Začátky v sedle

19. 09. 2016 05:00, Aktualizováno 23. 02. 2019 23:59

Obrázky: 6

Autor: Katka Lipinská Foto: archiv autorky Seriál: Máma v sedle Počet přečtení: 6807 Počet komentářů: 3 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Minule jsem skončila s tím, že kolem dvou let života dcerunka pomalu začínala zlobit, méně spala a odložit ji v kočárku a v klidu si odjezdit přestávalo být reálné. Navíc samozřejmě chtěla dělat to, co já, takže se drápala na koně za mnou. Asi jsem udělala chybu, že jsem jí ukázala, že na hřbetě je to príma a pěkně to houpe, vrátit na zem ji moc nešlo... co s tím?

vaCoby zodpovědná matka prvorodička jsem tehdy otravovala půlku svého lékařského příbuzenstva s dotazem, od kdy dítko může na koně, aniž by mu to ublížilo. Myslím vývojově, že může spadnout, jsem tak nějak tušila sama. Když jsem odfiltrovala poznámky o tom, jak je to nebezpečné (což jistě je, ale to vím asi lépe než oni), v podstatě jsem se dozvěděla, že: 1. je škodlivé posazovat dítě, dokud samo nesedí (tedy mimino, což se mě netýkalo) a 2. škodlivé je přetěžování. Což platí pro všechna mláďata a všechny sporty. Hříbě si taky může blbnout na pastvině jak chce, ale nebudeme ho lonžovat, ani jinak pohybovat. Jakmile začne dítko jevit známky únavy, je lepší přestat. Otázkou, jak to poznat, pokud ho něco baví tak moc, že u toho vydrží, dokud nepadne a neusne. Tak prý třeba tak, že začne ochabovat vzpřímené držení těla, začne být vláčné nebo mrzuté. Jinak není žádný důvod, proč za dodržování všech bezpečnostních pravidel dítko nepovozit.

Zezačátku jsem tedy trochu povozila, ale nemůžu říct, že by mě courání kolem stáje s koněm na špagátě bavilo, na rozdíl od dítka, které se tvářilo velmi neúnavně. Takže jsem rychle začala vymýšlet, jak na to, abych mohla na ten hřbet za ním. Musím zdůraznit, že jsem měla opravdu neskutečně skvělého, hodného a mateřského plnokrevného valacha a byli jsme „svoji" už řadu let, takže jsem snad měla oprávnění mu důvěřovat. V každém případě moji důvěru nikdy nezklamal. Otázkou přesto bylo jak to udělat, aby to bylo co nejméně riskantní. Ježdění v sedle s dítkem před sebou jsem zavrhla, to považuji za nebezpečné a, mezi námi, i pěkně nepohodlné. Dítě se nemá pořádně jak usadit, v podstatě balancuje na přední rozsoše a člověk ho musí pořád přidržovat. Což může být problém i při nešťastném zakopnutí koně, o leknutí nemluvě. V tu chvíli totiž jezdci nezbude nic jiného, než instinktivně něco pustit - buď dítě, nebo otěže. Obojí hrozí průšvihem a už jsem o případu nešťastně odhozeného dítěte slyšela. (Samozřejmě, že moje příbuzenstvo si dalo záležet, aby vyšťouralo i ty nejšílenější případy, pořádně mě poděsilo a ten blbý nápad mi tak z hlavy dostalo).

vaJeždění na holém hřbetě sice trochu řešilo pohodlnost pro dítě (majitelé kostnatých a kohoutkatých koní budou asi vřele nesouhlasit), ale bezpečnost ne, protože z hřbetu při náhlém nečekaném pohybu sklouznete ani nevíte jak a dítě na tom není jinak. Dokonce (a to je docela fajn vědět) je na tom malé dítě se stabilitou ještě výrazně hůř než dospělý, a to z důvodu svých proporcí - má vzhledem k tělu výrazně kratší nohy (takže tělo koně nemá šanci obejmout) a podstatně větší hlavu, která ho převažuje. Takže zatímco dospělí mají těžiště zhruba někde ve výšce 2. křížového obratle (zkrátka v kříži), batole ho může mít až v úrovni prsou. A to je slušný rozdíl. Jezdit na holém hřbetě a spoléhat, že ho nebudu muset držet, tudíž není nejšťastnější nápad.

Doporučujeme: Knižní novinka Fitness pro jezdce.

Možná budete mít lepší řešení, ale mně jednoznačně nejlepší a nejbezpečnější pro společné ježdění vyšla madýlka. Tam se dítě mohlo držet samo, takže jsem měla volné ruce (byť lehce omezené dítkem přede mnou) k vedení koně a i případnému řešení nestandardních situací. Docela se mi hodilo, že mám padesát kilo i s postelí, takže se za dceru dobře vejdu. I tak občas skučela, že má málo místa a musela jsem se naučit sedět tak, abych ji na madýlka netlačila. Rozhodně pro nejmenší děti doporučuji voltižní madla s velkými držátky, i když jsou hůř k sehnání. Jednak jsou pevnější a za druhé dítku poskytují vpředu trochu zábranu a víc jistoty.

Určitě bych měla zmínit, že existují dvojsedla a dokonce i dětské sedýlko, které se dá uchytit za vaše sedlo (netuším, zda i jiné než westernové) jako tohle (obrázek dole), které jsem aktuálně zahlédla na ebayi. Tehdy jsem se na ně na internetu i dívala, ale u nás nic dostupného nebylo a navíc tam byla ta nevýhoda, že dítě vždy sedělo za dospělým a toho jsem se u teprve dvouletého dítka docela bála.

vs

Začátky byly poněkud opatrné, na jízdárně, pak krokem kolem stáje, daleko od všech silnic, výběhů a rušivých vlivů a občas byl trochu problém dítku vysvětlit, že řvaním si pokračování nevynutí. Postupně jsem se osmělovala a začala vyrážet do lesa. Nejdřív s kamarádkou na spolehlivém koni, pak i sama. Docela dlouho jsem se odhodlávala naklusat, ovšem zbytečně, můj plňásek s plochými chody byl opravdové kanape. Se cvalem to bylo obdobné, ale je pravda, že jsem cválala poměrně málo, resp. jen kratší kousky, přeci jen to už byl trochu rychlejší chod a kdyby se něco semlelo, dítko by se nemuselo udržet.

vaJak jsem ho učila se v jednotlivých chodech udržet balanc? Vůbec nijak, intuitivně se přizpůsobilo pohybu hřbetu pod sebou a mého těla za sebou. Objevila jsem, že tohle je fantastická věc a využila jsem ji potom i při učení u mladšího dítěte. Ta už nejezdila se mnou, neměla jsem už tak spolehlivého a pohodlného velkého koně. Nicméně má k dispozici poničku starší dcery. Jak už jsem psala v minulém díle, o svoje děti se bojím, takže když měla poprvé nacválat, vzpomněla jsem si, jak snadno se to naučila Markétka se mnou za sebou a postupovala jsem stejně. Posadila jsem obě děti za sebe na madýlka (starší už jezdila závodně, takže neměla žádný problém) a nechala mladší, ať kopíruje pohyb těla té starší. Úžasná věc. Šetří hlavně matčiny nervy a hlasivky, protože takhle dítku nemusíte vůbec nic říkat, všechno okopíruje. Občas to praktikujeme stále, zvlášť když mají děti jen jednoho koně a nemůžou se dohodnout, kdo půjde jezdit :-)

A největší oříšek tohohle období? Kdykoli dítku ukážete něco nového zajímavého, začne to nekompromisně chtít. A zejména kolem třetího roku věku čím méně to chcete vy, tím víc to chce ono. Když mu ukážete, že se dá na koni jezdit, rozlučte se s tím, že by bylo ochotno na vás koukat ze země. Tedy alespoň u nás. Když mu ukážete klus a nevydrncáte ho přitom nadmíru, můžete vzít jed na to, že vás potom bude otravovat, že chce klusat pořád, protože to víc houpá. No a když mu ukážete cval... proklínala jsem se, že jsem s tím vůbec začala, protože každou vyjížďku byla diskuze, zda budeme cválat nebo ne.

Jinak ale na tohle období vzpomínám strašně ráda. Nebylo to moc o práci s koněm samozřejmě, ale o pohodových vyjížďkách po lesích kolem Kačáku. Opravdu nejsem člověk, kterého by bavilo s dítkem hrát triviální batolecí hry nebo oblékat panenky a tohle byla aktivita, kterou jsme (vedle společného čtení) mohly dělat společně a obě nás to bavilo. Povídaly jsme pohádky, trénovaly výslovnost (do zpívání jsem se radši nepouštěla) a hlavně v lese koukaly kolem sebe. Dítko, které na zemi v klidu moc nevydrželo, bylo na koni opravdu hodné (krom toho zlobení s klusem a cvalem).

vaChvíli trvalo, než jsme vypilovaly nasedání. Zezačátku jsem vždycky musela někoho poprosit, aby mě vyhodil a dítko mi podal nahoru. Pak jsem zjistila, že se dá nalézt z vyvýšeného místa, i když už dítě sedí, jen musí být člověk opatrný, aby ho přitom nesejmul. Nicméně nasedání samostatně v terénu jsem neriskovala. Pokud už jsem musela slézt (třeba sebrat pár hříbečků), musela jsem už domů pěšky. Takže jsem si to docela rozmýšlela.

Co mi dělalo v tu dobu největší vrásky, nebylo ježdění, ale péče kolem koně, přivádění z pastviny, čištění a sedlání. Dneska je to už mnohem snazší, vrazíte dítku na chvíli tablet nebo chytrý telefon s videem a máte vystaráno, ale tehdy před deseti lety tohle nebylo. Uspokojivé řešení jsem nenašla, mohla jsem horem dolem dítko odhánět nebo vysvětlovat, prostě kůň ji fascinoval a stačilo, abych se otočila pro kartáč, a už se mu houpala na ocase nebo objímala koňskou nohu, samozřejmě pokud možno tak, že měla obličej zepředu na karpu. Až s věkem začala chápat podmínku, že napřed chvíli počká a pak za to může jít jezdit. Kolem třetího roku věku se dala i trochu zaměstnat, dokázala přinést postupně svou helmu, mou, chapsy a bičík, chrániče... a než to všechno nanosila, když jsem sebou mrskla, měla jsem vyčištěno a nastrojeno.

Je vůbec obdivuhodné, jak dítě, které si odmítá uklízet pokojíček a jehož standardní odpověď zní 'ne', dokáže pomáhat, když je ve hře něco, o co opravdu stojí. Jasně, že napřed to zkusí uspíšit vynucováním, ale v těch třech letech už dokáže pochopit, že napřed se kůň musí odbahnit a nacajkovat. Tedy alespoň to moje to dokázalo, ale je pravda, že moje děti jsou prý nadprůměrně hodné. A i když to s koňmi nesouvisí, musím odbočit a vysvětlit, proč tomu tak je, tedy alespoň podle maminky mého muže.

vwsKdo by si myslel, že za hodnými a vychovanými děti jsou rodičovské ctnosti jako třeba vyrovnanost, láska, pochopení nebo pedagogický um, je na hlubokém omylu. Alespoň u nás ne. Podle babiččiny teorie moje děti nejsou hodné proto, že bych já nebo můj muž oplývala čímkoli z výše uvedeného (sebekriticky přiznávám, že na tom něco bude), ale proto, že příroda je moudrá! Já i manžel jsme prý totiž cholerici a kdyby nám příroda nadělila nehodné dítě, dříve nebo později bychom ho určitě zabili. Takže proto nám příroda moudře nadělila hodné děti. Nu, díky přírodě za to :-)

Zpět ke koním a nesnázím tohoto věku. Potíž byla i dojít pro koně na pastvinu, regulérně jsem občas přemýšlela, že dcerunku na tu chvíli zamknu v autě, aby nešla za mnou :-). Měli jsme ve stádě totiž kobylu, která měla občas lidi na hraní a děti zrovna nemusela. (Samozřejmě jsem ji tehdy také jezdila, takže byla první, kdo se kolem mě motal, i když jsem šla pro valacha.) Ale obecně, brát dítě s sebou do stáda koní, z nichž někteří nepracovali, takže člověka brali jako vítané zpestření, zkoumali mu kapsy a občas si vyjasňovali, kdo z nich se smí přiblížit první, mi nepřipadalo jako dobrý nápad. Pro případné ochránce dětí můžu říct, že k zamknutí nikdy nedošlo, vyřešil to totiž za mě poměrně brzy elektrický ohradník. Můžete dvacetkrát říkat „nesahej", sáhne si asi každé normální dítě. Sáhla si i Markétka. Nicméně problém to vyřešilo, byla poučitelná a už nikdy se za mnou nepouštěla, když jsem šla pro koně.

Od tří let nastoupilo období „školka" a i když jsem si říkala, že budem jezdit společně dál, příležitostí ubylo. Definitivní konec našemu společnému ježdění udělalo, když povyrostla a z buclatého batolátka se stal předškolák, který mi helmičkou začal rozbíjet nos.

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Filip Tesař

    Dítě na kohoutku

    10:57 - 19. 09. 2016

    Děti jsem vozil, před sebou nebo samotný, bez sedla na kohoutku (strmější kohoutek je určitou výhodou) tak, že se držely hřívy, prvního delšího chumáče, hled u krku, aby to netahalo. Má někdo podobnou zkušenost?

    Dcera takhle ve 2,5 letech seděla i v klusu jak husar.

    K tý hlavě a rovnováze... po letech dcera najednou řekla, když jsem vozil nějaký dítko od sousedů a napomínal ho, ať zvedne hlavu, že je to přece jasný: jakmile skloní hlavu, ujedou i nohy dozadu a naopak. Klidně přiznám, že mi to do tý doby takhle jasně nedošlo -a přitom je to tak jasný.

    Jak jsem děti zvedal do sedla ani o cválání s nima raději psát nebudu.

  • 2. Katka K.

    Re:

    22:17 - 19. 09. 2016

    Reaguje na 1.

    Ale jo, já taky vozila i na holém hřbetě, typicky když se šlo pro koně na pastvinu, tak dítko mělo s sebou helmu a hodila jsem ho nahoru, ale pro ty vyjížďky ven jsem se cítila líp s madly (jak už jsem psala dřív, jsem na své děti srab :-).

  • 3. HelaS

    Máma srab :-)

    00:19 - 20. 09. 2016

    Reaguje na 2.

    Inu, to je většinou (!!!) nezastupitelná role otců, že se s věcma tak nemažou... ku prospěchu dětí :-)
    Ovšem na druhou stranu - dítko si něco přelomí a hned je z toho obvinění ze zanedbání péče, fuj ho. Jak já jsem ráda, že mám děti už velký! Když byly malý, ještě platilo "co zavčas si nepřerazíš v dětství, to si přerazíš desetkrát hůř v dospělosti" ...

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: