Věda... dobrý sluha, ale špatný pán?

12. 11. 2019 07:00

Obrázky: 11

Autor: MVDr. Kateřina Junghansová Spoluautoři: Gabriela Rotová Foto: Gabriela Rotová Rubrika: Etologie koní Počet přečtení: 1703 Počet komentářů: 2 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Jak jste na tom vy? Vnímáte výsledky studií a vědeckých experimentů jako obtěžující nadbytečnost, nad níž je lepší mávnout rukou, anebo jste ochotní vše nové a neotřelé pružně začlenit do své práce s koňmi? Přemýšlíte a experimentujete, anebo sázíte na osvědčené postupy a lety prověřený zdravý selský rozum? Je vůbec moudré zahrnout vědu do své práce s koňmi? A co pozitivní motivace a teorie učení? O tom všem, a nejen o tom, si dnes budeme povídat s MVDr. Kateřinou Junghansovou...

Kateřino, nejeden z nás zakládá svou práci s koňmi na určitých striktně nastavených systémech, na metodách starých, staronových nebo i "nově vyrobených" tak trochu v návaznosti na aktuální "poptávku trhu". Vy svou práci s koňmi stavíte na vědeckých základech... Měli bychom i my svou vlastní práci s koňmi obohatit o nejnovější vědecké poznatky? Zdravý selský rozum a úcta k tradicím už nestačí?

Jednoznačně. Koně provázejí člověka po tisíce let a za tu dobu se vyvinulo mnoho různých tréninkových metod a systémů, díky kterým je koně možné využívat pro potřeby člověka. Jak říkáte, až donedávna (tím mám na mysli posledních dvacet až třicet let) byly tyto metody tréninku vystavěné pouze na určité tradici. Ta vycházela z pozorování koní a interpretace jejich chování a také ze zkušeností předávaných z generace na generaci.

To má své klady i zápory. Díky tradici a odkazu předchozích generací se podařilo vytvořit určitou kulturní hodnotu. Na druhé straně právě díky vědeckým poznatkům dnes víme, že některé názory na koně (zejména na jejich chování, chápání a inteligenci) byly dost zkreslené. A to jak směrem k názoru, že kůň je jen hloupé hospodářské zvíře nebo tupá hora svalů, tak směrem k přílišné antropomorfizaci neboli polidšťování koní.

Výklad koňského chování nebo učení bez znalostí skutečných mentálních schopností koní často vedl (a stále vede) k podhodnocování nebo nadhodnocování jejich inteligence, k podceňování nebo přeceňování toho, co jsou koně schopni pochopit. To zásadně ovlivňuje naše zacházení s koňmi, jejich využívání a tím i celkovou životní pohodu těchto zvířat. Často se cítíme oprávněni potrestat nějaké chování koně, protože „on přece musel vědět, že tohle nemá dělat“, aniž bychom si byli jistí, jestli to na základě svých mentálních schopností vůbec mohl vědět. Nebo očekáváme, že se kůň z trestu poučí bez toho, abychom si byli vědomi toho, zda trest přišel v takové návaznosti na nežádoucí chování, aby se z něj kůň mohl očekávaným způsobem poučit.

Díky zájmu vědců o problematiku koňského chování, myšlení a učení má nyní i veřejnost přístup k mnoha objektivním informacím, které nabízejí vysvětlení toho, proč se kůň v dané situaci chová tak, jak se chová, jak se koně učí, nebo například to, jaké jsou příčiny nežádoucího chování koní a jak ho efektivně řešit. Pokud se naučíme z těchto informací čerpat a dále se vzdělávat, můžeme se v tréninku koní vyvarovat mnoha chyb.

Osobně jsem se vědeckými poznatky na poli teorie učení a teorie moderního tréninku zvířat začala zabývat před několika lety v době, kdy jsem jako studentka a začínající veterinářka hledala způsob, jak efektivně a zároveň profesionálně vycházet s nespolupracujícími koňskými pacienty. Publikací, které se této problematice věnují, je však stále velmi málo. Samozřejmě, že jsou popsané různé metody fixace koně a manipulace s nespolupracujícím pacientem, ale tam to končí. Nutnost provedení zdravotních úkonů tady ještě více ospravedlňuje používání trestů, než je tomu v případě tréninku, a to často pro potlačení projevů chování, které jsme u koně sami vyvolali svým přístupem.

Což je dost absurdní, když se na to díváme z tohoto úhlu pohledu. Zatím se nekonfliktním přístupem k pacientovi, který zohledňuje proces učení (který probíhá i ve chvílích, kdy s tím nepočítáme, nebo se nám to nehodí) zabývá celosvětově jen hrstka lidí. Přitom toto téma v sobě skrývá obrovský potenciál pro zlepšení welfare, větší efektivitu a bezpečnost práce při péči o zdraví koní.

Podle mého názoru tedy může z poznatků na poli behaviorální vědy a teorie učení těžit každý, kdo nějakým způsobem zachází s koňmi (a samozřejmě i s jinými druhy zvířat) – majitelé, jezdci, trenéři, veterináři. Věda poskytuje více ucelený pohled na chování koní, behaviorální problémy a jejich řešení. Z mého pohledu jsou alespoň základní znalosti moderních vědeckých poznatků známkou profesionality v péči o koně. Ať už jde o jejich zdraví, nebo trénink.

Nemáme se tedy spoléhat výhradně na to, co důvěrně známe a na svůj zdravý "selský rozum"?

Ono to, že vezmete v úvahu vědecké poznatky, nemusí nutně znamenat, že se budete muset úplně vzdát své metody nebo svého způsobu práce s koňmi. Může se totiž stát i to, že se naopak ve svých fungujících postupech utvrdíte, protože zjistíte, na jakých principech pracují. To jsou občas úžasné „aha momenty“. :)

Na druhou stranu také můžete zjistit něco, co vás úplně nepotěší, protože to třeba nezapadá do vašich představ o koňském myšlení nebo o správném tréninku. Pak máte dvě možnosti, jak s touto informací naložíte. Buď ji můžete hodit za hlavu s tím, že to je přece úplná blbost, a nebo můžete začít přemýšlet nad tím, jestli na tom opravdu něco nebude a jestli by nestálo za to, přehodnotit svůj přístup. Každopádně, ignorovat moderní vědecké poznatky určitě za moudré nepovažuji. Mnoho lidí zastává názor, že vědecké závěry jen zbytečně komplikují něco, co tu funguje tisíce let. Ale tak to není. Vědecké poznatky boří zažité a z generace na generaci předávané mýty. A že jich kolem koní je!

Asi před rokem jsem měla zajímavý rozhovor s jedním trenérem, který svoji práci vystavěl spíš na tradici. Bavili jsme se o jeho přístupu, o mém přístupu a on mi v závěru našeho rozhovoru řekl, že nechápe, proč do práce s koňmi plést vědu. Někdo by se možná urazil právě proto, že někdo jiný zpochybňuje jeho přesvědčení nebo hází za hlavu to, co bylo vyzkoumáno a publikováno světovými kapacitami, ale mně tento jeho názor přišel nesmírně zajímavý. Přinutil mě zamyslet se nad širšími souvislostmi. I díky tomu vznikl tento rozhovor. :)

Takže majitelé by se tedy měli naučit do své práce s koňmi zamíchat i vědu?

Pojďme se podívat na to, proč vlastně do práce s koňmi plést vědu... Když budeme nahlížet na trénink koní v úplně obecné rovině, řekněme, že k tomu, abychom mohli koně nějak využívat, ho musíme nejdříve něco naučit. Kůň si tedy musí osvojit určité dovednosti. Některé z nich jsou velmi podobné bez ohledu na to, k čemu chceme koně využívat. Tam patří třeba vodění, uvazování koní, denní péče, zvykání si na výstroj, zvykání na veterinární ošetření.

Další dovednosti jsou specifické pro konkrétní disciplíny nebo způsoby využití koně. Aby to nebylo tak jednoduché, existuje nespočet různých teorií a postupů, jak koně něco naučit. Znáte to – co trenér, to názor. Až má občas člověk problém vyznat se v těch mnoha názorech a vybrat si pro sebe a svého koně ten správný. I v tom vám ale mohou pomoci vědecké poznatky!

Jak?

Moderní vědecké poznatky v současné době nabízí poměrně podrobné odpovědi na otázky týkající se problematiky koňského učení. Pokud budete vědět, jak se koně učí, bude pro vás snadné svého koně efektivně trénovat. Také budete vědět, proč některé metody fungují a jiné ne. To, že je kůň schopen se učit, je výsledek fyziologických procesů, které probíhají v jeho mozku bez ohledu na to, k jakému účelu je kůň trénován a jaký názor na učení zastává jeho trenér. A právě proto, že jde o fyziologický proces, je učení mnohem přesněji a srozumitelněji popsané jazykem vědy než názvoslovím tradičních způsobů výcviku koní.

A týká se věda například i dnes tolik populární problematiky welfare?

Jen v krátkosti a obecně, jestli to nevadí, protože toto téma se v podstatě prolíná celým naším rozhovorem. Řekla bych, že každý člověk má na životní pohodu koní trochu jiný názor. Někdo je přecitlivělý, jiný zastává názor, že kůň vydrží všechno. Někdo je zastáncem boxového ustájení koní (alespoň přes noc), zatímco jiný prosazuje chov v podmínkách, které co nejvíce odpovídají prostředí, ve kterém žili divocí předkové dnešních koní. Pro někoho jsou koně sportovní náčiní, zatímco někdo jiný nepovažuje za etické je jezdecky nebo jinak využívat. A pak existuje samozřejmě spousta mezistupňů. Jednotlivé názory si často navzájem odporují.

Protože dobrá úroveň životní pohody zvířat je určitým odrazem vyspělosti dané společnosti a toto téma je většinou také zabudované do legislativy a do stanov různých organizací, je třeba mít co nejvíce jasno v tom, jak to doopravdy je. Co lze považovat za týrání a co ne? Jaké životní podmínky jsou vyhovující? Které tréninkové postupy jsou etické a které ne? Je „šťastný atlet“ opravdu šťastný kůň? Odpovědi na tyto a další otázky je ale potřeba něčím podložit. Do té doby jsou to jen dohady a domněnky. A pokud se nechceme řídit tím, že pravda je na straně toho, kdo křičí hlasitěji, o co jiného se můžeme lépe opřít než o výsledky nejlépe několika různých nezávislých vědeckých studií?

Konkrétní příklady?

Pár konkrétních příkladů? V současné době existují studie, které dokumentují například negativní dopady ježdění s příliš utaženým nánosníkem, ježdění v hyperflexi, přetěžování mladých koní před dokončením růstu nebo příliš stresujících tréninkových technik, jako je například flooding neboli zaplavení na fyzické a psychické zdraví koní. Vzhledem k vědeckým důkazům se proti technikám poškozujícím zdraví koní pomalu zvedá vlna odporu, díky které se daří některé věci měnit.

Určitě jste ve svých názorech, tak jako asi každý, prošla určitým vývojem... jak se měnil Váš pohled na věc?

Ke koním mě to táhlo už jako malou holku. Ani nevím, kdy to přesně začalo. Také netuším, po kom jsem to zdědila, protože nikdo z naší rodiny není koňák. Jezdit jsem začala jako dítě v jezdeckém oddíle, pak jsem prošla několika sportovními stájemi. Tam mě to bavilo. Měla jsem štěstí na stáje, kde všechno mělo svůj řád, všude byl pořádek (se kterým se mimochodem v současných stájích bohužel setkávám stále méně často), koně měli maximální péči a komfort. Zacházelo se s nimi odborně, v klidu, systematicky, ale zároveň individuálně tak, aby to každému koni vyhovovalo, i když tenkrát samozřejmě ne podle vědeckých poznatků.

Pak jsem také pracovala s různými mladými nebo „služebně mladými“ koňmi a začínajícími jezdci. V Brně jsem chvíli trénovala děti na ponících. Vždycky mi byly blízké filozofie klasického a sportovního ježdění.

V tomto duchu jsem také pracovala s koňmi. V prváku na vysoké jsem se seznámila s lidmi, kteří se věnovali přirozené komunikaci. O této metodě jsem už předtím slyšela, něco málo jsem si o ní přečetla, ale do té doby jsem neznala nikoho, kdo by se jí věnoval.

Pamatuji si, že jsme se skalními příznivci přirozené komunikace často vedli dlouhé, vášnivé dialogy :). Divili se mi, jak vůbec můžu bezpečně fungovat s koňmi, když neznám základní principy přirozené komunikace a už vůbec nic nevím o sedmi Parelliho hrách, přes které v tehdejším pojetí této metody (nevím, jak je to dnes) prostě nejel vlak.

Samozřejmě, že jsem znala principy práce s tlakem, protože jsem takto s koňmi pracovala. Jen jsem je nenazývala názvoslovím přirozené komunikace. Této metodě jsem nikdy nepřišla na chuť. Její postupy se mi zdály být zbytečně tvrdé a takové nesmyslně teatrální. Občas mi připadalo, že vytváří problémy tam, kde žádné nejsou. Z vědeckého pohledu tam vidím hned několik chybných postupů a chybných vysvětlení koňského chápání a učení. Také jsem viděla až příliš mnoho koní „vytrénovaných“ do stavu naučené bezmocnosti, zaměňované za klid, poslušnost a stoprocentní spolehlivost.

Přibližně v té době jsem se seznámila také s pozitivní motivací. Musím říci, že zpočátku na mě tento typ tréninku také neudělal bůhvíjaký dojem. Připadalo mi, že trénink tímto způsobem nikam nevede, a že je hrozně neefektivní. Ale zároveň mi přišel nějakým způsobem zajímavý, inovativní. Do té doby byly všechny metody tréninku zvířat založené na nějaké formě nátlaku a používání fyzických trestů, zatímco tento způsob tréninku přinášel zcela nové možnosti.

Takže jsem brzy začala experimentovat s tréninkem pomocí odměn u různých druhů zvířat. První pokusy se mnou absolvovala moje kočka (která si mimochodem to, co se tenkrát naučila, pamatuje i po 7 letech a výborně s námi pomocí naučeného chování komunikuje). Pak následovaly další druhy zvířat – koně, psi, hospodářská zvířata… Byla jsem nadšená, že tento způsob tréninku zvíře baví, a že umožňuje opravdovou oboustrannou komunikaci mezi člověkem a zvířetem.

V začátcích tréninku pomocí pozitivní motivace jsem se ale často dostala do bodu, odkud jsem nevěděla, jak pokračovat. Nebo jsem udělala chybu a nevěděla jsem, jak ji napravit. Proto jsem si začala vyhledávat o tomto typu tréninku další informace a tehdy jsem teprve zjistila, kolik toho ještě nevím.

Od té doby se v podstatě jenom učím. :) Tak jsem se dostala až k vědeckým základům tréninku pomocí pozitivní motivace a tréninkové teorie obecně. Vědecký pohled na věc mi byl (a stále je) jako veterinářce blízký a to byl nejspíš důvod, proč mě to tak chytlo. Do toho jsem začala přemýšlet nad tím, jak lépe vycházet se zvířecími pacienty, o čemž jsme se bavily na začátku, a tak to nějak celé do sebe zapadlo...

Zmínili jsme pozitivní motivaci a teorie učení...

Souběžně s poznáváním procesů učení u koní se také rozvíjí zájem o etičtější metody tréninku, které by zároveň lépe využívaly kapacitu koňského mozku. A proto se trénink pomocí pozitivní motivace těší v poslední době čím dál většímu zájmu. Na rozdíl od tradičních metod tréninku tento typ tréninku přímo vychází z vědeckých pozorování, experimentů a z poznatků o zákonitostech zvířecího učení. Právě proto existuje o tréninku pomocí pozitivní motivace více vědeckých studií a odborných textů, než je tomu u tradičních metod.

Pozitivní posílení neboli pozitivní motivace je jeden ze čtyř kvadrantů operantního podmiňování, což je jedna ze složitějších forem učení, která byla popsaná u mnoha živočišných druhů. Tento typ učení popsal přibližně v polovině minulého století americký psycholog a behaviorista B. F. Skinner.

Dalšími kvadranty operantního podmiňování jsou negativní trest, negativní posílení a pozitivní trest. Slova pozitivní a negativní zde neznamenají dobrý a špatný, ale něco přidat (znaménko +) a něco odebrat (znaménko -). Pozitivní motivace (posílení) se objevuje přirozeně v protikladu k negativnímu trestu. To znamená, že určité chování bude svými následky buď pozitivně posíleno (kůň získá odměnu), nebo negativně potrestáno (kůň nezíská odměnu nebo ztratí přístup k odměně).

Negativní motivace (posílení) se zase pojí s pozitivním trestem. Kůň se buď svým chováním zbaví nepříjemného podnětu (negativní posílení = odstranění tlaku), nebo se ho nezbaví, případně si svým chováním k nějakému nepříjemnému podnětu pomůže (pozitivní trest = fyzický trest).

Operantní podmiňování je učení se z následků chování. V podstatě jde o to, že kůň nebo jakýkoliv jiný živočich bude s vyšší pravděpodobností opakovat chování, které v minulosti vedlo k získání odměny (pozitivní motivace) nebo k odstranění tlaku, bolesti či jiného nepohodlí (negativní motivace) než chování, kvůli kterému živočich odměnu nezískal či ztratil (negativní trest), nebo toto chování dokonce vedlo k nepříjemnostem (pozitivní trest). Tak dochází k neustálým změnám v repertoáru chování živočichů.

Takže i když pracujete s koňmi výhradně pomocí tlaku, to, že se vaši koně něco naučí, je výsledkem operantního podmiňování – jen opačných kvadrantů, než jaké používají striktní „pozitivkáři“, a že tedy také můžete těžit ze znalosti teorie učení.

Učení pomocí operantního podmiňování samozřejmě neprobíhá jen při tréninku, je to naprosto běžná součást koňského života. Každý z kvadrantů se pojí s jinou emocí. Emoce nejsou „něco mezi nebem a zemí“, ale fyziologické děje, které dále ovlivňují další pochody v organismu. Mimo jiné ovlivňují i samotný proces učení a také ochotu a schopnost se dále učit.

Které emoce to jsou?

Negativní motivace se pojí s úlevou (Rolls, 1990). Tato úleva nastává potom, co uvolníte tlak, poté, co se kůň dostatečně vzdálí od předmětu, který mu připadá nebezpečný, nebo například, když se zbaví nějakého bolestivého podnětu. Chování, které předcházelo pocitu úlevy, bude to, které se kůň v budoucnu v podobné situaci pokusí zopakovat.

Pozitivní trest, tedy protipól negativní motivace je spojen se strachem. Strach je jeden z důležitých mechanismů přežití. Emoce strachu aktivuje obranné mechanismy. Způsobuje vyplavení takzvaných stresových hormonů, které mobilizují energetické rezervy těla pro případ útěku nebo boje. Čelní lalok mozkové kůry, který má na starosti vyšší kognitivní funkce. se stoupající hladinou stresových hormonů předává velení limbickému systému odpovědnému za instinktivní reakce.

Z toho vyplývá, že vystrašený kůň není schopen efektivního operantního učení. Pozitivní motivace je spojena s potěšením. To není spojené jen s příjmem potravy, jak by se mohlo zdát. Bylo prokázáno, že dopamin, neurotransmiter zodpovědný za příjemné pocity, motivovanost a těšení se, se vyplavuje už ve stavu očekávání odměny, tedy i při řešení úkolu, který může potenciálně vést k získání odměny.

Negativní trest (protipól pozitivní motivace) se pojí s frustrací. Podle mých zkušeností je negativní trest a s ním spojená frustrace asi nejméně pochopený kvadrant. Tento stav si můžete představit třeba tak, že něco hledáte (a víte, že až tu věc najdete, budete mít radost, tedy vaše hledání bude pozitivně posíleno), ale za boha to nemůžete najít. S každým místem, kde daná věc měla určitě být, ale vy ji tam nenajdete, narůstá vaše frustrace. Po určité době hledání vzdáte a asi budete i pěkně naštvaní. To je negativní trest.

Takže lze říci, že když začleníme pozitivní motivaci do výcviku svých koní, jsme na té nejlepší možné cestě?

Člověk nemusí být raketový vědec, aby se dovtípil, za jakých podmínek se kůň (nebo jiný živočich) bude učit a spolupracovat s člověkem raději a ochotněji.

Kůň trénovaný pomocí pozitivní motivace (za předpokladu, že je trénovaný správně) má tendenci vnímat svět kolem sebe spíše jako svět plný příležitostí než svět plný trestů. Bylo prokázáno, že takoví koně jsou v nových situacích odvážnější a na nové podněty častěji reagují spíše se zájmem než se strachem. To zásadně ovlivňuje jeho soužití s člověkem a tím pádem i životní pohodu, protože práci s takovými koňmi provází méně konfliktů. Také neznám nikoho, kdo pracuje s pozitivní motivací a stěžoval by si, že nemůže chytit svého koně. :)

Důvod, proč se řada lidí obrací k tréninku pomocí pozitivní motivace, je ten, že tento způsob tréninku nepracuje s nátlakem a zastrašováním koně (tedy s nepohodlím a emocí strachu), ale s vnitřní motivací koně, hravostí a možností získávat odměny za splnění úkolů. Díky tomu se může potenciál koňského učení plně rozvinout.

Vědecké poznatky nám tedy mohou reálně pomoci úspěšně a efektivně trénovat naše koně...

Vědecké výzkumy nabízí objektivní odpovědi na řadu otázek. Díky nim se nemusíme spokojit s vysvětlením, že kůň se chová určitým způsobem „protože je dominantní“ nebo „protože má nedostatek respektu“. Nemusíme slepě kopírovat metody trenérských guru, protože „se to tak dělá“, ale můžeme je analyzovat a pokud jsou z hlediska koňského učení nelogické, můžeme na základě svých znalostí hledat lepší způsoby vzdělávání koně.

Vědecké objevy, ze kterých teď můžeme čerpat, byly učiněny a sepsány skutečnými špičkami ve svých oborech. Vysoce vzdělanými lidmi, kteří načetli stohy knih a odborných článků a přesto vědí, že by potřebovali vědět víc a nepřestávají si klást otázky. I když díky vědeckým poznatkům bylo vyvráceno mnoho mýtů týkajících se koňské inteligence, učení a chápání světa, mnoho otázek ještě stále zůstává nezodpovězených.

A může z nás perfektní znalost nejnovějších vědeckých poznatků sama o sobě udělat úspěšné trenéry?

Upřímně řečeno, jsem přesvědčená o tom, že ne. Teorie je nesmírně důležitá, ale nikdy nemůže obsáhnout celý vztah člověka a koně. Velká část soužití člověka a koně se odehrává v rovině různých prožitků a situací, které se obtížně předávají slovy. Náš úspěch při práci s koňmi spočívá kromě znalostí také ve schopnosti zachovat klid, v důslednosti, schopnosti předvídat, v kontrole nad řečí těla, v sebeovládání.

Moderní vědecké poznatky, zdravý rozum, cit pro koně, intuice – všechny tyto aspekty mají v práci s koňmi své místo. Podle mě je nelze oddělovat. Dokonce bych řekla, že konkrétně pro hladký průběh tréninku nebo třeba ošetření koňského pacienta je nutné, aby byly v rovnováze. Myslím si, že obrovský posun v naší práci se zvířaty nastane ve chvíli, kdy budeme umět integrovat všechny tyto aspekty do jednoho celku. 

Jaký by tedy "dobrý" trenér měl být?

Myslím si, že dobrý trenér by měl mít v první řadě ty výše jmenované lidské kvality a mělo by mu jít na prvním místě o bezpečnost lidí a koní, na druhém místě o životní pohodu koní a až pak o všechno ostatní. Určitě by měl mít cit pro koně, otevřenou mysl a chuť se neustále vzdělávat a dál se rozvíjet.

Jak jsem říkala na začátku tohoto rozhovoru, alespoň základní znalost teorie učení považuji za známku profesionality. Z mého pohledu by tedy trenér, který si říká trenér a který má na to třeba i nějaký „papír“, měl určitě vědět, jak se koně doopravdy učí a měl by tento proces umět svým klientům vysvětlit. A samozřejmě by měl přirozený proces učení respektovat i při práci s koňmi.

V souvislosti s pojmem „dobrý trenér“ mě napadá ještě jedna věc. Už jste ode mě určitě někdy slyšeli nebo četli, že proces učení probíhá neustále jako přirozená interakce živočicha s prostředím. Koně se učí také z jakékoliv interakce s námi. Na základě těchto interakcí koně neustále pozměňují a přizpůsobují svůj repertoár chování. Z tohoto pohledu jsme my všichni trenéři (nejen) svých koní, kdykoliv s nimi nějak zacházíme nebo jsme v jejich blízkosti. Toto bychom si měli uvědomovat a měli bychom se snažit být co nejlepšími trenéry. Myslete na to, až půjdete svého koně třeba „jen nakrmit“, „jen vykrokovat“, „jen mu vyčistit drobné poranění“, nebo ho „jen odvést do výběhu.“

 

MVDr. Kateřina Junghansová je praktickou veterinární lékařkou specializující se na medicínu koní. Po studiu na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně, v rámci kterého absolvovala několik zahraničních stáží, působila dva roky na Veterinární klinice Heřmanův Městec. Od začátku roku 2016 provozuje vlastní terénní praxi. Kromě toho také pořádá přednášky a semináře s veterinární tematikou určené pro širokou jezdeckou veřejnost. http://katerina-junghansova.cz/

 

Citace:

Rolls, E. T. 1990. A theory of emotion, and its application to understanding the neural basis of emotion. Cognition and emotion. 4, 161-190

Připojené obrázky

Připojené články

05.08. 2019 06:00 Tři zásady nekonfliktního ošetření koňského pacienta

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Pavel Spálený

    Litaretura

    07:57 - 13. 11. 2019

    Pěkný článek. Byl by odkaz na doporučenou literaturu?

  • 2. Kateřina Junghansová

    Literatura

    15:42 - 24. 11. 2019

    Výborná kniha je Equitation Science od P. McLeana a P. McGreevyho - ta je taková složitější a hůře "stravitelná", ale obsahuje opravdu užitečné informace. Velmi pěkně a jednoduše jsou procesy učení u koní zpracované v knížce How horses learn od J. Fiske Godfrey, a pak existuje mnoho odborných studií i článků shrnujících tyto studie :) Například Hanggi E. B. : The thinking horse: Cognition and perception reviewed...

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 2 čtenářů. Celkový počet bodů: 9.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: