Jedním z nejstarších řemesel na vesnici bylo řemeslo kovářské. V Evropě se kováři zabývající se řemeslem na vsi vyčlenili asi v průběhu 14. století. V této době se rozlišovalo takzvané kovářské dílo bílé, kam patřila například výroba a údržba nářadí, a kovářské dílo černé – podkovářství, tedy výroba podkov a kování zvířat, a kovářská práce na vozech.
V českých zemích se velká část kovářů neuživila pouze kovařinou. „Většina větších statků měla i malou výheň a drobné opravy si zemědělci často dělali sami. Kováři proto měli ještě doplňkovou činnost k hospodaření na svém statku,“ vysvětluje Alois Sassmann, který se zabývá genealogií.
Zvláštností pak byly obecní kovárny, které obec pronajímala kováři. „Řemeslo se dědilo z otce na syna, někdy i celá staletí. Obecní kováři vyráběli většinu nářadí k obdělávání půdy, domácí nářadí, dělali sekyry, obruče a veškeré kování povozů a hlavně kovali koně, někdy i jiná tažná zvířata,“ vyjmenovává Alois Sassmann.
Celý článek přináší Český rozhlas: Obecní kovář měl mimořádně dlouhou pracovní dobu, koval koně, ale také trhal lidem bolavé zuby
