„Byl to jen kůň, pořídíš si jiného.“ Proč nás tato věta tak bolí a proč je náš smutek oprávněný?

Pro každého, kdo někdy musel pohladit svého psa nebo koně naposledy, je ta bolest fyzická a dusivá. Prázdný pelíšek, ticho ve stáji. Společnost nám ale často nedovolí se zhroutit. „Vždyť to bylo jen zvíře, pořídíš si jiné,“ slýcháme. Máme se rychle oklepat, jít do školy, do práce. Jenže co když ta bolest neodejde? Co když je prázdnota stejně hluboká, jako když ztratíme životního partnera? Nové poznatky naznačují, že naše srdce mezi „člověkem“ a „zvířetem“ nerozlišuje – a psychiatrie by to měla přestat ignorovat.

Oficiální lékařské tabulky jsou v tomto zatím neúprosné. Tzv. prolongovaná porucha truchlení (PGD) – stav, kdy se člověk ani po roce nedokáže vyrovnat se ztrátou a smutek mu ničí život – může být diagnostikována pouze po smrti člověka. Pokud se zhroutíte po smrti psa nebo koně, pro systém jste „jen“ přecitlivělí.

Profesor Philip Hyland z Maynooth University v Irsku tento pohled odmítl přijmout. Proč by měla být bolest ze ztráty němé tváře, která nás provázela životem věrněji než většina lidí, méněcenná? Rozhodl se tuto opomíjenou oblast našich životů prozkoumat a jeho závěry, publikované v lednu 2026, jsou průlomové.

Bolest, která se dá změřit

Profesor Hyland analyzoval data od téměř tisíce dospělých lidí, kteří procházeli zármutkem. Cíl byl jasný: Zjistit, zda existuje rozdíl mezi truchlením po lidech a po zvířatech. Výsledky potvrdily to, co chovatelé tuší. U 7,5 % lidí, kteří ztratili domácího mazlíčka, se rozvinula klinicky závažná forma prolongovaného truchlení.

To je číslo srovnatelné se ztrátou:

• blízkého přítele (7,8 %)
• člena rodiny jako je teta či bratranec (8,3 %)
• sourozence (8,9 %)
• a dokonce i partnera (9,1 %).

Pouze ztráta rodiče (11,2 %) a především ztráta dítěte (21,3 %) vykazovaly vyšší riziko rozvoje této poruchy. Pro pětinu dotázaných (21 %), kteří zažili jak smrt člověka, tak zvířete, byl právě odchod zvířecího parťáka tím nejbolestivějším zážitkem v životě.

Proč to tolik bolí?

Podle profesora Hylanda je klíčem „čistota“ vztahu. „Lidské vztahy jsou komplikované, plné hádek a zklamání. Vztah se zvířetem je ale často tou nejdokonalejší formou čisté lásky, jakou můžeme zažít,“ vysvětlil pro časopis Horse&Hound. Když tento vztah zmizí, zůstává po něm obrovská, každodenní prázdnota. Jsme zvyklí se o své čtyřnohé přátele starat, krmit je, cítíme za ně zodpovědnost. Když tato rutina ze dne na den zmizí, adaptace je extrémně náročná.

Trauma z rozhodnutí

Hyland také upozorňuje na aspekt, který u lidí až na výjimky chybí: eutanazie. Majitelé zvířat mnohdy nesou břemeno rozhodnutí o smrti. „Musí se rozhodnout sami. Často je pak pronásledují pocity viny, studu a nekonečné otázky, zda to bylo správně a zda to nemělo být dříve, nebo naopak později,“ upozorňuje Hyland. Právě tento specifický druh traumatu může truchlení výrazně zkomplikovat a prodloužit.

Diagnóza: Dlouhotrvající zármutek (PGD)

Abychom pochopili hloubku tohoto problému, je nutné si definovat, co to vlastně prolongovaná porucha truchlení (Prolonged Grief Disorder) je. V češtině se pro ni často používá výraz dlouhotrvající zármutek. Nejde o běžný smutek, ale o diagnostickou jednotku popisující stav, kdy intenzivní zármutek po ztrátě neustupuje ani po dlouhé době a výrazně narušuje každodenní fungování.

Klíčové informace o PGD:

• Intenzita a trvání: Na rozdíl od běžného truchlení, které se časem zmírňuje, u PGD bolest přetrvává, její intenzita se nesnižuje a zármutek se stává chronickým. Aby mohl být diagnostikován, musí zármutek trvat déle než 12 měsíců po ztrátě.
• Dopad na život: Smutek je natolik paralyzující, že člověku brání v běžném fungování – v práci, v sociálním životě nebo i v péči o sebe sama.
• Hlavní příznaky: Mezi symptomy, které se objevují téměř denně po dobu nejméně jednoho měsíce (a trvají déle než rok od úmrtí), patří intenzivní touha po zesnulém, hluboká emocionální bolest (pocity viny, hněvu, popírání), neschopnost smrt akceptovat a pocit prázdnoty – jako by část naší vlastní identity zemřela spolu s ním.

Ignorovat bolest je kruté

Závěr profesora Hylanda je jasný: Rozhodnutí nezahrnovat ztrátu zvířete do kritérií pro pomoc při zármutku je nejen vědecky chybné, ale i bezcitné. Pokud lidé po smrti zvířete vykazují stejné klinické příznaky jako po smrti blízkého člověka, mají mít nárok na stejnou podporu. Že je zármutek po zvířeti méně legitimní, je mýtus, který je třeba zbořit. Pokud někdo trpí, má mít možnost vyhledat pomoc bez pocitu studu nebo izolace.

Studie tak dává silný argument do rukou všem, kdo se po ztrátě zvířete cítili společností nepochopení nebo se dokonce za svůj smutek styděli. Vaše bolest je skutečná, legitimní a zaslouží si stejný soucit jako jakákoliv jiná ztráta.

Čelili jste podobné situaci i vy?

Ztráta zvířecího parťáka je téma, které si zaslouží být slyšeno. Zažili jste i vy zklamání z reakcí svého okolí, které váš smutek zlehčovalo? Nebo tomu bylo právě naopak a vaše rodina i přátelé vás navzdory tomu, že jste ztratili „jen zvíře“, plně podpořili?

Budeme rádi, když se o své zkušenosti podělíte s námi v komentářích. Vaše příběhy mohou pomoci ostatním v uvědomění, že v tom nejsou sami a že jejich bolest je v pořádku.

Zdroje:

Hyland, P. (2026). No pets allowed: Evidence that prolonged grief disorder can occur following the death of a pet. PLOS ONE. Publikováno 14. ledna 2026.

Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-11), Světová zdravotnická organizace (WHO).