To je prostě fakt. Některá zvířata zvládají veterinární ošetření lépe, jiná hůř, ale pravdou zůstává, že málo které se k veterináři těší nebo by k němu šlo dobrovolně, kdyby mělo skutečně na výběr.
Pro nás (majitele, veterináře, ošetřovatele nebo veterinární sestry a techniky) z toho vyplývají určité praktické důsledky: Mnoho zvířat se veterinárnímu ošetření různým způsobem brání. Nechtějí se nechat chytit, musíte je přemlouvat a nutit, abyste je dostali do ordinace, nebo koušou, kopou, škrábou, snaží se utéct, schovat a podobně.
Díky tomu je péče o ně dost náročná a často také nebezpečná. Výzkumy ukazují, že 50–60 % veterinářů a celých 98 % (!) veterinárních techniků utrpí při zacházení se zvířaty během své kariéry nějaké zranění (Nienhaus a kol., 2005; Weese and Faires, 2009). To jsou docela vysoká čísla, co myslíte?
A tím mám na mysli stres a nedostatky ve vzdělání u všech zúčastněných stran.
Stres
Stresová odpověď je jeden ze základních biologických pochodů v organismu a vyskytuje se u všech živočichů (člověka nevyjímaje) téměř ve stejné podobě. Takže i když se výše jmenované články týkají koní, stres probíhá obdobným způsobem i u psů, koček nebo u lidí.
Hladina stresu u člověka má obrovský vliv na hladinu stresu u zvířete. Proto, když my jsme při ošetřování zvířete ve stresu, těžko můžeme předpokládat, že zvíře bude v klidu. Ono se lehko řekne „Prostě nebuď ve stresu,“ ale už podstatně hůř se to uvádí do praxe.
To, jak bojovat se stresem, případně strachem, je téma, které by vydalo minimálně na celý další článek, proto tady nechci zabíhat do podrobností. Každopádně jedna z věcí, která vám může výrazně pomoci snížit váš stres, je právě znalost technik, o kterých se v tomto článku bavíme.
Stres nás i naše zvířata nutí utéct, bojovat, nebo „zmrznout“, což jsou tři instinktivní reakce, ke kterým dochází po překročení takzvaného stresového prahu neboli prahu autonomního stresu.
Kvůli stresu vznikají špatné zkušenosti – každý zážitek je intenzivnější, každý „bubák“ je větší, každá injekce je bolestivější, každá fixace je děsivější. Tyto zkušenosti pak ovlivňují každou další návštěvu veterináře. Tím se vracíme zpátky k bezpečnosti a kruh se uzavírá.
Z toho vyplývá, že jedním z nejdůležitějších kroků k tomu, aby byla péče o zvířata jednodušší a bezpečnější, je udělat ji pro zvíře méně stresující.
A není to samozřejmě jen o nás. Cílem každého majitele, chovatele, ošetřovatele i veterináře by mělo být udržování co největší životní pohody zvířat neboli welfare. A nadměrný stres, který tolik zvířat prožívá během návštěvy veterináře nebo ošetření v terénu k tomu určitě nepřispívá. Ani náš stres a reakce v afektu k tomu nepřispívají…
Nedostatečné vzdělání
Možná vidíte pojmy Low-stress Handling a Cooperative Care poprvé až teď, když čtete tento článek. Nedivím se, jsou to relativně nové a zdaleka ještě ne zaběhnuté praktiky. Pravdou je, že většina majitelů a veterinářů nemají v tomto oboru dostatek informací, a tak ani nevědí, jakým způsobem snížit stres svých zvířat nebo svých pacientů. Nevědí, že to jde i jinak, že veterinární ošetření jejich zvířete nemusí být horor…
Zásady Low-stress Handlingu a Cooperative Care se v současné době vyučují na několika málo zahraničních veterinárních univerzitách, jinak vzdělávání v tomto oboru zprostředkovávají různé soukromé organizace. U nás podobné vzdělání zatím zoufale chybí.
Nedostatečné vzdělání se netýká jen lidí, ale i zvířat. Mnoho zvířat prožívá při veterinárním ošetření zbytečně velký stres jen proto, že nejsou zvyklá na manipulaci, na cizí prostředí, na přítomnost více lidí a podobně. Pak stačí málo a zvíře se ocitne nad stresovým prahem, kde už je prostor jen pro záchranu života (z pohledu zvířete, které neví, že z vakcinace, odčervení, ošetření drobného poranění nebo stříhání drápků pravděpodobně tak jako tak vyvázne živé).
To je typický problém, se kterým se setkávám u mladých koní (a nepředstavujte si pod tím jen hříbata, často se to týká i tří-, čtyř-, nebo pětiletých koní!) a také u psů „ze dvorku“, u kterých jejich majitelé často považují jakýkoliv trénink za zbytečný.
Čím lépe je zvíře připravené na zvládnutí různých situací, tím menší je pak jeho stres v každé nové situaci a tím menší má zvíře potřebu se bránit.
A právě tady vstupuje do hry Low-stress Handling a Cooperative care.
Možná vás trochu irituje, že pořád mluvím o „Low-stress Handlingu“ a o „Cooperative Care“ v česky psaném článku. Ne, není to proto, že bych potřebovala ukázat, že rozumím cizojazyčným výrazům. Je to proto, že většina literatury na toto téma je logicky v angličtině, takže se tyto výrazy vžily.
Česky to říct jde, ale je to dost kostrbaté. „Low-stress Handling“ znamená „zacházení se zvířetem zaměřené na udržení nízké hladiny stresu“ a „Cooperative Care“ je „péče o zvířata založená na jejich dobrovolné spolupráci“. Pokud vymyslíte kratší a výstižnější česká označení, sem s nimi!
Teď se pojďme podívat na to, co který výraz znamená:
Jak už jsem psala před chvílí, jako Low-stress Handling se označuje zacházení se zvířetem s cílem udržet hladinu jeho stresu co nejnižší. Tady je důležité zdůraznit to, že se jedná o zacházení se zvířetem. Tedy zvíře je v procesu ošetření spíše pasivním účastníkem.
Cíl: Zvíře v klidu toleruje ošetření (pasivní účast)
Podle mého názoru je zacházení se zvířaty s důrazem na minimalizaci jejich stresu prostě způsobem, jakým se má se zvířaty běžně, každý den zacházet.
Na rozdíl od předchozí techniky je Cooperative Care něco, co už vyžaduje přípravu a co se často nedá zvládnout „za běhu“ – obzvlášť ne u vystresovaného zvířete. Tento způsob péče totiž vyžaduje trénink. Zvíře se musí naučit, jak spolupracovat při ošetření.
Cíl: Zvíře aktivně spolupracuje při ošetření (konkrétní chování, signály START a STOP)
Jak vidíte, některé body jsou společné, některé jsou rozdílné. Tak se nejdříve pojďme podívat na ty společné:
O tom to vlastně celé je, proto o tom píšu pořád dokola. Zvíře, které není vystresované, nám umožní provést důkladnější vyšetření a získat tak o jeho zdravotním stavu více informací. Také nám umožní ošetřit ho pořádně a bez kompromisů. Celé ošetření bude jednodušší a bezpečnější.
V obou případech je důležité připravit se na ošetření předem (než začnete manipulovat se zvířetem), zacházet se zvířetem klidně a přátelsky, pozorovat jeho řeč těla (zejména projevy strachu) a tomu přizpůsobovat postup.
Minimální fixace
Fixace, omezení pohybu, nemožnost kontrolovat, co se s ním děje – toto způsobuje zvířatům stres. Zvíře se často nebrání ani tak samotnému ošetření, jako spíš nadměrné fixaci. Obě výše popsané techniky jsou proto založeny na co nejmenší možné fixaci zvířete.
Každé zvíře ve veterinární ordinaci nebo při ošetření veterinářem či majitelem v terénu do jisté míry prožívá stres. Pokud zvíře projde několika stresujícími událostmi krátce po sobě, každá další stresující událost přilívá olej do ohně, až už je toho příliš a zvíře „zničehonic vybuchne“: kousne, kopne, škrábne, vyskočí do vzduchu a pokusí se utéct… Tomuhle fenoménu se říká trigger stacking neboli doslova hromadění či stohování spouštěčů (stresorů).
Abyste předešli hromadění stresorů a následnému výbuchu, je důležité vnímat řeč těla zvířete, postupovat jen tempem, které zvládá, a pravidelně mu během ošetření dopřávat krátké pauzy na uklidnění. Tím „dostatkem prostoru“ mám na mysli i fyzický prostor – řada zvířat totiž vnímá přítomnost veterináře nebo blízkost nějakého „nebezpečného předmětu“ (třeba injekční stříkačky) jako stresující a uklidní se až v bezpečné vzdálenosti od nich.
Pak je tu bod týkající se Low-stress Handlingu:
Můžete (a je to žádoucí), ale také nemusíte používat odměny
Odměnami rozumějte potravu, případně hračky (u psů a koček). Odměny pomáhají zvířeti odpoutat pozornost a překonat strach. Zvíře si spojí ošetření s odměnami nebo možností získat odměny a bude ho vnímat pozitivněji (tomu se říká protipodmiňování).
A na závěr bod, který se týká Cooperative Care:
Zvíře se předem naučí konkrétní chování, které usnadní jeho ošetření
Základem Cooperative Care neboli ošetření zvířete za jeho dobrovolné spolupráce je trénink. Zvíře se pomocí pozitivní motivace (za odměny, bez nátlaku a většinou i bez fixace) učí spolupracovat. Tento trénink (stejně jako jakýkoliv jiný) vyžaduje čas a znalosti majitele, ale přináší naprosto úžasné výsledky u (nejen) zvířat, která mají s ošetřením problém.
Low-stress Handling i Cooperative Care jsou techniky, které se vyplatí znát a (alespoň nějakým způsobem) v praxi používat, ať už jste veterináři, veterinární technici, majitelé zvířat nebo někdo, kdo se nějakým způsobem podílí na péči o zvířata.
MVDr. Kateřina Junghansová je praktickou veterinární lékařkou specializující se na medicínu koní. Po studiu na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně, v rámci kterého absolvovala několik zahraničních stáží, působila dva roky na Veterinární klinice Heřmanův Městec. Pořádá přednášky a semináře s veterinární tematikou určené pro širokou jezdeckou veřejnost, webináře a on-line kurzy. Více informací naleznete zde.
Zdroje citací:
Fotožurnalistka Ami Vitale sledovala koně Převalského na jejich 3200kilometrové cestě zpět do prapůvodní vla...
V pátek 5. prosince se při příležitosti 107. výročí založení Hradní stráže konala na Pražském hradě t...
