Ve svém minulém článku jsem konstatovala že naše drezurní veřejnost postrádá informace o akcích, konaných pod hlavičkou ČJF. Tentokrát musím uznat, že o připravovaném drezurním soustředění jsme byli informování více nežli maximálně a mohli jsme se o akci dočíst jak zde na Equichannelu, tak v Jezdectví nebo na webových stránkách ČJF.
Minulého soustředění jsem se nezúčastnila a tak jsem využila nové příležitosti a na tento termín se přihlásila. Paní Žižková byla velice vstřícná, jediná její podmínka byla, aby dvojice byla alespoň na úrovni S.
Soustředění začínalo v pátek, ve 12.00 hodin začínal jezdit první jezdec. Do této doby jsem pana Hollera osobně nepoznala a proto jsem netrpělivě očekávala jeho příjezd. Když vstoupil do dveří, byla jsem nesmírně překvapená jeho pozitivní náladou a milým úsměvem. Po krátkém kafi a vzájemném seznámení jsme se všichni přesunuli do haly, kde již byla připravena první jezdkyně.
Přihlášených jezdců bylo 6 a samozřejmě všichni (všechny) rodu ženského. V rozpisu jsem byla na řadě jako druhá a tak abych nezdržovala ostatní jsem si šla připravovat koně. Stále jsem nevěděla, jak trénink pod vedením takového kádru jako je pan Holler bude probíhat a tak jsem byla celkem nervózní. A to i ze svého koně, který usoudil, že to bude velká legrace a že všem ukáže jak chce být pastevní.
Po příchodu do haly, kde se již trénovalo, jsem měla možnost trénink sledovat. Vše probíhalo v naprostém klidu, pokud se nějaký cvik nepovedl nebo jezdkyně něco nechápala, trenér trpělivě svůj záměr opakoval a vysvětloval z jakého důvodu to požaduje. I má hodina byla nejen přínosná, ale i příjemně uvolněná. Můj kůň pochopil, že žádná legrace nebude a bez odporu spolupracoval. V pátek nám pan Holler všem upravil sed a dále pak již s každým pracoval individuálně. I když by se možná někomu mohlo zdát fádní, že jsme převážnou část času strávili na kruhu, pro mě to bylo nesmírně důležité, jelikož sama vím, že základní výcvik je pilířem výcviku dalšího a když to někde výše skřípe, vracím se zase k tomu základnímu a na kruh. Velice dobře jsem věděla, kde mám se svým koněm slabá místa a na těch jsme se snažili pracovat. Troufám si říci, že soustředění v tomto opravdu pomohlo.
Jezdkyním, které si nebyly jisté svou angličtinou či němčinou, překládala po celou dobu MUDr. Žižková, v sobotu vypomohl pan Louda a mě překládal můj přítel Láďa D.
V sobotu jsme začínali ve stejný čas a i přes značné unavené svaly byla nálada výborná. Na koních i jezdcích již bylo patrné zlepšení a všichni jsme již pomalu začali litovat, že další den se rozloučíme. Mezi přihlížejícími se občas objevily i tváře známé, a to jak z jezdců, tak z rozhodčích, ale i přesto diváků moc nebylo.
Neděle utekla jako voda a byl čas loučení. Ještě o polední přestávce jsme s Láďou a panem Hollerem diskutovali o tréninkových metodách, stylu lonžování a kladli mu otázky a on nám veškeré naše dotazy zodpovídal a vysvětloval.
Soustředění bylo za námi a my, ač fyzicky unavení, psychicky naprosto spokojení jsme se loučili. Když jsme seděli v klubovně, MUDr.Žižková vznesla dotaz, zda je o taková soustředění i do budoucna zájem. Nemohu odpovědět za vás, ale za sebe jsem odpovídala zcela jednoznačně ANO. Věřím, že je potřeba se nadále vzdělávat, mít možnost porovnat své tréninkové metody s jiným trenéry či se poradit s nezávislou osobou.
Na závěr bych chtěla poděkovat MUDr.Žižkové a panu Hollerovi za trpělivost, vstřícnost a skvělou náladu, Radce Houbové, že se celé 3 dny starala o naše hladové žaludky (a starala se výborně) a panu Milanu Severovi za výborné ustájení a péči o koně.
