Vzpomínky pamětníka na majora Josefa Bozděcha

29. 01. 2014 06:00

Obrázky: 8

Autor: Vladimír Zicháček Foto: archiv autora Rubrika: Historie jezdectví Počet přečtení: 13312 Počet komentářů: 1 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Prvního února uplyne 100 let od narození majora Josefa Bozděcha, jednoho z našich významných armádních jezdců, který dokázal jak sedmkrát zvítězit na Mistrovství republiky (v parkuru a drezuře), tak se několikrát umístit na předních místech ve Velké pardubické. Zavzpomínáme na něj s jeho pamětníkem Vladimírem Zicháčkem a připomeneme si tradici armádního ježdění, na níž stavěly jezdecké oddíly ČSTV.

Ani si nechci připustit, že událost, již vnímám tak živě, se stala před 50 lety! Tehdy jsme v kruhu přátel na jízdárně v Olomouci-Lazcích slavili padesátiny našeho oblíbeného trenéra majora Josefa Bozděcha. Přiznávám, že během oněch 50 let se moje tehdejší upřímné přání, aby vyhrál Velkou pardubickou steeplechase, nesplnilo. Přesto neminuly důvody, pro něž bychom na tuto legendu čs. jezdectví měli vzpomínat s vděčností a úctou.

srKoně mu byli snad přisouzeni do kolébky sudičkami. Vyrůstal ve skromných poměrech rodiny kočího v Hořesedlích na Rakovnicku (narozen 1. února 1914). Po maturitě na rakovnické reálce nastoupil v roce 1932 dobrovolně k armádnímu jezdectvu. Láska ke koním, talent, píle a nezdolná vůle zvládnout taje jezdeckého umění přinášely brzy své ovoce. Již v roce 1937 se v sedlech MATĚJE a klisen NINA a KÁĎ zařadil mezi tehdejší jezdeckou elitu. Po válce, během níž pracoval jako dělník na pile, byl převelen do výcvikové korouhve v Bohdanči u Pardubic, která byla tehdy naší reprezentační armádní stájí.

V době aktivní služby v armádě byl Josef Bozděch jedním z nejpilnějších a nejvšestrannějších jezdců. Pravidelně startoval ve všech třech klasických jezdeckých disciplínách. Bilance jeho sportovních úspěchů, dosažených na koních nejrůznějších typů, je zcela nevšední a úctyhodná. Pan major Bozděch je mj. nositelem sedmi titulů Mistra republiky (1 ve skoku jednotlivců, 5 ve skoku družstev a 1 v drezúře družstev). S koněm VĚDEC je historicky naším prvním Mistrem republiky v parkurovém skákání jednotlivců a s koňmi ATOS, AKROBAT, HAD a CERES na všech skokových šampionátech jednotlivců, jichž se zúčastnil, získal vždy umístění do pátého místa. Dlouho byl i naším předním jezdcem ve všestranné způsobilosti. Na Mistrovství republiky v military získal jednu bronzovou a jednu stříbrnou medaili. Svým osmým místem přispěl ke stříbrné medaili družstva ČSR na mezinárodních závodech v Sofii. Připravoval se i na jezdecké soutěže OH 1956 ve Stockholmu.

Zcela mimořádná je i bilance Bozděchovy kariéry dostihové. Nikdy sice nedosáhl vavřínů vítěze Velké pardubické steeplechase, avšak ze šesti startů vytěžil dvakrát druhé místo a po jednom třetím, pátém a devátém místě. „Velkou" Bozděch nedokončil pouze jednou - když se jeho BROUK smrtelně zranil. V roce následujícím pro tento těžký dostih připravil GNOMA, s nímž kurs úspěšně dokončil.

Po odchodu z armády se věnoval trenérské práci v jezdeckých oddílech v Olomouci, Bratislavě, Bohdanči, ve Staré Roli a v Nebanicích. „Pan major", jak byl všemi i v civilu s úctou oslovován, byl nejen trenérem, ale i nezištným rádcem, vychovatelem a starším kamarádem méně zkušených jezdců. Býval současně ošetřovatelem koní, podkovářem i veterinářem, sedlářem, stavitelem překážek, rozhodčím, jezdcem remont i „bereiterem" koní ve vrcholové přípravě. Inicioval rovněž jezdecký společenský život, byl doslova tátou, který měl důvěru a nezištně radil, i ošetřovatelem poskytujícím první pomoc při zraněních. V šedesátých létech působil mjr. Bozděch u nás v Olomouci, kde svým působením významně pozdvihl úroveň tamního jezdectví. Za více než 30 let našeho sportovního přátelství již nikdy nenastaly chvíle oslnivých sportovních výsledků, přesto v cílové rovince steeplechase vlastního života (pietní rozloučení s panem majorem se uskutečnilo 26. srpna 1996 v obřadní síni v Chebu) mohl pan mjr. Bozděch bilancovat s hrdě vztyčenou hlavou čestného, pracovitého a nesmírně skromného člověka, který se nikdy neodklonil od svých zásad a pro koně a jezdecký sport doslova dýchal.

„U nás v oddíle"

Informace o blížícím se 100. výročí narození majora Bozděcha oživila vzpomínky pamětníků a zejména desítek jeho vděčných žáků. Všichni vzpomínají na změnu atmosféry v jezdeckém oddíle, která jeho příchodem nastala, na jeho nekompromisní, ale spravedlivý přístup umožňující všem, kteří se aktivně podíleli na práci kolem koní, aby si dobře zajezdili. Na jeho důraz na korektní výcvik a na nabídku příležitostí mládeži a dorostu, který tak nebyl jako dosud „komparsem", ale rovnocenným partnerem zkušenějších jezdců. V oddíle měl pan major přehled o všem a byl všude. Pokud šlo o nové věci, tak vysvětlil, ukázal, vyžadoval a kontroloval. Neexistovalo „nesplnit"! Denně také bedlivě sledoval, jak koně žerou a jak jsou ošetřeni. Po každé práci sám kontroloval koníky. Zejména šlachový aparát, kopyta a kohoutek. A každé ráno se tento rituál opakoval.

dfSám pan major byl nesmírný dříč. Zcela nad rámec své pracovní náplně např. ovládal sedlářské práce a iniciativně opravoval závady na jezdecké výstroji, ale i ve stáji, upravil kopyto, přibil uvolněnou podkovu, pohotově vyřizoval běžnou administrativu, zajišťoval kontakt s veterinářem i s podkovářem, dovoz krmiva a léků pro koně, dával koním Priesnitzovy obklady i náboje jílu do kopyt a masíroval jim šlachy; prakticky sám vyrobil veškerý překážkový materiál, upravoval terénní skoky... Na jízdárně se od rána do večera nezastavil, a pokud někdy někde něco vázlo, svým charakteristickým „žaves systémem" se jako „první mezi rovnými" chopil práce a vlastním nadšením strhl ostatní.

Na jízdárně důsledně trval na splnění výcvikových požadavků, ovšem všechny cviky uměl nejen vysvětlit, ale také sám předvést. Novinkou pro nás byly jeho oblíbené „prostocviky", kdy zpočátku všem a později těm „ztuhlým" naordinoval gymnastická cvičení v sedle na živém koni pro uvolnění pánve a kyčelních kloubů, i pravidelně zařazovaná kavaletová práce pro získání stabilního sedu a nezávislé ruky. Do té doby zcela nevídaná byla drezurní průprava a povinné starty všech parkurových jezdců a koní v „L" drezurách. Ve vcelku chudém, mnohdy doslova živořícím jezdeckém oddíle, který měl sice vlastní povoznictví, avšak jeho příjmy polykala „jednota" pro kolektivní sporty, byli většinou koně buď vyřazení z dostihového provozu, nebo zachránění před jatkami při tehdy živelné likvidaci koní v armádě a na venkově. O kryté jízdárně jsme si nedovolili ani snít a do příchodu pana majora se tedy za mrazů v podstatě jen krokovalo. Vzpomínám, s jakým nadšením jsme naváželi hnůj na kruh, protože nás pan major Bozděch přesvědčil o smyslu přiježďování koní v přípravném období, abychom na tvrdě umrzlé půdě mohli třeba i za desetistupňových mrazů s koníky pracovat. Při práci na kruhu jsme se tehdy orientovali jen podle stínů od světel ze vzdáleného pouličního osvětlení, a když byla mlha, tak sluchem.

Pan major měl naši bezmeznou důvěru. Svým fluidem optimismu v nás vypěstoval sebevědomí, že systematickou korektní prací v sedle je možno dosáhnout úspěchu i s takovou kvalitou koní, která tehdy v oddíle byla. Výsledky nedaly na sebe dlouho čekat. Hned v červnu 1964, v prvním roce působení pana majora Bozděcha, družstvo dorostenců JO Slavoj ZORA Olomouc vyhrálo přebor v Kroměříži. A postupně následovaly další drobné radosti a více či méně zdárně překonávané problémy. Skvělým úspěchem byl pak výsledek olomouckých dorostenců na federálním Mistrovství republiky v roce 1968 v Pardubicích. V dvoukolovém parkuru zvítězilo majorem Bozděchem připravované družstvo JO Slavoj ZORA Olomouc ve složení Kája Vidrman (HORNA), Zdeňka Hvízdalová (JISKRA) a Miroslav Pučálka (VARIN) před družstvem SLEZANu Opava a favorizovaným družstvem JO SLÁVIA VŠ Bratislava.

weNa dobu působení pana majora Bozděcha v Olomouci se stále nostalgicky vděčně vzpomíná slovy „Byl suprovej, hodně naučil", "Na pana majora nikdy nezapomenu!", „Bylo to fajn. Major nás i vychovával.", „Za majora to bylo bezvadné, i když na nás řval.", „Major byl sice přísný, ale všichni ho měli rádi." Vděčně vzpomínají i vyspělejší jezdci, pro něž se jezdecká praxe pod vedením mjr. Bozděcha stala základem jejich vlastní trenérské kariéry (např. Jaroslav Jindra st., Pavel Hudeček, Milan Smékal, Karel Vidrman, Ivo Novák a další). Je symbolické, že právě v roce úmrtí pana majora Bozděcha v roce 1996 jeho dorostenec „Pavlík" (Hudeček), jemuž byl prvním trenérem a přivedl ho i k prvním výrazným úspěchům (např. ke stříbrné medaili s VARINem na juniorském Mistrovství ČSSR v Bohdanči 1969), byl (tehdy už jako šéftrenér JK Baník Ostrava) podruhé vyhlášen „Trenérem roku" (1994 a 1996). Slovy „Nesmírně si ho vážím...přinesl k nám kulturu ježdění...hodně jsem se od něho naučil" vzpomíná na mjr. Bozděcha i Jaroslav Jindra st., který v Olomouci v trenérské práci na pana majora Bozděcha navázal.

Pan major Bozděch byl člověk družný a přátelský. V Olomouci umožňoval setkávání „jezdecké družiny", tedy staré gardy bývalých důstojníků hippických zbraní, a možnost „nadýchat se vůně stáje", za nenáročné vyjížďky byli tito pánové nesmírně vděční. Zúčastňoval se jich např. pan plk. Felix Hess, plk. František Kotrba (bratr akademického malíře Emila Kotrby), prof. Zbyněk Losenický, škpt. Jan Thorovský, škpt. Jaroslav Pour, MUDr. Igor Hejmovský (syn vítěze Velké pardubické z roku 1951 mjr. Vladimíra Hejmovského), baron Jindřich Renotiére-Kriegsfeld, kpt. Norbert Muroň, univ. prof. dr. Josef Fuka a příležitostně i někteří další...

Tambor a další vzpomínky

fssK trenérskému působení majora Bozděcha v Olomouci se váže i řada osobních vzpomínek. Třeba o Tamborovi.

Tmavý hnědák TAMBOR byl excelentní kůň, který ale měl od narození vadu - tenkou kopytní rohovinu. Přesto, díky péči svého jezdce (Ing. Boris Rotkovský, známý mj. i jako renomovaný stavitel parkurů), ale i díky umění a citu podkováře, prošel výcvikem parkurového koně bez problémů až do stupně „T". Absolvoval úspěšně řadu parkurových soutěží a mohl být úspěšným koněm i nadále. Když Ing. Rotkovský přešel z Tlumačova do hřebčína v Napajedlích, nemohl se vzhledem ke svému pracovnímu vytížení aktivnímu jezdeckému sportu dále náležitě věnovat a TAMBOR se ocitl v TJ Zahradnictví Praha. Jeho problém byl znám a nikoho tehdy nenapadlo, že jediné špatně provedené kování bude pro něho cestou na jatka.

TAMBOR onemocněl oboustranným vleklým aseptickým zánětem kopytní škáry, který veterináři řešili znecitlivěním kopyt přetnutím nervů - neurektomií. A protože ani po čase se stav koně výrazněji nelepšil, byl TAMBOR vedením TJ Zahradnictví Praha i přes protesty tehdejšího trenéra mjr. Mariana Kowalevského určen na jatka. Jeho zoufalá jezdkyně Zdena Karasová ho z transportu na jatka vykoupila (za 3 500 Kč, což byla tehdy v podstatě cena masa) a tohoto v Praze beznadějně odepsaného koně poslala do oddílu, v němž sama vyrůstala, tedy do Olomouce, na dožití v péči pana majora Bozděcha. Pan major si uvědomoval nevšední kvality tohoto koně a jeho rekonvalescenci a rehabilitaci věnoval mimořádnou pozornost.

V roce 1967 vyjelo družstvo JO Slavoj ZORA Olomouc poprvé na velké podzimní závody do Prahy. Družstvo vedl mjr. Josef Bozděch, který sám sedlal TAMBORA, jehož po téměř dvouleté rehabilitaci představil ve skvělé kondici! Členové olomouckého družstva tehdy se ctí uspěli v rámcových soutěžích a v hlavní soutěži s mezinárodní účastí, kterou byl parkur stupně „T", šla dvojice mjr. Bozděch - TAMBOR jako jediná i rozeskakování na 160 cm čistě a zvítězila! To bylo poslední vítězství mjr. Bozděcha ve velké, mezinárodně obsazené soutěži. Důstojně se tak rozloučil právě na pražském Trojském ostrově, kde působil v dobách své aktivní služby jako reprezentační armádní jezdec. I v tehdejší největší konkurenci domácích a zahraničních jezdců ve svých třiapadesáti letech dokázal, že je stále „Pan Jezdec".

mkRáda vzpomíná i Helena Chromčáková (roz. Hudečková): Když jsem ve dvanácti letech toužila po členství v jezdeckém oddíle, kde už jezdil můj starší bratr Pavel, maminka mi to nechtěla dovolit. Prosila jsem o přímluvu pana majora Bozděcha, který mým rodičům řekl: „Když dcerce nedáte svolení, docílíte tím jedině toho, že sem bude chodit potají a já z toho můžu mít problémy." Rodiče na tento rozumný argument přistoupili a přihlásili mě do JO Slavoj ZORA Olomouc. Jezdecký výcvik nás všech byl veden panem majorem ve vojenském duchu. Přísnost, příkazy, nařízení, distance za neuposlechnutí, ale zato vždy šance dobře si zajezdit. Kolem mých patnácti let, kdy jsem měla pocit, že už umím všechno a ničeho se nebojím, jsme jeli pod vedením majora Bozděcha do terénu. Měla jsem bývalou dostihovou kobylku UNŽU, která byla velice hodná, ale když vyhodila, nebylo vůbec jednoduché se na ní udržet. Ten den byli koně velice „nabití" a využívali každé záminky k uskakování a vyhazování. Tak se stalo, že jsem dvakrát spadla. Pan major mi přede všemi vyčetl mou neschopnost a to se mě dotklo. Netroufla jsem si odmlouvat (jistě bych musela jít vedle koně pěšky), ale mezi ostatními jsem se bránila: „A co mám dělat, když je tak divoká? To nejde vysedět!"

V tu chvíli vyskočila do vzduchu i klisna HORNA, na které seděl pan major. A co on? Panu majorovi v momentu přelétl po tváři úsměv a zároveň soustředěný výraz - a HORNA po výskoku zůstala poslušně stát na zadních a s podsazenou zádí předvedla krásnou levádu. Až když jí to jezdec dovolil, dala se znovu do poslušného kroku. Mezi námi zavládlo úplné ticho. Nikdo ani nedutal, a pokud mohu mluvit za nás dorostence, stal se pro nás pan major Bozděch nedostižným vzorem.

Na podzim mi pan trenér dovolil zúčastnit se Hubertovy jízdy. Chtěla jsem ji jet v gumákách, protože kožené jezdecké boty jsem neměla. Před jízdou za mnou přišel pan major a půjčil mi své „rennboty" z krásné měkounké kůže. Byla to pro mě veliká čest!

wedPan major Bozděch dbal na to, aby si mladí jezdci, kteří ještě nemohli jet na závody, zajezdili alespoň jako účastníci Hubertovy jízdy. Olomoucká jízdárna měla v okolí terény vhodné k takovýmto akcím. Byly využívány i některé skoky na dostihové dráze. Nevím proč, ale největší respekt jsme měli z tzv. Hejčínského skoku, což byl živý plot. Náš pan major si toho byl vědom, a tak se rozhodl s námi „malými" ten skok natrénovat. Vždy na závěr jízdárny zavelel hromadný nájezd na tuto překážku. Několikrát to dopadlo katastrofálně: bránili jsme se, že je už šero, a tudíž je ten skok špatně vidět. Příští den se nám pan major rozhodl pomoct. Náš pan trenér totiž odjakživa jezdil na mopedu. Docela mu k jeho drobné postavě slušel, vždycky za ním vlál jeho dlouhý kožený kabát a kluci si z něho potají dělali legraci, že jezdí „V očích smrt a na tachometru deset"! A tak následujícího dne, když už se zase smrákalo a my jsme na závěr jízdárny najížděli na skok, pan major ve snaze posvítit nám na odskok nastartoval za námi svou Babetu a namířil kužel světla na překážku! V tom okamžiku koně uháněli od toho řvoucího železného oře pryč a bylo jim úplně jedno, že při tom musí překonat i Hejčínský skok. A protože kupodivu nikdo z nás neupadl, odcházel toho dne pan major velice spokojen a nadšen svým trenérským úspěchem! A jak dopadla Hubertova jízda? „Hejčíňák" jsme překonali bez problémů v houfu se zkušenými jezdci - a bylo to! A dodnes nám zůstala krásná vzpomínka na naše jezdecké začátky a další odhodlání zdolávat nepřekonatelné.

V tehdejších skromných dobách jsme hodně radosti zažili i na tzv. „pouťácích", tedy na závodech, které se konaly v okolí, obvykle v okruhu do 20 km, kam se dalo dojít „po kopytě". Pěkný zážitek jsme měli v nedalekém Nákle. V sobotu odpoledne jsme naložili proviant, provedli přesun a ustájili koně. V předvečer závodů jsme se zúčastnili veselice v místní sokolovně, ve které zůstaly pochopitelně i zavěšené kruhy. V dobré náladě pak k potěšení i obdivu všech přítomných pan major Bozděch zacvičil zcela bez přípravy sestavu na kruzích, včetně stoje a rozporu. Sklidil zasloužený aplaus!

Kdo jsme pana majora poznali blíže, hodnotili jsme také jeho mimořádně dobráckou povahu i nesmírnou obětavost, s níž se věnoval vlastní rodině. Vůbec neměl jednoduchý soukromý život a výše zmíněné úspěchy byly mnohdy vykoupeny sebezapřením a železnou vůlí, s níž překonával zjevnou či skrytou (řečeno diplomatickým slovníkem) „nevstřícnost" okolí. Vzato současným pohledem, byl by žhavým kandidátem na „Cenu pro jezdce navzdory všemu - in memoriam" (s klidným svědomím by mohl převzít i „Cenu za rozvoj jezdectví v České republice - in memoriam", když už ho za života minulo nejen jmenování Mistrem sportu, ale i jakékoli jiné ocenění adekvátní nespornému společenskému přínosu jeho osobností).

- - -
Na místě posledního odpočinku pana majora v urnovém háji olomouckého hřbitova se v sobotu 1. února 2014, která je dnem 100. výročí jeho narození, uskuteční od 15 hodin pietní vzpomínka jeho rodiny, vděčných žáků a jezdeckých přátel.

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Eva Holubcová

    Je to krása

    11:21 - 29. 01. 2014

    Je to krása, víc takových vzpomínek na výjimečné lidi (i koně) a trochu equiretra...

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 2 čtenářů. Celkový počet bodů: 10.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: