Úloha žížal je doslova nenahraditelná. Na jednom hektaru luk se dají najít až tři miliony těchto kroužkovců! Ze všech půdních organismů jsou právě žížaly nejvýkonnějšími tvůrci humusu. Jak už víte z mých předchozích článků o půdě, humus je nepostradatelný, doslova životodárný, takže každý jen trochu příčetný hospodář prahne po jeho zásobách v půdním profilu. Takže vlastně touží i po žížalách..
Charles Darwin, který se dlouhodobě zabýval výzkumem žížal, došel k poznatku, že ročně vyprodukují 2,5 kg/m² humusu!
Žížaly jsou největší máloštětinatci z kmene kroužkovců (podkmen opaskovci). Představují nejvýznamnější skupinu půdní makrofauny. Jejich vliv na půdní prostředí si můžete snadno představit díky informaci o množství půdy, která ročně projde jejich zažívacím traktem (teď se podržte!) – může se jednat až o čtvrtinu svrchní vrstvy vašeho pozemku!
Vše, co projde žížalím trávicím traktem, vychází ven zúrodněné, nakypřené, obohacené a předpřipravené pro kvalitnější růst rostlin. Nejen to, žížalí pracanti se postarají také o provzdušnění půdy, aby ke kořenům rostlin mohlo víc vzduchu a aby chodbičkami, které v půdním profilu neúnavně tvoří, mohla do útrob zeminy proudit voda v množství podstatně větším, než pokud půda žížaly nehostí. Nikdo, kdo na podzim projde vypasenou, zhutněnou pastvinou s minimem trávy a maximem důlků po kopytech, nechápe, jak by ta samá plocha i bez použití techniky mohla být na jaře o tolik srovnanější, kypřejší a doslova zdravější. No jak, díky žížalám přece!
Protože je žížalí přínos ke kvalitě a struktuře zeminy doslova a do písmene obrovský, stojí za to o těchto kroužkovcích něco vědět a díky tomu i umět podpořit jejich výskyt na koňmi hutněných pozemcích.
Půdy bohaté na žížaly se vyznačují lepší jímavostí půdní vláhy než půdy bez žížal.
Žížaly velice pozitivně ovlivňují půdu produkcí exkrementů a tvorbou chodbiček. Tyto chodby se řadí k největším půdním pórům a nalézt jich můžete dvě stě až osm set na jednom metru čtverečním. Žížalí chodbičky pozitivně ovlivňují vodní a plynný režim půdy. Díky nim si i zaplavená zemina poradí a nadbytek vody odvede rychleji než půdy bez žížalích chodeb. Provzdušněná půda není náchylná k podmáčení a srážky proudí přímo ke kořenovému systému porostu, který žížalími chodbičkami snadno a rád prorůstá. Kořínkům velmi chutnají žížalí exkrementy, takže koncentrace kořínků v chodbičkách je vysoká. Za to jsou vděčni obzvláště majitelé pastvin ve svazích, kde díky hustší kořenové síti porostu odolávají kopce erozi. V žížalích tunýlcích je také vyšší mikrobiální činnost než v okolní půdě, což napomáhá jak výživě rostlin, tak hojnosti půdního edafonu (souboru živých organismů žijících dočasně či trvale v půdě).
V oblibě mají zejména vlhkou půdu s dostatkem organických zbytků především rostlinného původu, které zatahují pod povrch do chodbiček, čímž půdu velice účinně doplňují o organickou složku, tolik potřebnou pro správnou jímavost vláhy. Žížaly občas hodují i na drobných půdních živočiších, ale nejvýznamnější složkou jejich stravy jsou posklizňové zbytky, opad listí nebo přímo kompostové hromady a hnojiště. Na našich polních složištích hnoje se vyskytuje především žížalu hnojní.
Důležitá je pro aktivitu žížal teplota půdy (nad nulou aktivita započíná, optimum výkonu je kolem dvaceti stupňů) a její textura. Velmi utužená půda život žížal ztěžuje.
Nejdelším českým druhem je hlubinná žížala Allolobophora hrabei – dorůstá až půl metru.
V České republice žije zhruba padesát druhů žížal. Po dešti jich můžete vidět na povrchu zeminy nebývalé množství. Není to proto, že by měly tak rády vodu a vylézají dát si koupel, jak si lidé často myslí, důvod je ve skutečnosti jiný: žížalám jde v zatopených chodbičkách o život a vylézají proto, aby se neutopily.
Posklizňové a rostlinné zbytky jsou pro žížaly i ostatní půdní edafon obrovský přínos.
Zjistíte to jednoduchým testem rýčem: plochu 10×10 cm opatrně vyryjte do hloubky 25 cm a spočítejte žížaly. Středně těžká hlinitá půda by měla obsahovat jednu až dvě žížaly (tedy sto až dvě stě žížal na metr čtvereční).
Další orientační test je počet takzvaných věžiček (hromádek po tunelování) v období hlavní činnosti žížal, tedy v měsících březen až duben nebo září až říjen. Věžičky se počítají na ploše 50×50 cm.
Do pěti věžiček: Nízká aktivita žížal, v půdě je jich málo.
Deset věžiček: Střední aktivita žížal.
Dvacet a více věžiček: Výborná aktivita žížal, v půdě je jich dostatečné množství.
Zdroje:
BEGON, M., HARPER, J. L., TOWNSEND, C. R. Ekologie: jedinci, populace a společenstva. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1997, 949 s.
EKOLIST: zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii [online časopis]. 1997 [cit. 2015-01-02].
Literatura:
Pižl V. (2002): Žížaly České republiky. Sborník přírodověděckého klubu v Uherském Hradišti
PIŽL, Václav. Žížaly a jejich role v půdě. Veronica: časopis pro ochranu přírody a krajiny. 2018, č. 1, s. 22–24.
Pět, čtyři, tři… a kruciš! Jistě víte, že si parkuroví jezdci odpočítávají cvalové skoky před odskok...
Ochránci přírody začali vykupovat pozemky pro rezervaci zubrů a divokých koní v Doupovských horách v Karlova...
