Ve jménu oddílu - před zraky diváků

29. 04. 2013 19:00

Obrázky: 13

Autor: Dominika Švehlová Foto: archiv autorky Seriál: Retro: Jak se žilo v oddílech Počet přečtení: 6299 Počet komentářů: 1 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Přestože snad všichni nováčci přicházeli do oddílů z nadšení, lásky ke koním a touhy prohánět se na nich po zelených loukách, vrcholem členství bylo závodit. K tomu vedlo mnoho stupňů a ne každý po nich vystoupal až na konec - a pokud ano, pak různou rychlostí a s různým úsilím.

Oddílová hierarchie bývala poměrně jasná: prakticky nejvýše postaveným (postavenou) byl většinou člověk, který byl i jezdecky nejzdatnější či jeden z nejzdatnějších a často také aktivně závodil. Reprezentoval oddíl a mnohdy zastával také úlohu trenéra těch méně pokročilých, ale nadějných členů. Podle velikosti a počtu (potenciálně) sportovních koní míval pak oddíl osvědčených závodních jezdců více a samozřejmě si také vychovával novou generaci. Členové, kteří byli dostatečně šikovní, dostávali možnost účastnit se jezdeckých závodů a díky tomu zaujímali v oddílové hierarchii hodně vysokou příčku. Někdy i navzdory svému věku, „odslouženým" letům či ostatní aktivitě a pracovitosti.

před Jesenickou stezkouNutno podotknout, že dříve nebyly soutěže vypisovány pro poníky ani děti, až na výjimky (například někde oblíbené dostihy poníků či voltiž) závodili pouze velcí koně a na nich dospělí nebo pubertální dorost. Hlavní sportovní disciplínou ve většině oddílů bývaly parkury - skákání přes překážky se považovalo za vrchol jezdeckého umění a veškerá příprava jezdců a koní k tomu také směřovala. Drezura byla pouze cestou k přiježděnosti parkurového koně, drezurní závody byly často chápány jako příležitost pro ty jezdce, kteří se báli - nebo ještě neuměli - skákat, ale díky své pracovitosti a píli si zasloužili odměnu: „ukázat veřejnosti, že také jezdí na koni". Podobnou odměnou byla i aktivní účast na Hubertových jízdách.

Podobné to bylo i v oddílech, kam jsem chodila já, a to i přes menší specifické odlišnosti. V první řadě však i zde byl skokový výcvik vrcholem jezdeckého výcviku, k němuž každý aspoň trochu ctižádostivý člen směřoval, a účast na prvních parkurových závodech důkazem jezdeckých schopností i hierarchického postavení mezi ostatními.

V době před a kousek po revoluci měl náš oddíl trochu našlápnuto jiným směrem: jeden z jeho čestných představených byl velký příznivec začínajícího westernového ježdění a díky dalším dospělým členům jsme v této oblasti byli jako oddíl poměrně dost aktivní. Přestože jezdecký výcvik probíhal v „anglickém" stylu, ve vybavení stáje nechyběla ani vojenská kozlíková sedla, později i dvě westernová sedla a páky. Naši jezdečtí koně uměli na pákách chodit a se svými dospělými jezdci se několikrát zúčastnili i pony Expressu. A dokonce jsem si v té době užila i jedny závody, které přece jen nebyly zcela obvyklé: jednalo se o westernově-vytrvalostně laděnou Jesenickou stezku.

Protože já sama jsem v té době byla poměrně nezkušený člen, nepamatuji si přesně na všechny detaily tohoto závodu; jednalo se však o vícedenní soutěž, během níž se jeden den jela vytrvalostní jízda jesenickou krajinou s jednou zastávkou, druhý den pak probíhala soutěž ve stylu trail parkuru.

Jesenická stezka 1989Na tuto soutěž se náš oddíl a její účastníci řádně připravovali již delší dobu. Jela se ve tříčlenných týmech, které se taky jako týmy hodnotily. U nás to byl vedoucí oddílu na svém parkurovém koni a dvě nejstarší a jezdecky nejzkušenější dorostenky. Jedna na našem osvědčeném provozním koni s parkurovou minulostí, pro druhou se kůň musel sehnat. V té době jsme dostali z blízkého hřebčína k zapůjčení jednu asi chovatelsky méně hodnotnou klisnu, která pak u nás zůstala i nadále jako velmi oblíbený provozní kůň. Tyto tři dvojice pak podnikaly pravidelné dlouhé „tréninkové" vyjížďky. Koně si zvykali na několikahodinové ježdění v terénu, jezdci na vojenská sedla a páková uždění, s nimiž se pak soutěže zúčastnili. Na závody byl už dopředu vybírán tým pomocníků. Vedoucí oddílu sám rozhodl, kdo pojede - podle zásluh, oblíbenosti... nebo i podle toho, zda umí hrát na kytaru... Jelo se na celý víkend statkovým trambusem. Bylo to vlastně velké nákladní auto s lehce rozděleným a plachtou překrytým zadním prostorem, v němž se vezli uvázaní koně. Tento prostor byl vysoký a koně bylo třeba nakládat a vykládat na svahu. V areálu stájí jsme k tomuto účelu měli postavenou řádnou nakládací rampu. Vedoucí oddílu řídil a realizační tým se vešel do prostorné kabiny. Bagáž s karimatkami a spacáky byla vzadu u koní.

Protože charakter závodů byl laděn westernově, dostali jsme za úkol sehnat si odpovídající oděvy a doplňky, což v té době nebylo nic snadného. Mně se podařilo půjčit si téměř westernový klobouk od kamarádů, stejně tak vestu. Místo těsných džínů (prostě jsem takové neměla!) jsem navlékla manšestráky (ještěže byly zelené, přírodní), pod vestu flanelovou košili a na nohy jak jinak než tenkrát moderní kotníkové „číny". Kožené „westernové" boty by byly lepší, ale to šlo už skutečně zcela mimo mé možnosti. Chybějící pocit vysokých bot se naprosto bravurně zamaskoval shrnutými návleky (vyrobenými z tatínkových podkolenek). Pro chladnější chvíle (soutěž se konala začátkem května) nesměl u nikoho chybět zelený vaťák (ještěže táta za mlada trampoval).

trail parkurVyjeli jsme v pátek, po příjezdu a poctivé veterinární kontrole se konala první „zkouška", a to překonání vytyčené rovné travnaté trati ve stanoveném čase. Jezdec nesměl jet ani příliš rychle, ani pomalu, musel ukázat, jak umí odhadnout tempo. Koně jsme ustájili v určeném kravíně, který měl pro tuto příležitost připravené štonty, a řešili jsme i naše přespání. Jezdci měli místa v ubytovně (kam z nás nakonec tuším nikdo nešel, možná ti nejmladší), ostatní přítomní prostě museli spát, kde se dalo. Někdo na půdě kravína, jiný ve volných štontech vedle koní a pár z nás zůstalo spát v trambuse.

Sobota byla ve znamení vytrvalostní jízdy, jejíž délku si vůbec nepamatuji, ale rozhodně to nebylo nic hrozného (snad 30 km, ale možná i víc). Tým projížděl trasu společně, tedy trojice, které byly nahlášené jako jeden tým, vyjely a měly dojet spolu. Později jsme se dozvěděli, že v našem týmu bylo i bloudění, rychlý klus vedle koní a překonávání prudkých svahů ve snaze dostat se zpět na vytyčenou trasu, nicméně celá trojice zdárně a ve zdraví dojela do cíle. V neděli se jel trail parkur, tedy jízda přes různé překážky: branka, mostek, lavička, průběh bránou z větví, otáčení ve čtverci z kavalet apod. Pak proběhlo sčítání bodů a vyhlašování vítězů; naši byli třetí! Na to, že se jednalo o jezdce i koně zcela „netesané" v těchto disciplinách, bylo to skvělé umístění. A pro všechny zúčastněné úžasný zážitek, na který se prostě nezapomíná.

Tato soutěž byla trochu výjimkou, protože jinak jsme se i v předrevolučním oddíle ukazovali hlavně na parkurových závodech, kterých se v našem koňařském okolí konalo dost. Závodil náš vedoucí na „svém" závodním koni, který byl v té době mladý a vlastně jezdil první sezónu. Co si pamatuji, výkony byly uspokojivé. Kůň, vedoucí a dva-tři hlavní pomocníci jeli trambusem, zbytek oddílu většinou přijížděl na kolech a fandil. A se zjihlým zrakem obdivoval všechny závodníky a doufal, že se taky jednou dostane na jejich místa...

trail parkurV porevoluční době, kdy se změnilo vedení oddílu i jeho koně, se závodů kromě nové vedoucí účastnili i někteří šikovnější členové; k dispozici už byli tři koně, pravda, kromě jednoho - mladého a dobře připravovaného od začátku - to byla kobyla doslova vytažená z vozu a odpojištěný (a přeblistrovaný) dostihový kůň. Opět se jednalo převážně o skoky, které doma poctivě trénovali všichni aspoň trochu zdatnější členové, občas si někdo zajel drezuru. Často byly totiž jezdecké závody organizovány tak, že drezurky probíhaly ráno a dopoledne, parkury po obědě a koně i jezdci se směli účastnit obou disciplín.

V dalším oddíle, jehož jsem byla členem, „veterinárním", byla účast na závodech ještě častější a závodních koní různého věku k dispozici víc. Skokové tréninky probíhaly poctivě dvakrát týdně a účast na závodech byla pečlivě naplánovaná na sezónu dopředu, včetně toho, který jezdec bude jezdit a „předvádět" kterého koně. Nebylo vzácností, že ti zkušenější jezdci, „áčka", soutěžili ve vyšších stupních, zatímco na úrovni Z si to vyzkoušeli na jejich koních méně zdatná "béčka" za odměnu. Byla to výborná škola, protože koně byli zkušení, dobře naježdění svými „áčkovými jezdci" a zvyklí se závodů účastnit. Stejně jako v předchozím oddíle, i zde se na parkurových nebo dokonce i provozních koních směli účastnit drezurních závodů ti členové oddílu, kteří toho příliš nenaskákali nebo ve skocích nebyli zrovna velké hvězdy. Kupodivu, téměř vždy se naše dvojice objevovaly v této disciplíně na prvních místech. Je pravda, že díky každodennímu výcviku v oddílu byli všichni koně velmi dobře přiježdění a tehdejší úlohy stupně Z a L zajeli doslova s kopytem v nose. Pokud si to tedy jejich jezdci nespletli a nevydali se k jinému písmenu, než jim bylo čteno...

Nikdy jsem neměla štěstí na oddíl, jehož koně jsou skutečně špičkoví, přesto se díky pravidelným tréninkům i účasti na závodech mohli všichni přítomní naučit mnoho důležitého; dostali pod kůži různé parkurové i drezurní tréninkové fígle a mohli společně „růst" s mladými koňmi, od jejich prvních kroků pod sedlem, přes kavalety či překážky až po přípravu na soutěže. Na nové koně nebyly v oddílech peníze, proto si členové stávajících sportujících čtyřnožců vážili a dělali vše pro to, aby jim vydrželi co nejvíce sezón, byť by to bylo na té nižší úrovni.

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Lukáš Létal

    supr

    10:36 - 30. 04. 2013

    Krásný článek.Po jeho přečtení si člověk úplně vybavil své dětství.Sice jsme nic neuměli,ale zato nás to o to víc bavilo a nikam jsme se nehnali......

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 2 čtenářů. Celkový počet bodů: 10.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: