Zatímco tradiční evropská vytrvalost evokuje obraz osamělého jezdce, který v symbióze s koněm překonává nástrahy technicky náročného terénu, v Perském zálivu se zrodila zcela nová disciplína. Vytrvalost v podání stájí ze Spojených arabských emirátů (SAE) či Bahrajnu připomíná spíše závody Formule 1. Písek zde nahradil bláto, džípy nahradily mapy a co je nejzásadnější: tradiční plemenitba je nahrazována genetickým inženýrstvím. Poušť se stala laboratoří rychlosti, kde se na startovní čáře začínají objevovat genetické kopie minulých šampionů.
Pro evropského chovatele je ztráta životního koně tragédií a koncem jedné éry. Pro dubajské stáje je to dnes jen logistický problém, který má technologické řešení. Inspirací se stal svět póla, kde kupříkladu tým La Dolfina legendárního Adolfa Cambiasa operuje s více než stovkou klonů. Vytrvalostní stáje v Zálivu tento model nadšeně adoptují.
Mementem tohoto přístupu je příběh legendární klisny Yamamah. Tato drobná ryzka, která v roce 2014 pod šejkem Hamdanem zvítězila na MS v Normandii, se stala symbolem nové éry. Poté, co klisna na následky zranění uhynula, byla její tkáň využita k laboratorní replikaci. Na startovních listinách tak neuvidíme potomky Yamamah, ale její „genetická dvojčata“. Cíl je pragmatický: eliminovat v chovu faktor náhody. Místo hledání nového srdcaře se prostě „vytiskne“ kopie toho starého. Stane se z vytrvalostních koní standardizovaná součástka, kterou lze v případě opotřebení vyměnit za identický kus?
Zdá se, že ano. Peníze na to v této části světa jsou a – co je podstatnější – ve vytrvalosti klonování skutečně funguje.
Vyšší úspěšnost klonů v této disciplíně (oproti skokům) vyplývá z rozdílné heritability klíčových faktorů výkonu. Zatímco vytrvalost je dnes primárně fyziologickým testem, kde o úspěchu rozhoduje metabolická efektivita, velikost srdce, typ svalových vláken a rychlost regenerace – tedy parametry, které klon získává kopírováním DNA téměř identické (tzv. hardwarová shoda) – parkur je disciplínou psychomotorickou. U skokana je fyzická kapacita pouze vstupním předpokladem; o vítězství na nejvyšší úrovni rozhoduje celá plejáda faktorů od kognitivních schopností přes propriocepci až po techniku. Tyto aspekty (tzv. software) se klonováním nepřenáší, neboť jsou výsledkem tréninku a interakce s prostředím. Klon vytrvalce tak dědí hotový „motor“ schopný výkonu na 160 km, zatímco klon skokana dědí pouze hrubý potenciál, u něhož i drobná epigenetická odchylka v temperamentu může znamenat rozdíl mezi šampionem a průměrným koněm.
Arabské země, v čele se Spojenými arabskými emiráty (SAE), Saúdskou Arábií, Bahrajnem a Katarem, investují do vytrvalostního ježdění globálně bezkonkurenční finanční prostředky, neboť tuto disciplínu nevnímají pouze jako sport, ale jako klíčový pilíř národní identity a nástroj geopolitické „soft power“. Enormní zájem, hnaný prestižní rivalitou mezi vládnoucími rody (zejména rodinou Al Maktoum v Dubaji a královským dvorem v Rijádu), deformuje globální trh masivním skupováním elitních koní a tato finanční hegemonie se zrcadlí i v astronomických dotacích závodů, které nemají ve světě obdoby. Zatímco v Evropě se často závodí o symbolické ceny, saúdský Custodian of the Two Holy Mosques Endurance Cup (známý jako Fursan Cup) nabídl v posledním ročníku rekordní celkovou dotaci 5 milionů dolarů (cca 120 milionů Kč), což z něj činí jeden z nejbohatších dostihů planety. Těžiště tohoto sportu se přitom dynamicky přesouvá ze zavedeného Dubai International Endurance City do Saúdské Arábie. Ta v rámci strategie Vision 2030 buduje v historické oblasti AlUla hi-tech jezdeckou infrastrukturu, která bude v roce 2026 hostit FEI Mistrovství světa, čímž Rijád přímo vyzývá tradiční dominanci Dubaje a Bahrajnu.
Rozdíl mezi Evropou a „pouští“ však netkví jen ve financích a kulisách. Zatímco v technickém evropském terénu trpí vlivem nerovností a častých změn rytmu především měkké tkáně (šlachy a vazy), v Zálivu je situace odlišná a závažnější.
Ještě před deseti lety plnily titulky metabolické kolapsy, avšak dnešní realita se změnila. Díky lepšímu managementu hydratace a přísným kontrolám tepu jsou koně schopni běžet dál a rychleji než kdy dřív. Paradoxně právě tato „lepší kondice“ odhalila nejslabší článek řetězu: kostní tkáň. Veterináři zde stále častěji řeší fatální fraktury. Nejde o náhodné úrazy způsobené špatným došlapem. Na strojově rovném, hutněném písku kůň nemění nohosled. Cválá hodiny ve stejném rytmu, často na stejnou nohu, čímž dochází k jevu známému jako cyklická únava materiálu (stresové, únavové zlomeniny). Kosti ve spěnkách a záprstí (metakarpy) pod náporem vibrací při vysoké rychlosti kumulují mikroskopické praskliny. Kůň necítí bolest, adrenalin ho žene vpřed, dokud kost v jediném zlomku vteřiny nepovolí. Aktuální studie potvrzují, že incidence tohoto typu fraktur je v SAE násobně vyšší než kdekoliv jinde na světě (Misheff et al., 2023). Je to cena za rychlost, kterou platí zvíře, nikoliv jeho majitel.
Jezdec v pouštní vytrvalosti je často redukován do role „pilota“, který pouze vykonává pokyny. Romantika čtení terénu a naslouchání dechu koně zmizela. Kolem trati krouží konvoje doprovodných vozidel. Trenéři v autech sledují na tabletech telemetrická data z monitorů srdečního tepu.
Závod se tak mění v chladnou kalkulaci dat. Trenér vidí, že tepová frekvence stoupla do červených čísel, a vysílačkou dává pokyn ke zpomalení. V momentě, kdy tep klesne, přichází rozkaz ke zrychlení. Tento „industrializovaný“ přístup mění koně v biologický stroj hnaný přesně na hranu metabolických možností, často až za ni.
Tento extrémní posun vytváří hluboký příkop mezi FEI a federacemi Blízkého východu. Pro evropskou veřejnost, která dnes citlivě vnímá každé přehnané použití bičíku, se pohled na koně hnaného v poušti na hranici metabolického kolapsu stává neakceptovatelným.
Vytrvalost tak stojí na křižovatce. Buď obhájí svou společenskou licenci nekompromisním návratem k principům welfare, nebo se tento sport definitivně rozštěpí na dva neslučitelné světy: na tradiční zkoušku vytrvalosti, kde je prioritou zdraví zvířete, a na průmyslovou „pouštní formuli“, která v honbě za rychlostí etické hranice dávno překročila.
Použitá literatura
