Chladnokrevní koně – perspektiva bez podpory a s otazníkem

Další jednání RPK by se mělo k těmto otázkám vrátit, prozatím však neznáme termín. Je nám samozřejmě známo, že chladnokrevní koně musí hledat i jiné formy svého využití, těm se však tento materiál nevěnuje. Jde o podstatu chladnokrevného koně a my bychom rádi touto cestou požádali vás, kteří s nimi jste v kontaktu a především vás, kdo prací s nimi živíte své rodiny, abyste se k jednotlivým bodům vyjádřili a pomohli nám hledat schůdné cesty ke zlepšení kvality chovu chladnokrevných koní v ČR.

ÚVODEM…

Tento materiál berte, prosím, jako pracovní, k diskusi o budoucnosti pracovních koní v České republice. Je zaměřen na práci chladnokrevných koní v lese, nezabýval jsem se pro nedostatek vlastních zkušeností pracemi zemědělskými. Budu rád, pokud mne v oblasti zemědělství doplníte.

CHOV

Ještě v roce 1934-38 pracovalo a chovalo se v zemědělství a lesnictví 656 000 koní a hříbat. V roce 1955 to bylo ještě 543 000, v roce 1961 330 000, ale k 1. 1. 1996 stav prudce poklesl na 188 400 kusů. Na 100 ha zemědělské půdy připadalo v letech 1934=38 v průměru 8,5 koně, k začátku roku 1966 jen 2,7 koně.

S rozvojem techniky v poválečných letech stoupl objem mechanizovaných prací a v průběhu let 1962-1967 se snížil stav koní zhruba o polovinu. Důvodem masivního rušení chovů byla představa, že koně budou rychle a zcela nahrazeni mechanizací. Obdobný byl i vývoj v převážné části zemí s vyspělým zemědělstvím. V některých z těchto zemí je progresivita úbytku koní ještě vyšší, jako např. v Anglii, NSR, Švédsku a Francii.1

V přibližování dříví však stoupal podíl mechanizace pomaleji. V roce 1961 činil 31,3%, v roce 1970 51,9% a maxima dosáhl v roce 1981, a to 86,5%. V tomto období se přibližovalo potahy z porostu na odvozní místa asi 1,7 mil. m3 a na vývozní místa asi 2,7 mil. m3 převážně tenkého, rozptýleného dříví z terénů nedostupných pro mechanizační prostředky. Původní prognózy, podle kterých měl být kůň zcela nahrazen mechanizací již v sedmdesátých letech, se nenaplnily.2

Je tedy zřejmé, že úloha kvalitního chovu chladnokrevných koní u nás zdaleka neskončila. Nabízím proto několik okruhů k diskusi a řešení v oblasti chovu:

• Systém hodnocení koní – výkonnostní zkoušky: Při současném systému výkonnostních probíhá u mladých, teprve tříletých koní pouze orientační zjištění, zda disponují potřebnými charakterovými a pohybovými vlastnostmi. Kůň je poté zařazen do chovu, aniž by musel své kvality kdykoliv potom POTVRZOVAT. Toto považuji za velkou slabinu systému.
  Návrh řešení: Výkonnost v pracovním zařazení by bylo možno ověřovat např. v obnovené tradici svodů koní, přičemž podmínky udělení výkonnostního stupně by bylo vhodné oddělit specifické pro koně v lese a pro koně v zemědělství. Státu by takový systém mohl přinést úlevu na dotacích, protože by podporoval pouze koně s touto potvrzenou výkonností.
• Zařazování koní do GR
• Jsou geny posilované prací? Myslím si, že ano. Kůň prací získává zkušenosti, které opakováním práce posiluje a poté již samostatně pracuje. Existují na toto téma odborné studie? Např. ing. Dušek, výzkumné ústavy – na základě čeho jsou prosazované jednotlivé linie, že dávají "dobré pracovní koně"?
• Klisny mohou pracovat v lese s hříbaty, jejich rozvoji to jedině prospěje. Chov obecně by se měl více orientovat na klisny, např. v zahraničí jde o běžnou praxi.
• Prioritou chladnokrevných koní je práce v lese. Je třeba na to stále myslet.

VÝKONNOST

Svaz by měl zřídit "Sekci pracovních koní", který by byl mj. styčným orgánem pro komunikaci s MZe v otázkách budoucnosti pracovních koní. Nad náplní sekce se můžeme zamyslet, např. propagace pracovních koní na všech úrovních (vč. politické), udělování koncesí atp. Pozor – vytvoření sekce samozřejmě nezakládá na nutnosti přibírat nové "úředníky"!

Plemenní hřebci by měli pracovat povinně a potvrzovat svou výkonnost prací.

PROBLEMATIKA PRÁCE A SOCIÁLNÍ ASPEKTY

Průměrná porostní zásoba na 1 ha v ČR dosahuje 235 m3. Tímto ukazatelem se ČR řadí ke světové špičce – na třetí místo za Švýcarsko a Rakousko. V roce 1963 pracovalo u lesních závodů 7000 kočí a závozníků. Přibližování koňmi zabíralo 60% celkového objemu přibližovaného dřeva.

Ke konci 20. století však zmizela profese "Kočí" z oficiální klasifikace pracovních míst. V dnešní době nejsou stanovena žádná odborná pravidla pro toho, kdo chce s koňmi v lese pracovat – stačí se zaregistrovat na obecním úřadě jako samostatně hospodařící rolník. Přitom jde se vší vážností o vysoce rizikovou profesi s velkou mírou osobní zodpovědnosti kočího k sobě i ke koním. Uveďme si proto alespoň některá pravidla tak, jak je podává starší odborná literatura:

"Odborná příprava kočích je zajišťována závodními školami práce. Předepsaný kvalifikační stupeň z a š k o l e n í je po teoretické stránce splněn především seznámením s příslušnými bezpečnostními a dopravními předpisy a po praktické stránce přímo výkonem profese pod odborným vedením zkušeného pracovníka po dobu asi 3 měsíců(!) Zaškolení je uzavřeno kvalifikační zkouškou před komisí závodní školy práce."

Aby mohl člověk vykonávat profesi kočího, musí přitom disponovat určitými osobními předpoklady – klid, rozvaha, sebekázeň, schopnost samostatného a rychlého rozhodování, fyzická zdatnost, všeobecná zručnost, schopnost sledovat více dějů najednou (pohyb koně, pohyb nákladu, vlastní chůzi), dobrý zrak, umožňující odhad vzdálenosti a vidění za šera atd.3

Vzhledem k absenci těchto základních principů se tak bohužel v lese setkáváme s lidmi, kteří nejsou kočí po odborné, ani lidské stránce, kteří jsou schopni pracovat bez oprávnění a bez znalosti správných technologických postupů ochotni jít v tvrdém konkurenčním boji pod cenu. Svou ignorací všech léta uznávaných principů v přibližování dříví koňmi, jakož i hledisek péče o koně v této profesi, tak nejen kazí náhled odborné i laické veřejnosti na ni, ale především odbornost profese samotné.

V neposlední řadě tak umožňují majitelům lesů kočí uměle tlačit cenu za vykonanou práci tak dolů, že již není možné pouze touto prací živit kvalitní chov koní a naše rodiny. Zhoršující se sociální situace kočí se promítá i do ostatních, návazných oborů, od prodeje zboží po např. plemenářskou práci (nejsou finanční prostředky na připouštění kvalitními hřebci, majitelé klisen odmítají platit zdravotní zkoušky = zvyšuje se riziko přenosu nákaz, zvyšuje se nezaměstnanost, snižují příjmy v návazných oborech). Při nahrazování lidské práce stroji vzniká riziko nezaměstnanosti např. i pro samotné těžaře.

Další problém představuje absence koncepce výcviku koní pro práci v lese. Výchova a výcvik koní v tomto státě se již dávno omezily jen jejich na sportovní využití a mezi veřejností, která by i měla chuť se profesi kočí věnovat, chybí i ty nejzákladnější informace o správném postrojování, natož o vedení koně v terénu, resp. technologii práce, přípravě pracoviště atp. atp.

Řešením těchto problémů by zčásti mohlo být zavedení koncesí, které by byly podmíněné prokázanými znalostmi v oboru chovu koní, vykonanými zkouškami a do budoucna snad i vyučením v tomto oboru.

Chovatelské svazy by dále měly přijmout roli prosazovatele těchto principů mezi chovateli, měly by vyvíjet soustředěný a koordinovaný tlak na využívání chladnokrevných koní v lesích.

Pak by bylo vytvořeno prostředí, kde jsou daná jasná pravidla, na jejichž základě by měl státní dozor pomocí svých pracovníků v LČR kontrolovat nasazení koní podle místních specifik (kalamitní, lužní oblasti, CHKO, NP atp.) a skutečně odvedenou práci, na kterou jsou nárokovány státní dotace. Na základě těchto kontrol by bylo poté možno kočím, znevažujícím svým jednáním tuto profesi, odebírat koncese.

TECHNOLOGIE

Od poloviny 70. let lze pozorovat smutný fakt, že koně ustupují těžké mechanizaci a nelze zřejmě očekávat jejich triumfální návrat do lesů. Vzhledem k charakteru a rázu české krajiny ale bude určitý objem kmenů i nadále přibližovat koňmi.

V těžko přístupném terénu (který nemusí být nutně pouze horský!) nahrazují koně mechanizaci především z ekologických důvodů, druhým argumentem je nepřístupnost terénu pro těžkou mechanizaci:

• V nerovném terénu, ve výchovných těžbách (první probírky), na pracovištích s krátkou soustřeďovací vzdáleností a s rozptýlenou těžbou,
• na úzkých cestách a stržích s krátkými svahy či v kalamitních lokalitách, na měkké půdě, v rašeliništích, lužních lesích a všude tam, kde se mechanizace smí pohybovat pouze po zpevněných cestách.

Tam všude je pohyb mechanizace buď zcela nemožný, nebo těžce poškozující lesní porost a půdní kryt.

Pro použití koní hovoří leckdy i ekonomické faktory, obzvlášť při přibližování dříví na krátkou vzdálenost, kdy je kůň rozhodně ekonomičtější, nežli traktor.

Technologii přibližování dříví koňmi jsou zastánci harvestorových technologií vytýkány malá tažná síla, nižší rychlost pohybu s nákladem a v neposlední řadě "konzervativnost" tohoto postupu. V souvislosti s tím si uvádím poznatky z odborných publikací, článků a studií na toto téma:

• Zaškolení obsluhy harvestoru je nutné provádět u zahraničních dodavatelů strojů, je třeba počítat se škodami, které stroj napáchá v porostu díky nedostatečně zacvičené obsluze, ale i díky jeho konstrukci ("Při snaze operátora o důsledné vytěžení všech stromů, vyznačených k těžbě v podúrovni porostu, může dojít k neúmyslnému poškození pěstebně daleko cennějších stromů v úrovni výložníkem stroje, a to jako následek kinematiky výložníku harvestoru, který nemůže sahat za roh.")4
• Při přibližování dříví traktorem je prokázané, že nasvazkovaný náklad dříví je již tak objemný (vzhledem k délkám a hmotnatostem kmenů z výchovných těžeb), že se při vlečení samovolně vějířovitě rozevírá, a tak odírá krajní stromy linky. Náklad, tažený koněm, zůstává v ose linky, tj. bez kontaktu s okrajovými stromy.4
• Kůň na krátkou dobu snese několikanásobné přetížení a pracuje i za podmínek pro mechanismy nevhodných. Předností koně je, že jako živý tvor vykonává práci s citem, je učenlivý a vycvičí se k některým pracem tak, že je vykonává samostatně – např. při tahu se dovede vyhýbat pařezům. Kůň dovede s citem samočinně přidat tažné síly, změnit tempo práce a z přirozeného pudu se vyhnout nebezpečí, včas zastavit u překážek.5
• Způsob pohybu harvestoru porostem neumožňuje operátorovi stroje bezvýhradně respektovat klasické vyznačení těžebního zásahu v tom smyslu, že by beze zbytku odstranil všechny stromy, vyznačené k těžbě, a současně se ani nedotkl stromů k těžbě nevyznačených. Pro harvestorové technologie je tedy naprosto rozhodující zpřístupnit porost linkami, vkládanými do terénu tak, aby vyhovovaly parametrům daného stroje.4 Navrhovaná řešení tohoto problému hovoří o nutnosti zcela změnit již způsob zakládání nových porostů a o nutnosti změny těžební metody z kmenové na sortimentní. Vyžaduje tedy poměrně velké zásahy do celého lesnického aparátu na všech souvisejících úrovních.

Co se týče v současnosti prováděného přibližování koňmi, pozorujeme tyto problémy:

• Již špatné kácení, které nerespektuje zvolený způsob přiblížení dříví koňmi ("Předpokladem hospodárného přibližování je již správné směrové kácení, dále úrovňové kácení (nejnižší pařezy umožňují hladký skluz dřeva a tím plynulou práci), stejně tak řádné odvětvení surových kmenů, vhodné délky přibližovaných kusů, účelná síť přibližovacích linek, cest, účelné umístění skládek dříví apod."5)
• Nedodržování norem, uvedených např. v příručce od ing. Radvana (1990) – Velikost nákladu v m3 při soustřeďování dříví koňmi (podle Němce a kol., 1964). Kočí jsou tak v tvrdém konkurenčním prostředí nuceni nadměrně zatěžovat své koně, aby splnili požadavky na objem prací, dané správcem lesa. Je třeba si uvědomit, že kůň na rozdíl od stroje musí odpočívat. Zároveň ale platí, že harvestor díky svým omezením nemůže suplovat koně, kdežto kůň harvestor ano…
• Chybí státní zájem a dohled státu nad vykonávanou prací, vyhodnocení, do kterého porostu půjde kůň a do kterého technika je tak zcela na lesním hospodáři (=lidský faktor).

ŠKOLSTVÍ A VZDĚLÁNÍ V OBORU

Roku 1952 – byla v Čechách a na Moravě střediska pracujícího dorostu v lesnictví (SPD) specializována na 4 směry: 1. lesní těžař, 2. lesař – pěstitel, 3. lesní mechanizátor, 4. včelař a chovatel kožešinové zvěře. Specializace byly zrušeny v r. 1956.6 V současné době se z blízkých oborů vyučuje pouze MECHANIZÁTOR LESNÍ VÝROBY 41-56-H/001 (45-75-2).

Učební obor Kočí režijních potahů dávno oficiálně zanikl. Výuce kočích, a to ještě ve smyslu jízdy spřežení, se systematicky věnuje pouze SOUz Kladruby nad Labem.

Pojem "komplexní výuka se zaměřením na lesnictví a dřevařskou výrobu", leckde "s rozšířeným studiem ochrany životního prostředí" (Lesnické učiliště ve Svobodě nad Úpou) tak v současnosti bohužel představuje u drtivé většiny učilišť pouze přibližování dříví traktory, železným koněm, harvestory a ostatními mechanizačními prostředky.

Výjimku tvoří pouze několik učilišť v ČR:

• Střední odborné učiliště lesnické Bzenec-Přívoz, jehož studenti mohou získat osvědčení pro profesi "Soustřeďování dříví koňmi" (předmět – Využití koní v lesním hospodářství), ovšem její náborovou oblastí je pro denní studium pouze region Jižní Moravy. Situaci komplikuje i fakt, že žáci provozují praxi ve smluvních chovech a zařízeních, nikoliv "na vlastním" (dříve např. v chovu p. Iše).
• Střední odborné učiliště lesnické a Učiliště Šternberk – je jedinou střední školou tohoto typu pro 7 bývalých okolních okresů, náborová oblast má 750 000 obyvatel. Žáci jsou vyškoleni na obsluhu a řízení lesních mechanizačních prostředků, tj pro práci s jednomužnou motorovou pilou, soustřeďování dříví traktory (UKT, SLKT, pásový vytahovač), koňmi atd. Podle sdělení učiliště mají žáci o práci s koňmi velký zájem.

Praxe na odborných středních lesnických školách, které vychovávají budoucí správce lesa, se zcela oddálila přibližování koňmi, absolventi mají v tomto oboru pouze teoretické znalosti a ve výuce je kladen důraz na mechanizační způsob těžby dříví. Stejná situace panuje ve školství vysokém. Pro ilustraci přikládám výtažek ze "Skript Lesního hospodáře" na Lesnické fakultě ČZU Praha, část, věnující se přibližování koňmi:
c) S o u s t ř e ď o v á n í s u r o v é h o d ř í v í k o ň m i je tradiční způsob, který postupně ustupuje mechanizovanému soustřeďování. I v budoucnu však bude nutno počítat s určitým objemem dříví, které budou soustřeďovat koně. Uplatní se zejména v obtížných terénních podmínkách, na pracovištích s rozptýlenou těžbou o menším objemu, ve výchovných těžbách (první probírky), na pracovištích s krátkou soustřeďovací vzdáleností, v kalamitních oblastech apod. Přes poměrně malou tažnou sílu, která klesá s rostoucí soustřeďovací vzdáleností, a nízkou pracovní rychlost, lze koně použít v obtížných terénech, a to v kombinaci s mechanizačními prostředky (traktory LDZ).

Tyto informace, předávané budoucím lesním hospodářům, považuji za nedostatečné. Tito lidé totiž z velké části pokračují po studiu na vysokých školách a připravují se pro práci mj. ve státní správě a legislativě. Důsledky takového jednostranného vzdělání pro budoucí využití chladnokrevných koní není třeba dále rozebírat.

Navrhovaný postup:

Od 1. ledna 2001 nabyl účinnosti Zákon číslo 157/2000Sb. o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku ČR do majetku krajů. Na základě tohoto zákona a jeho přílohy číslo 1 přešly kompetence a pravomoci zřizovatele z MZe vůči středním odborným učilištím lesnickým na příslušné krajské úřady. Je tedy na krajských úřadech rozhodnout, jak to bude s učňovským školstvím pro "náš" obor dále.

Jelikož zřejmě není ve státní správě žádný zájem o změnu současných učebních osnov "Mechanizátora lesní výroby", bylo předběžně jednáno se zástupci Národního hřebčína Kladruby nad Labem (Ing. Gotthardová, CSc.) a SOUz Kladruby (Ing. Petřík) o možnosti otevřít specializaci "Kočí", např. pro učně třetího ročníku oboru "Chovatel koní a jezdec". Tito žáci by se vzdělávali i dle dřívějšího "Kočího režijních potahů".

V souvislosti s tím je třeba myslet na reedici starých, kvalitních knih o problematice přibližování dříví koňmi a o jejich uznání oficiálně povolenými učebnicemi. Tuto část problému by na sebe vzalo občanské sdružení Equichannel.cz.

ZÁVĚREM

Celou diskusi bude třeba doplnit ještě o aspekty ekologické a řešení na úrovni dotací, nebylo však mým cílem od počátku prezentovat hotový materiál. Je třeba, abychom nad položenými otázkami diskutovali a našli společná stanoviska a budoucí řešení.

Pakliže se tak rádi obracíme pro nové postupy do zahraničí, uveďme si na závěr i jeden příklad ze Švédska. Prakticky jediným způsobem soustřeďování dříví byl ve Švédsku až do 60. let transport dříví koňmi. Poté byly koňské potahy postupně nahrazovány mechanizačními prostředky, až jejich podíl na soustřeďování dříví klesl na současný necelý 1 mil. m3 dříví ročně. Zájem o soustřeďování dříví koňmi však stoupá a protože se jedná o téměř zapomenutou profesi, pořádají některé školy a instituce kurzy v tomto oboru. Lesnickou fakultou v Umea byla také vydána příručka The horse in the forest , která na 112 stranách pojednává jak o technice práce při soustřeďování dříví koňmi, tak o péči o ně a o jejich výcviku.7

Kůň samozřejmě není překážkou mechanizace v lese, může ji naopak vhodně doplňovat a podpořit, přičemž jeho technologie práce je k přírodě nejšetrnější a v nárocích na přípravu pracoviště nejméně násilný. Paradoxem ovšem je, že nyní cítíme opětovné tlaky na "vytlačení" koní z lesa, přesto, že v něm vykonávají tu nejhorší práci!

Je třeba si uvědomit, že profese, zvaná "Kočí", je součástí našeho řemeslného bohatství a pokud pro její výkon a výuku nyní nevytvoříme vyhovující podmínky, může se lehce stát, že v budoucnosti, např. při intenzivnějším využívání obnovitelných zdrojů energie, už nebude KAM se pro dobré kočí obrátit. Koně i kočí tak zmizí z našich lesů stejně, jako zdravý rozum starých hospodářů, kterým vděčíme za utváření české krajiny.

KŮŇ V LESE NENÍ PROBLÉM.

Josef Svoboda, Hradčany
Spolupráce: Helena Görnerová, Equichannel.cz

Poznámky v textu – reference: