V sedlech koní Gruzií

22. 11. 2019 08:00

Obrázky: 12

Autor: Gabriela Rotová, Ivana Bursíková Foto: Archiv Ivany Bursíkové Rubrika: Jezdecká turistika Počet přečtení: 897 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Gruzie ... neodolatelná směs chudoby a vznešenosti, přátelství a otevřenosti, fantastické přírody i krásné architektury. Panenské hory, opevněné horské vísky, starobylé kláštery, skalní města v polopouštích i subtropické pobřeží a lány úrodných nížin. Co je ale vlastně na této zemi tak magického, že si podmaní každého, kdo ji navštíví? A je vůbec dobrý nápad poznávat divokou Gruzii ze sedel koní? O tom všem si dnes budeme povídat s Ivanou Bursíkovou, která nejen, že zná tuto zemi právě tak dobře jako své boty, ale již řadu let organizuje výpravy po Gruzii v sedlech místních koní.

Gruzie... proč právě Gruzie?

V Gruzii pracuji od rusko–gruzínské války o Osetii. Předáváme tam naše know-how s řízením obcí, s demokratickou správou země, s výchovou k občanství a v poslední době jsem se zaměřila i na rozvoj turismu v horských oblastech. Mám tam spoustu přátel a těší mě, že jim mohu pomoci, že vidím konkrétní výsledky naší podpory.

Gruzie je úžasná země. Nabízí velmi rozmanitou přírodu – vysokohorský Kavkaz, úrodnou vinařskou kachetskou nížinu, pískovcové pásmo s vytesanými skalními městy na jižní hranici, vulkanické Trialetské plató, subtropické přímořské oblasti. Má prastarou historii a mnoho památek. Tbilisi je ohromně zajímavé město, kde se prolíná Evropa s Orientem. Po gruzínské krajině jsou rozesety starobylé kláštery a kostely.

Ještě je asi dobré dodat, že v Gruzii je velmi bezpečno, nehrozí třeba, že když zapomenete navigaci v autě, přijdete hned o okénko, případně že vám někdo v tlačenici ukradne kabelku či peněženku. Velmi nebezpečné jsou ale jejich silnice – Gruzíni řídí příšerně, na to je třeba se připravit. Část silnic je také ve strašném stavu. Například do Tušska vede jedna z nejnebezpečnějších silnic na světě.

V Gruzii žijí velmi milí a pohostinní lidé, kteří si získají srdce snad každého. Host je tam velmi vážený. Služby nejsou poskytovány primárně pro peníze, ale z pohostinnosti. A pak... nelze opomenout gruzínskou gastronomii. Je odlišná od všeho, co známe. Je fantastická a vlastně jsem nepotkala člověka, kterému by tamní jídlo nechutnalo. Vybere si každý – masožrouti dostanou výborný šašlik či jinak upravená masa, která chutnají lépe než u nás, protože zvířata tam nejsou mučena ve velkochovech. Vegetariáni mají široký výběr salátů a všichni povinně musí několikrát denně sýrové placky, chačapuri a některé z osmi druhů místních rajčat. Zvláštní kapitolou je gruzínské víno, zejména to dělané v podzemních amforách zvaných kvevri, ale to by bylo na jiný článek :-).

Které místo ale nejvíce oslovilo Vás osobně?

Mě nejvíce fascinuje Dmanisi. Je to lokalita stranou hlavních cest, kde na skalním ostrohu, tak trochu jako z Pána prstenů, najdete rozvaliny středověkého hradu a velkého města, krásný kostel s klášterem a také nedávný objev, který přepsal dějepis - 1,8 milionů let staré pozůstatky prvního humanoida na evropské půdě. Úžasné místo.

Nedá mi se nezeptat... Welfare zde asi bude neznámým pojmem. Jaký mají místní lidé vztah ke svým koním?  

V Gruzii najdete koně na každém kroku, Gruzíni je milují. Oblíbené jsou i závody na koních. Dříve platilo, že co Gruzín, to dobrý jezdec, ale s postupným stěhováním lidí do měst se situace mění.

Koně jsou ale vnímáni dost jinak než u nás. Především jsou dopravním prostředkem, bez kterého je dodnes obsluha mnoha vesnic nemožná. Gruzie je velmi chudá země, lidé často žijí velmi primitivně, proto ani koně nemají žádný komfort.

Zejména do hor nedostanou chovatelé veterináře, kováře – horalé si vše musí dělat sami. Probíhá tvrdý přírodní výběr. Překvapilo mě ale, že u země s takovou tradicí není péče o koně rozvinutější.

Z našeho pohledu jsou koně zbytečně tvrdě obsedáni. Podkovy dávané za studena jsou univerzální, přizpůsobuje se jim spíše kopyto. Kavkazská sedla jsou hodně specifická, velmi pohodlná, takže otlačení lidského zadku se člověk opravdu nemusí bát, ale docela zbytečně otlačí koně a často je odřou. Kastrace je také pro koně velmi stresující a bolestná.

V rámci svých cest se snažím pomáhat, vysvětlovat, ukazovat. Já i moji přátelé, s nimiž jezdíme na koňské výpravy, se snažíme poskytovat informace, několik zdejších koňáků bylo už v Čechách na zkušenou. Doufám, že se i díky nám některé zastaralé či nevhodné praktiky postupně změní.

Na druhé straně se nám Gruzíni často smějí, že pro nás je kůň domácí mazlíček, kterého posloucháme my, ne aby on poslouchal nás. A v tom je také velký kus pravdy...

A jak to vlastně bylo s Vámi a koňmi?

Po koních jsme toužila od dětských let, ale jezdit za komunismu bylo hodně obtížné. Dnes se koně i další hospodářská zvířata vrátili do krajiny a je to radost. Jen okolo Prahy vyrostly desítky jezdeckých stájí. Naše krajina je ale hodně svázaná cestami, ploty, poli... najít tady volnost a svobodu pohybu pro koně není úplně snadné. V Gruzii je to úplně jinak, tam můžete jet v horách dny a nepotkat silnici, člověka.

Na koních jsem začala v Gruzii jezdit před čtyřmi lety, ale než jsem se do toho pustila, vypracovala jsem si docela rozsáhlý průzkum možností. Nakonec jsem si vybrala tři koňáky, s nimiž mohu spolupracovat a jsem si jistá, že se o koně starají dobře (v rámci gruzínských možností).

I tak ale občas narazím na některá typická gruzínská specifika – např. Gruzíni rozhodně nechtějí zarmoutit, takže slíbí i to, co předem vědí, že nemohou splnit. Pochopit, co je zbožné přání a co skutečně nastane, je někdy náročné. Zároveň se velmi mizerně orientují v čase. Domluvit něco dopředu je opravdu výkon a často se stane, že i dvakrát potvrzené pak neplatí.

Oni se moc nedívají dopředu, což je asi dáno jejich krvavou historií – Gruzie je často nazývána bitevním polem mezi dvěma moři a dávno jsem vzdala pokus zapamatovat si počet invazí Peršanů, Turků či Mongolů. Fakt, že dané slovo neplatí, mě dosud velmi často rozhodí, i když už bych měla být zvyklá. Takže cestovat po Gruzii je krásné, pracovat zde je poněkud náročnější.

Pokud by s Vámi někdo chtěl vyrazit do Gruzie, co je dobré vědět a s čím je nutné počítat?

Obecně raději do Gruzie jezdím mimo léto, protože v létě bývá často pěkné vedro a také už na některých místech přelidněno. Pokud v létě, tak do hor.

Začínáme sezónu v národním parku Vashlovani na jihovýchodě Gruzie, je to mimořádně zajímavá krajina připomínající třeba americký Utah. Pískovcové útvary, dlouhé louky, stáda krav a koní a k tomu celkem pohodlné bungalovy, vybudované zahraničími donory a rozeseté po parku. Ve Vashlovani máme dokonce s sebou i svého kuchaře, který se přesunuje s autem, které nám vozí věci.

Léto ideálně trávím na Kavkaze. Miluji Tušsko, náhorní planinu s třemi údolími oddělenými hřbety ve výšce okolo 3000 m.n.m. Najdete tu úžasná kamenná obydlí, vesnice na neuvěřitelných místech, chráněné okolními srázy. Hory uchovaly prastaré a velmi zajímavé tradice a zvyky místních lidí, starou kulturu i náboženství.

Tušsko je v létě dost osídlené, takže můžeme spát každou noc v jiném penzionu, ochutnat pokaždé jinou a vždy skvělou domácí kuchyni a nahlédnout i do života lidí, kteří v tomhle odlehlém koutě světa dokáží žít.

Dalším krajem, který mi přirostl k srdci, je Chevsursko. Divočejší, méně obydlené, méně turisticky navštěvované. Některé noci zde spíme ve stanech, ale za neuvěřitelné výhledy na hřebeny Kavkazu to stojí.

 

Dalším zajímavým místem je park Borjomi – Kharagauli, jeden z největších parků v Evropě s prameny mnoha slavných minerálních vod (borojmi, likani, sairme). Zalesněné vršky dosahují výšky kolem 2 – 2 500 m.n.m. Park je dobře dostupný, takže je možné v odpočinkových dnech poznávat okolní památky, např. mohutný hrad v Akhaltsikhe, skalní město Vardzii a další.

Nově chci vyzkoušet i koně ve Svansku, asi nejznámější a nejnavštěvovanější oblasti Kavkazu s několika pětitisícovými horami. Tam bych ráda navázala spolupráci s novým koňákem, tak na to musím nejdřív najít odvahu :-).

 

Jakým způsobem výpravy probíhají? Jak náročné to je? 

Cesty většinou plánuji pro skupinky přátel, ale mohou se přidat i jednotlivci. Již na podzim dávám na web www.dogruzie.cz termíny, které jsem vyjednala s Gruzíny. Aktuální informace jsou k nalezení na stejnojmenné facebookové stránce.

Cesty nelze doporučit začátečníkům. Není třeba mít naježděné kilometry ve cvalu, spíš je potřeba koním rozumět a na cestě jim nepřekážet. Jezdíme denně kolem 20 km, zhruba 5–6 hodin, s častými přestávkami. Důležité je, aby lidé měli zkušenosti z vysokých hor, tj. třeba neměli strach z výšek, protože často jdeme nad srázy či po úzkých hřebenech. Součástí jsou i pěší, někdy opravdu náročné sestupy z převýšení až 1000 m. Je tedy dobré mít v pořádku kolena. A také v Gruzii nesmí nikomu vadit měkké, případně až superměkké postele. Jiné se totiž vyskytují zřídka.

Má v této souvislosti Gruzie ještě nějaká další specifika?

Ježdění na Kavkaze je specifické – vycházíme z toho, že koně jsou chytřejší než my, znají lépe cestu a tak se jim snažíme nebránit, necháme jim volnost. Jen jim pomáháme. Koně se nelekají, jsou klidní, naprosto spolehliví. A když se v Tušsku otevře dlouhá louka k Omalu, závodí mezi sebou nadšeně a bez zábran. Jsou to koně, kteří člověka vynesou po skalnatých pěšinkách pro kamzíky bezpečně až na hřbety těch nejvyšších hor s elegancí a spolehlivostí a my můžeme obdivovat místa, kam létají jen orli. Kavkaz, to je vítr ve vlasech, slunce nad hlavou, neskutečně divoká a nádherná příroda a úplná svoboda...

 

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: