Opravdu mi to vrtalo hlavou. Vezměte si třeba běhání, které je aktuálně velmi populární. Myslíte, že jeden běžec se bude dívat skrz prsty na druhého, jen proto, že uběhne méně, nebo naopak více? Nemyslím, že to tak je (ale možná jen proto, že neběhám). Nebo si vezměme jiný soudek – třeba hraní na kytaru. Pokud někdo hraje mizerně na kytaru, možná trochu trápí uši těch, kdo jsou nuceni ho poslouchat, třeba nebohých sousedů, ale to je všechno. Určitě to nebude vyvolávat emoce a to ani přesto, že nelze vždy objektivně změřit, kdo hraje lépe.
To je totiž v jezdectví první kámen úrazu. Není objektivně změřitelné… ve skákání nebo vytrvalosti existují objektivní kritéria jako je čas nebo shozená překážka a vztahy jsou tam určitě lepší, než mezi drezurními jezdci. Ne že by ve drezuře objektivní kritéria neexistovala, naopak. Je jich spousta – takt, uvolnění, přilnutí, sed jezdce, přesnost provedení cviků, ohnutí,… a to je možná ten problém. Které kritérium je důležitější? Proč dostal vyšší známku jezdec, který projel cvik přesně, ale s koněm ztuhlým a nad otěží, než ten, který má krásně uvolněného koně, ale kruh je šišatý a přechod mimo písmenko? Ale i to, jak má vypadat uvolnění, je otázkou pohledu a také úrovně koně. Zcela jinak je uvolněný kůň v Z úloze a jinak kůň shromážděný třeba ve cvalové piruetě. A je velkou otázkou, zda někdo, kdo na takto shromážděném koni nikdy neseděl, toto dokáže nejen rozeznat, ale vůbec pochopit, že tam musí být rozdíl.
Nicméně to jsem odbočila. Vraťme se k tomu, proč u koní existuje tolik rivality. Ono to totiž zdaleka nesouvisí jen se závoděním a měřitelností. Proč to v takové míře není v jiných aktivitách? Rivalita samozřejmě existuje všude, ale u koní, nebo spíše obecně u zvířat (co jsem načichla ke psí komunitě, není to většinou o nic lepší) je jisté specifikum, které ostatní aktivity nemají. Tedy alespoň se domnívám, že tomu tak je. Je to právě spolupráce s živou bytostí, jejímž neomezeným pánem jsme. U běhání nebo hraní na kytaru je úplně jedno, když to děláme špatně, protože hlavní je, že to děláme pro radost (pokud za to zrovna nejsme placeni, nebo to neučíme jiné). U zvířat to ale jedno není. Tam totiž, děláme-li to špatně, ubližujeme jim. Málokdo to dělá proto, že by chtěl. Většinou si to neuvědomujeme. Nebo máme pocit, že to bez toho nejde (což je do jisté míry a v některých věcech i pravda).
Sportovní kritéria neměří, jak moc (nebo spíš málo) koním ubližujeme – jsou nastavena pro soutěžení a nikoli pro welfare, který asi objektivně ani moc zhodnotit nelze. Dobré sportovní výsledky tedy vůbec nemusejí souviset s tím, jak dobře se můj kůň má. Na druhou stranu, nevypovídají ani o tom, že se má hůř než hobby koně.
Bohužel, ať závodíme nebo nezávodíme, každý posun vpřed s sebou nese i nutnost učení se něčeho nového, co ještě neumíme, tudíž nám to nejde, neděláme to správně a kůň tím do jisté míry trpí (koneckonců ani pro něj nejsou nové věci snadné). Z toho vychází ohromná škála možností, co kritizovat. Vždycky něco najdete. Kdo nic nedělá, stojí na místě a nikam se nesnaží posunout, nic nezkazí. Ale taky se nic nenaučí a rozhodně ne jezdit, což znamená, že jestliže na hřbet koně poleze, chtě nechtě tomu koni vadit bude (a ani ježdění na ohlávce mu hřbet před drncáním neochrání). Osobně se domnívám, že pokud je něco opravdu špatně a škodí koním, pak je to právě zůstávání v nevědomosti. A není pro koně velký rozdíl, jestli jezdím mizerně po lese, nebo po obdélníku.
Otázku, proč lidé rádi kritizují, není myslím třeba rozebírat. Kritikou ostatních si člověk zvyšuje své vlastní sebevědomí, kterého se mu často nedostává. Kritikou ostatních si dopřáváme pocit, že jsem lepší než oni. Zejména pokud argumentujeme pohodou a welfarem zvířat. Já nic nekazím, takže můžu kritizovat… Dalším motivem, který si ale často neuvědomujeme, je udržování odstupu. Člověk, který kritizuje, si tím záměrně nebo nezáměrně udržuje odstup. Jestliže se tedy někomu chcete přiblížit, nekritizujte ho… ani za zády, většinou se to časem dozví.:-) Naopak, velmi často se stává, že jen proto, že si od vás někdo udržuje odstup (což vůbec nemusí souviset s vámi, ale obecně s jeho vztahem k lidem), ho považujete za kritika, i když to tak vůbec být nemusí.
Mě v souvislosti s kritikou ale zajímá jiná věc. Proč většinou kritizují a nebo naopak rozdávají dobré rady ti, kteří umějí nejméně? A naopak ti, od nichž byste radu rádi přijali, jsou na ně skoupí. Zabrousila jsem do psychologie, abych si ověřila, že se nejedná jen o můj pocit a skutečně – je to obecně známý a prokázaný fakt. Vyplývá z toho, že většina lidí nemá reálný náhled na své schopnosti, inteligenci nebo um – žije v tzv. iluzi nadřazenosti. Potvrdilo to několik psychologických výzkumů. Žádný z nich se netýkal ježdění na koni, ale třeba 88 % lidí si o sobě myslí, že umí nadprůměrně dobře řídit auto (Svensonův výzkum z roku 1981). No ano, já také, přiznávám se. 🙂 A pak nemá být tolik nehod. Pozor, neplatí to jen pro lidi s nižší inteligencí, ale třeba i pro vysokoškolské profesory, jak dokázal další výzkum.
Ruku v ruce s vyšším míněním o svých schopnostech jde to, že si neuvědomujeme vlastní nevědomost. Zdá se, že to v určité oblasti ovlivňuje asi každého a jedná se zpravidla o oblasti, o kterých něco málo víme (těžko budeme mít vyšší mínění o svých schopnostech v neurochirurgii, pokud nejsme lékaři), ale ne tolik, abychom dokázali pobrat, jak složitá ta oblast může být. Tedy, aplikováno na jezdeckou veřejnost, jezdec na úrovni ZZVJ nebo pod ní něco málo tuší o ježdění, ale protože nezná úskalí projíždění obtížnějších úloh nebo techničtějších parkurů, cítí se kvalifikovaný hodnotit i tyto jezdce. Jezdec, který nikdy neměl problémového nebo labilního koně, netuší, resp. nedokáže si uvědomit (a ani vám to nebude věřit), že to, co jemu na jeho koně tak dobře funguje, v jiných situacích vůbec fungovat nemusí a v zajetí této nevědomosti rozdává dobře míněné (a bohužel občas nebezpečné) rady.
Tento jev byl opakovaně ověřován a zkoumán a odborně se nazývá Dunning-Krugerův efekt po prvních psycholozích, kteří ho v roce 1999 zkoumali a popsali. Je zajímavé, že to, že máme tendenci se přeceňovat v oblastech, kde nejsme příliš dobří, s sebou nese i opačný pól – v oblastech, kde skutečně nadprůměrně dobří jsme, máme naopak tendenci se mírně podceňovat. Je to právě proto, že důkladná znalost problematiky nám ukazuje, kolik toho ještě nevíme nebo neumíme. A od ostatních (občas naivně) očekáváme, že se hodnotí realisticky.
Měla bych zakončit nějakým morálním imperativem. Apelovat na to, abychom, když už své koně využíváme, jim přitom neubližovali. Asi to úplně neudělám, protože čím déle jsem u koní, tím víc si myslím, že většina lidí ví, že koním se ubližovat nemá, jen jim to prostě někdy úplně nejde. Nebo si díky výše popsanému efektu odmítá přiznat, že by se to mohlo týkat i jich. Protože to se určitě týká jen těch, jejichž fotografie najdou v Jezdectví, nebo těch, co svá videa vystavují na youtube…. případně těch, co závodí, skáčou, jezdí na udidlech-mučidlech… dosaďte si, co uznáte za vhodné.
Takže skončím realističtěji: všichni jezdíme více nebo méně blbě. (Kdo si myslí, že ne, s pravděpodobností kolem 88 % žije v iluzi nevědomosti nejvíc.) A nepotřebujeme to slyšet od někoho, kdo jezdí ještě blběji, to nám totiž vůbec nepomůže.:-) Prostě se snažíme dělat to nejlépe, jak jsme v danou chvíli schopní. "Dobré rady" filtrujme a prověřujme s vědomím, že dobré věci zpravidla nechodí samy pro nic za nic a zdarma.
