Vyjížďka – plnokrevná prověrka naší přípravy

27. 01. 2020 06:00

Obrázky: 9

Autor: Gabriela Rotová Foto: Gabriela Rotová Rubrika: Teorie ježdění Počet přečtení: 2958 Počet komentářů: 3 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Minule jsem slibovala praktické tipy, ale jak se v komentářích ukázalo, ještě nedozrál jejich čas. Obecných doporučení, která není od věci zmínit, nám totiž ještě pár zbývá a dáme jim tedy prostor dnes.

Má-li se cesta jezdce a koně za vraty domovských stájí vinout harmonicky a libozvučně a má-li dojít k míruplnému a bezpečnému návratu zpět za ně, vyžaduje to jistou míru připravenosti jak na straně koně, tak i na straně jezdce. A není to jen o bezpečnosti. Je to i o ohleduplnosti k druhým a vyjádření úcty k jezdecké komunitě, k níž všichni náležíme. Jakmile se totiž ocitáme ve veřejném prostoru, není to jen o nás samých, ale i o příslušnosti k druhu, který reprezentujeme.

Ta poslední část věty může být přijímána s úšklebným mávnutím rukou. Ale sáhněme si všichni do svědomí. Mají koňáci mezi širší veřejností pověst elegantních a kultivovaných „ladies and gentleman“, mohou svůj společenský kredit porovnávat s jezdci z vyspělejších zemí? Upřímně řečeno, to si tedy opravdu nemyslím. :)

Jistě, všude se najdou „lidé na okraji společnosti“, kteří standardy slušného chování nesplňují a ani splňovat nechtějí, ti se ale, pokud většina komunity vystupuje vzorně, z celkového dojmu tiše vytratí. Výjimka totiž opravdu potvrzuje pravidlo.

Kam se nám poděla kultura „bílé rukavičky“, která v časech dobrých mravů zahajovala každou lekci v sedle? O slovníku, jenž si i náctileté dámy osvojily, snad ani nemluvě? Do skonu kultury „bílé rukavičky“ a kultivované mluvy se samozřejmě promítlo dvacáté století, kterému diktoval odborářskou etiketu sám komunismus, ale ten již je pryč. Nestálo by tedy za zvážení znovu sloučit jezdectví s vysokými standardy etiky a estetiky ve všech jejich projevech? Ono to totiž není jen o welfare koní, ale i lidí! :)

Když dorazím na trénink do luxusního jezdeckého centra a musím poslouchat juniorské dacany, kteří častují svá zvířata a kolegy výrazivem, při jehož poslechu i značně otrlá padesátnice pozbývá na výkonu a lape po dechu, asi je někde něco špatně! :) Takže dnes tedy i o dobrém vychování...

Jezdec v terénu

Mnozí z nás tak nějak zapomněli, že čistota je půl zdraví. :) Jezdci se striktně rozdělili na dva tábory. První tábor pomineme. Ten se vyžívá v estetice snad i o něco více, než je zdrávo. Často dokonce estetiku staví vysoko nad výcvik svých koní a své sebevzdělávání. Ladí podsedlové dečky s kaťaty a bundičkami tak soustředěně, až v tom shonu zapomíná, že jízda na koni je i o něčem jiném. Móda nemóda. Ono to celé opravdu není jen o oslňování komunity aktuálně preferovanými barvami a značičkami. Nač ztrácet čas s koněm, když můžeme korzovat po klubovně? Ne, ne. Ani to asi nebude to pravé ořechové! Obzvláště pak, pokud elegantní úbor doprovází řízná „dlaždičova“ mluva! :)

Skupina druhá oproti tomu odmítá marnit čas tím, že by vyprala svůj zapáchající kabátek o něco dříve, než ho začnou držet pohromadě výhradně zaschlé kobylince. Bláto z bot svléká, až když si jeho hmotnost zajistí výpomoc ze strany gravitace, a díru v gatích na zadnici považuje za výraz své pracovní angažovanosti a tak i úspěšnosti.

Nevím, co si o tom myslíte vy, já si myslím, že jezdec svým vzezřením a jazykovým projevem reprezentuje celou komunitu a měl by tedy o této skutečnosti alespoň zlehka popřemýšlet. Ať již tedy jezdíme výhradně do terénu, či se účastníme lekcí v hale, měli bychom svou sounáležitost s celkem akceptovat.

Pokud to trochu nadneseme. Naši koně by tedy měli být pokud možno vždy vzorně vyhřebelcovaní, hřívy a ocasy zbavené slámy a hrubé nečistoty. Kopyta mají být upravená. Výstroj koně a výzbroj jezdce nebesky čistá, namazaná, kompletní a správným způsobem užívaná. Slovník jezdce by neměl být kompletním slovníkem všech existujících sprostých slov a chování jezdce ke koni by mělo být prosté veškeré vulgarity a hrubosti. Mimochodem. Skutečně si myslíte, že všichni, kteří se pohybují po lesoparku či jezdeckém areálu, skutečně potřebují vědět, že váš kůň je p...a, k...a a debilní h....o? Že na naše uřvané výchovné manévry je opravdu někdo zvědavý? Představte si, že nejspíš ne! :) Asi každý z nás si někdy potřebuje ulevit, zvažte ale prosím, kde a kdy se tomu tak stane a jak moc to opravdu potřebujete právě tady a teď! :)

Dobré mravy jezdce v terénu

Tohle vezmeme rychle pěkně „letem světem“, myslím, že vyzdvihnout vše důležité v bodech nám stačí. Nerada bych vás unavila ještě před tím, než se posuneme o kus dál! :)

Obecně vzato tedy musíme respektovat následující pravidla.

  • Jezdec je povinen se chovat ohleduplně a ukázněně, tak, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, své chování je povinen přizpůsobit stavu cest a komunikací, povětrnostním podmínkám, aktuální situaci v dané lokalitě či silničním provozu, rovněž tak i svým schopnostem a zdravotnímu stavu. 
  • Jezdec nesmí poškozovat a znečišťovat životní prostředí.
  • Jezdec je povinen dodržovat platný veterinární zákon, je tedy povinen uzpůsobit svoji jízdu i schopnostem a zdravotnímu stavu zvířete, na němž jede, a věnovat maximální pozornost dodržování platných standardů vhodného welfare.

Toto vše by jezdec měl respektovat nikoliv z obavy možného postihu, ale ze své dobré vůle. Jezdec tedy důsledně chrání své zdraví – používá ochranné prostředky a reflexní prvky na výzbroji a výstroji, chrání životní prostředí, ctí pravidla pohybu ve volné přírodě – neničí zbytečně povrch stezek a cest, nevstupuje do porostu, neomezuje a nevyrušuje volně žijící živočichy, chrání rostlinná a živočišná společenstva. Chováme se tiše, ohleduplně, neodhazujeme odpadky, neničíme porost, nelámeme větve, nevstupujeme do travních a polních kultur, pokud k tomu nejsou vhodné podmínky. Více na dané téma naleznete v zákoně o lesích 289/1995, § 19 a 20.

Předcházíme tak možnému konfliktu nejen s obecními vyhláškami, které mohou na území platit, ale i s majiteli či správci daných lokalit. Jezdci tedy ctí cizí majetek a dodržují zákony – kupříkladu opravdu nikdy nevjíždíme do prostoru, kde platí určité zákazy či omezení. Jedná se především o zákazy související s organizací nějaké akce, provozem honitby, kalamitním stavem lesního porostu po vichřici či plošným ošetřením chemickými prostředky. Každý z nás je vizitkou nás všech

Jezdci by skutečně měli důsledně dbát na bezpečnost:

  • při vyjížďkách bychom měli zajistit bezpečnou a bezproblémovou koexistenci jezdců, chodců a domácích (hospodářských) zvířat. Ve skutečnosti není žádná velká legrace, když skupina jezdců vyděsí maminku s kočárkem. Totéž se týká cyklistů, starších osob, psovodů či stáda ovcí.
  • při každém setkání s neznámými jezdci či chodci přecházíme do kroku a umožníme bezproblémový, bezpečný průjezd či průchod. Kdo z nás se v terénu nesetkal se skupinou „bezhlavých“ jezdců, kteří to kolem nás valili v plném cvalu? Takové jednání je ale mimořádně nebezpečné. Nikdo nemůže vědět, jak schopní jsou jezdci ve skupině, jak ostřílení jsou jejich koně. Měli by sice být adekvátně připraveni, přesto je třeba eliminovat vše, co by mohlo vyvolat konflikty. Přece jen někde/někdy musíme začít cenné zkušenosti sbírat a ve skupině může tedy být kupříkladu mladý kůň, který právě začíná pracovat v doprovodu starších a zkušenějších.
  • vždy bychom se při setkání měli i pozdravit. Tečka. :)

Kůň v terénu

Svět kolem nás nás utvrzuje ve dvou zásadních omylech. Prvním omylem je tvrzení, že vyjížďka do přírody je okouzlující romantika, kterou bez hnutí brvy zvládne levou zadní jak každý jezdec, tak i každý kůň. Druhým omylem pak představa, že tato činnost nemá žádná pravidla. Pravidlům jsme se věnovali v minulém díle seriálu. Dnes se pokusíme shrnout, o čem bychom měli popřemýšlet ještě před tím, než se pokusíme romantiku v sedle uprostřed přírody skutečně prožít.

Kdyby byla jízda v terénu taková legrace a byl ji schopen bez excesů absolvovat každý kůň, nebyla by realitou nenasytná poptávka po kvalitních a spolehlivých koních vhodných pro výcvik začátečníků a nebylo by mezi námi tolik zhrzených jezdců.

Procento jezdců, kteří na jízdu na koni zcela rezignovali, protože měli úraz způsobený pádem z koně, je alarmující! Mám dojem, že ve své praxi se setkám s nekonečnými zástupy lidí, kteří mi sdělují informace o tom, jak kdysi na koni jezdili, ale že spadli, kůň s nimi prchl, vyhazoval, shodil je, pošlapal, pokousal, vyděsil k smrti... výčet všemožných dramat a téměř nepochopitelných příhod je nejen děsivý, ale i nekonečný... a nyní se tito lidé koní bojí. Už nejezdí a jezdit nebudou. Smutný příběh, v němž ale nejsou na vině koně, nýbrž instruktoři jízdy či nezodpovědní majitelé, kteří koně půjčují, aniž by byli schopni domyslet důsledky svého počínání. Svezeme návštěvu? Dítě bez zkušeností a bez helmy? Proč by ne!

Nutno ale přiznat, že ve světě, kde je nadbytek koní bez kvalitního výcviku a koní s vrcholnými sportovními předpoklady, nemají zodpovědní učitelé jízdy snadnou pozici. Když musíme pracovat s tím, co je, a nemáme možnost si vhodné koně najít či sami připravit, snadno snížíme laťku svých požadavků i na úkor klientů a riskujeme. Lze to pochopit, ale ne omluvit.

Kdy tam už můžeme?

Musíme si uvědomit, že úspěch koně v terénu spočívá v komplexnosti a kvalitě jeho výcviku. Terén je plný nástrah a překvapení. A těchto věcí je tolik, že jejich výčet by vydal na samostatný článek a i tak by zbyl „nepopsaný list“ plný událostí, o nichž nikdy předtím nikdo neslyšel. Čím rušnější je svět kolem nás, čím rozpínavější je naše civilizace, tím nepředvídatelnější je okruh nebezpečí, který se kolem jezdce a koně v terénu nemilosrdně uzavírá. Za branami stáje na nás skutečně číhá mnoho nebezpečí a speciální příprava na vstup do „bojové linie“ tedy musí být nejen důsledná, ale i důkladná.

To ale vyžaduje ze strany jezdce a cvičitele nejen dobré nastavení cílů, vytvoření komplexního výcvikového plánu, ale také dostatek času na jeho splnění a fixování. Zásady jsou jasné. Vhodné chování koně v určité situaci musíme začít trénovat doma, tedy podstatně dříve, než budeme vhodné chování koně v určité situaci nezbytně nutně potřebovat. Mnoho věcí, s nimiž se setkáme v terénu, sice nemůžeme doma od A do Z reálně natrénovat, přesto ale můžeme trénovat základní modelové situace, s nimiž se na vyjížďce budeme nejspíše potkávat i potýkat.

Pochopitelně, že zdaleka ne na vše se můžeme dokonale připravit, obecně platné funkční řešení krize ale připraveno být musí. Jestliže totiž necháme vše na náhodě, snadno se dostanete do situace, kdy naléhavost naší potřeby negativně ovlivní nejen celý náš tréninkový postup a přístup, ale i dojem, který si z lekce odneseme jak my, tak i kůň. Příklad. Pokud se na rušné silnici setkáte s odvodňovací mříží, kterou je nutné rychle překonat, protože se za námi pomalu ale jistě tvoří fronta a náš kůň se bojí, couvá, nedůvěřuje a odmítá poslušnost, s největší pravděpodobností bude naše reakce nekorektní a dost možná i hrubá.

Stres se na našem přístupu podepíše. Nakonec kůň možná nástrahu překoná, ale z této konkrétní lekce nebude mít žádný dlouhodobý prospěch. Problém sice třeba i bez úhony překonáme, ale náš kůň ztratí dobrý pocit z práce, důvěru v jezdce a zapamatuje si, že jezdec není partner, ale dravec, jehož nátlak může být velmi nepříjemný a jeho reakce nepředvídatelné. Mříž sice koně nežere, ale jezdec koně sežrat může. Každá mříž na silnici pak tomuto koni až do skonání světa zvýší srdeční frekvenci a připomene, čeho všeho je schopen jeho jezdec. A to je samozřejmě špatně. Každý strach a každou úzkost, kterou kůň prožil, si mimořádně dobře pamatuje a vytváří si s danou situací dlouhodobě fungující negativní konotace. A s těmi špatně bojuje zkušený jezdec, začátečník je pak vůči nim v podstatě zcela bezbranný.

Proč tohle děláme?

Právě proto, že terén podceňujeme. Nikoho z nás by asi ani ve snu nenapadlo přihlásit koně, kterého máme pár týdnů pod sedlem, do tříhvězdové T skokové soutěže. Tak drzý není asi nikdo. Namísto toho bude se svým koněm doma na jízdárně pilně trénovat kavalety, později malé křížky a možná za rok dva vyrazí otestovat kvalitu svého výcviku na lokální hobby závody do hornídolní Lhoty. Neočekáváme totiž, že by náš kůň na této úrovni uspěl. Uvědomujeme si, že překážky a požadavky jsou vysoké a je nereálné jim bez adekvátní přípravy dostát.

Z neznámých důvodů si ale totéž nemyslí jezdec, který bere svého koně do terénu. Ten si neuvědomuje, jak náročné je pro koně zdolání prudkého svahu, kolik nejistoty v něm vyvolá i mělký a krásně přehledný brod, louže na cestě... Jezdec to vše bere, poněkud nepochopitelně, jako naprostou samozřejmost, na kterou není třeba koně připravit, kterou není třeba trénovat. To, jak moc se plete, mu samozřejmě osvětlí první strmý svah a první říčka, které na vyjížďce potká... ale v tuto chvíli je již obvykle semínko nedůvěry mezi jezdcem a jeho koněm nejen zaseto, ale i dobře zalito.

Platí tedy. Pokud kůň není systematicky připravován a trénován, dříve či později se jeho jezdec dostane do situace, kdy bude donucen neadekvátně navýšit tlak či používat „staré dobré násilí“. A to přestože vlastně nic takového svému koni nikdy působit nechtěl. Ale partnerství je pryč. Spolupráce v nedohlednu.

Jak se vyhnout kolapsu

Ještě před tím, než se svým koněm začneme uvažovat o vyjížďkách do terénu, bychom měli důkladně promyslet, do jakých situací a typu terénu se na vyjížďce v našem nejbližším okolí dostaneme. Měli bychom si být jisti, že vše, co se ocitá na tomto seznamu, jsme trénovali, vše je odfajfkováno a zařazeno v kolonce splněno. Pokud tedy nemáme absolutně žádnou představu o tom, jak náš kůň reaguje, jestliže je konfrontován s výstřelem z pušky, nevyrazíme do lesa v období, kdy tam v houfech řádí nejen houbaři, ale i myslivci. A že i houbaři brouzdající mlázím mají na svědomí pěknou řádku pádů a jezdeckých kalamit! Když tedy nevíme, jak je na tom náš kůň s kapitolou živý oheň, nepojedeme do chatařské kolonie, právě když všichni pálí podzimní nálož listí. Nepojedeme do polí, když se právě sklízí. Sice to zní logicky, v romantických představách se ale logice dost často nedostává dostatku místa! :)

Pokud tedy chceme být dobrý trenér, musíme přemýšlet ve všech souvislostech. A to opravdu o něco dříve, než budeme realizovat konkrétní výcvikovou lekci v terénu. Je tedy třeba vytvořit tréninkový plán, který bude zaměřen na plnění konkrétních požadavků, a do lekcí organizovaných dle daného plánu pak budeme investovat maximální možný objem času, trpělivost a důslednost. Pozor. Víkend ale maximální objem vskutku není... a vztekat se prostě nebudeme! To nás vážně nikdy nikam neposune! :)

Nezapomínejme, že přestože ne na všechno se reálně připravit můžeme, s dobrými základy si jezdec obvykle vystačí. Pokud máme s koněm vybudovaný vztah plný důvěry, zvládli jsme základy práce ze země a jako když bičem mrská ovládáme jízdárenské figury a cviky, je vysoce pravděpodobné, že každý problém překonáme a že se klopýtnutí – v tom či onom – vcelku bez problémů vyřeší. Často totiž stačí zachovat klid a v neznámé, neočekávané situaci aplikovat známé, dobře zafixované postupy. A hle, ono to zafunguje. Ono to jde! Tyto obecně platné postupy + dobré základy ale musíme mít! A to ideálně perfektně zvládnuté!

Že už máte květnatých a nabubřelých obecně platných „mouder“ až až a dost? Příště tedy do praxe rovnou po hlavě :) A téma? Kdo se bojí, vážně nesmí do lesa!

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Filip Tesař

    Skvělé!!!

    15:07 - 27. 01. 2020

    Skvělý článek, skvěle napsáno, skvělé postřehy, opravdu je ve vás zřetelně vidět mnohaletá zkušenost. Příklad s kanálovou mříží je skvělý, skvělý… Přidal bych vlastní postřeh, nebo spíš rozšířil ten Váš: „Jezdec to vše bere, poněkud nepochopitelně, jako naprostou samozřejmost, na kterou není třeba koně připravit, kterou není třeba trénovat.“ Možná, že docela často je to dokonce tak, že si ani jezdec v takových situacích moc nevěří (tj. je nejistý), ale nějak automaticky přepokládá, že kůň je stvoření do terénu a vyřeší to on. Tím se pak to neporozumění rozšiřuje, kůň není na situaci připravený, navíc vnímá nejistotu jezdce (dvojnásobný důvod se situaci vyhnout), a do toho jde ještě pro něj nepochopitelné jezdcovo pobízení, třeba i násilné. Proto bych možná přidal radu, že se jezdec nesmí bát sesednout a koně převést.
    P. S. Myslíte, že kůň musí být opravdu perfektně vyhřebelcovaný? Nestačilo by jen vyhřebelcovaný? Pod sedlem tomu rozumím. Ale koním nebývá vyhřebelcování do lesku moc příjemné, znamená to, že jim vykartáčuje všechen prach mezi chlupy, ale oni ho tam potřebují, ne samozřejmě nánosy, ale úplně bez něj jim srst nefunguje, jak má. A asi jim to může být i fyzicky nepříjemné, asi jako když si my oblečeme něco z materiálu, který nás nějak dráždí (dodneška si pamatuju, jak jsem nesnášel krepsilonové punčocháče do školky…).
    Ale jinak skvělé, skvělé, skvělé. Jen tak dál, jen dál!

  • 2. Katty

    Vyjížďka

    22:00 - 27. 01. 2020

    Tak se mi zdá že už Equichannel trochu vaří z vody. . chápu že v dnešním Facebookovém světě kde se 80% diskuzí přesunulo tam, je těžké uspět.

  • 3. Filip Tesař

    Vaření z vody?

    07:56 - 28. 01. 2020

    Reaguje na 2.

    Jako že tenhle článek je vaření z vody? Jsem přesvědčenej, že je naopak uvařenej z hromady přímejch osobních zkušeností.

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: