se dalo přirozeně čekat. Již v době bronzové se na Předním východě (kolem roku 2000 př. n. l.) sporadicky objevují postavy sedící bokem na neosedlaném koni – tedy záhy poté, co se kůň v této oblasti objevil (obr. 1).
Je třeba dodat, že osli byli domestikováni mnohem dříve, minimálně již v 7. tisíciletí př. n. l.
Tyto postavy se objevují hlavně v Anatolii, tedy v tehdejší Chetitské říši a na jejím pomezí (jazyk starověkých Chetitů mimochodem rozluštil český orientalista Bedřich Hrozný), a v Sýrii (obr. 2).
Odtud také pochází první hipologický manuál, tzv. Kikkuliho text. Jedná se však většinou o postavy, jejichž identita je neurčitelná, a je jich poskrovnu. V této době jednoznačně převažují vyobrazení zápřahů.
Na počátku doby železné, tedy před třemi tisíci lety, člověk konečně pevně usedl na koňský hřbet – za účelem lovu, cestování i války. Sem patří vyobrazení na reliéfu z lokality Karatepe v současném jižním Turecku (obr. 3)
nebo malovaná keramická figurka z Kréty (obr. 4).
V 9. a 8. století př. n. l. dochází k zakládání klasických řeckých městských států (poleis). Jejich výpravné umění nás v následujících staletích bohatě zásobuje informacemi o světě starověkých Helénů. V antickém Řecku existuje několik typů postav jezdících bokem:
Ani Římané tento způsob jízdy neignorovali. Do bočního sedu posadili například bohyni Eponu, patronku koní, kterou převzali z keltského pantheonu (obr. 9). U Epony však sed bokem nebyl pravidlem; existují i zobrazení, kde cválá obkročmo.
Lze shrnout, že téměř všechna zobrazení jízdy bokem od doby železné prezentují božské či mýtické postavy. Ty jsou privilegovány schopností splynout s pohybem temperamentního zvířete. Zatímco jízda na voze byla symbolem mužské síly a důstojnosti a jízda obkročmo symbolem obratnosti, jízda bokem vyjadřovala spíše harmonii a splynutí se silami přírody.
Toto chápání jízdy bokem nekončí antikou. Další významnou postavou posazenou bokem (tentokrát na osla) je Panna Maria (obr. 10), která otevírá středověký příběh žen v sedle. Ale o tom až příště.
