Vyjížďka – příprava na práci v terénu

24. 02. 2020 06:00

Obrázky: 12

Autor: Gabriela Rotová Foto: Gabriela Rotová Rubrika: Teorie ježdění Počet přečtení: 1138 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Přestože nás samozřejmě nikdo nemůže nutit k tomu, aby koně, s nimiž máme namířeno do terénu, měli alespoň nějaký výcvik, zdravý rozum napovídá, že určitý typ přípravy by koně, kteří se mají pohybovat volnou krajinou, nejspíše mít měli. Je to totiž bezpečnější a ohleduplnější volba nejen pro nás a naše koně, ale i pro ty, s nimiž se budeme v terénu setkávat.

Mimo domovský areál se s vysokou mírou pravděpodobnosti budeme potýkat s mnoha neznámými a rušivými podněty, které mohou pro nás i naše koně představovat velkou výzvu. Výzvu v mnoha ohledech stejně významnou, jako je výjezd na velké závody či významné chovatelské akce. A tyto výjezdy obvykle nikterak nepodceňujeme. Stres z přepravy, nového prostředí, neznámých koní, davu lidí, reklamních ploch a obrazovek. To vše jsou legitimní výzvy... vyvalení bývají v začátcích nejen koně, ale i jejich jezdci. Ale závody mají status „vysoký level“, zde se jistá míra stresu předpokládá a důkladná příprava tedy obvykle probíhá.

Proč se ale obdobným způsobem nepřipravit i na vyjížďku a obdobným způsobem ji také nehodnotit? Vždyť všichni chceme, aby naše putování krajinou bylo příjemnou, poklidnou a veskrze romantickou záležitostí! Koho asi tak může bavit sedět na koni, který špicluje za každým rohem dinosaura, uskočí tu sem tu tam o tři metry a startuje kvůli třepetající se kopretině? Mimo to, pokud se náš kůň zašprajcuje na každé lávce a v každém podchodu, těžko předpokládat, kde při svém putování za romantikou nakonec skončíte. Přihlaste se tedy prosím všichni, kdo právě po takových vyjížďkách v hloubi duše zoufale toužíte! :)

Mnozí budou asi znovu argumentovat tím, že na cestu ven příprava netřeba. Vzhůru do toho, půl je hotovo. I to je samozřejmě legitimní postoj, který musíme odvážlivcům schválit, žádné sankce na ně za takový přístup k výcviku koní nečekají. Ale jezdcům, kteří mají sem tam srdce v kalhotách, nemají příliš mnoho zkušeností a chtějí si vyjížďky skutečně užívat, ho opravdu nelze doporučit. Čas, který věnujeme systematické přípravě svého koně na práci v terénu, se nám totiž skutečně mnohonásobně vrátí. Přestože náš kůň může mít ten nejryzejší charakter a nejlepší možné předpoklady, bez investice do jeho korektního jezdeckého výcviku z něj dobrého a spolehlivého parťáka na výlety do přírody nikdy mít nebudeme. Pečení holubi totiž z nebe opravdu nikdy nepadají! :)

Fyzická a psychická kondice koně

Každý jezdec by měl být dokonale seznámen s jak fyzickou, tak i psychickou kondicí svého koně. Měl by ho dobře znát. Co si pod tím představit? Naše kvalita v pozici cvičitele se začíná formovat podstatně dříve, než se pohodlně usadíme v sedle. Považuji nejen za nezodpovědné, ale i za nesmírně nebezpečné, pokud jezdec nevěnuje dostatečnou pozornost svému koni a „prostě jen tak jezdí“. To, jaký má kůň temperament, jakým způsobem reaguje na běžné i méně běžné podněty – dotyk, překvapující zvuky, dopravní ruch – jak efektivně je schopen se učit, soustředit a jak reaguje na stres, bychom měli pozorovat a také vypozorovat.

S koňmi je tedy dobré trávit dostatek času i mimo výcvikové lekce. Poznat je. Měli bychom vysledovat jejich individualitu, sociální vazby, standardní reakce na podněty a změny. Ty nám totiž řeknou prakticky vše podstatné o tom, jak máme nebo můžeme vést výcvik toho kterého koně. Nejen fyzické aspekty – tedy zdraví, stavba těla a přirozená mechanika pohybu – určují, jak by měl výcvik postupovat (rozvoj určitých svalových skupin, řízená rehabilitace, omezení, nastavení objemu práce). Stejně významné by pro jezdce mělo být i posouzení psychické kondice a typu koně, věnujeme tedy pozornost také temperamentu a charakteru. I to by se totiž mělo promítnout do toho, jakým způsobem povedeme výcvik a jak rychle budeme ve výcviku postupovat. Přetížit koně můžeme nejen fyzicky, ale i psychicky. A na to se rádo zapomíná... 

I když sami sebe nevnímáme jako trenéra, vždy když s koněm vstupujeme do kontaktu, trenérem jsme. A v této souvislosti je úplně jedno, zda jsme u koně první či 3333. den. Nejen jezdec, ale i ošetřovatel je tedy vždy v pozici trenéra/učitele. Tento jasný a logický fakt by nikdo z nás neměl přehlížet. Nic takového jako jednosměrný tok informací a „prostý konzum“ by v jezdectví nemělo mít místo. Při každém kontaktu s koněm se učíme my i kůň. Zodpovědnost a kritické myšlení tedy stojí v první řadě! :)

Koně často překvapí, nejednou si totiž pamatují víc, než si pamatujeme my! Podceňovat bychom tedy neměli ani přípravu koně v boxe před jízdou, vedení do a z výběhu, držení při podkování... Každý moment, každá přítomná i uplynulá epizoda, každá nadcházející minuta mají ve výcviku koně svůj význam, jsou dílkem kompletní skládačky, kterou si skládáme jak my, tak i koně. Samozřejmě, že platí i postulát, že jezdec je nejen učitelem, ale i soustředěným žákem. Zpětná vazba, kterou získáme od koně, je velmi důležitá a vždy by se měla promítat do našich výcvikových plánů a postupů. Je to jako ve škole. Učitel má jasně definovaný post, přesto se i on stále učí, sbírá zkušenosti a musí být schopen reflektovat individualitu a odlišnosti svých žáků.

Výcvik koně pro potřeby terénního ježdění

Je velkou výhodou, pokud máme koně, který se již jako hříbě seznámil s civilizací z různých úhlů pohledu. Jestliže hříbata doprovází své matky při práci v zápřeži, na vyjížďkách různorodým terénem, cestují a účastní se chovatelských přehlídek, svodů a výstav, jsou na většinu strašidel v době, kdy jsou obsedána, již ucházejícím způsobem připravena.

Takto ostřílení mladí koně mají podstatně méně problémů při konfrontaci s nástrahami okolního světa než jejich kolegové, kteří jsou nepopsanými listy staženými z pastvin. Stresují se z neznámého minimálně, jsou spíše zvědaví, nežli nedůvěřiví a obezřetní. Takové koně ale nemáme k dispozici všichni. Jak tedy s koňmi bez zkušeností pracovat? Jak je připravit? Na co se zaměřit?

Přestože se o problematice přípravy koně na práci v terénu může živě polemizovat, je nesporným faktem, že velkou část přípravy by měl kůň absolvovat doma. Posléze je vhodná účast na určitých typech akcí, která na domácí přípravu plynně naváže.

Samozřejmě, že v domovském areálu nemůžeme obvykle imitovat práci na strmých svazích, přechody řek a brodů ani bezpečný pohyb v silničním provozu. Můžeme ale trénovat modelové situace:

  • můžeme si vytvořit pracovní postupy, které následně budeme využívat při reálné konfrontaci s přírodními překážkami a překvapivými situacemi
  • můžeme zlepšit schopnost koně pohybovat se po nerovných a různorodých površích i koordinaci
  • můžeme zlepšit důvěru koně v jezdce/vodiče, rozvinout jeho ochotu ke spolupráci a soustředění, naučit ho řešit jemu neznámé situace s minimální účastí negativních emocí
  • můžeme zlepšit reakce koně na překvapivé a stresující podněty

O co jde?

V případě, že nežijeme na samotě u lesa, měl by být základní podmínkou ukončený základní výcvik. Mladý nebo nezkušený kůň, s kterým máme v plánu vyrazit do terénu, by měl být alespoň základním způsobem přiježděný. Měl by být schopen adekvátně reagovat na pomůcky, které jezdec používá, měl by umět v klidu stát při nasedání a sesedání, měl by být schopen pracovat ve všech chodech, zastavit a stát a rovněž i překonat kavalety a nízké skoky. Jistě, můžeme jít ven i s koněm včera obsednutým. Můžeme vsadit na náhodu, riskovat a čekat, co se kdy, kde a jak stane. I to je cesta. Kvalitní a systematický výcvik koně vhodného do terénu tak ale nevypadá a nelze tedy vyjížďky na nepřiježděných koních obecně doporučit. Důvodem by měla být naše snaha uchovat fyzické a psychické zdraví koně, jezdce a všech ostatních, s nimiž bude dvojice jezdec/kůň mimo areál konfrontována. Bezpečnost můžeme ignorovat, doporučit takový přístup ale skutečně nelze.

Velmi vhodné je, když kůň absolvuje nejen výcvik základní, ale i výcvik specificky zaměřený na práci v terénu. Ukončený základní výcvik sám o sobě nemusí plně postačovat a zodpovědný jezdec může pro dobrou přípravu svého koně udělat víc. Každému se může hodit, pokud bude mít v záloze i nějaké to na míru ušité srdcové eso! Věřte, že důsledná příprava se neztratí. I po dvaceti letech v sedle totiž může být jezdec konfrontován s něčím, co ještě nezažil! :)

Příprava koně na práci v terénu by měla obsahovat následující body:

  • trénink zaměřený na zvládání strachu na ruce i v sedle (systematická desenzitizace – expoziční terapie)
  • práce na různorodých površích na ruce i pod sedlem – nácvik a simulace
  • nácvik zastavení a stání koně jak s jezdem, tak i bez jezdce 
  • nácvik uvázání koně, a to i o samotě
  • práce na kavaletách umístěných v nepravidelných vzdálenostech a výškách
  • nácvik couvání uličkou a přes překážky
  • trénink zaměřený na bezpečnou manipulaci s koněm ve ztížených podmínkách – trénujeme manipulaci s koněm v překvapivých situacích nebo souvislostech – zvedání končetin, sedlání, odsedlání v překvapivých či diskomfortních situacích. Sem patří i akceptace dotyků na všech částech těla koně – uvykání koně na dotyk. Kůň by měl akceptovat dotyk neznámých nebo i děsivých předmětů nejen na těle, ale i na končetinách nebo na břiše. V terénu se můžeme například zamotat do drátu, provazu, uvíznout v pevné překážce (propadnutí, pád, dopravní nehoda)
  • práce na překážkách. Sem patří nejen klasické skokové řady a kavalety, ale i cvičné traily, slalom, práce na podestě a můstku
  • nácvik průchodu úzkými a nízkými profily – prevence otlučených kolen a rozbitých hlav o kmeny a větve stromů, průchod úzkou pěšinou atd.
  • trénink kontrolovaného tempa
  • nácvik korektní reakce na oheň a pyrotechniku
  • nácvik korektní reakce na zvukové stimuly – hlasitá hudba, výstřel, signály integrovaných záchranných složek, zvuk motorové pily, motor automobilu nebo třeba i hýkání osla
  • nácvik korektní reakce na štěkající a volně pobíhající psy a reakce na hospodářská zvířata

Příprava na práci v terénu – desenzitizace a expoziční terapie

Strach a stres nejsou naši dobří přátelé ani na jízdárně ani v terénu. Pokud se má kůň učit operantně (myslet), nesmí být v distresu (více o stresu například zde). Měl by být v eustresu, který nejen, že nebrzdí, ale i maximalizuje výkon. Jestliže totiž úroveň stresu překročí jistou míru, bude kůň spíše afektivně jednat, nežli přemýšlet. A to nepotřebujeme. Náš výcvik tedy musí být nekonfliktní a měli bychom se v rámci něho zaměřit i na problematiku zvládání strachu. V tom nám může velmi pomoci desenzitizace a expoziční terapie. Ovšem zde pozor! Není to totiž až taková legrace, jak si můžeme po zhlédnutí všech těch milionů fotek a videí, která létají virtuálním světem, myslet.

U této dnes tolik oblíbené metody práce s koňmi se proto dnes zastavíme. Desenzitizace skutečně může být metoda mimořádně efektivní, musíme ale vědět, jak na to, a musíme být schopni číst v emocích svých koní, jako když bičem mrská. To, že kůň rezignoval a letargicky snáší hodinové bombardování gymnastickým míčem totiž s desenzitizací, potažmo korektním výcvikem, nic společného nemá! Takové chování nemusí být ovládnutím strachu, ale projevem naučené bezmocnosti, která nás v problematice zvládání strachu rozhodně nikam neposune!

Cvičitel musí být schopen číst signály, které kůň vysílá, a vyvozovat z nich pravdivé závěry. Musí sledovat jeho držení těla, hlavy a krku, jeho ocas, hubu, oči i oční víčka. Musí tedy vědět, co kůň v dané chvíli „říká“. V opačném případě totiž bude kůň při opětovném setkání se s obdobně děsivým podnětem reagovat ještě úzkostlivěji, než kdy dříve nebo dokonce může na cvičitele i zcela nečekaně zaútočit. I toho je internet plný. Některá videa zaznamenávající výcvik za pomoci desenzibilizace, který mnohdy hraničí s týráním! A je mimořádně smutné, že mnohé z těchto videí – které se naprosto neslučují ani s pravidly dané metody a ani s welfare – mají na svědomí náctiletí cvičitelé, kteří pracují s koňmi zcela bez dozoru. Nadmíru smutná a i nebezpečná realita!

Co bezpodmínečně musíme vědět, ještě než se pustíme do snižování úzkostných reakcí svých koní?

Pomalu ale jistě bychom zřejmě měli zapomenout na všechny dříve tak oblíbené „alfa“ teorie. Mnoho let hrály prim, ale moderní výzkum nám ukazuje, že tento princip ve světě koní nefunguje. Ba co víc. Pokud si chceme vybudovat se svým koněm vztah, který nám má zajistit partnerství a spolupráci, bude práce podle teorie dominance žalostně nedostatečná. Od koní potřebujeme víc než submisivitu a ze strachu plynoucí pokoru. Potřebujeme mít v koni partnera, myslitele ochotného spolupracovat. Musíme tedy být tichými vůdci s minimálními požadavky na absolutní, bezvýhradnou podřízenost. Jak se ale takovým „tichým vůdcem“ stát? Jednou z věcí je snaha zajistit, aby se kůň v naší přítomnosti cítil v bezpečí, a to ideálně za všech okolností. Musíme minimalizovat konflikty a naučit koně pracovat se svými emocemi – tedy kupříkladu ovládat svůj strach.

Toho, aby se kůň v naší společnosti cítil bezpečně, aby i on sám byl sebevědomější, ale nemůžeme docílit tak, že ho zavřeme do kruhové ohrady a budeme ho prudit děsivým podnětem tak dlouho, až to kůň vzdá a rezignuje. Tak nedocílíme snížení reakce na podnět, ani toho, že náš kůň nám dá přednost před svým stádem a bude s námi ochotně spolupracovat. Naopak. Až nás náš kůň příště uvidí, prchne do nejvzdálenějšího rohu a bude doufat, že ho přehlédneme a necháme už konečně být. Pokud trénujete tímto způsobem, raději nic moc víc nečekejte! :)

Mnoho majitelů se v dobré víře pouští do těchto desenzitizačních pokusů. A mnoho z nich končí neúspěšně. Jeden příklad za všechny. Mladý, čerstvě obsednutý velšský kob byl manželskou dvojicí trénován tak, že manželka jela s koněm do terénu, pohybovali se po předem stanovené trase, kde již na dvojici číhal manžel. Bafal na ně jednou tam, jindy zas onde. Rychle se přemisťoval. Vyskakoval z houští tu s igelitovou taškou, tu zas s plechovkou naplněnou hřebíky. Po několika měsících výcviku kůň odmítal opustit stáj, potil se při sedlání, po nasednutí jezdce couval, stavěl se, vyhazoval. Nekontrolovaně prchal, několikrát se i převrátil. Stal se prakticky nejezditelným. Tudíž byl k „úplně blbému koni“ povolán trenér, který to měl raz dva dát do kupy. Logicky – úkol extrémně náročný, běh na opravdu dlouhou trať! 

Je nesmysl si myslet, že když koně nekontrolovaně zahltíme nekonečnou vlnou strašidelných podnětů a budeme tenhle tyjátr opakovat znovu a znovu, kůň si jako mávnutím kouzelného proutku zvykne a strach se vyřeší. V ojedinělých případech tomu tak i může být, riziko neúspěchu je ale extrémně vysoké. Organismus opravdu nemůže zůstat ve stresu navždy, postupem času se tedy kůň podvolí a dojde k relaxaci. Při příštím kontaktu s daným podnětem ale obvykle dojde k navýšení intenzity reakce, objeví se výrazná, často i obtížně nepředvídatelná stresová či obranná reakce nebo se kůň uzavře do sebe, bude daným podnětem paralyzovaný. To poslední se sice může neznalému jevit jako úspěch, úspěch to ale v žádném případě není. 

Co je strach? A má smysl ho trestat?

Strach je věc nadmíru důležitá. Strach nás chrání, pečuje o naše zdraví i o náš život. Nemít ho by byla pěkná pitomost. :) Strach je komplexní odezvou organismu na podnět, který organismus vyhodnotí jako signál potenciálního ohrožení. Musíme se tedy pokusit porozumět tomu, jak to celé funguje. Jestliže se kůň cítí diskomfortně a má strach, projevuje se to celkovým fyzickým a psychickým napětím. A to je naprosto v pořádku. Toto napětí ale musíme být schopni – my lidé v pozici cvičitele – zaznamenat. Negativně totiž ovlivňuje schopnost koně uvolnit se, soustředit se, učit se a adekvátně vyhodnocovat konkrétní situace. Strach a stres blokují normální reakce a vedou k nežádoucímu chování, jako je útěk a odpor. Je tedy dobré mít strach alespoň částečně pod kontrolou.

Strach spouští akutní stresovou reakci (tzv. uteč, nebo bojuj), která je fyziologickou reakcí organismu na podnět, který byl vyhodnocen jako život ohrožující. A tento proces již lze vůlí jen těžko řídit! :) Zažili jsme to jistě všichni. Strach zatemňuje mysl! V reakci na akutní stres se aktivuje sympatický nervový systém organismu, který stimuluje nadledvinky a vyvolává uvolňování katecholaminů (adrenalin a noradrenalin). To má za následek zvýšení srdeční frekvence, krevního tlaku a dechové frekvence. Naše chování při strachu řídí párová mozková struktura amygdala (corpus amygdaloideum), která se nachází ve střední části spánkového laloku. Její centrální jádra se podílejí na vzniku reakce strachu, jako je strnutí (nehybnost), tachykardie (rychlý srdeční tep), zvýšené dýchání, sevření žaludku a ovlivňuje i vylučování stresových hormonů. Právě amygdala je tedy ta část našeho mozku, která rozhoduje ve chvíli, kdy pociťujeme strach a její funkci opravdu nejsme – my a ani koně – schopni vědomě řídit.

Strach tedy připravuje tělo, aby buď bojovalo, nebo prchlo před hrozbou. Je také dobré si uvědomit, že tato odpověď organismu může být vyvolána nejen hrozbou reálnou, ale i hrozbou veskrze imaginární. Proto nám nemusí být některé reakce našich koní pochopitelné. Imaginární bubáci pro koně realitou jsou! 

A navíc to vše funguje mimořádně rychle. Právě rychlost reakce je nezbytně nutná při ochraně organismu před hrozbou. Amygdala tedy pracuje rychlostí blesku, a to bez naší vědomé kontroly. Pokud se tedy náš kůň stokrát lekne v rámci jedné lekce, nedělá to – obvykle – schválně, řídí ho jeho amygdala. A jejím primárním úkolem je udržet našeho koně naživu. Nemá tedy absolutně smysl koně za projevy strachu trestat. Tím strach pouze kódujeme hluboko do mozku. Naším cílem tedy je snaha o eliminování akutních stresových reakcí a přeprogramování koňského mozku. Což na úkol hodný začátečníka rozhodně nevypadá! :)

Už proto, že pokud se vlivem okolností stane akutní stresová reakce závažnou a plně se rozvine, může dojít – jak u nás, tak i u koně – k panickému ataku. To je situace extrémně nebezpečná. V tuto chvíli může jít jezdci/cvičiteli o život! Pozor tedy. Jestliže s koňmi pracujeme na zvládání těchto biologicky podmíněných reakcí, měli bychom mít zkušenosti anebo odborné vedení! Takže – přestože nejpřímější způsob, jak naučit koně zvládat strach, je systematická desenzitizaceexpoziční terapie, začátečníci a náctiletí bez dozoru tento druh výcviku provozovat nemají! Chybí jim erudice.

Expoziční terapie, desenzitizace a strach

Nejprve si pojmy lehce osvětlíme...

Desenzitizace je ztráta citlivosti vůči něčemu. Pro lepší představu. Desenzitizace může znamenat například získání odolnosti vůči určitému alergenu. Látka, která v minulosti alergickou reakci vyvolávala, již tuto schopnost nemá. Pojem desenzitizace je ale známý také z psychologie a psychiatrie, a to v rámci terapie úzkostných poruch - pacient je opatrně vystavován objektům nebo situacím, z nichž má strach.

Expoziční terapie je rovněž známý psychoterapeutický postup, při kterém je pacient postupně vystavován situacím, ze kterých má obavy. Je to jedna z běžných součástí behaviorální léčby úzkostných poruch u člověka. Tato metoda se ovšem stejně dobře uplatňuje jak u lidí, tak i u koní nebo psů.

Obě tyto metody by se ovšem vždy měly provádět pod dohledem zkušeného cvičitele. Při behaviorální léčbě člověka nás podmínka přítomnosti kvalifikovaného terapeuta nikterak nepřekvapuje, proč by to mělo u koní jinak? Není snadné číst v emocích svých vlastních, natožpak koňských! :)

Jak to funguje?

  • u naprosté většiny strachů se signálem, který strach vyvolává, může stát jakýkoli podnět
  • situace/podnět, které vyvolávají strach, mohou tuto svou funkci ztratit tzv. vyhasínáním – zkušeností, že jedinec v přítomnosti podnětu neutrpěl žádnou významnou újmu nebo bolest
  • strachovým odezvám na různé podněty či situace se kůň v průběhu života učí a tyto odezvy probíhají podle určitých zákonitostí
  • při strachu jedinec spontánně reaguje úhybným chováním vůči strach budícím podnětům (vnějším, nebo vnitřním) – to je nutné akceptovat

Při expoziční terapii vystavujeme koně reálným podnětům, které u něj způsobují strach. Platí zde určité zásady: 

  • cvičitel nesmí vystavení podnětu ukončit dříve, než strach koně začne klesat. Proto je důležité, aby k vystavování docházelo opakovaně a postupně – dílčí kroky, mírné navyšování požadavků.
  • cvičitel musí využívat jen minimální míru tlaku. Vysoká míra tlaku vede ke stresu, který je kontraproduktivní.
  • vystaveni této zkušenosti („expozici“) by měli být spíše jedinci trpící mírnými formami strachu. Intenzivní formu strachu nemusí být možné touto metodou bezpečně zvládnout. Jedná se tedy o metodu vhodnou pro koně, kteří jsou psychicky zdraví a nikoli extrémně úzkostliví či traumatizovaní. Takoví koně patří výhradně do rukou zkušeného cvičitele.
  • intenzívní strach musíme řešit výhradně postupnou expozicí – znovu tedy – musíme postupovat po dílčích a  zvládnutelných krocích – uměřeně a systematicky.
  • zesílení a urychlení procesu vyhasínání napomáhá, pokud se nám podaří propojit strachové podněty se stavem, který je se strachovou odezvou neslučitelný. Cvičitel se tedy snaží odvést pozornost prokrmováním, pochvalou, žádostí o známý, dobře zvládnutý cvik, konejšivou intonací hlasu či jiným vysledovaným příjemným podnětem.
  • změna averzivní odezvy na strach budící podnět – tzv. transformace reakce na odezvu neutrální či kladnou – probíhá nejúčinněji právě výše zmiňovaným „protipodmiňováním" – prokrmování, pochvala, příjemný podnět.
  • je nutné si uvědomit, že expoziční terapie se snaží rekvalifikovat mozek. Nejde jen o to „zvyknout si” na strašidelný podnět. Mozek by měl ve výsledku přestat (za dané situace, v reakci na daný podnět) vysílat signál strachu, protože díky získané zkušenosti vyhodnotil, že daný podnět nepředstavuje reálné nebezpečí.

Efekt expoziční terapie – shrnutí

  • postupné zvykání si na podnět vede k tomu, že v průběhu výcviku se reakce na strašidelné objekty nebo situace snižují (kůň zjistí, že se nic neděje) – kůň dlouhodobě mění svou reakci, stává se sebevědomějším, odvážnějším a později zvědavějším i v jiných strukturálně podobných situacích a souvislostech

  • dojde k oslabení asociací – expoziční terapie může pomoci oslabit dříve naučené asociace, to je ale dlouhodobější proces

  • expoziční terapie může koně naučit, že je schopen čelit svému strachu a je schopen zvládnout své pocity úzkosti

  • dojde k emocionálnímu a kognitivnímu zpracování – v průběhu expozice se kůň může naučit připojit nové, realističtější přesvědčení o obávaných objektech, aktivitách nebo situacích a může se následně cítit komfortněji vždy, když čelí strachu

Vystavení koně strach budícím podnětům, situacím, objektům nebo aktivitám v bezpečném prostředí skutečně pomáhá snížit strach a také dlouhodobě snížit snahu koně se všemu, co strach budí, vyhýbat. Systematickým výcvikem tedy opravdu můžeme koně naučit, že určité podněty nebo situace, přestože děsivě vypadají, život ohrožující nejsou. Výcvik ale musí probíhat citlivě a systematicky. A proč to všechno? Protože kůň, který nebude při každém zašumění větru bojovat o život, bude bezpečnější pro svého jezdce a jeho okolí, bude s ním významně jednodušší manipulace a výcvik bude efektivnější, protože se nebudeme potýkat s nepřítelem – distresem. 

V příštím díle se tedy zaměříme na praktické tipy, jak za pomoci desenzibilizace a expoziční terapie s koňmi pracovat a projdeme si některé další možnosti přípravy koně pro práci v terénu, které jsme v dnešním díle kdesi vysoko nahoře zmiňovali. :)

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: