Vyjížďka – i romantika má svá pravidla

13. 01. 2020 06:00

Obrázky: 19

Autor: Gabriela Rotová Foto: Gabriela Rotová Rubrika: Teorie ježdění Počet přečtení: 3692 Počet komentářů: 3 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Dny, kdy se ještě budeme moci pohybovat ve všech chodech po venkovních jízdárnách, se pomalu ale jistě chýlí ke konci. A ne všichni mají možnost využívat luxus, který nabízí kryté haly. Nezbývá tedy, než vyrazit do přírody. Je to totiž podstatně lepší volba než bezduché krokování po tankodromu, který vznikne ze zmrzlého písku. V návaznosti na aktuální povětrnostní podmínky jsem si tedy pro vás připravila sérii několika článků, které jsou věnované práci s koňmi v terénu. Dnes se ale podíváme na základy. I ty je totiž dobré sem tam oprášit :)

V podstatě bychom s tím mohli být rychle hotoví. Šlo by totiž kázat následující. Nikdo učený z nebe nespadl. Důvěřuj, ale prověřuj. Víc hlav víc ví. Štěstí přeje připraveným. Čert nikdy nespí. Ryba smrdí od hlavy. Slova a činy chodí odlišnou cestou. Práce kvapná, málo platná. Nikdo nedá to, co nemá. Kdo sám sebe ovládá, druhého snadno zkrotí. Trpělivost růže přináší... ještě pár odstavců v tomto duchu a bylo by to! :) Jenomže ono opravdu platí, že důkladné opakování je matka moudrosti! :D

Obecná doporučení

Mnoho je mezi námi zkušených, zodpovědných, vzdělaných a soudných. Mnoho ale také nezkušených, nezodpovědných, nedostatečně vzdělaných a nesoudných. Kdo má nos nahoru a žádná rada mu není dost dobrá, nebývá vášnivý čtenář. Přesto tyto řádky platí i pro ně. Třeba se přece jen chytí! :) Někteří z nás totiž, byť z nevědomosti, svým chováním poškozují nejen vzájemné mezilidské vztahy, ale i psychickou pohodu a zdraví svých zvířat. Vezmeme to tedy raději pěkně od podlahy!

Jezdec v terénu

Ne. Opravdu ne. Do terénu nepatří všichni. Jezdec, který vyrazí do terénu, by již měl být dostatečně zkušený. Měl by mít ukončený základní výcvik, měl by znát pravidla bezpečnosti. Platit by tedy mělo: jezdec, který má namířeno do terénu, disponuje stabilním sedem, je schopen udržovat rovnováhu i při prudkých a nečekaných reakcích koně, korektně používat pomůcky, předvídat diskomfortní situace a rozeznat nástrahy povrchu, po němž se pohybuje.

Měl by tedy být zapomenut rozšířený nešvar, který „legalizoval“, že do terénu patří rovným dílem jak zkušení, tak i nezkušení. Ať se naučí... Vždyť se jde jenom ven. Opak je ale pravdou.

Je velmi neprofesionální, když majitelé stájí berou klienty na vyjížďky bez toho, aniž by si nejprve řádně prověřili jejich schopnosti při několika lekcích na jízdárně. To je zakořeněný a závažný problém, který by podle mého názoru měla z mnoha velmi dobrých důvodů ošetřit legislativa. Problémem ale nejsou jen „placenky“.

I začátečníci, jejichž výcvik vede instruktor jízdy, jsou často bráni do terénu dřív, než stačí získat všechny potřebné jezdecké návyky, sebevědomí a jistotu. První větší pád pak obvykle končí ztrátou motivace a strachem z dalšího pobytu v sedle. A to je zbytečné, smutné a samozřejmě i nebezpečné, přestože ne neobvyklé.

S tím úzce souvisí i další bod, který se ale týká především novopečených majitelů koní. Dnes není žádnou mimořádnou událostí, když si koně koupí ne příliš zkušení jezdci. Slyšela jsem to snad již tisíckrát: „Víte, co stojí ty lekce? Za pár měsíců zaplatím víc, než kolik by mě stál vlastní kůň!“

Právě tito jezdci/majitelé, kteří mají v plánu se sami vyučovat, často nemají ani základní vědomosti, ani dobrý odhad. V důsledku čehož bývá setkání s nimi, a je jedno, zda v terénu či na jízdárně, velká nepříjemnost. Nerespektují žádná pravidla, protože žádná neznají. Nejsou schopni adekvátně vyhodnotit své schopnosti a schopnosti svého koně, protože se nemají podle čeho řídit. Jejich romantické představy o jízdě na koni vybudoval z valné většiny filmový průmysl a Facebook. V takto proškolených hlavách pak snadno uzraje nápad, že přeskočit ohradu, závoru v lese či strž je vlastně hračka. Sama jsem poskytovala první pomoc majiteli začátečníkovi, který se v návalu euforie rozhodl skočit polomový strom, přestože on sám sotva vysedal. Jezdec měl zlomenou klíční kost. Kůň musel být ošetřen na klinice.

Začátečník tedy do terénu nepatří. A už vůbec ne, rovněž ani zdaleka ne tak neobvyklý, začátečník bez doprovodu! Do terénu bychom nikdy neměli jezdit sami. To ani éra mobilních telefonů neomlouvá. Je to nesmyslný hazard, který s sebou přináší významná rizika jak pro koně, tak jezdce. Na vyjížďkách se můžeme dostat do neočekávaných situací a jejich zvládnutí vyžaduje na straně jezdce určité zkušenosti. Ať se jedná o setkání s volně pobíhajícím psem, lesní zvěří, rogalem, čtyřkolkou, zemědělskou technikou, myslivci či dřevorubci v akci, vždy potřebujeme dobře sedět a vládnout pomůckami. Učit se základům od A do Z venku, je nesmysl.

Pravidla? Pravidla!

Když se chystáme s koněm do terénu, vždy, opravdu vždy, někoho informujeme o tom, kam a na jak dlouho vyrážíme. Pokud máte v plánu vyjížďku bez doprovodu, má tato zásada přednost před všemi ostatními. Pád jezdce může končit bezvědomím a pomoc pak nikdo nezavolá.

Pozor! V této souvislosti je dobré připomenout: nejedná se nutně jen o vyjížďky do terénu. Jestliže je jízdárna mimo zorné pole hlavní části stájí, měli bychom o tom, že sedíme na koni, informovat rovněž. Zkušenost. Prosinec. Pět hodin odpoledne. Dívka, která jezdila na jízdárně ve vzdálenější části areálu, spadla. Zlomená pánev, trauma hlavy a bezvědomí. Až v osm hodin večer si ošetřovatel uvědomil, že kůň není ve stáji. Dívka tedy při teplotě mínus devět stupňů ležela na jízdárně několik hodin bez pomoci. Následoval letecký transport do nemocnice, vše naštěstí bez trvalých následků. Ale nemuselo tomu být tak! Vše mohlo skončit tragicky!

Jestliže se chystá na vyjížďku skupina jezdců, měl by být ještě před odjezdem ze stáje určen vedoucí jezdec. Ten následně přebírá odpovědnost. Nejen, že určuje trasu a tempo, ale také upozorňuje ostatní jezdce na možná nebezpečí. „Pozor - nízko položená větev, vývrat, pařez.“ Jezdec v zástupu má výhled omezený. Myslete jeden na druhého!

Při skupinových vyjížďkách také platí, že náročnost a délka trasy se řídí podle nejslabšího jezdce/koně ve skupině. Nikdy ne jinak. Bezohlednost k jezdeckému sportu nepatří. Přesto se s ní, byť ne vždy primárně úmyslnou, setkáváme. Parta pubertálních dívek bez kvalifikovaného dohledu se raz dva vymkne kontrole. Jedna předjíždí druhou pádíc kamsi hlava nehlava. Odpovědnost za nejslabšího je pak rázem ta tam. Nic, co by nebylo až příliš běžné.

I odpovědnost k cizímu majetku při takových výletech bleskovým tempem mizí za obzorem. Mladé dámy v sedle jsou schopny během chvíle zlikvidovat půl hektaru polního porostu, jestliže se rozhodnou v něm jedna druhou fotit. Rozkvetlá řepka, modrofialová nádhera svazenky vratičolisté, pole máku. To je výzva! :) A co teprve takový dostih přes louku těsně před sečí či napříč čerstvě osetým polem. Pokud stáj okupovaná tímto typem omladiny sousedí s vaší stájí, těžko vysvětlíte rozzuřenému zemědělci, že vy jste to nebyli. Kopyto jako kopyto. Je to tedy opravdu i o sousedských vztazích.

Kůň v terénu - velká kapitola!

Každá práce vyžaduje přípravu. Tedy i vyjížďka do terénu. Jestliže náš kůň není zvyklý se pohybovat v nerovném a kopcovitém terénu, což se týká především mladých koní odchovaných na pastvinách v nížinách nebo koní zvyklých pracovat převážně na jízdárně, jedná se o náročnou prověrku jeho kondice. Pro takové koně není vyjížďka do terénu ve všech chodech báječný odpočinek. Je to náročný výkon! :)

Schopnost koně překonávat terénní nerovnosti a převýšení je nutné budovat postupným navyšováním objemu práce a její obtížnosti. Při práci v kopcích jsou některé svalové partie extrémně namáhány. Bez přípravy prostě nemůžeme vyrazit na půl dne náročným terénem. A co takhle naložit koně žijícího celoročně v Polabí a absolvovat s ním vysněnou týdenní túru v Alpách? Proč ne? Prostě proto! :) To, že nesportujeme na vrcholové úrovni, neznamená, že nemusíme systematicky budovat kondici našeho koně a posilovat svalovou a kosterní soustavu! Pro zkušeného samozřejmost. Pro nezkušené ne až taková.

Jezdci - majitelé, kteří dorazí ke svému koni jednou za týden a pravidelně mu naloží tříhodinovou vyjížďku po kopcích ve všech chodech, nejsou žádná rarita. Ve své podstatě to nejsou majitelé, ale mučitelé. Má praxe ustajovatele mi v tomto smyslu jasně ukázala běžnou realitu.

Kdyby majitelé, kteří praktikují tento typ pohybového managementu, viděli své miláčky, jak se následující dny celí bolaví sotva dovlečou do výběhu, třeba by prozřeli. Ti se ale obvykle ukážou až následující týden a kolotoč kvalitního rekreačního ježdění se znovu roztočí pěkně naplno. Pozor tedy! I rekreační koně potřebují pravidelný management! Každá práce s koněm musí být systematická a měla by postupovat krok za krokem. Naší prioritou by neměl být osobní prospěch, ale zdravý a spokojený kůň.

Platí tedy - i na práci v terénu, která obsahuje výstupy, sestupy a práci ve všech chodech, je nutné koně připravit postupným, dlouhodobým a systematickým navyšováním kondice. Nejprve jezdíme jednodušší terény a až později nároky stupňujeme. Nárazová námaha skutečně může vyvolat celou řadu zdravotních i psychických komplikací. Kůň je partner, nikoliv spotřební zboží, které vyměníme, když se rozbije.

Rovněž bychom se měli naučit věnovat pozornost kvalitě a typu povrchu. Ač se nám to tak jevit nemusí, více akutních úrazů vzniká při pohybu po hlubokém podkladu než po povrchu tvrdém. A přitom obrázek jezdce cválajícího rozmáčenou hlubokou orbou není až taková mimořádnost. Mnoho jezdců se dnes, protože neprošlo systematickým výcvikem, učí metodou pokus omyl. Štěstí sice dost často přeje odvážným. Toto je ale vrchol bezohlednosti jak vůči koni, tak i majitelům polí.

Nezkušený jezdec si také nemusí uvědomit, že problémem může být i tak nepodstatná věc, jako je náhlá změna typu povrchu, po němž se kůň standardně pohybuje. Změna stáje. Náš kůň byl zvyklý se pohybovat převážně po měkkém, změna managementu, v podobě dvaceti kilometrů po tvrdém, může být zničující a platí to samozřejmě i naopak. Neměli bychom tedy trénovat jen obsah a rozsah, ale snažíme se systematicky střídat i typy povrchů. Jedině tak bude naše příprava komplexní.

Pokud chceme s koněm pracovat v náročném terénu ve všech chodech, musí být kůň v dobrém zdravotním stavu. Extrémní převýšení, dlouhá stoupání a klesání, rychlý cval - to vše nemůžeme zařadit do programu, když kůň trpí artrózami, bolestmi zad, má respirační či jiné zdravotní problémy. Možná to na vás působí úsměvně, ale stále se najde dost takových majitelů koní, kteří si chtějí především užít, a to bez ohledu na zdravotní stav koně. Není dokonce výjimkou, že majitel si vůbec neuvědomuje souvislost mezi zdravotním stavem koně a jeho užitkovostí. Užíváme si, dokud to jde? Ne!

Jestliže se trasa vyjížďky přesune do extrémně kopcovitého či skalnatého terénu, vždy zpomalíme chod. I zde platí, že westernový film není realita. Cválat dolů po skalnatém srázu není dobrý nápad, přestože ve filmech to vypadá jako náramná zábavička. Opravdu je nutné znát i něco víc než akční scény z Buffalo Billa. Své schopnosti, schopnosti svého koně a míru rizika musíme být schopni dobře odhadnout, jinak nemáme v terénu co dělat. A pozor. I zkušený kůň potřebuje myslícího jezdce.

Pokud se situace vyvine tak, že bezpečnější volbou je koně vést, vodič by se neměl pohybovat před koněm. Jeho pozice je vedle koně a měl by dbát, aby při ztrátě rovnováhy nepadal směrem pod koně. Například při sestupu z prudkých svahů nemusí být kůň schopen zastavit a může klopýtajícího vodiče, který má sám se sebou co dělat, pošlapat.

Nestabilním strmým svahům je obecně třeba věnovat zvýšenou pozornost. A je jedno, zda se jedná o svahy písčité či tvořené kamenitou sutí. Ať již při pohybu dolů nebo nahoru, snadno se můžeme dostat do potíží, které nemusí končit jen zraněním (zášlap, poranění šlachy/vazu), ale i pádem či převrácením koně. Jestliže povrch neposkytuje dostatečnou oporu a klouže, mnoho nezkušených koní spěchá nebo dokonce panikaří a pak raz dva ztratí rovnováhu.

Nácvik takových terénních nerovností bychom měli trénovat v doprovodu zkušených koní anebo skutečně důsledně postupovat od jednoduššího ke složitějšímu. „Zkusíme to!“ není heslo zodpovědného jezdce. Mimo to svalová a kosterní soustava ne vždy efektivně trénovaných rekreačních koní nebývá adekvátně připravena na tento extrémní typ zátěže. Z těchto přepadových akcí si tedy koně nějaké ty šrámy z bitvy obvykle odnáší. Přemýšlejte, zda je stezka či sráz, které chcete zdolat, pro vaši úroveň a úroveň vašeho koně vhodná a bezpečná.

Do sestupů a výstupů vedeme koně rovně, kolmo k vrstevnici. Pro nezkušené koně je náročné vyvažovat jezdce v sedle. Pro nezkušené jezdce je náročné stále znovu a znovu nacházet rovnováhu. Dbáme na to, abychom vždy byli nad těžištěm koně, na svislici. Při prudkém stoupání je na místě lehký sed. Jezdíme na lehkém přilnutí, aby kůň mohl používat hlavu a krk jako balanční tyč.

Bohužel mnoho nezkušených (nebo příliš ambiciózních) jezdců neposkytne koni (obzvláště mladému) dostatek času k tomu, aby se mohl vyvážit, což později vede k problémům s přilnutím. Začátečníci obecně mívají nutkavou tendenci používat otěže ke stabilizaci svého sedu, což je právě jeden z důvodů, proč tato kategorie jezdců do terénu nepatří. Ježdění terénních nerovností má v budování kvalitního sedu mimořádnou roli, ale to se netýká jezdců, kteří v sedle strávili jen pár hodin.

Po kamenitém a nerovném povrchu se vždy pohybujeme maximálně klusem, preferujeme krok. V případě, že si nejsme jisti svými schopnostmi anebo tím, zda kůň danou situaci zvládne, sesedáme. Minimalizujeme tak nejen stres a únavu, ale i možnost úrazu. Stezka, která vede přes vystupující kořeny a kameny, je extrémně nebezpečná. Hrozí natažení šlachy, uklouznutí, otlaky, zášlapy...

V případě náhle vzniklého kulhání sesedáme, zkontrolujeme, zda ve střelkách není zaklíněn kamínek nebo zda nedošlo k nášlapu. V případě, že kulhání přetrvává, koně vedeme a vydáme se nejbližší cestou zpět do své stáje. Případně telefonicky požádáme o transport. Dosáhnout stanoveného cíle za každou cenu je nesmysl, o němž byste za dané situace vůbec neměli uvažovat.

Za mnoha úrazy najdeme únavu. I to se může jevit jako jasný fakt, který netřeba zmiňovat. Ale... Pokud nemáme dostatek zkušeností, překvapivě snadno se stane, že přeceníme síly. Například pohyb po velmi nestabilním povrchu nebo v hlubokém sněhu koně extrémně vyčerpává. Bahno je rovněž problém, vytváří vakuový efekt. Ten nejen namáhá a vyčerpává, ale může vést k poranění šlachy nebo ztrátě podkovy.

Je to samozřejmě zcela logické, ale napadnout nás to v průběhu akce nemusí. Když nejsme zkušení, nemusíme únavu koně vůbec zaznamenat, přestože únava je přímá cesta k úrazu. Jezdec se proto musí intenzivně zabývat aktuálním stavem svého koně. Co je vám platné, že si s odstupem času uvědomíte, že kůň se potil víc než jindy, že dnes nějak klopýtal a ztrácel rovnováhu... čas nevrátíte. Věnujte tedy vždy více pozornosti svému koni než svým kolegům anebo líbezné krajině. Nezapomínejte na přestávky. Pokud máte dojem, že vy anebo váš kůň jste unavení, dejte si pauzu. Přestávka pomůže adaptaci na zvýšenou zátěž.

Tempo, kterým se po trase budeme pohybovat, je dobré předem promyslet a stanovený plán plus mínus dodržovat. Čím méně zkušeností v sedle máme, tím pečlivěji bychom se na vyjížďku měli připravit. Pokud se necháme strhnout krásnou scenérií, rozkvetlou loukou a větrem v zádech, dostáváme se na tenký led. Budování kondice našeho koně musí být systematické, nárazové přetížení žádný bonus nepřináší.

Pozor. Nevjíždějte na stezky, které neznáte, a to především v zarostlém, nepřehledném, hornatém nebo skalnatém terénu. Co se z počátku jeví jako „cesta rájem“, může za dalším ohybem končit neprostupným zúžením, nestabilní lávkou nebo třeba strží.

Sama jsem se ocitla v podobné situaci. Strmě stoupající sráz vlevo, prudké nestabilní klesání vpravo. Cestička po vrstevnici široká jen půl metru a přes ni padlý strom. Nemožné bezpečně koně otočit. Jen díky tomu, že všichni koně uměli kontrolovaně couvat, vyvázli jsme z neřešitelné situace. V této souvislosti tedy opatrnosti nikdy není dost. I cesta, kterou pravidelně využíváte, se může ze dne na den změnit kvůli činnosti Lesní správy, sesuvu půdy po velkém dešti, pádu stromu.

Pokud tedy chceme jezdit do terénu, nejen my, ale i náš kůň by měl mít ukončený základní výcvik. Měl by umět zastavit a stát, ustupovat, couvat, udržovat rozestup, bez problémů akceptovat daný ruch, oddělit se od skupiny, nechat si zvednout všechny čtyři končetiny za všech okolností. I to totiž můžeme potřebovat. Zamotáte-li se do drátu bývalé lesní školky, budete nutně tímto směrem vedený výcvik potřebovat. Není od věci důsledně trénovat zastavení na povel a naučit koně samostatně stát. Když si potřebujeme odskočit, je skutečně dost nepraktické, pokud musíme vykonávat potřebu s otěžemi v ruce a vírou v to, že nebudeme caplujícím koněm pošlapáni. Úsměvné, leč reálné! :)

Asfaltový povrch silnice

Asfaltová silnice je sice povrch rovný a tvrdý, přesto ale záludný. Nejen okovaní, ale i neokovaní koně na asfaltové vozovce snadno uklouznou. Silnice vedoucí z kopce je pak záležitost nepředvídatelná. Po silnici bychom se tedy měli pohybovat krokem, klus lze doporučit pouze za určitých podmínek (např. indikovaná rehabilitace po úraze). Obecně lze říci, že pokud jsme nuceni po silnicích jezdit pravidelně a delší vzdálenosti, je vhodné použít podkovy, dost možná i s ozuby, přestože to pro koně představuje určitý diskomfort. Pro koně pracující v zápřeži v podstatě ani jiná možnost není. Pokud kočárový kůň nemá v zadních končetinách dostatečnou stabilitu, ztrácí většinu svého výkonu. Extrémně je namáhána i rohovina kopyt.

Bezpečnostní pravidla pro jízdu na silnici jsou kapitolou sama o sobě. V kostce. Po silnicích jezdíme vždy vpravo a výhradně v zástupu. Na silnici, místní komunikaci a veřejně přístupné účelové komunikaci smí jet na koni pouze jezdec starší 15 let. Osoba starší 12 let smí na koni jet pouze pod dohledem osoby starší 15 let. Osoba mladší 12 let se po těchto komunikacích jako jezdec pohybovat nesmí. S mladšími dětmi tedy na vyjížďky tohoto typu nejezdíme!

Za snížené viditelnosti by měl být jezdec na koni označen na levé straně bílým světlem viditelným zepředu a červeným světlem viditelným zezadu. Využití dostatečného množství reflexních prvků by, nejen při jízdě po silnicích, mělo být vždy samozřejmostí.

Voda

Samostatnou kapitolou je i voda. Přechody brodů, potoků, vstupy do rybníků. Pokud trasu kříží potok, který důvěrně neznáme, měl by jezdec na nejzkušenějším koni sesednout a zjistit, zda je břeh dostatečně stabilní a dno bezpečné. Problém představují nejen kluzké velké valouny a případně ostré hrany, ale i odpad, který do vody někdo odhodil. Jestliže si kůň šlápne do starého zrezivělého hrnce, rozbitého skla nebo odhozené staré drátěnky, je problém na světě. Komplikací bývají i bažinaté břehy. Koně se přirozeně nestabilnímu povrchu vyhýbají a neradi do něj vstupují. I to tedy vyžaduje trénink, není to samozřejmost.

Další pozor - jestliže se jeden kůň zaboří až po břicho do bláta a začne stávkovat, raz dva se přidají i všichni ostatní. Ne každý kůň má ke svému jezdci takovou důvěru, jakou by měl mít, a proto často preferuje názor svých čtyřnohých kolegů. Nesmyslně tedy koně netrestáme, nevřískáme na celé širé okolí. Pokud kůň odmítá poslušnost, je to naše chyba – důsledek naší nedostatečné domácí přípravy. Situaci řešíme v klidu, a pokud se konflikt vyřešit nedaří, raději překážku objedeme nebo se pokusíme koně převést na ruce. Práce na prostupnosti musí pokračovat jinde a jinak.

Jestliže je nezbytné překonat vodu skokem, jeden z jezdců by měl zkontrolovat odskokovou a doskokovou plochu. Především potoky v lesních porostech mohou mít podemleté břehy, přestože mohou působit na první pohled stabilně. Doskok do hlubokého bláta nebo propadnutí se do dutiny je mimořádně rizikové!

Je-li vhodnější volbou převedení koně přes vodu na ruce, opět platí – nikdy se nepohybujeme před koněm. Kůň nás nemusí dobře vidět a může nás při odskoku srazit nebo dopadnout přímo na nás. To hrozí především v případě, že kůň je nezkušený. Nezkušení koně skáčou vodu nepředvídatelně, stylem „jak to jde“, často bývají zbrklí. Snadno nás tedy mohou překvapit neočekávanou změnou trajektorie nebo délky skoku.

V hluboké vodě existuje riziko utonutí jak koně, tak i jezdce. Jestliže se dostaneme do hluboké vody, měli bychom opustit sedlo a koni nepřekážet, neomezovat ho, pouze se lehce přidržovat. Není běžné, že se koně při plavení utopí, ale stává se to. Před pár lety se jeden z mých odchovů utopil v Orlické přehradě. Vše proběhlo tak rychle, že nikdo ani neví, co přesně se stalo. Tělo koně se nikdy nenašlo. Běžný den v jezdeckém klubu tak skončil tragédií. Hlubokou vodu bychom opravdu neměli podceňovat. Je nebezpečná!

Opatrnost je na místě i na straně jezdce. Při plavání může kůň člověka zranit. Bezpečnostní helmy neodkládáme. Ve vodě se kůň pohybuje jinak, než jsme zvyklí, a to může jezdce překvapit

Sníh a led

V zimním období musíme terén, po kterém se pohybujeme, sledovat s mimořádnou pečlivostí. Je dobré, pokud si cesty, po nichž se budeme pohybovat v zimě, důkladně prohlédneme v létě. Jakmile totiž tenká vrstva sněhu pokryje místa, kde běžně bývají louže, nebezpečí nevidíme, a hrozí uklouznutí a pád i v kroku.

Na namrzlých nebo kluzkých zasněžených cestách se snažíme držet mimo vyjeté koleje. Pevnější bývá střed cesty nebo její okraje. Hledáme co nejstabilnější povrch, například travní drn na okraji či středu cesty, část pokrytou padlým listím nebo jehličím. 

Pokud není sněhu příliš mnoho, je vhodnější se v zimě pohybovat mimo cesty. Kopyta koní zmrzlý povrch travních a lesních porostů nepoškodí a jehličí, listí nebo strniště drží koně lépe než hladký povrch pluhovaných cest.

Typickým zimním problémem jsou nášlapky. Existuje celá řada možností, jak jejich tvorbu omezit (tuk, lyžařský vosk, speciální podkovy, boty), jestliže ale až v průběhu vyjížďky zjistíte, že kůň balancuje na deseticentimetrových kramflecích, ihned sesedněte, nášlapky odstraňte a dále pokračujte velmi obezřetně. Hrozí podvrknutí, natažení šlach, pád.

Chcete-li ve sněhu cválat, je to možné jen na důvěrně známých lokalitách. Nikdy necválejte, pokud si nejste jisti, že na trase nejsou sněhem překryté propadliny, nerovnosti, zmrzlé krtince. Uklouznout můžete i po větvi, která je zasypaná sněhem! V případě, že máme jakékoliv pochybnosti, jezdíme výhradně krokem nebo sesedneme a koně vedeme. Kůň v případě uklouznutí nalezne rovnováhu lépe bez jezdce. Obzvláště takového, který mu otěží a sedem spíše uškodí, než pomůže.

Velmi opatrně při oblevě a jarním tání! V tuto dobu se na promrzlé půdě tvoří kluzký, pár milimetrů silný film, který extrémně klouže. Je pak jedno, zda jdete po louce anebo po poli. Hledejte plochy se starým podrostem nebo si raději zadejte do programu procházku na ruce. Ne vždy je totiž terén ideální řešení, někdy může být lepší volba i náš důvěrně známý tankodrom.

A příště? Příprava na práci v terénu. A hurá, tu můžeme aktivně provozovat i v zimě!

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Pavel Spálený

    Fobrý článek - doplnění

    08:15 - 13. 01. 2020

    Dobrý článek. Jen bych doplnil z praxe:
    - jelikož jezdím často sám, tak na mobilu mám nainstalovanou záchranku a mapy... záchranka je ta aplikace, co prozradí kde jsme. A na koni mám gps-ku. Pořizovací náklady byly cca 1.500. Udržovací nic. Je v ní simka a u ní platím jen ty sms-ky, co odešle (aby prozradila polohu)
    - reflexní prvky. Vzhledem k slepotě myslivců a řidičů: vždy mám reflexní vestu. V případě mlhy/šera má kůň reflexní pásky a pokud jedu v sedle (což teda já málokdy), tak mám i reflexní deku. Už se mi to párkrát setsakramentsky vyplatilo... (dokonce mám i reflexní batůžek - stál pár korun)

  • 2. Gabriela Rotová

    Reakce

    09:13 - 13. 01. 2020

    Reaguje na 1.

    Díky za připomínky! Aplikace jsou skutečně výborná věc a brzy si bez nich asi ani nebudeme moci život představit. Aplikace záchranka se mimo to hodí vždy a všude. Takže ano, ano, ano! :) Přesto bychom ale měli "někomu živému" vždy sdělit, kam zhruba míříme a kdy se přibližně budeme vracet. Přece jen to může situaci v mnoha možných ohledech ulehčit. O rexlexních prvcích ani nemluvě. U nás ještě nejsme tak "vycepovaní", jako tomu je v jezdecky rozvinutějších zemích a opravdu bychom reflexní prvky ve výzbroji a výstroji měli používat s větší samozřejmostí a plošně i za jakékoliv snížené viditelnosti, stačí, když mrholí a viditelnost je rázem horší. Tedy - reflexní prvky ideálně vždy, ne jen za šera.Sice můžeme mezi kolegy ve stáji působit lehce hystericky, ale bezpečnost má přednost před vším ostaním. Kapitalu ohleduplnost řidičů vůči jezdcům na koních, ale třeba i cyklistům...snad ani nebudeme otevírat. To je téma na román! Bohužel...:(

  • 3. Pavel Spálený

    Souhlas (doplnění)

    13:09 - 13. 01. 2020

    Reaguje na 2.

    Souhlas. Nicméně - pokud vím, že jedu na hodinu a je jasno jedna odpoledne, tak já používám pak max ten reflexní batůžek. Na podzim ale dávám reflexní pásky na nohy. Stalo se mi, že se kůň spalšil a po sto metrech jsem tu krásnou reflexní deku prostě jen sebral ze země...

    Takže gps na psy přidělaná k ohlávce (ano, mám uzdečku i ohlávku). To je pak opravdu k nezaplacení. Mám u sebe vždy i vodítko, abych koně mohl když tak bezpečně přivázat kdykoli je třeba.

    Ještě k těm kopcům. Jelikož sám jezdím občas v hodně kopcovaté krajině, tak je dobré prostě nejít napříč, ale jakoby sem tam sem tam. i kůň pak méně funí.

    ad okolí by mělo vědět: rozhodně. Vždycky si doma říkáme, jaký mám asi tak plán. I když třeba pak cestu změním, tak stále jsem "někde na jihu/severu"...

    Další věc, který je docela dobrá, je tak po hodině zkontrolovat sedlo - jestli nepovolil podbřišník atd. Tahle zklušenost mě stála dost následných nervů. Částečně dáno tím, že normálně jezdím v přírodě bez sedla na dečce.

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: