Týrání přirozenem

27. 7. 2016 Katka Lipinská Autor fotek: Katka Lipinská, Lucie Čížková

S velkou popularitou co nejpřirozenějších podmínek a rozmachem "pastevek" jdou někteří až do extrému – k péči nepéči tak „přirozené“, až to koním škodí. O těch nejkřiklavějších případech týrání se většinou dozvídáme z médií, ale to je jen špička ledovce. Koní, o které není adekvátně postaráno, je u nás mnohem více.

Předesílám, že tento článek rozhodně nechce lobovat za opětovné zavedení módy koní zavřených do boxů a podobných praktik, na druhou stranu ve chvíli, kdy českou jezdeckou veřejnost nadzvedávají aféry rolkuru a zneužívání koní ve vysokém sportu, je potřeba upozornit na problém, který je u nás mnohem rozšířenější. Pravidelně nám do redakce chodí žádosti o „zakročení" a „přivedení majitelů k rozumu" (kterým bohužel zpravidla nejsme schopni vyhovět) v případě, že koně zjevně strádají.

Vlastně již toto téma nakousl letos na jaře Tomáš Förchtgott z Koňské záchranky ve svém článku Týrání - co s tím?. I on se s Koňskou záchrankou dostává k případům, ze kterých je smutno častěji, než je zdrávo. Veterináři ještě více.

„Jsem terénní veterinář a navštívil jsem většinu stájí ve svém (dost širokém) okolí, od sportovních až po majitele jednoho koně na zahrádce. Nikde jsem nepotkal tolik zničených, bolavých a nešťastných koní jako u soukromníků, kteří propagují „přirozenost". (Totožnost autora tohoto výroku je autorce článku známa, ale na jeho žádost jej nejmenujeme.)

V čem je problém?

Stručně řečeno v těch nejzásadnějších věcech, které kůň ke spokojenému životu potřebuje. Není jich mnoho, přiměřené množství nezávadného krmiva, čistá voda, místo k odpočinku, kde je chráněn před rozmary počasí a dotěrným hmyzem, a možnost volného a bezbolestného gvspohybu. Už v těchto základních věcech najdete nedostatky - výběhy bez stínu, kde kůň tráví celé dny (zákon to dovoluje, pokud kůň na noc chodí do boxu nebo jinam, kde má přístřešek), leckdy i bez vody, nebo přesněji řečeno bez pitelné vody, protože nádrž je tak špinavá, že se z ní nenapije, a vydupané plácky bez možnosti ukousnutí čehokoli. Když potom na jaře nebo na podzim zaprší, vydupané plácky se změní na jedna velká bahniště, ve kterých koně vězí po karpy. Vyšlapou v bahně hluboké krátery, které v zimě zmrznou. Ani bahno, ani krátery neumožňují bezbolestný pohyb a pokud je příliš mnoho koní na malém prostoru, bahno je zkrátka všude.

Ano, tohle všechno je přirozené. Je přirozené, že je bahno a mrzne, ovšem v přírodě by koně v bahně nestáli, protože tam nemají omezený prostor ani žádný balík sena, ale musí za potravou chodit. Také je přirozené, že v zimě koně i výrazně zhubnou a také je přirozené, že nemají neustále k dispozici vodu. Výzkumy divokých koní ukázaly, že tito koně se málokdy zdržují přímo u napajedla (zejména z bezpečnostních důvodů), ale že za vodou cestují leckdy i poměrně daleko. Ovšem je také přirozené, že v přírodě se koně nedožívají zrovna vysokého věku, často strádají a i zdravá kopyta jsou spíše výjimkou. A to ponechávám stranou námitku, že většina dnešních koní nemá s přírodními druhy mnoho společného, protože náš chov a cílený výběr rozhodně přirozený není, koně jsou šlechtěni podle různých kritérií, ale přežití v přírodě mezi ně úplně nepatří. Ostatně, ani příroda a její nástrahy (rezistentní parazité, zmutované bakterie) už není, co bývala.

Přirozená zdravá kopyta

Na chvíli se zastavme u těch zdravých kopyt. Ne, rozhodně nelobuji za kování. Můj osobní a nejmilejší kůň je (a pevně doufám že vždy bude) bosý a chovaný 24/7 venku. Oproti tomu dceřina klisna je přes léto kovaná na všechny čtyři a když je venku déle než půl dne, začíná být nervózní a projevovat sebedestruktivní sklony. Jak z pozorování domácích koní, tak z výzkumů koní divokých je zjevné, že přirozená jsou sice bosá kopyta, ale že to, aby byla gbsdkopyta také zdravá, není ani v přírodě samozřejmé a předpokládá to splnění mnoha podmínek. Velice dobře to vysvětluje na základě svých výzkumů Brian Hampson. Při svém výzkumu australských divokých (resp. zdivočelých) koní - brumbyů zjistil, že drtivá většina kopyt brumbyů je patologicky změněná (konkrétně uvádí, že kopyta bez patologií mají pouze tři koně ze sta!). Konkrétní patologie jsou různě závažné a závisejí na způsobu života koně, především na povrchu, na kterém se pohybuje, bohatosti pastvy a množství pohybu. U koní, kteří žijí na tvrdém povrchu a hodně chodí (a díky tomu mají velmi pevné kopytní pouzdro) byly nejčastější zkostnatělé chrupavky a na dalším místě chronické schvácení. U koní na měkkém povrchu se jednalo spíše o méně závažné patologie, laterální nerovnováhu, vysoké patky, rozštěpy a praskliny. Potíž u nich byla hlavně v tom, že měkký povrch šel zpravidla ruku v ruce také s bohatou sezónní pastvou, která měla na kopyta zničující vliv. Z koní, žijících na pastvě, jich bylo 93 % schvácených. Vítejte v realitě, toto je přirozenost, jak má být.

Hampsonův výzkum je potřeba brát velmi orientačně, protože Austrálie není pro koně přirozená země a podmínky, v nichž brumbyové žijí, jsou poměrně extrémní (střídání období sucha a dešťů, dlouhé putování kamenitým terénem za vodou a podobně). Nicméně dobře ukazuje, jak choulostivá na vnější podmínky kopyta jsou a jak snadno dojde k jejich nevratným poškozením. A to, že představa, že přirozený život = zdraví je dost přitažená za vlasy a rozhodně ne reálná, bylo prokázáno na mnoha živočišných druzích včetně člověka. (Mimochodem nedávno mi známý lékař zmiňoval studii, podle které jsou lidé navzdory civilizačním nemocem nejzdravější ve své historii a že naši předkové, žijící „přirozeněji" byli mnohem více prolezlí nemocemi.)

daZnovu opakuji, že tím nechci říct, že koně nemohou být bosí. Mohou a je to pro ně bezesporu v drtivé většině případů to nejlepší. Ale opět, musíme být schopní jim zajistit podmínky pro bezbolestné fungování a musíme se přizpůsobit stavu, ve kterém jsou. Což je velmi individuální, protože co snese jeden kůň, při tom bude druhý trpět. Jiří Podhajský k tomu říká: „U nás je velký problém najít koně, který by měl skutečně zdravá kopyta, protože je tu spousta věcí špatně už od začátku. Koně mají vady postojů, protože hříbata nejsou odchovávána optimálně. Většinou mají špatný povrch a málo pohybu, proto je potřeba tvar jejich kopyt korigovat, ale málokdo u hříběte investuje do pravidelného strouhání. A co nesrovnáte v prvním půlroce, už nespravíte." A myslím, že svou roli hraje i genetika.

Dalším problémem je povrch, málokdo má pro koně optimální, většinou koně stojí na tvrdém, nebo se brodí bahnem. Jak je možné pak očekávat zdravá kopyta? Jiří k tomu dodává: „Proto investuji spoustu úsilí a peněz, možná už statisíce, do budování a údržby povrchů. Nechci, aby mí koně stáli v blátě." Pokud jste schopni zajistit pro koně, který má problém, třeba tenká chodidla, optimální povrch, nejlépe kombinaci zpevněného a měkkého povrchu (na části gumové rohože) nebo přinejmenším na nejhorší období ochranu kopyt (boty jsou dnes poměrně dostupnou záležitostí) v období, kdy je venku tvrdo, je to ideální. Pokud ne, opravdu chcete, aby váš kůň „přirozeně" trpěl?

Kdo má málo peněz, koupí si koně

Jak potvrzuje většina mnou oslovených veterinářů, koně „týraní přirozenem" mají několik společných jmenovatelů. V první řadě je to určitá provozní slepota - majitel buďto není schopen rozpoznat, nebo si připustit, že má strádající koně. Chová je přeci přirozeně a zdá se, že je tak hluboce přesvědčen o správnosti svého počínání, že to zkrátka nevidí. Nicméně hned dalším společným rysem bývá nedostatek peněz. Že koně nejsou pouze pro bohaté? Nebuďte naivní! To, že jednoho koně máte bezúdržbového, neznamená, že takoví budou všichni. Nemusím být milionář a vyhazovat za luxus, ale musím mít rezervy, abych měl kam sáhnout, když bude potřeba. To si stále mnoho lidí neuvědomuje. Spočítá si nezbytné náklady na běžnou péči, které „když si umím natáhnout pásku sám a vysomruju seno od sousedů" jsou poměrně malé, ale už nezapočítají případnou nemoc nebo nečekané náklady třeba na opravu ohrady, kterou koníček několikrát projde ve snaze dostat se za lepší trávou. Ono to „nějak" dopadne. O „nadstandardu", zajištění vhodného povrchu například rohožemi proti bahnu ve výběhu nemluvě.

bhdOvšem spousta věcí není otázkou peněz, ale také vůle a pracovitosti. Bohužel lenost a nedostatek financí jdou často ruku v ruce. Proto potom koně nejenže nemají co žrát, ale je problém i vyčistit starou vanu s vodou. Lenost souvisí nejen s fyzickou prací kolem koní nebo vyděláváním na ně, ale i s neochotou vzdělávat se a získávat informace. Spousta potíží pak vzniká i kvůli neinformovanosti (nebo jednostranné informovanosti?) majitelů. Při jedné ze svých reportáží u koní, které je lepší nevidět, jsem se setkala s ukázkovou ignorancí majitele. Byl přelom února a března a koním (především několika hříbatům) lezla nejen žebra, ale snad všechny kosti. Sena měli minimum a majitel přiznával, že mu dochází. Protože „já jsem to měl dobře spočítané, jenomže jak začaly mrazy, koně začali žrát o moc víc... proto mi to nevyšlo." Kdo by to byl řekl, že v mrazech koně potřebují více sena, aby se zahřáli. Je zajímavé, že tohle sice majitel nevěděl, zato ale dobře věděl, že „v přírodě je normální, že koně jsou na podzim tlustí, přes zimu zhubnou a na jaře jsou hubení, tak co se divíte?" Posléze se divil on, protože v tomto případě ho pokuta od KVS neminula.

Kapitolou samou pro sebe jsou koně se speciálními potřebami. Koně staří a vysloužilí, po nemoci či úrazu, koně špatně krmitelní. Potíž je, že právě ti jsou nejlevnější a nejlépe k mání, takže se nejsnáze dostanou do rukou lidí nemajetných nebo nezkušených. Někteří se časem lépe nebo hůře přizpůsobí, ti ostatní potom v „přirozené" péči přirozeně strádají. Jenomže zatímco v přírodě by se o ně rychle postaral predátor, v tomto „nepřirozeném přirozenu" strádají často velmi dlouho. A zaslepený majitel si ne a ne nechat vysvětlit, takové zvíře nenakrmí jen senem a že i když v přírodě koně deky nenosí, tak tenhle konkrétní jedinec, který se v listopadu klepe jak ratlík a vytřásá tak poslední zbytky tuku, by ji opravdu potřeboval. Klepáním si přece přirozeně vyrábí teplo.

Ono to zní skvěle: „koníček si po bohaté sportovní kariéře zaslouží pěkný důchod, tak ho odvezeme ze sportovní stáje na pastviny do stáda, ať si užívá nicnedělání. A zujeme ho, protože je to zdravější." Co takhle zamyslet se nad tím, že kůň celoživotně dekovaný, holený a většinu života zavřený, bude mít potíž se adaptovat? Nebude otužilý, protože se mu celý život o termoregulaci staral někdo jiný. Bude stresovaný, protože ač stádové zvíře, není zvyklý na společnost tolika koní a neumí se chovat ve stádě. Bude vyčerpaný, protože není zvyklý odpočívat venku, navíc mu pravděpodobně stádo zpočátku dá co proto. Bude otlačený a bolavý, protože tolik nepřetržitého pohybu po nerovném, tvrdém povrchu naboso bude pěkný šok pro jeho celoživotně kovaná kopyta. Nebude schopen vyžít na objemovém krmivu, protože byl celý život krmen většími dávkami koncentrovaných energetických krmiv. A všechny tyto faktory ho oslabí natolik, že se mohou přidružit podlomy, nachlazení, kožní problémy a možná i další zdravotní komplikace. Zvíře, které bylo před pár měsíci ve výborné kondici, vypadá jako chodící kostra a hledá se viník. Přitom by stačilo trochu rozumu, péče a času na adaptaci.

Proč veterináři mlčí?

První popud k sepsání tohoto článku mi už hodně dávno dala veterinářka (jednalo se o kauzu koní na hranici týrání, kterou jsme v minulosti sledovali) a samozřejmě jsem chtěla, aby tento článek psal veterinář. Bohužel, i když jsem jich oslovila několik a mnoho z nich mi k tomuto tématu velmi ochotně řeklo „své", nikomu se do psaní, ale především uvádění svého jména v této souvislosti nechtělo, a to z důvodů, které lze pochopit i respektovat. Myslím, že citace vypoví nejvíce:

  • "Bohužel je to tak častý problém, že bych přišel o třetinu klientů. A nemůžu si znepřátelit půl republiky."
  • "Nepovažuji za správné řešit tyto věci na internetu, já to říkám přímo těm konkrétním."
  • "To, co v téhle stáji vidím, je na udání na veterinární správu. Jenomže když to udělám, nejspíše to skončí pokutou (kterou stejně nezaplatí, protože na ni nemají) a těm koním nepomůže už vůbec nikdo. Jsem jediná, koho vůbec pustí na dvůr."

Co ještě trápí veterináře

gsNěkdy je těžké předvídat, co nastane, a nemůžeme být předem připraveni na všechno, co nás potká, ale jistou míru předvídavosti bychom mít měli. K té patří třeba mít i pro koně chované pouze venku určité zázemí. Nemít ho zavání opravdovým průšvihem v momentě, kdy se mu něco stane. To je další problém, o kterém by terénní veterináři mohli psát romány. Kamarádka veterinářka mi nedávno ukazovala fotky opravdu šeredné rány na noze koně. Ona zpočátku tak zlá nebyla, ale k tomu, aby se stáhla, bylo potřeba ji udržet pod obvazem a tudíž koně v klidu a suchu. Což ale v bahnitém období bez alespoň nejnutnějšího zázemí moc nešlo.

Nebo dokážete si představit, jak se ošetřuje kůň s kolikou, když není ani kam pověsit infuzi? „A co teprve když je venku -10 a kapačka vám zamrzá v ruce," dodává k tomu další terénní veterinář. O tom, že někam přijedou, zanedbaného koně se skřípěním zubů ošetří a potom další půlrok z majitele dolují platbu, se můžu rozepsat někdy jindy. Znají to všichni, přesto jim svědomí většinou nedovolí nepřijet. Bohužel, často je to ke škodě koně pozdě. A to jsme pořád u majitelů, kteří jsou alespoň natolik soudní, že veterináře zavolají.

 

Kvalitní venkovní ustájení se zázemím lze zajistit a u nás samozřejmě existují. Poznáte je zpravidla ještě dřív, než je navštívíte, protože ustájení (pokud je vůbec nabízeno) nebude ve stejné ceně jako "pastevko", kde je k dispozici pouze louka a pár stromů... A tady je několik příkladů, jak to potom vypadá:

Podobné články
Koně v lehké zátěži by měli být schopni optimálně prospívat na krmné dávce složené z objemového krmiva

Vyjížďka s nervózním, hypersenzitivním a výbušným koněm může být velká zábava pro kaskadéra, běžný jezdec ji ale neocení. Jízda na koni, který je…

Trávicí systém koní je evolučně přizpůsoben efektivnímu trávení a fermentování vlákniny, protože koně pocházejí ze stepí, kde kvalita pastvin a…