Tyjátr aneb radosti a strasti putování s koňským povozem

Konečně jsem se dostal k tomu, abych zpracoval pár fotografií, které jsem narychlo udělal mobilem během putování dětského divadla Ty-já-tr. To po vzoru svých dávných předchůdců kočuje s koňskými povozy a pořádá představení v jednotlivých vesnicích po cestě dle předem dohodnutého programu. Toto putování má již letitou tradici. Pořádá se v létě a výtěžek se pak věnuje na nějakou charitativní činnost.

Putovalo se víceméně okolo „komína". První den se přejelo od České Lípy do Mělníka a odtud se putovalo cik-cak (podle vystoupení) směrem k domovu až do městečka Dubá (okres ČL), kde bylo poslední představení. Odtud to již bylo domů jen pár kilometrů.

Já jsem se k tomu dostal tentokrát úplně náhodou. O dovolené jsem se stavoval za „hospodářem" u koní a akorát se balilo a zapřahalo na cestu. Navíc některé lidi od Tyjátru znám, takže jsem se druhý den cestou do Prahy stavil na Mělníku, kde putování začínalo. No a slovo dalo slovo a to bylo hned: „a stav se, a přijeď ještě", radost ze shledání se známými lidičkami veliká. Tak jsem hned druhý den jel z Prahy do Želíz, kde se zrovna ten den hrálo - a již jsem s divadlem zůstal. Přischla mi role panského kočího, nebo spíš „pomocníčka", kdy jsem vozil autem bagáž a pomáhal s koňmi. Tu něco podat, tu koně podržet, po představení se vozily dětičky, takže vodit koně atd.

Dobrá organizace až na prvním místě

Co se týče organizace, já osobně považuji za dosti důležité mít v záloze někoho s autem. Zvlášť, když máte s sebou i děti. V případě úrazu, nemoci a jiných patálií se dá realizovat odvoz do nemocnice atd. Dobré je mít aspoň domluvený případný odvoz a výměnu nemocného koně (jak se stalo nám). U divadla se „točila" každý den dvě auta, která vozila bagáž.

Dopředu byla domluvena místa nocování s ohledem na ustájení koní. Koně byli venku. Dobrá pomůcka je ohradník, pár tyček a zdroj. Taková zajímavost po zkušenostech z minula: dopředu se žádali majitelé pozemků, u kterých se nocovalo, aby nechali kus pozemku pro koně s neposekanou trávou. Minulý rok se přijelo a všude skoro anglický trávník. Ve Střezivojicích nám paní nabídla seno, tak se napytlovalo do zásoby a naložilo na vůz.

Myslím si, že při putování by měl být u koní dostatečný počet lidí. Jen zapřahání a vypřahání chce pomocníka, zvlášť když se manipuluje s koňmi v místě, kde se pohybují lidé, nebo jezdí auta. Udělat si takový plán, aby bylo na všechno dost času. Vždycky se může něco semlít a každý skluz se pak těžko dohání.

Při plánování cesty dobře nastudovat trasu, protože třeba v Kokořínském údolí jsou opravdu prudká stoupání a v nich museli divadelníci pomoci - do kopce tlačit a z kopce vůz přibrzďovat.

Není ani třeba nějaké zvláštní vybavení. Je dobré mít kýble (na vodu, oves, pečivo od dárců), lopatu, smeták (na úklid vozovky po tom, co koně „utrousí"), osvětlení (jak vozu v případě snížené viditelnosti - upozorňuji na platnost Zákona o provozu na pozemních komunikacích, tak baterky pro práci v noci - jenom najít záchod potmě je opruz), reflexní vesty pro pohyb na silnici (tvrdím, že je lepší je obléknout i při zastavování dopravy, barva vesty nakopne pomalejší řidiče, že ten člověk FAKT jenom nestopuje), čištění, vazáky pro odpočinek a převádění koní během cesty, náhradní řemení na uždění. Kočí měl podkovářské náčiní (hodilo se, když se musela zout okulhaná kobyla), teplé oblečení (na kozlíku může být zima i v létě, ne nadarmo si zkušení kočí berou na kozlík deku), lékárna (já vozím v autě standardně solidní lékárnu, další měla zdravotnice z divadla) atd. Spousta drobností dokáže potěšit, třeba toaletní papír, když zjistíte, že v lese fakt záchod nenajdete.

Koňský potah na silnici

Při putování s vozem je třeba myslet i na situaci, kdy se něco stane s koněm. Jste schopni dojet jen s jedním koněm v zápřahu? Pokud ne, co s vozem? Vyloženě svádí dovléct ho třeba za autem, ale musí k tomu být vůz přizpůsoben! Oj běžně slouží k řízení vozu a ne k vlečení, na to musí být vůz i oj uzpůsobené. U našich vozů jsou oje výměnné a uchycení v točně je dostatečně tuhé, aby se vůz dal za oj táhnout.

Na silnici je třeba myslet, že s vozem tvoříte v provozu překážku. Vůz je rozměrný a vzhledem k tomu, že se pohybuje rychlostí ne omnoho větší, než je rychlost lidské chůze, může představovat pro řidiče svižně předjíždějící překážku docela nemilé překvapení. Mě se osvědčilo nechat jít pěšky někoho několik metrů za vozem ve vestě, takže řidič měl možnost včas zpomalit.

Jakožto řidič jsem se kousal nudou, protože co jsem autem odjel za pár minut, to koním trvalo nejméně hodinu. Navíc jsem čekal občas po trase, když jsem usoudil, že by bylo dobré pomoci se zastavením provozu, kde se muselo přes nějaký rušný tah. Ono přejíždění hlavních tahů může být dobrý adrenalin. Provoz je hustý a rychlý. Dnešní řidiči, hlavně z měst, vůbec nedokáží počítat s pomalu jedoucí překážkou v provozu. Protože se občas zúčastňuji takovýchto akcí, vozím v autě vestu a oranžový maják a klidně přehradím vozovku autem. Ale je třeba nejvyšší obezřetnosti, aby se nestalo neštěstí. Navíc nevěřte nikomu a ničemu. S velkou pravděpodobností narazíte na někoho, kdo určitě „musí spěchat" a vesele vás objede přes krajnici nebo protisměrem, aniž by se na vteřinu zamyslel, proč tam to auto napříč stojí. Kolikrát musíte stát v cestě takového spěchálisty a blokovat pruh vlastním tělem.

Při takovémto putování se pozná inteligence řidičů. Jelo se povětšinou po cestách třetí třídy, tak bych předpokládal, že tam se nespěchá, že tudy pojede maximálně houbař nebo výletník. Ne - přesto muselo pár řidičů za každou cenu předjet oba vozy i skupinku dětí, i kdyby to bylo v nejprudší zatáčce. Jednoho takového joudu ve stříbrné Oktávce jsem viděl. Děti šly mezi vozy, aby do nich nikdo zezadu nenalítnul. Tenhle *píp* vjel do protisměru a aby se čelně nesrazil s protijedoucím autem, tak se musel nacpat mezi ty vozy a rozehnat děti jak koroptve. Nechápal jsem. Trambus od cestářů mohl jet skoro krokem na brzdách z kopce, když jsem mu řekl, že někde potká vozy s koňmi, tenhle „inteligent" v Oktávce, který ty vozy viděl, určitě musel hrozně spěchat, že nemohl počkat až za zatáčku. V takových situacích mě až jímá beznaděj, protože už fakt nevím, co více bych ještě mohl dělat pro bezpečnost lidí a koní okolo toho divadla. Dokonce jsem v serpentinách čekal a popojížděl za povozy s majákem na střeše, abych před zatáčkou přibrzdil auta, ale je to marný, je to marný - je to marný.

Napínavé dobrodružství

Myslím, že putování se povedlo (aspoň podle mě). Každý den dopoledne se vše sbalilo, bagáž šla do dvou aut, kuchyň a divadelní věci na vozy a vyrazilo se. Jediná větší komplikace byla, když okulhal kůň. Jeden den ještě musela chudinka s vozem, než se sehnalo auto s vozíkem na koně a mohli jsme ji vyměnit. Zůstat stát na cestě s vozem s koňmi dost dobře nešlo. Tak se aspoň potahu odlehčilo, vše šlo pryč.

Další patálie byla na kopci s velkým klesáním. Okutým koním to klouzalo, takže se nakonec přistoupilo k tomu, že jsem ten vůz zezadu brzdil na laně autem a pomaloučku se pouštělo z kopce. Přiznám se, že ve mně byla malá dušička. Ono se to nezdá, ale „visíc" na brzdovém pedálu nemáte dostatečný cit, aby se dala celá tato souprava v tak malých rychlostech přibrzďovat. Dost záleží i na souhře s kočím a chce to zkušené a klidné koně, protože jinak bych se obával, že jakmile se s vozem „zarumpluje", mohli by se splašit. Ono totiž je velice těžké zabezpečit, aby byl stálý tah. Koně táhnou podle svého a nestejnoměrně a cuká to lanem. Jenom koně váží jako osobák, takže dojde k rozkmitání soupravy, jak lano pruží. Nesmíte příliš povolit brzdy, aby vůz nenajel koním na nohy, a zároveň je ani natvrdo zašlápnout. Pořád se musí myslet na to, že ty vozy (zvlášť podomácku dělané) nejsou stavěné na to, aby se za ně něco věšelo, a ty mohutné rázy mohou způsobit škodu, od přetržení lana až po utržení zadní nápravy, za kterou lano bylo připevněno.

Ale vše se zvládlo úspěšně a druhý den se nemocný kůň vyměnil, takže se dalo pokračovat dál. No a koně na konci týdne v naprostém pořádku dorazili domů. Počasí se též vydařilo, až na samotný závěr, kdy se muselo přesouvat poslední vystoupení do budovy. Což je škoda, protože „stážuje" i povoz a na začátku a na konci se objeví i koně. Dokonce „pekelní" psi mají svojí roli. Celkově se mi ta akce líbila. Mám rád, když se něco děje. Hodně překvapilo, že představení sklízelo poměrně úspěch; což je dobře. Mě to nic moc neříká, ale lidem se líbilo. Tak příští rok možná zas...

Odkazy:

Webové stránky divadla Ty-já-tr: http://www.ty-ja-tr.cz/
Program Ty-já-tru: http://www.ty-ja-tr.cz/program.html
Putování má již tradici: http://www.ty-ja-tr.cz/projekty/putovani_s_huculem.html
„Konkurenční" fotky z putování: http://kareljilek.rajce.idnes.cz/Hratky_s_certem_2009/