Zapřaháme: pár slov z praxe s Terezou Velkovou

17. 05. 2018 07:00

Obrázky: 11

Autor: Gabriela Rotová Foto: Archiv Terezy Velkové, Gabriela Rotová Rubrika: Kočáry, stroje, vozy Počet přečtení: 2368 Počet komentářů: 2 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Do našeho malého seriálu věnovanému vozatajství jsem možná trochu netradičně zařadila rozhovor. Rozhovor s vozatajem, který si cestu od "zeleného koně" až po start v prestižním kladrubském Rudolfově poháru prošel krok za krokem.

Někdy může být pár slov z praxe, za kterými stojí reálný, osobní příběh, přínosnější než tisíc teoretických rad. Výběr koně, bezpečnost, vhodný postroj... to vše jsou prázdná slova, dokud tomu všemu nestojíme tváří v tvář.

O své zkušenosti se s námi v dnešním rozhovoru podělí má kamarádka Tereza Velková. S Terezou mne pojí nejen dlouholeté přátelství a mnoho zážitků, ale i společná láska, kterou je velšský kob Brynseion Trahern. Tracyho jsem vybrala v roce 2008 v britském hřebčíně Brynseion jako možnou naději pro český chov. Jeho původ je excelentní, mimo jiné je vnukem skutečné legendy chovu, plemenného hřebce Nebo Daniel. Tracy byl v ČR odchován, licentován (Welsh Pony and Cob Society - GB), ale v chovu intenzivně využíván z ne příliš jasných důvodů nebyl.

Když Tereza projevila zájem o koupi právě tohoto koně, nebyla jsem si zrovna jistá, že je to ten nejlepší nápad. Plemeno welsh cob je pozdní a dlouhověké a v necelých čtyřech letech měl tedy Tracy snad více zkušeností sexuálních než těch pracovních. :) Se sedlem a postrojem seznámený byl, ale to bylo v podstatě vše. Zda tedy bude kombinace ne příliš zkušený majitel a plemenný hřebec dobře fungovat, rozhodně příliš jisté nebylo.

Terezo, mohla by ses nám trochu představit? Kdy jsi začala koketovat s myšlenkami na vozatajství?

Ráda bych hned na úvod uvedla, že mne tvoje žádost o rozhovor velmi potěšila a s radostí se podělím o své zkušenosti nadšeného vozatajce amatéra. Kdyby byť jen jedinému člověku moje postřehy nějak pomohly vyvarovat se nepříjemných zkušeností, které jsem kvůli svým chybám udělala já, bude mít tento rozhovor smysl ;-)

Něco o mé osobě... ke koním jsem začala chodit v 9 letech na Šabatku do Prahy - Komořan. V té době tam byli ustájeni filmoví koně rodiny Hanušových. S nimi jsem prožila mnoho úžasných let při natáčení pohádek a filmů, lítáním po lesích a loukách a také občasným svezením se na kozlíku kočáru či jen povozu při vyvážení hnoje. Asi i proto, že jsem u koní začínala v tak akčním a různorodém prostředí, mě nikdy příliš neoslovovala úmorná práce na jízdárnách (nejen proto mé jezdecké umění dokonalostí rozhodně nevyniká), ale zato jsem byla pro každou akci a každé dobrodružství.

Se sportovním vozatajstvím jsem začala před 9 lety v JK Semice. Měla jsem však zcela nevhodného koně a tak byly začátky opravdu trnité. Před 6 lety jsem to vzdala a zakoupila nového koně. Začala jsem znovu a od základů a nyní se pravidelně s mým welsh cobem zúčastňujeme kompletních soutěží spřežení na národní úrovni. Letos v dubnu jsme vyrazili i na mezinárodní závody do Kladrub nad Labem, pouze však na soutěž nižší úrovně CAI 2*.

Proč ses rozhodla pro plemeno welsh cob? Já osobně začínajícím vozatajům původní britská plemena doporučuji. Ale u plemene welsh cob bývám opatrnější, protože některé linie a hřebčíny (např. hřebčín Thorneyside) produkují skutečné "show" koně, které mají temperamentu o něco víc, než začínající vozataj potřebuje. Také kombinace některých linií umí udělat "zlou krev". To ale není případ tvého Tracyho. Takže - jak vám to spolu jde?

Už můj první kůň byl welsh cob a k tomuto plemeni jsem se vlastně dostala úplnou náhodou. Hledala jsem jezdeckého koně, který by byl vhodný na rekreační ježdění. Hlavním kritériem bylo zdraví a krása. Můj první welsh cob, Pretoria Honoris, byl nádherný kůň. Dnes už ale vím, že ani zdaleka nebyl ideálním představitelem plemene, a to jak exteriérem, tak i povahou. Byl to přecitlivělý, hysterický kůň, který jakýkoliv nátlak mimořádně špatně snášel. Mé výjezdy na Memoriály generála Custera, hubertovy jízdy apod., byly vždy zážitky, při kterých nám šlo o život. A korunu jsem tomu nasadila, když jsem se po přestěhování do Semic rozhodla začít zapřahat. To bylo nad Hanyho psychické síly. Zcela sama, bez pomoci a bez předchozích zkušeností jsem ho zatahala a zapřáhla. Začali jsme jezdit po závodech, ale stíhal nás jeden karambol za druhým.

Protože mě ale vozatajství začalo velmi bavit, po třech letech "válčení" jsem se rozhodla Hanyho prodat a začala jsem se rozhlížet po jiném, vhodnějším koni. Názory vozatajců byl vesměs shodné: "Pořiď si zkušeného koně, který tě vše naučí a posune tě dál."... Tak jsem to zkusila. Koupila jsem zkušeného valacha ČT, u kterého se však projevila vrozená vada a musela jsem ho, po mírných právních tahanicích, vrátit.

Nevhodný charakter prvního a nemoc druhého koně mne utvrdily v myšlence, že si raději „udělám“ koně sama. Welsh byl pro mne ideální volbou. Kůň nevelkého vzrůstu (nikdy jsem neměla ráda stodoly), krásného exteriéru a pevného zdraví, které je dnes mezi koňmi poměrně vzácným jevem.

Shodou šťastných náhod se mi splnil životní sen a já si z hřebčína Amerika domů dovezla čtyřletetého nádherného hřebce Brynseion Traherna (GB). Kůň byl skvěle vychovaný, ale z hlediska práce to byl nepopsaný list. Začali jsme trpělivě a krůček po krůčku pracovat. Obsedla jsem ho a zatahala. Většina vozatajců ze mě měla legraci, že jsem si místo jednoho velšského blázna pořídila mladého nezatahaného hřebce.

Myslím ale, že dnes už nikdo nezpochybňuje, že Tracy svou práci ve spřežení odvádí skvěle ;-) A k tomu je úžasným parťákem pod sedlem, rád a spolehlivě povozí i malé děti a výborně také skáče.

Welsh cobové obecně v Čechách nejsou moc známí a mezi vozatajci se nevyskytují prakticky vůbec. V zahraničí jsou velští kobové hojně používání na show zápřež. Kompletních závodů spřežení se také účastní, toto plemeno se pravidelně objevuje i na Mistrovství světa.

Výhodou velše ve spřežení je jeho neskutečná houževnatost, pracovitost a obratnost. Nevýhodou je ale jeho nízká hmotnost (500 kg). Protože Tracy při své váze táhne stejnou zátěž jako koně, kteří mají 750 kg... a v překážkách maratonu je to pak hodně znát.

Praktické tipy? V tomto oboru je u nás každý tak trochu samoukem, vzdělání je obtížně dostupné, jak ses s úvodem do disciplíny popasovala ty? Účastnila ses nějakých kurzů? Kdo je pro tebe inspirací?

Věnovat se v Čechách oficiálnímu vozatajství vyžaduje od člověka notnou dávku špionážního nadání a velké odhodlání. Program vzdělávání v disciplíně spřežení v ČR prakticky neexistuje. Soustředění pořádá většinou jen ČJF a to pouze pro širší reprezentační kádr. Pro řadového jezdce je tak bez šance se dostat ke kvalitním zahraničním trenérům, pokud si je nepozve sám na vlastní náklady. Je také velmi těžké se spojit s výkonnými orgány komise spřežení a získat jakékoliv rady.

Já osobně jsem se zúčastnila dvou kurzů/soustředění. Jedno víkendové s Jiřím Nesvačilem st. bylo skvělé a velmi přínosné. Bylo však pořádáno jen jednou a již se neopakovalo. Druhá účast, na jednodenním kurzu Základy vozatajství, které pořádal Hřebčín Amerika a kde byl lektorem Jan Jelínek, byla pro mě spíše přátelským setkáním a příjemným osvěžením již známých faktů. Tento kurz byl velmi přínosný pro začínající vozatajce, pro nás ale už nebyl příliš aktuální.

Velmi se mi líbí jízdy Bartolomieje Kwiatka, dokonalost jeho vedení koně je pro mne neskutečná a jeho krásní velkopolští koně jsou pastvou pro oko. Bohužel jsou však v Čechách i vozatajci, jejichž přístup ke koním je mi hrubě proti srsti. Ale tak to je myslím ve všech disciplínách, nikde si všichni nesednou...

Začátky? S čím ses nejvíce potýkala? Kde jsi dělala chyby? Uměla jsi správně připřáhnout, napasovat postroj? Kde jsi sehnala kočár, kde postroje?

Začátky pro mne byly perné a hodně prověřily mé odhodlání. Vzhledem k absolutní neznalosti problematiky jsem postupovala metodou pokusů a omylů. Kvůli mé nezkušenosti a nevhodné volbě prvního koně (úprky s kočárem, pokusy kočár rozkopat a podobně), jsem si vybudovala silný blok a bála jsem se jezdit dopředu. Jako jeden ze svých největších problémů vidím to, že jsem svého prvního koně vůbec nenaučila v kočáře v klidu stát. Je to naprosto zásadní činnost, kterou kůň musí zcela spolehlivě ovládat. Ač se to může zdát jako banální nesmysl, je to tak.

Postroj jsem si pamatovala z dětství na Šabatce, kde se zapřahalo do kočárů. Intuitivně jsem věděla, co a kde dotáhnout, na pohled jsem byla schopná posoudit, zda něco není v pořádku. Ale například správnou pozici poprsáku mi poradili až zkušení. Sama bych chybu neodhalila.

Podle mne je důležité mít od začátku někoho zkušeného k ruce. Někoho, kdo vás povede a pomůže vám vyvarovat se chyb. Mou cestu "samouka" rozhodně nikomu nedoporučuji, protože jsem vyvázla bez zranění na těle jen s velikým štěstím ;-)

Kočár jsem si našla na internetu na allego.pl a dovezla z Polska. Je to domácí výroba, ale poměrně velmi slušné úrovně. Drezurní gig jsem koupila v Čechách od kolegy vozatajce. Postroje jsem měla od začátku kožené poprsní, indické výroby. Nyní máme na maraton syntetické postroje Arden z biothanu a nemůžu si je vynachválit! Koně neodírají, jsou lehké a skvěle se udržují. Na drezuru pak používáme kožený původní poprsní postroj, i když k našemu anglickému stylu zápřeže by se lépe hodil anglický chomoutek.

Dle mého názoru je v ČR dost nešťastně řešena úroveň závodů. Nejezdí se prakticky nic jiného než úroveň ST a T. Představ si, že by jsi jako nezkušený jezdec s mladým koněm rovnou šla skákat parkur ST nebo T??! Není šance se postupně připravit a zlepšovat.. Rovnou na koně čeká 10-13 km dlouhý maraton, 4-6 maratonových překážek... pořádná porce práce.

Poznáš, že kůň již požadovanou úroveň zvládne? Jsi schopna vyhodnotit kondici? Je oficiální vozatajský sport náročný z hlediska zaměstnání, rodiny, financí?

S velkým potěšením musím konstatovat, že závodů spřežení v Čechách mírně přibývá. Dříve jsem pomáhala jako dobrovolník v Semicích závody organizovat a musím říct, že náročnost na organizaci je u této disciplíny skutečně vysoká. Na každé překážce musí být přítomen rozhodčí a časoměřič, na trati jsou zapisovatelé.. .mnoho lidí na několik dní...

Velkým přínosem v orientaci a přihlašování se na závody je nový jezdecký informační systém JIS. Zde najdete kompletní přehled oficiálních i hobby závodů, včetně rozpisů.

Existují i stránky spřežení http://www.sprezeni-cjf.cz/. Stránky ale bohužel příliš mnoho zajímavých informací nenabízí.

Je dobré si pečlivě pročíst pravidla spřežení a to ať už chcete jezdit na hobby úrovni či na úrovni oficiální. Informací ohledně zapřahání a spřežení je na internetu k dispozici velmi málo. Skvělou knihou je Umění jízdy spřežením, autor Max Pape, nakladatelství Brázda.

Co se týká tréninků, tak se přiznám, že mne velmi zachraňuje konstituční tvrdost a vytrvalost velšských koní, protože Tracy je schopen absolvovat bez jakékoliv újmy na zdraví kompletní soutěže při přípravě 4x týdně.

Naše tréninky zahrnují práci pod sedlem, práci ve spřežení a lonžování. Jezdíme pravidelně do terénu. Bohužel nám chybí kopce, takže jsme k velkému nadšení kolegů parkurových jezdců začali bránovat jízdárnu a pracujeme tak na fyzičce ještě intenzivněji.

Myslím, že kondici jsem schopna v mezích možností vyhodnotit. Rozhodně Tracyho nepřepínám, jeho zdraví je pro mne naprostou prioritou. Kvůli jeho pracovitosti a ochotě ale opravdu musím mít rozum já, protože on je schopen táhnout do posledních sil (což jsme si v praxi ověřili, když nám v závodě selhaly brzdy a Tracy táhl 5 km klusového úseku plně zabržděný kočár). Ještě nikdy ani náznakem práci neodmítl. Letos mu bude 10 let.

Vozatajský sport je podle mého názoru absolutně nejnáročnější odvětví, co se vybavení a počtu lidí v týmu týče. Na kompletní soutěže spřežení potřebujete maratonový a drezurní kočár. Ideálně maratonové i drezúrní postroje. Dodávku na převoz kočárů a na přespání a hengr na přepravu koně. Vybavení do zázemí, židle, stoly, přístřešky. Závody jsou vždy vícedenní, většinou se nevyhnete alespoň jednomu dni dovolené. Dále potřebujete k ruce alespoň jednoho člověka, který vám dělá přísedícího a pomůže se zapřažením. Oděv na drezury pak musí být společenský. Každé závody vyjdou na mnoho tisíc, pokud tedy, jako já, vozidla pro přepravu nevlastníte a musíte si je půjčovat.

Máš trenéra, fyzioterapeuta, veterináře? Potřebujete něco "speciálního"?

Pravidelného trenéra bohužel nemám a je to na naší práci znát. Hlavně na kvalitě drezúrní práce. Bohužel platí, že když první den nezajedete pěknou drezuru, těžko dotáhnete ztrátu v maratonu a parkuru.

Vzhledem k tomu, že Tracy je zdravý, veterináře voláme jen na úpravu zubů, očkování a odběry krve. 1-2x do roka Tracyho kontroluje kamarádka Dominika Kellerová, která se věnuje Dornově metodě.

 

Cíle, plány do budoucna?

Mým cílem je se nadále zlepšovat ve vedení koně. Ráda bych se posunula opět ve výsledkových tabulkách o pár příček výše. Máme už na kontě nejedno umístění v jednodenních soutěžích, tzv. honebních parkurech. Myslím, že do počtu, tak jako tomu bylo dříve, už nejezdíme ;-)

Letos v dubnu jsme vyjeli na mezinárodní závody do Kladrub nad Labem, pouze však na soutěž nižší úrovně CAI2*, a troufám si tvrdit, že ostudu jsme neudělali. Velmi mne překvapil minimální rozdíl mezi úrovní 2* a 3*. Maraton jsme měli jen o 900 m kratší a bylo o jednu překážku méně, drezúra byla shodná a v parkuru pouze dvě překážky z kurzu byly jednodušší. U drezúry zapracovaly nervy a také skutečnost, že se jela nová úloha. Nevyhnul se nám opravený omyl (poprvé v naší historii), maraton jsme zvládli velmi dobře a v překážkách, v kterých jsem naštěstí nechybovala, jsme se umístili v první polovině startovního pole. Celkově jsme si nakonec odvezli 9./10 a pocit dobře odvedené práce. Atmosféra hřebčína byla úžasná a počasí nejlepší za poslední dlouhé roky... co víc si tedy přát?

Pevně doufám, že Tracymu vydrží zdraví a mně podpora rodiny a naší skvělé přísedící Anety Konvalinové, bez níž by závody nebyly to, co jsou ;-)

Ráda bych také poděkovala rodině Kořínkových z JK Sobotka, kteří jsou takovými našimi dobrými duchy vozatajství ;-) ;-)

Děkuji, Terezo, za rozhovor a věř mi, že není moc těch, kteří by vám přáli zdraví a úspěch více, než já! :)

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. pipilota

    Dík za pěkný rozhovor

    11:22 - 19. 05. 2018

    Je povzbudivé, že se Vám to povedlo. Musím se přiznat, že mě ne. Zapřahala jsem pony kobylku 130 cm v kohoutku ve věku 13 let. Pěkně pomaloučku a polehoučku... Jenže vždy v nějaké "krizové" situaci selhala (z dálky uslyšela zařechtat kobyle v ohradě a sbalila to tak rychle až se splašila...) Po dvou rozervaných postrojích během 2 let jsem to vzdala. Bohužel by chodila jen v páře a to je nad moje finanční možnosti. No a tak si můžu občas půjčit opratě tak leda cestou s hnojem (ale taky to udělá radost ;-) )
    Vozatajství umí být hodně nebezpečná záležitost a u nás máme moc hluboké příkopy...

  • 2. terezka79

    Díky :-)

    16:56 - 21. 05. 2018

    Reaguje na 1.

    Děkuji za milá slova :-) To mne mrzí, že se Vám nepovedlo Vaší kobylku zaučit. Bohužel ne každý kůň je do spřežení vhodný... a přesně jak říkáte, je to někdo hodně nebezpečné.. Přeci jen, když padáte ze sedla koně, nemotá se kolem Vás ještě k tomu pár desítek, někdy stovek kilo železa.....

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: