Když hříbě vyrůstá v terénech II

Znáte tuto idylku? Odepnete hříbě z vodítka, naklušete maminku, sluníčko svítí, větřík vám jemně líbá tváře a hříbátko se poctivě drží vedle vás. A nebo spíš tuto: Odepnete hříbě z vodítka, to udělá otočku a nakopne vás i matku, sluníčko nesluníčko uteče z lesa do nejbližšího pole a větřík nevětřík tryskem brázdí vzrostlé obilí, zanechávajíce za sebou do daleka viditelné brázdy zlámaných klasů…

Ano, většina zná spíše to druhé. Ale věřte, že tomu tak být nemusí!

V obilí ani v jiných plodinách, dokonce ani v travinách, nemají volně puštění koně co dělat! Obhospodařované pozemky, kolem kterých projíždíme, zásadně chráníme od pošlapání našimi oři! /Fotografie vznikla účelově coby ilustrační – děkuji za chviličkové půjčení pšenice :)/

Hříbata prohánějící se na cizích pozemcích málokdo ze zemědělců ustojí – a soudný chovatel nedráždí okolí, nýbrž buduje dobré sousedské vztahy. Přesto mnozí dorost na vyjížďky a vandry berou. Ale nikoli ve zcela svobodném a nespoutaném duchu. Jak tedy?

Na vodítkách!

Pouštět hříbě z vodítka bychom, přísně vzato, neměli vůbec nikde. Protože i ta nejmenší hříbata se od matky odpojují a odbíhají do okolí, ať už vzdálenějšího více či méně. Pohybují se tedy mimo cesty. Což je kámen úrazu. Protože všechny pozemky (pole obhospodařovaná i neobhospodařovaná, louky, lesy, trávníky) někomu patří. A pokud nemáme s vlastníkem domluvené podmínky užívání jeho majetku, užívat ho nesmíme. Tak praví zákon i obecné povědomí slušnosti. (A prosím nepleťme si právo průchodu s právem nechat nekontrolovaně pobíhat těžké velké zvíře na cizím pozemku!)

Vypouštět hříbata z vodítek na cizích soukromých pozemcích (tedy i na loukách a polnostech) je neslučitelné s dobrými mravy.

Zaužívaná praxe

V praxi to vypadá tak, že většina volí jakýsi kompromis – tedy na obhospodařovaná pole, do mladého lesa a na trávníky hříbata nepouští ani za sucha. V liduprázdných lesích se starými (tedy neušlápnutelnými a neukousnutelnými) stromy, na strništích, za sucha na neudržovaných zarostlých loukách a v zimě na dobře zamrzlých polnostech hříbata do volnosti vypouští i přes fakt, že se nenachází na svém pozemku a nemají povolení od vlastníka.

Jenže co ti, kteří se s vlastníky polností dostali do křížku a namísto povolení získali tak leda zcela striktní zákaz? A šlapání v cizích loukách a polích „na tajňačku“ neuznávají? Nebo ti, kteří vůbec nemají podmínky pro volné pobíhání hříbátka s matkou (ať už z důvodu provozu nebo vysoké frekvence chodců, cyklistů a pejskařů)? Jak se žije jejich hříbatům? Opravdu znají život po celé tři čtyři roky pouze v ohradách?

Hříbě a pohyb

Pozvolný celodenní pohyb se stádem je pro koně tak samozřejmý jako vzduch k dýchání. Teprve domestikace vnesla do života koní jiné stereotypy a odlišné vzorce chování. A ačkoli se s pobytem ve stájích většina koní vyrovnala na pohled úplně bez problémů, zvykla si vzdát se na velkou část dne putování a uvykla statickým nocím na boxech, neznamená to, že jim vyšší dávka pohybu nepřináší zdravotní benefity. Osvícení chovatelé již pochopili, že návyk na uzavřené prostory se dá provádět bez celonočního zavírání mladých koní do stájí a že čas strávený venku, mimo zdi stájí, je to nejcennější, co se dá hříbatům a (koním obecně) poskytnout.

V minulém díle jsme si již řekli, že mnoho (příliš mnoho) chovatelů neuznává hříbě doprovázející matku na vyjížďkách, že jejich postoj se nese v duchu: hříbě patří do tří let na pastviny, nechat ho být hříbětem a užívat dětství. Neriskovat úrazy.

Ale je to vážně ta nejlepší cesta?

Pokud chovná klisna není ježděna, je skutečně jednodušší nechat hříbě až do tří let s matkou na pastvině. Jenže znamená jednodušší také zdravější?

Tam, kde jsou k dispozici velké a členité plochy plus kolektiv vrstevníků (se stádem důchodců si dorostenec příliš nevyhraje) je o pohyb hříbat většinou skutečně vystaráno. Ale tam, kde je prostor malý a pastviny sotva dostačující, navíc pokud je hříbě samo v ročníku a ani o rok dva starší kamarádi nejsou k dispozici? Tam vystaráno rozhodně není! Alespoň většina soudných koňáků si v podmínkách malého výběhu doufám neříká: moje hříbě má vše, co potřebuje. Protože prostě nemá. (Raději ponechme stranou častou a logickou námitku, že lidé bez prostoru vůbec nemají odchovávat hříbata, to bychom se už v článku dál nepropracovali…)

Hříběti vyrůstajícímu na malých pozemcích chybí to nejdůležitější: zdravý soustavný pohyb v prostoru, pomalé putování krok sun krok, při kterém se matky krmí a hříbata se krom her a ždibání trávy stíhají i seznamovat s krajinou a všemi jejími nástrahami. Z takových hříbat vyrůstají zdraví, obratní a houževnatí koně. Seznámit se s různorodými povrchy, s převýšeními a nerovnostmi, s vodou, se skalnatými, kamenitými, blátivými i zarostlými úseky, s lesy a potoky, s ostatními obyvateli přírody – to je něco, co jen málokterá pastvina zvládá v plné šíři poskytnout. A ano, pokud čtete mezi řádky, skutečně si dovoluji psát, že pohyb dokolečka dokola po boxu a kolem výběhu 30 x 50 m nespadá do kategorie „výborné podmínky pro odchov hříbat“.

Zajistit hříbatům z menších ploch navíc dávku pohybu v různorodém terénu, seznámit je po boku vychované matky s provozem, s vodou, s lesem i ruchem civilizace býval starý a zcela nutný pracovní nástroj, kdy matka musela na pole nebo do lesa či k potažním pracím. Hříbata doprovázela matku uvázaná k povozu a velice brzy si tuto dovednost zafixovala. Dnes již bereme na laktující klisny ohledy a z práce je velmi často úplně stahujeme. Přesto nenáročné vyjížďky pod sedlem matky v dobré kondici zvládají bez problémů a není žádný důvod, krom jednoduchosti pro nás – majitele, zavírat hříbě doma na boxu. Obavu z přecházení komunikací cestou do přírody řeší velmi dobře ohlávka a vodítko.

Ohlávka a vodítko – dobří přátelé hříbátka

Návyk na ohlávku a vodítko považuji za naprostý základ. Tak zásadní, že vskutku nevidím jediný důvod seznamovat hříbě s těmito pomůckami, které ho budou doprovázet po celý život, až ve dvou měsících, kdy dochází (cca) na první korektury zdravých kopýtek (mnohdy dokonce později). Čím dříve naučíme hříbě, že ohlávka a vodítko rovná se příležitost k příjemnému kontaktu, podrbání, k dávce pohybu navíc (k pohybu zajímavému a příjemnému!), tím lépe pro všechny zúčastněné.

Lidé často jakoukoli práci s hříbaty označují jako „hraní si“ – ale pro miminka není ani obyčejná chůze na ohlávce vedle matky „hraníčko“. Ačkoli si to moc přejeme vidět právě takto – jako nenásilné, minimální nároky, které vlastně nároky ani nejsou, protože přece NIC po koníčkovi nechceme a NIC s ním neděláme – JEN cupitá vedle maminky…

Doporučuji uvědomit si (přiznat si!), že si s hříbětem nehrajeme, ale začínáme s výcvikem. I něco tak prostého, jako pár kroků na vodítku, je pro maličké neuvyklé hříbátko výcviková lekce. (Mimochodem – ona je výcviková lekce úplně všechno, každý vjem, který v naší společnosti malé hříbě zažívá.)

Vše, co do hříběte vkládáme, jsou lekce. I hra s určitým záměrem je lekce, která má za úkol cosi učit a budovat.

Uvědomujme si, že pohyb hříbat terénem v rozumném tempu je obrovský benefit do dalšího života koníčka. Hříbata uvyklá z mládí na les, vodu, terénní překážky, které se mimo civilizaci v přírodě dají potkat, jsou mnohem vyrovnanější při prvních krůčcích pod sedlem. Jejich pohybový aparát je odolnější a zralejší, jistější ve všech chodech. Adaptabilnější na zátěž jezdce. Abychom tento bonus – pohyb přírodou – mohli svým hříbatům dopřávat, musíme být sami ukáznění a ohleduplní k okolí. Bez ohlávky a vodítka se tedy skutečně neobejdeme.

A abychom se na pohyb hříbat v terénu podívali i očima veterináře, oslovila jsem MVDr. Romanu Babákovou, specialistku na doplňky výživy pro koně (sortiment značky najdete na webu HABIBIprokone). A také chovatelku arabských koní. Milovnici putování a vandrů na velké vzdálenosti.

Romano, jste veterinářka, jak se z pohledu odborníka díváte na pohyb hříbat v terénu?

Pohyb hříbat v terénu vidím pro zdravý vývoj hříbat a mladých koní jako absolutně nezbytný. Je nepostradatelný pro správný vývoj pohybového aparátu a kardiovaskulárního systému. Dále formuje zdravou psychiku mladého koně. Má to svá „ale“ – pohyb musí být přiměřený, ať už v pastvině nebo v terénu. Přirozený pobyt venku v pastvině v solidním stádě je pro hříbě/mladého koně ten nejlepší start do života, pokud ale v půl roce vyrveme nezkušené a nedejbože ještě neodstavené hříbě od matky a dáme kamsi na hříbárnu do stáda, které pro hříbě není vhodné (šikanuje slabší jedince, prohání je, zraňuje, odhání od krmení, nepustí oslabené do přístřešku při nepřízni počasí, ­…), pak to není možné brát jako ideální prostředí a každé hříbě dostane zabrat. Ne každé se z takového otřesu pak dokáže oklepat a může být doživotním psychickým invalidou, a nebo si nese celoživotní zdravotní následky. Potkávám se s tím až příliš často a jsou to velmi smutné příběhy.

Někdo by to mohl brát tak, že v přírodě má přežít ten nejsilnější. Ale v přírodě by hříbě v půlroce od matky do jiného stáda nikdy neodešlo. Dokud není hříbě připraveno se plně osamostatnit, tak je stále pod ochranou matky a začleněné v hierarchii, kterou od narození zná. Další skutečnost je, že pokud si chci odchovat parťáka na celý život, tak určitě nechci zjišťovat, co vše vydrží a jak moc silný je jako malé bezbranné hříbě – a zda si poradí s extrémními situacemi. Další věc je, že i silný jedinec může mít smůlu a při zbytečných extrémních situacích zvyšujeme riziko zranění, která ho pak celoživotně omezují. Proto se snažím rizika úrazu omezovat na minimum.

Abych to tedy shrnula – jako přiměřený odchov vidím až do osamostatnění v původním stádě a když už by muselo nutně dojít ke změně stáda, pak bych změny a tedy zátěž rozložila: tedy nejdříve hříbě odstavit (postupně) od matky a pak nové stádo pečlivě vybírat tak, aby tam nováček měl kamarády, nebyl nikým šikanován (střízlivá zdravá výchova starších nevadí, ale agresivní nepřestávající odhánění od stáda ano), aby mohl bez problému celodenně k senu/pastvě, aby se dbalo na prevenci parazitóz a aby kontrola zdraví koní byla každodenní.

Co se týče pohybování venku v terénu, tak to vidím jako nejlepší školu pro psychiku a dobrou koordinaci mladého koně, stejně tak i pro budování úzkého vztahu k člověku a k prohloubení vzájemné důvěry. U tohoto typu pohybování koně jsem jen opatrná – zátěž by nikdy neměla být nárazová a nepřiměřená. Mladý kůň by neměl jít nikdy „nadoraz“. On to třeba zdánlivě „vydrží“, ale může si způsobit změny v pohybovém aparátu, které ho mohou do budoucna limitovat. Pro formování pevných kostí, kloubních a vazivových struktur je nejlepší průběžná a vytrvalá lehká zátěž – to je právě pohyb a hraní si na pastvině ve stádě a venku pak krátké pravidelné procházky „krok, sem tam klus“. Pohyb na vodítku, ať už ze země nebo z jiného koně, je ideálním začátkem, přičemž nedoporučuji spěchat s navyšováním zátěže. Je to podobné jako s přípravou koně na vytrvalost – nejdříve musíme vybudovat pevnou kostru a šlachy a až potom „děláme“ svaly. Kostem, kloubům, šlachám a vlastně i kopytům trvá měsíce, než se adaptují na zátěž. Proto zátěž ve formě pohodových vycházek v kombinaci s rozumným pastevním odchovem je v mých očích ta nejlepší cesta pro vychování super parťáka na celý život s pevným zdravím a vyrovnanou psychikou.

Jaké nešvary potkáváte v praxi?

Zmínila bych riziko odchovu v boxu nebo s minimálním pohybem – pohybový a kardiovaskulární aparát při nedostatku pohybu nemají dostatečné stimuly pro zdravý vývoj mladého koně. Oni ten přiměřený pohyb prostě potřebují. Setkávám se občas i s nebezpečnou situací, kdy hříbě/mladý kůň nemá dostatečný pohyb, ale zato je mohutně krmeno jadrným krmivem, „aby pěkně vypadalo“. Takové hříbě bez pohybu pak příliš rychle roste na příliš slabé kostře (bez pohybové stimulace), v návaznosti s tím pak přicházejí růstová onemocnění a opět vytváříme koně se zdravotními omezeními. Rozhodně to nejsou pak koně, kteří by vydrželi sportovní či jinou větší zátěž.

Záměrně trochu straším a většina chovatelů toto zná, ale je i mnoho začínajících koňáků, kteří chtějí pro své novopečené koňské lásky to nejlepší. Pro ty je potřeba vypíchnout všechna rizika. Nejlepší je vždy prevence a do rizikových situací své koňské svěřence nedostávat. Nepodaří se to vždy, někteří mají velkou fantazii a jsou koně – potížisti, jak jim říkám, kteří prostě dokážou nepředstavitelné a ublíží si i tam, kde to nejde. Ale spoustě nehodám a chybám se zabránit dá. Pokud o rizikách víme, většinou se před nimi můžeme i bránit.

Co byste kladla na srdce všem, kdo chtějí brát hříbata s klisnou ven?

Jak už jsem psala výš: nepřehánět to se zátěží – adaptace pohybového aparátu na vyšší zátěž trvá měsíce. Zátěž nesmí být nárazová, příliš velká. Ideální jsou pohodové vycházky v kroku, sem tam klus na vodítku vedle klisny nebo později po odstavu ze země. Dá se i brát hříbě s klisnou na volno, ale zde je potřeba zvážit, zda je to bezpečné (komunikace, provoz, zkušenost vodiče x povaha hříběte). Měla jsem hříbata, která chodila přes vesnici na vodítku a pak mohla volně běhat v lese kolem matky. Ale teď zrovna mám velmi nezávislou duši, která na matku nedbá, a když ji napadne, že se zaběhne z lesa podívat, co dělá doma zbytek stáda, tak pohyb ve volnosti během vycházek bohužel riskovat nelze. Další věc je, že ne každý výletník, který potká řítícího se puberťáka, je nadšen a je potřeba respektovat i ostatní. Pokud budu žít v odlehlé oblasti, kde nepotkám živáčka ani auto, tak budu mít samozřejmě jiné podmínky než v obydlené oblasti.

Takže souhlasíte s tím, že vodítko je základ veškeré svobody hříbat? 🙂

Rozhodně. 🙂 Co bych ještě u vodění vedle jiného koně vypíchla, je moje zkušenost s bezpečným voděním na vodítku z jiného koně tak, abych byla připravena včas zareagovat, když se hříbě rozletí dopředu a nebo když se zastaví. Snažím se hříbě naučit, že má chodit hlavou na úrovni sedu jezdce. Mám tak hříbě stále pod vizuální kontrolou a včas mohu zareagovat. Pozor na loudání hříběte za vaším jezdeckým koněm – stalo se mi, že se vedený kůň podvlékl vodítkem pod ocasem mého koně na druhou stranu a pak zas zpět. Můj kůň se lekl, co se mu to děje s omotaným ocasem a začal se točit a dostali jsme se do velmi nepříjemné situace, kdy jsme byli všichni tři zamotaní do vodítka a koně bláznili. Mě tenkrát nakonec podržel a zachránil onen starý zkušený mazák kůň, na kterém jsem jela – se zapřením se nakonec uklidnil a umožnil mi rozmotat tu šmodrchanici vodítka, dvou koní a mě. Na to tedy pozor.

Další věc, kterou bych nikdy neudělala, je uvazování mlaďocha k sedlu. Vždy ho vedu na ruce – vodítko jednou složené v dlani, a když je nejhůř, vždy ho mohu pustit. Ještě mám jeden tip, jak mladého koně učím na silnici. Pokud se mladý kůň bojí dopravy, tak vždy nejdříve učím v bezpečné vzdálenosti a vedu si ho na ruce v místě, kde můžeme bezpečně zůstat bokem. Jestliže to mlaďoch nezvládne v klidu, mám s sebou ideálně pomocníka se starším zkušeným koněm jako oporou. Až si je později mladý kůň už jen mírně nejistý a chci ho po silnici brát, dávám si ho na vnější stranu od silnice (do silnice je vychovaný kůň, na kterém jedu). Ještě je dobré mít koně naučeného, aby přišel na zavolání a nemuseli jste slézat a lovit ho, když se něco nepovede a vytrhne se vám.

Velkou výhodou pohybování v terénu je zdravá vyrovnaná zátěž pohybového aparátu – mnohem lepší než lonžování, kde se přetěžují jednostranně klouby, což je nežádoucí. I z důvodu oboustranně vyrovnané zátěže si vedeného koně v průběhu vyjížďky střídám ve vedení vpravo a vlevo.

Další velké plus pohybování vedle koně v terénu je fakt, že mladý kůň se učí znát povely krok, klus, whoa … a obsedání je v budoucnu pro něj o to jednodušší, protože už některé povely zná a není toho pak na něj tolik nového. Jak já říkám s oblibou u svých mladých odchovanců, kteří se mnou takto chodí ven a znají terén, umí reagovat na pobídky hlasu, důvěřují mi, tak až přijde čas, tak na ně už zbývá „jen hodit sedlo“.

Děkuju za rozhovor!

A vám, milí čtenáři, připomínám důležitou zásadu:

Chceme-li mít my, koňáci, dobré vztahy s okolím, respektujme háklivost zemědělců na šlapání do obhospodařovaných pozemků! Malá hříbata jsou sice podstatně lehčí než dospělí koně, i tak ale nemají v polích co dělat. Převádějte si je do míst, kde se vypustit bezpečně a neškodně dají, zásadně na vodítku! I v lesích dávejte pozor, jakým terénem projíždíte, ať volní koně neušlápnou vysazené stromky. A v blátivá období volte k vyjížďkám cesty, které mají díky kamenitému podkladu vyšší únosnost a nezůstanou v nich po vašem průjezdu hluboké díry! Odklízejme trus z cest do podrostu, v civilizaci ho musíme sebrat do sáčku a odnést z chodníků i silnic. Nejsme přece sami, kdo se touží pohybovat v přírodě. I ostatní chtějí cesty užívat bez klopýtání v dírách a šlapání v hromadách trusu po našich koních. Ohleduplnost na prvním místě!!

Na závěr ještě douška z letité zkušenosti: Ačkoli je nyní moderní Nevýchova, u hříbátek mimo ohrady ji opravdu nedoporučuji! 🙂 A pokud nevěříte, že hříbata poctivě voděná s matkou v terénech (nikoli nechávaná lítat pouze na volno, jak se jim zachce), od mala učená abecedě terénního koníčka, jsou v dospělosti na obsedání zcela bezproblémoví parťáci, zkuste si to někdy. Ale pozor – nikoli nárazově a nepravidelně. A vždy s ohledem na bezpečnost koní, vaši i okolí…

A jezděte prosím s myšlenkou směrem ke hříběti „nehraji si, ale postupně buduji kondici a vychovávám“. Což znamená být pečlivý, důsledný, zodpovědný, používat rozum a znalosti.

I malá hříbata mohou být opravdu pěkně vychovaná – a ještě z toho mít užitek. Tak ať nevyrůstají jen a pouze v ohradách, ale bezpečně poznávají svět. A vám ať se výchova terénního hříbátka od narození k obsednutí daří!