Nechce se mi vás totiž zdržovat stejným výkladem jako posledně, protože se prakticky jelo to samé, jen s jinými jmény na výsledkových listinách. A kdo by četl stejný článek dvakrát? Dnešní reportáž je proto trošku netradiční, ale třeba právě proto vás zaujme. Kdo jste tam nebyl, třeba se budete po přečtení článku těšit na příště, kdy už se určitě zúčastníte. A kdo jste tam byl, můžete si to také přečíst, třeba vás potěší, že i někdo jiný měl podobné pocity a starosti jako vy.

Westernové Židovice

Takže, druhá srpnová sobota byla opět v Židovicích ve znamení westernu. A já jsem nemohla dospat. Ne, že bych se tak těšila... Ale protože to byly moje letošní první a zároveň jediné závody, kterých jsem byla ochotná se zúčastnit, má nervozita byla větší, než bych si přála. A v takových případech se budím dřív, než bych musela. I když v poslední době mi to docela znemožňuje synátor, který se budí ještě dřív, než já bych se vzbudila, kdybych (ne)musela. Tentokrát si ale výjimečně přispal, přesto já tam lítala už od půl šesté. (Asi si říkáte, že to není zas tak brzo, ale my to máme kousek). Nakrmila jsem koníky a zkontrolovala, zda má můj miláček obě podkovy. (Totiž v poslední době se často stává, že mu jedna chybí, a tak jsem si ve skrytu duše přála, že snad by mohl být třeba o jednu chudší i dnes a nikam by se nemuselo.) K mému velkému zklamání měl podkovy na svém místě a také ostatní části těla se zdály v pořádku.

Nezbylo tedy nic jiného, než dokončit přípravy, sbalit a naložit koně. Přepravník dorazil v půl deváté a Kody se nechal tak překvapivě hladce naložit, že kdyby to sledoval pan Jaroslav Doležán, který byl na dnešních závodech rozhodčí, jistě bych měla už teď malé bezvýznamné plus!

Na místo jsme dorazili po deváté hodině. Licenci již mám a tak jsme nemuseli pospíchat na ranější čas. Někteří ale takové štěstí neměli a teprve v tuhle chvíli o ni zuby nehty bojovali - o to potvrzení, že jsou způsobilí k westernové jízdě. Právě se jela praktická část jezdecké zkoušky. Písemné testy již všichni úspěšně absolvovali a teď se od nich čekalo, že předvedou svoje jezdecké umění. No nešlo vše tak ideálně, jak by si asi představovali, ale nakonec se všem podařilo úspěšně zkoušku složit. To byla asi úleva! Kéž i já bych mohla o sobě říct, že se mi ulevilo... Jenže já měla ještě všechny úlohy před sebou.

Přihlášena jsem byla do čtyř disciplín a nejraději bych odjela jednu či dvě a jela domů. Ono také v tom vedru, kdo by toho chudáka koně mučil. I když po pravdě, kůň vůbec nevypadal nespokojeně a že by mu něco chybělo. Užíral si svou travičku, občas se pozdravil s nějakým kolegou a nic neřešil. Já měla naopak v krku knedlík a žaludek jak na vodě. Ach jo, proč já to vlastně dělám? Tuhle otázku jsem si kladla průběžně celý den několikrát. Ale bohužel se mi nepodařilo najít žádnou uspokojivou odpověď. Snad pro radost? No, ale copak tenhle stav se podobá radosti? Co tam máme dál: Pro výhru? No, s tím, co mám natrénováno (jako že skoro nic, protože se neustále věnuji svému druhému koni, který ale na soutěž ještě připraven není, a taky dítěti a v neposlední řadě manželovi a taky pořád smolím nějaké reportáže z westernových akcí na Equichannel... Na něco se přeci vymluvit musím, ne?), tak to bych nemohla čekat, ani kdybych byla optimista, a to já nejsem... No ani teď po té době mě rozumná odpověď nenapadá, ale něco na tom asi bude, jen si nemůžu vzpomenout :-).

Showmanship at halter

Ale k věci, ať to nezamluvím! První soutěžní disciplínou, která se jela, tedy vlastně vedla, byl showmanship at halter, čili předvedení koně na ruce. Jistě si pamatujete z mé minulé reportáže, o co v dané soutěži hlavně jde (například o to neztratit tvář, i když vám to zrovna nejde). A jestli ne, tak se nic neděje, pokud ovšem zrovna v takové soutěži nehodláte startovat. To by pak bylo na pováženou. Ti, co v této disciplíně v sobotu soutěžili, naštěstí ale věděli, co a jak, a snažili se maximálně využít svoje teoretické znalosti i praktické zkušenosti. Nejlépe si ve svých kategoriích vedli: Tereza Novotná s Destiny, Barbora Homolková s Sherry a Roman Bílek s Korinou.

Trail

Hned po showmanshipu následoval trail. Na kolbišti už byly překážky připravené, takže se na nic nečekalo a mohlo se rovnou začít. Já startovala až ve čtvrté kategorii jezdců, protože licenci mám, takže v kategorii D jsem nechtěla zdržovat a v C jsem si mohla „vybrat", zda mládež nebo amatér. K mládeži už mám docela daleko, tak jsem musela vzít zavděk kategorií amatér. Měla jsem tedy dost času procházet si v hlavě úlohu a zároveň sledovat, jak to jde těm na kolbišti. Objevilo se tam pár neprojetých branek a občas nějaká ta chyba jinde, vesměs to ale byly moc hezké jízdy. Já sama jsem se nejvíce obávala branky, protože jsme ji šli zatím jen jednou (loni na hobby závodech). Sice jsme ji tenkrát přešli, ale nic slavného to nebylo. Naštěstí tady v Židovicích vedle branky nestál žádný smrček a branka byla kovová, tak jsem měla alespoň jistotu, že jí nezačne můj miláček konzumovat.

Co se týká opracování koně před soutěží, tak kromě práce na ohlávce ze země hned po příjezdu na místo jsem ho pak nijak extra neopracovávala, jen nějaké ohýbání v klusu, zastavení, obrat, couvání. Ale jen tak trošku, abych si ho moc neunavila, ještě měl před sebou celý den. A taky proto, že opracování na soutěži tak nějak neumím. Nevěděla bych, co dřív, a tak raději nedělám skoro nic :-) To jiní evidentně tenhle problém neměli a opracovávali jako vzteklí.

Asi v půl jedné jsme konečně přišli na řadu. Když jsem přišla na start, nacválala a doběhla k prvnímu kuželu, všimla jsem si, že je ještě na kolbišti technický delegát. S otazníky v očích jsem se podívala na rozhodčího a bylo mi pokynuto k návratu na start. Hanbou jsem se málem propadla do jiné dimenze, tak to byl tedy pěkný začátek! O to příjemnější byl ale konec, protože branka se nám skvěle povedla, že jsem z toho byla tak u vytržení, až jsem si zapomněla přehodit zbytek otěží z jedné strany krku na druhý. Nevím, jaký vliv to na výsledek mělo, ale to mi bylo jedno, protože jsem byla nadšená, že Kody bez tréninku přešel branku bez mrknutí oka. I ostatní překážky jsme přešli celkem dobře - na naše poměry. Sice jsme nakonec skončili až šestí, ale já byla vůbec vděčná že Kody vyšlapoval klidně, bez lekání a celkem ochotně do všeho šel. Asi mu prospívá to nicnedělání :-).

Ale dost o mě. Asi vás zajímá, komu to šlo nejlépe v téhle disciplíně. Takže tady to je: poháry a stužky za první místa ve svých kategoriích si odnesli: Tereza Mackovčinová a Kateřina Mackovčinová, obě s kobylkou Bernee, a Adéla Brabcová s valachem Koranem. Ta zvítězila hned ve dvou kategoriích.

Po dekorování následovala pauza na oběd (cigárko, pokec, záchod, jídlo, leštění koně a výstroje, shánění laku na vlasy, sponek, špendlíků, šňůrek na klobouk a na další důležité aktivity). Hodinka utekla jako voda a mohlo se přistoupit k další disciplíně.

Western pleasure

Tou byl western pleasure. Pro tuhle soutěž bylo vyleštění koně i výstroje na místě, protože vzhled a celkový dojem je při posuzování rozhodčím velice důležitý. Ale samozřejmě musíte také prokázat, že zvládáte koně na jedničku, a to plynule, elegantně. Prostě by to mělo vypadat, že neděláte nic a kůň dělá přesně to, co potřebujete. K tomuto ideálu se nejvíce přiblížily dvojice Tereza Mackovčinová s Bernee, Jana Korandová s Jacs Velvet Dream, Kateřina Klimková na Kings Peppy Bar a Ondřej Reininger s Jackem. Ti si ve svých kategoriích odnesli poháry a stužky za první místo.

Western horsemanship

Nebylo by asi normální, kdyby po této disciplíně nenásledoval western horsemanship. Tuhle záludnou disciplínu si chtělo zajet opravdu hodně jezdců, a tak trvalo celkem dlouho, než jsem se jako „starý amatér" dostala s Kodym na řadu. Kody málem usínal už na opracovišti a tak jsem jen doufala, že ho dokážu probudit. Naštěstí se mi to povedlo, ale když jsem přišla ke startu, pro změnu se teď snažil někdo uspat rozhodčího, zřejmě důležitými a neodkladnými otázkami. A tak jsme čekali další chvilku, než nám byl dovolen start. (Vyjet bez pokynutí od rozhodčího bych už si tentokrát raději netroufla). Po chvilce přemlouvání se mi po té delší pauze podařilo Kodyho rozhýbat a mohli jsme zajet úlohu. Nebylo to sice na jedničku (urvali jsme stužku za 6. místo), ale já byla ráda, že to bylo víceméně bez vztekání a docela plynulé. Mnohem lépe, než my, zajely horsemanship tyto dvojice a ve svých kategoriích byli nejlepší: Ondřej Reininger s Jackem, Tereza Novotná se Spice Jimmy, Jana Korandová s Jacs Velvet Dream a Matěj Bechyně s Hahn Es Sweetie.

Reining

A teď měl konečně přijít na řadu reining. Bylo už k půl šesté a většina lidí i koní už byla unavená z toho vedra. V krátké pauze jsem se snažila do Kodyho dostat opět trochu vody, ale nevzal si zas ani hlt. Nechápala jsem, jak může tak dlouho vydržet bez pití. Že by to byl velbloud? Sice užíral v pauzách trávu a taky jsme našli pár jablíček, ale stejně těch tekutin do sebe moc nedostal. Ale co jsem mohla dělat, když nechtěl tak nechtěl.

Po chvíli odpočinku jsem zase nasedlala a šla na opracoviště. Ale spíš koukat než opracovávat. Jela se úloha číslo 5. Je to celkem jednoduché, skoro jako jedenáctka, jen se začíná na opačnou stranu a jede se o kruh víc na každé straně a spiny jsou čtyři místo dvou. Sledovala jsem pár jízd z kategorie „D" a musím říct, že byly na dobré úrovni. Jedna dívčina se svým ryzáčkem jela opravdu krásně, říkala jsem si, že to bude na první místo. Kůň reagoval na nejjemnější pobídky pohotově, žádné chyby, co jsem stihla vnímat. Prostě nádherná jízda, že by se na závodech „B" za ní nemusela stydět. Až do chvíle, kdy přišel na řadu rollback, ten bohužel udělali na vnitřní stranu. Úplně ve mně hrklo, jaká je to škoda, a věřím, že jezdkyně z toho taky musela být hodně zklamaná, když jí to došlo. Ale stane se. S tím se holt musí počítat. Je to kromě tréninku také o štěstí. A když jedete na závody a říkáte si: „to v té konkurenci asi nemáme šanci", tak co vy víte; pár jich udělá takovouhle chybu, dalším zazlobí kůň a hned jste blíž k lepšímu umístění, přestože váš kůň třeba neumí perfektní spiny nebo ukázkové zastavení. Nesmíte prostě hned házet flintu do žita.

My jsme přišli na řadu až skoro poslední. Už jsem to chtěla mít za sebou. Neuměla jsem si představit jak tohohle, z celého dne umořeného a z vedra zlenivělého koně, donutím k rychlému pohybu. V duchu jsem si přehrávala úlohu a představovala pobídky, abych pak nemusela tolik přemýšlet. Říkala jsem si, že hlavně nesmím zkazit úlohu, abych neměla 0, protože pár jezdců přede mnou v mé kategorii také zkazilo, a tak bych měla šanci na stužku, pokud se mi podaří zajet úlohu bez velké chyby. A taky jsem si nebyla jistá ztrátou klobouku, protože od pár lidí jsem tam zas zaslechla, že ztráta klobouku je diskvalifikace. Přitom jsem měla zažito, že to je jedno, že při reiningu ztráta klobouku nevadí. A tak jsem ještě znejistěla v tomhle! (Nakonec byla pravda, že o ztrátu klobouku v reiningu se bát nemusíte, ale těsně před vaší jízdou, když už není čas někam běhat a koukat do pravidel, a navíc v místě, kde fouká hodně silný vítr, tak to vás takováhle nejistota docela užírá).

Už byl konečně čas na náš výkon. Po příchodu na kolbiště jsem došla na stanovené místo a chtěla Kodyho nacválat. Jenže co se nestalo: Najednou začal řehtat, jak smyslů zbavený, a koukal, že je na kolbišti úplně sám. Prostě úplná ztráta koncentrace, což se mi s ním ještě nikdy na závodech nestalo. Trvalo mi několik metrů, než se mi ho podařilo nacválat. Takže první zaváhání... No, co se dá dělat. Pak jsme obkroužili jakž takž v tempu 3 kruhy a zastavili na spiny. A zase, řehot jak blázen! Úplně mimo byl (asi už chtěl domu), nakonec udělal otočky jakž takž. Já jsem čekala, že spiny mu půjdou hrozně, že se budeme motat po celém kolbišti (mohli bychom to svést na to, že přebral sluníčka :-), ale nakonec to docela šlo. Pak nacválání na druhou nohu, celkem dobré, a po třech kruhách opět zastavení. Ale to se mu nějak divně podlomily zadní nohy, takže jsem chvíli myslela, že je ztratil a koukala jsem, co se děje. Po obratech zase nacválání a osmička, jeden přeskok mi neudělal, až po čtvrt kole. A pak už se šlo na rollbacky a konec úlohy. Neměla jsem z toho nejlepší pocit, ale byla jsem ráda, že už to máme konečně za sebou a budeme moct jet domů.

Přišlo na řadu dekorování a pro mě s Kodym příjemné předvapení: stužka za čtvrté místo. Na prvních místech byli dekorování v kategorii „D" reining open: Matěj Bechyně s Hahn Es Sweetie. Matěj se Sweetie předvedl ve své jízdě ukázkové sliding stopy, krásný cval a profesionální spiny, i laikovi muselo být jasné, že tahle dvojice umí. V kategorii „C" reining open vyhrála Kateřina Mackovčinová a Bernee, také moc pěkně zajetá reiningová úloha. Doufám, že se oba jezdci plánují zúčastňovat dalších westernových soutěží a že o nich ještě uslyšíme, protože by byla škoda, aby svůj talent nerozvíjeli.

Rychlostní soutěže

Den se chýlil ke konci a konečně se mohli připravovat na svůj výkon rychlostkáři. Na řadě byl barrel race a pole bending. Počasí už bylo příjemnější, večerní sluníčko krásně osvětlovalo celý areál i zúčastněné. Leckterý umělecký fotograf by si přišel na své. A nejen při fotografování krajiny, ale hlavně při pořizování akčních snímků. Na těchto by se snoubila rychlost s přesností. Ladnost pohybu koně a přitom rychlá akce nohou a hbitost, se kterou se proplétá kolem tyček či objíždí barel. Nejrychlejší čas naměřila časomíra těmto dvojicím:
Adéle Peckové s Fontánou a Lence Rollové s Astrou v jejich kategoriích pole bendingu a Michaele Veselé s Lucky Roset Bar a opět Lence Rollové s Astrou v barrel race. Snad to fotograf stihl na svůj přístroj zaznamenat.

No a to byl konec moc hezkého dne stráveného s koňmi. Kody nastoupil do vozíku s takovou rychlostí a přesností, že kdybych mu sundala ohlávku už na opracovišti, snad by tam šel rovnou sám. A musím říct, že se před tím konečně napil, po celém tom horkém dni a všech těch úlohách, co jsme zajeli, se teprve před odjezdem napil vody. Asi byl také nervózní a jako já nemohla celý den skoro jíst, tak on nemohl pít. A teď když už bylo vše za námi, mohl konečně doplnit tekutiny.

Nedělní školení

Jestli si ale myslíte, že tohle byl konec, tak ne pro všechny. Někteří zúčastnění měli před sebou ještě celou neděli soustředění a školení. Hofiteam totiž navíc pro zájemce zorganizoval na následující den školení s rozhodčím Jaroslavem Doležánem. Bylo možné se zúčastnit jak s koněm, tak i bez. Nabídky využilo asi 5dvojic s koňmi a deset diváků. Celé školení bylo zaměřeno na vypilování tréninkových metod pro westernové soutěže: showmanship, horsemanship, pleasure a trail. Začalo se kolem deváté hodiny ráno, kdy byla většina zúčastněných ještě unavena z předchozího dne. Ovšem ne na dlouho. Pan Doležán svým poutavým výkladem všechny dokonale probudil a zaujal. Celé školení trvalo až do půl čtvrté odpoledne, kdy už snad bylo řečeno vše důležité k problematice posuzování při westernových soutěžích a také k tréninku pro dané disciplíny. Celý den byl pro všechny určitě přínosný a hlavně motivující pro další trénink a snad i pro další soutěžení.

A co říci závěrem? Věřím, že letošní westernová sezona v Židovicích nebyla poslední a že se tu setkáme i s dalšími z vás zase příští rok - ať mám o čem psát :-).

O případných dalších akcích pořádaných zde se samozřejmě včas dozvíte na www.hofiteam.estranky.cz.

Kompletní výsledky najdete v přiloženém DOC souboru pod článkem.