Anna Helebrantová: Talent nehraje až takovou roli jako píle a každodenní práce

Na mistrovství České republiky poníků v roce 2015 získala titul mistryně republiky v drezuře a o rok později i v parkurovém skákání. Od přechodu na velké koně je její stájovou jedničkou valach Epo Van De Achterhoek Z, se kterým se společně dostali až na úroveň T*. Letos ji čeká poslední juniorská sezona.

Stájovou jedničkou Anny Helebrantové je již několik let rezavý valach Epo Van De Achterhoek Z, se kterým nasbírala celou řadu úspěchů. Jejich společná cesta začala před šesti lety, a ačkoliv společné začátky nebyly jednoduché, zejména kvůli nízkému věku Epa a nezkušenosti Anny, nyní tvoří sehraný tým. Společně se například dvakrát účastnili mistrovství Evropy a v obou případech se dostali do finále. V roce 2018 z toho bylo šestnácté místo v kategorii dětí a v roce 2021 si v kategorii juniorů o jednu příčku polepšili. Na svém kontě mají mnoho národních i mezinárodních úspěchů.

Vaše začátky probíhaly na Mělníku. Z jakého důvodu padla volba právě na tuto stáj? 

Maminka chtěla, abych v začátcích poníky střídala, abych se každému dokázala přizpůsobit a pracovat s ním. Také samozřejmě počítala s variantou, že se začnu bát a v ježdění už nebudu pokračovat. Proto bylo v začátcích lepší poníky nekupovat, ale dojíždět za nimi.

Už po roce tréninku jste si dělala licenci, což je poměrně rychlý průběh. Měl na tom zásluhu talent, nebo jste si to vydřela? 

Na Mělník jsme s mamkou dojížděly přibližně čtyřikrát týdně, trénovala mě ona nebo pan Vladimír Mestenhauser. Tomu také vděčím za největší pokroky v mých začátcích. Úplný antitalent jsem nebyla, ale samozřejmě učený z nebe nespadl. Myslím si, že talent nehraje až takovou roli jako píle a každodenní práce.

Pamatujete si poníka z vašich začátků? 

Jak už jsem říkala, poníky jsem střídala. Nejvíce mi ale v paměti utkvěla skvělá ponička Terezka, se kterou jsem si později splnila ZZVJ. Byla pony kategorie S, narozená v roce 2006. Neodpouštěla, když jsem vše neudělala správně, ale o to větší radost jsem potom měla z pěkně zajetého kursu.

Vzpomenete si ještě na své první závody?

Moje první oficiální závody jsem absolvovala v dubnu roku 2013 v Ústí nad Labem. Soutěžila jsem v parkuru na styl se dvěma poníky, Downland Pantherem a Idool Hof Ter Zeedyckem. Myslím, že jsem se ve všech parkurech umístila, a jeden dokonce vyhrála, takže radost byla veliká.

Kdo vás v jezdectví nejvíce ovlivnil? 

V začátcích hodně maminka a už zmiňovaný pan Mestenhauser. Když jsem přešla z poníků na velké koně, mamka nejprve oslovila Pavla Vachutku, který mě provázel přechodem z poníků na velké koně, a potom Davida Fialku. Všichni mi předali obrovské množství rad a zkušeností a jsem jim za to neuvěřitelně vděčná.

Máte na svém kontě i dost úspěchů z drezurního obdélníku. Proč jste s drezurními závody skončila? 

Maminka od začátku trvala na tom, že drezura je základ. Se všemi poníky jsem absolvovala i drezurní závody, ale vždy mě víc lákalo skákání. Při přechodu na velké koně jsem s drezurními soutěžemi skončila.

Proč zvítězil zrovna parkur? Co vás na něm nejvíc baví? 

Nejvíce mě baví adrenalin při samotné jízdě a souhra mezi jezdcem a koněm. Vždy jsme dva, kdo může chybu zavinit, takže nikdy dopředu nelze určit výsledek.

Přestože už v drezuře nesoutěžíte, tak přiježďování má stále místo ve vašem tréninkovém plánu. Co považujete za nezbytné, aby uměl každý váš kůň?

Jsem zastáncem toho, že parkurový kůň nemusí stoprocentně umět všechny drezurní cviky, ale musí fungovat všechny pomůcky, které potom používám v parkuru. Takže prodloužení, zkrácení, používání vnější otěže a podobně.

Závodních úspěchů máte celou řadu. Kterých si nejvíce ceníte?  

Z pony soutěží si nejvíce vážím dvou zlatých medailí z mistrovství ČR ve skocích a drezuře s běloušem Mateo di Bellem. S velkými koňmi šestnáctého místa z mistrovství Evropy dětí, prvního místa v Grand Prix při CSIJ v Olomouci, druhého místa v juniorské Grand Prix při CSIO v Šamoríně, prvního a druhého ve finále Českého skokového poháru U25, druhého místa v Memoriálu Jana Papouška a patnáctého místa na mistrovství Evropy juniorů. Všech těchto úspěchů jsme dosáhli společně s Epem.

Jaká byla vaše loňská sezona? 

Minulá sezona pro mě byla sezonou snů. Absolvovala jsem hodně náročných zahraničních parkurů a nasbírala spoustu nových zkušeností. Za cíl jsem si stanovila dostat se na mistrovství Evropy, což se postupem do finále a konečným patnáctým místem bohatě naplnilo. Úžasný zážitek bylo také druhé a sedmé místo v Memoriálu Jana Papouška v Martinicích. Absolvovala jsem první soutěže započítávané do Longines Ranking, s mladšími koňmi jsme postoupili do T úrovně a sezonu jsme úspěšně zakončili na Prague PlayOffs, kde Epo absolvoval bezchybně 145 cm, Greta 140/145 cm a v nedělním finále obsadili Greta druhé a Epo páté místo.

Máte už připravený plán pro nadcházející sezonu? 

Přibližný plán už máme postavený. Hlavním bodem sezony, pokud to zdraví dovolí a budeme všichni ve formě, by mělo být opět mistrovství Evropy. Ráda bych se zúčastnila reprezentačních výjezdů s českým týmem a startovala také na některých z kol Českého skokového poháru.

Se kterými koňmi vás budeme na kolbištích vídat a s kým trénujete? 

Do sezony budu mít k dispozici čtyři koně – Epa, Gretu, Cikadda (majitelkou je Veronika Krajníková) a Iquachec Pavlina (majitelky Markéty Pavlínové).

Skokovou přípravu trénuji již šestým rokem s Davidem Fialkou. David mě i mé koně po všech stránkách hodně posunul. Líbí se mi jeho individuální přístup ke každému koni. Na trénink k nám dojíždí jednou týdně, samozřejmě v sezoně se plán přizpůsobuje závodům. Při přiježďování a kavaletové práci na mě dohlíží maminka.

Kolik času trávíte v sedle? 

Ve stáji jsem každý den a ve školní dny odjezdím 3–4 koně. Jezdím převážně své koně, ale občas někomu ve stáji pomůžu a koně mu odjezdím.

Kdo všechno patří do vašeho týmu?

Tým tvoří nepostradatelní domácí stájníci, ošetřovatelka, veterináři a kováři, kteří se starají o maximální pohodlí našich koní. Dále samozřejmě maminka Laura a celá moje rodina, trenér David Fialka, Veronika Krajníková a všichni, kdo nás podporují a drží nám palce. Samozřejmě všem těmto lidem patří velké díky.

Kdo je vaším vzorem?

Pánové Niels Bruynseels a Henrik von Eckermann. Líbí se mi jejich na oko jednoduchý a nenásilný způsob ježdění, který je ale přitom velice účinný.

Pokud byste měla možnost si vybrat, na jakého koně byste se ráda posadila?

Adeptů by bylo více, ale asi bych si vybrala hřebce Emerald van’t Ruytershofa.

Chcete v budoucnosti svůj profesní život zasvětit koním?

Ještě úplně nevím, určitě bych chtěla dostudovat a potom se rozhodnout, co dál. Pravděpodobně mě koně živit nebudou, ale přála bych si, aby stále zůstali nezbytnou součástí mého života.

Jaký je váš sen spojený s jezdectvím a koňmi?

Přála bych si, aby se nám všem hlavně vyhnuly veškeré úrazy. Mým sportovním snem je účast na olympijských hrách a účast při Global Champions League.

Další zajímavé články najdete v březnovém Jezdectví, které si nyní můžete koupit i v online verzi.