V sedlech koní do Santiaga de Compostela

21. 03. 2018 06:00

Obrázky: 18

Autor: Gabriela Rotová Spoluautoři: Andrea Kukalová Foto: Archiv Andrey Kukalové Rubrika: Expedice a cestopisy Počet přečtení: 2579 Počet komentářů: 2 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Svatojakubská cesta, historická síť dvanácti poutních cest, které vedou ke hrobu svatého Jakuba Staršího v katedrále městečka Santiago de Compostela ve španělské Galicii, se stává cílem stále většího množství poutníků ze všech koutů nejen Evropy, ale i světa. Na jaře loňského roku vyrazila na cestu svatého Jakuba i dvojice Čechů, a to nikoliv standardně „po svých“, nýbrž v sedlech koní. O tom, jak cesta začala, jak pokračovala a kde naši krajané prožili zimu, si dnes budeme povídat s jedním z hlavních protagonistů tohoto příběhu, s Andreou Kukalovou.

Andreo, kdo jste a jak dlouho jste již na cestě do Santiaga?

Jmenujeme se Milan a Andrea, naši koně Stázka (šestnáctiletá kříženka fjordského koně) a Matýsek (třináctiletý hucul). Cestuje s námi i pejsek Ája (šestiletá fenka českého fouska).

Na naši velkou cestu jsme vyrazili z Řeže u Prahy 9. června 2017 a míříme do Santiaga de Compostela ve Španělsku. Putujeme už déle, než jsme předpokládali – přes 8 měsíců a celkově jsme s koňmi urazili 2 161 km. Nejspíš jsme tedy pokořili český rekord v dálkových jízdách.

Nedávno jsem spočítala kilometry ujeté v určitých měsících. Nejvíc jsme ušli v říjnu, a to 353 km. Ve Francii bylo v tu dobu stále teplo na tričko a navíc jsme postupovali podél řek (Doubs, Saone a Rhona), kde je vždy dost vody pro koně a také dobrá pastva. Většinu trasy bylo možné projít po cyklostezkách a pěších cestách na nábřežích měst. Nejméně jsme ujeli v září, 157 km. Museli jsme neplánovaně zůstat stát, protože Stázka utrpěla zranění. V zimě jsme udržovali stabilní tempo přes 200 km, hlavně proto, že jsme mívali vícedenní až týdenní zastávky a jen velmi zřídka jsme ušli přes 20 km, častěji méně než 10 km.

Máte nějaký časový harmonogram, podle kterého postupujete, nebo vás „řídí“ osud, aktuální stav a situace?

Lidé se nás velmi často ptají, kdy předpokládáme, že do Santiaga dorazíme. Nejprve jsme jim sdělovali své odhady, tedy 3–4 měsíce (což vycházelo z prosté matematiky 20 km denně 6 dní v týdnu a 3 000 km dlouhá cesta), pak jsme tyto odhady změnili na 5–6 měsíců. To když jsme zjistili, že zdaleka ne každý den urazíme 20 km a potkaly nás i nějaké ty nehody. Teď už se těmto otázkám jenom smějeme a říkáme, jak Bůh dá. Za pět měsíců jsme měli za sebou stěží polovinu vzdálenosti, kterou jsme plánovali urazit.

Kdo cestu zná, ví, že vede přes Pyreneje a další vysoké hory ve Španělsku. Naše dosud nejvyšší hory měly 780 m a i v létě se stalo, že se počasí pokazilo a teplota klesla na 9 °C. Tehdy nás nechali přespat pod střechou. V maličkém domečku Villa Maus u Franz Keller Haus ve Švábských Alpách.

V listopadu jsme se rozhodli, že se vysokým horám raději vyhneme, směr cesty jsme změnili a putovali jsme na jih údolím řeky Rhony. A to i přes to, že tato trasa putování je ještě o cca 500 km delší než nejkratší varianta cesty přes Le Puyen Velay.

Ale i v údolí bylo listopadové počasí pěkně zákeřné. Naštěstí jsme v tu dobu získali dočasný azyl u Čechů žijících v Lamastre. Zvažovali jsme i zimní zastávku, ale potřebovali bychom na těch několik měsíců získat práci, a to se ve Francii ukázalo jako komplikované. V Německu nám každý říkal, že u nich můžeme zůstat a pracovat, ale my jsme se chtěli dostat dál do teplejšího pásma a nabídky nevyužili. Ve Francii každý připomínal pracovní povolení, které jsme jako občané EU samozřejmě měli, přesto však nebylo možné nějakou práci najít. Přijeli jsme do Francie už po sezóně vína, proto nabídky sezónních prací žádné k dispozici nebyly. Vůbec nejvtipnější odpověď jsme dostali od Araba, který se divil, proč vůbec chceme ve Francii pracovat, když tu přece rozdávají příspěvky na bydlení, jídlo a dokonce i na léky.

Co koně? Vyžadují nějakou nadstandardní péči nebo jsou, tak jako vy, maximálně skromní cestovatelé? :)

Koně máme nenáročných plemen. Krmíme je pouze trávou. Každý večer vybíráme místo k přespání s co nejkvalitnější pastvou. V případě, že nám podaří najít azyl ve stájích, občas dáváme i seno a minerální sůl. Jádro koním nedáváme vůbec. Jednou jsme na cestě dostali ječmen a ze slušnosti ho neodmítli, ale krmili jsme jím postupně asi týden a Matýskovi ta zásoba spíš ztížila náklad.

Měli jste na cestě nějaké závažné problémy? Úrazy?

Kdyby se vyskytly nějaké závažné problémy, máme záložní plán. Milan vlastní napůl s kamarádem přepravník na koně. Kamarád má teď vozík v plném užívání, ale je „v pohotovosti“, připravený pro nás v případě nouze přijet. Ale na krizové plány tolik nemyslíme, snažíme se přemýšlet spíše pozitivně.

Samozřejmě, ne vše na cestě bylo a je jednoduché. Měli jsme i dva úrazy. Nejprve Milanův, kdy jsme oba za deštivého dne spadli z koní, kteří se splašili. Koně pak utíkali dál, rozbili některé naše vybavení, počítač a brašny, jiné věci se ztratily, například jeden telefon. Ale to se při cestě s koňmi stává i bez krizových situací a člověk se alespoň naučí tolik nelpět na materiálních věcech.

Milan po tomto incidentu musel do nemocnice, zatímco já zůstala s koňmi u restaurace, kam jsme došli, než přijela sanitka. Večer nás odvezli autem s přívěsem naši přátelé Alex s Philem a nabídli nám, že u nich můžeme zůstat. Což jsme na dva týdny využili. Měli jsme tedy štěstí v neštěstí.

Druhý úraz se stal Stázce, zřejmě o ostrou větev si v noci prořízla nohu a drobná, ale hluboká ranka se v letním horku, i přes každodenní desinfekci, zanítila.

Nakonec jsme zastavili na tři týdny za Freiburgem na dohled od francouzských hranic u Eddieho. Eddie byl jediný člověk, kterého jsme na cestě potkali, který také jel na koni do Santiaga. Dnes je mu už 65 a stále má koně. Někdy s ním ale bylo těžké vycházet, takže jsme byli rádi, když se Stázka po antibiotikách uzdravila a mohli jsme pokračovat v cestě.

Po zdravotní stránce ale cestu zvládáme dobře jak my, tak naši obdivuhodní koníci, kteří při všech výkyvech počasí obvykle stojí venku a starají se jen o to, aby měli tu nejlepší pastvu a měli jeden druhého nablízku. Časem jsme vycvičili i Stázku, aby zůstala v blízkosti stanu přes noc bez uvázání.

Při přechodu Pyrenejí mě oba překvapili, jak obtížný terén jsou ještě schopní zvládnout. Tehdy jsem si začala být jistá, že na rozdíl od jiných cestovatelů, kteří jezdí do hor cíleně, pro mě je jejich překonávání nutné zlo na cestě za teplem.

Byla jsem nemocná jen jednou v prosinci, ne ze zimy, na kterou se tělo adaptuje, ale z kontaktu s jiným nemocným člověkem na Cat farm. Hrozně jsem kašlala asi dva týdny, ale aspoň jsem konečně (a zatím nadobro) přestala kouřit. Milana trápí komplikace jeho lupénky, nosí mnoho vrstev oblečení a sprchujeme se třeba i jen jednou za týden. Snad se vše zlepší, až se budeme moci opalovat a koupat v moři.

Když jsme vyráželi na cestu, věděli jsme, že nemáme ideální podmínky a vybavení, ale kdybychom s cestou čekali, až bude vše perfektní, stalo by se nám to samé co většině lidí – svůj sen bychom si nikdy nesplnili.

Co všechno vám putování přineslo? V dobrém i ve zlém?

Zimní měsíce byly velmi obtížné. Počasí nám ukázalo snad všechny extrémy. Silný studený vítr 16 m/s, déšť jako sprcha po několik hodin v promokavém stanu, noci, kdy silně mrzlo a v únoru nás zasypal i sníh.

Místní obyvatelé nás v celé jižní Francii a Katalánsku provokovali větou, že v jejich kraji nepršelo už 6 měsíců. Vůbec nechápeme, jak je to možné. Nám během tří zimních měsíců pršelo snad každý týden, a to ať jsme byli kdekoli. Sílu nám dodávalo sluníčko, které tu svítí často a na rozdíl od Čech i přes zimu. Občas se stávalo, že jsme přes den mohli odložit zimní bundy. Ráno jsme v průběhu zimy vyráželi obvykle pozdě, abychom se po mrazivé noci trochu zahřáli.

Co mám lidem odpovídat na otázku, jestli se nebojím? Jsme vychováváni ve strachu, který pak omezuje naši svobodu vědomě jednat a zařazuje nás na místa, kde nechceme být, nutí nás dělat věci, se kterými nesouhlasíme.

V dnešním světě plném nenávisti je osobní volbou každého jednotlivce, zda se postaví na stranu dobra a bude pomáhat přetvářet svět na lepší místo, kde bude radost žít. Taková věc přesahuje národnosti, barvy pleti či jednotlivá náboženství. Bůh je jen jeden, zato nás je několik miliard. Ale všichni jsme děti stejné planety a o tu musíme pečovat.

Při cestování je pro mě velkým osobním přínosem, že poznávám lidi z různých vrstev společnosti, z různých kultur, které spojuje láska ke koním. Lidi, kteří jsou ochotní nás k sobě přijmout. Když navštívím cizí zemi, nezajímají mě ani tolik historické památky, jako jazyk a kultura daného kraje, kterým chci porozumět. Cílem pro mě tedy není katedrála v Santiagu ani vyhlídka na oceán v Cape Finisterre, ale každý kilometr naší cesty.

Podařilo se vám najít v zimních měsících nějakou „základnu“, která by vám alespoň trochu usnadnila život?

Přes zimu jsme hledali dobrovolnické projekty, kterých bychom se mohli zúčastnit, abychom na chvíli mohli bydlet někde v teple. Bez koní by asi nebyl problém, ale v naší situaci jsme ze čtyřiceti rozeslaných žádostí dostali jen asi patnáct odpovědí a z toho víc než deset záporných. Nakonec jsme pobývali na třech různých místech, vždy zhruba jeden týden.

První zastávkou byla komunita lidí zvaná Cat farm. Tam se nám, až na společnou místnost na spaní a sprchu pouze se studenou vodou, líbilo. Koně měli pro sebe krásnou louku a navíc, v rámci projektu, pomáhali „sekat“. Po Vánocích se ale všichni členové komunity chystali rozutéct na jiná místa světa a tak jsme i my odjeli na další zastávku.

Tou byla loď Helen, kterou obývala německá rodina se dvěma úžasnými dcerami. Starší JuJu je osmiletá, nechodí do školy, mluví třemi světovými jazyky (anglicky, německy, francouzsky) a jezdí na koni lépe než většina dospělých, které znám. Na svého cca 155 cm v kohoutku vysokého Blondieho umí vylézt bez sedla a cválá ze zastavení na hlasový povel.

JuJu nám pomohla při společné vyjížďce po pláži odnaučit koníky strachu z mořských vln. S Blondiem zavedla naše koně do vody. My jí zas na oplátku naučili couvání a k velké radosti její mámy i bezpečnostní zastavení pomocí jedné otěže.

Rodiče vlastní pivovar. Dobrovolnický projekt, který mají na Helpexu, se týkal jeho přestěhování, které už ale proběhlo minulý rok. Pivovar byl ale v době naší návštěvy zavřený, protože pivo vaří pouze v turistické sezóně a v podstatě pro nás tedy práci neměli. Nechtěli jsme tam tedy zůstat moc dlouho, obzvlášť když jsme zjistili, že platí za ustájení našich koní v naprosto nevyhovujících podmínkách blátivého výběhu, kde seno připomínalo spíše slámu.

Poslední dobrovolnická zastávka je až teď v Katalánsku u horsemana Oriola, který prý také nikoho na pomoc nutně nepotřebuje, ale rozhodl se pro nás udělat výjimku a ubytovat nás v karavanu, protože obdivuje naši cestu.

V podstatě jsme tedy celou zimu pokračovali dál na jih, jen v pomalejším tempu. Často jsme potkali milé lidi, kteří nás k sobě pozvali a nechali nás přespat. Bez nich by naše cesta byla mnohem těžší a asi bychom ji už dávno vzdali.

Podporovali nás také někteří fanoušci naší facebookové stránky S koňmi do Santiaga ( facebooková stránka zde: ), kteří nám darovali potřeby pro koně (ty se po cestě často poškodí, či dokonce ztratí), campingové vybavení nebo dokonce poslali peníze. Ještě do nedávna nás nesponzorovala žádná firma. V minulém týdnu nás kontaktovaly slečny, které vyrábí provazové potřeby pro koně a nabídly nám některé ze svých produktů.

A co odhodlání? Neochladlo spolu se zimou a přibývajícími kilometry? :)

Odhodlání? Touha cestovat s koňmi nám určitě vydržela, jen se podstatně méně než na začátku cesty zajímáme o to, kdy dorazíme do samotného Santiaga de Compostela.

Abychom měli příjemnější cestu, klidně jsme si zajeli na jih do Katalánska a putovali podél břehů středozemního moře. A to i přes to, že cesta bude o stovky a možná i tisíc kilometrů delší, než klasická cesta Camino Frances. Tato cesta ale vede přes hory centrálního masivu (například historické městečko Le Puy je ve výšce kolem 600 m. n. m.). Ale aby se tam člověk či kůň dostal, musel by překročit hory vyšší než 1 000 metrů. Proto jsme tuto variantu zamítli už v listopadu a raději pokračovali dál podél řeky na jih.

Mám dojem, že bychom mohli místo do Santiaga mířit třeba na Gibraltar a cítila bych se být poutníkem stejně tak, jako se jím cítím teď.

Samozřejmě to pro nás je poutní cesta a každý den dosahujeme nového duchovního poznání. Víra v Boha je pro nás o důvěře, že vše dobře dopadne. Když mrzneme v promáčeném stanu, druhý den přijde nějaký malý zázrak. Třeba, že nás neznámí lidé pozvou přespat do domu s vířivkou a saunou. Podobné věci nejde racionálně popsat, musíte je cítit. A my je prožíváme každým okamžikem, dobré i špatné.

A plány do budoucna? Máte už nějaké, nebo jste myšlenkami stále na cestě?

Po dokončení této pouti plánujeme „přesedlat“ na vozík tažený koňmi, abychom se příští rok v zimě nemuseli trápit tak, jako je tomu letos. I když samozřejmě cestování s vozem už nebude zdaleka tak svobodné, jako je cesta v sedle.

O našem putování chystáme vydat knihu. Pokud vás zajímá, jak bude příběh pokračovat, sledujte naši facebookovou stránku.

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. dorotis

    Nádhera

    18:24 - 21. 03. 2018

    Obdivuji tu jejich odvahu.

  • 2. fannys

    Mapy alebo GPS

    13:57 - 01. 04. 2018

    Zaujimalo by ma, ci idu podla map alebo pouzivaju gps...

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 3 čtenářů. Celkový počet bodů: 15.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: