Tváře české drezury: Michaela Habásková

16. 05. 2011 11:00

Obrázky: 4

Autor: Katka Lipinská Foto: Julie Šverčičová, archív Míši Habáskové Seriál: Tváře české drezury Počet přečtení: 10063 Počet komentářů: 2 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Dnes si budeme povídat s Míšou Habáskovou o uvolnění. Ovšem ne koně, nýbrž jezdce. Projdeme si postupně celé tělo a Míša se podělí o cviky a užitečné tipy, jak se uvolnit nebo zbavit některých oblíbených zlozvyků. Bude řeč i o tom, jak správně dýchat. A každopádně člověka povzbudí, když zjistí, že i ti nejlepší jezdci mohou řešit problém vysezení koně stejně jako my.

rouletteKdo je kdo: Míša Habásková

Jako většina drezurních jezdců začínala Míša Habásková (25.12.1988) na parkurech. V roce 2001 byla přijata do Sportovního Centra mládeže zřízeného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, kde jsou soustředěni zvláště nadaní jezdci soutěžící v kategorii děti a junioři. V roce 2002 získala první významné drezurní umístění, druhé místo na MČR v drezuře v kategorii děti na koni Roubíček. Poté jí byl zakoupen čtyřletý Sapiens K, s nímž tvořila mnoho let nerozlučnou dvojici a vybojovala spousta hezkých umístění. V roce 2006 spolu zvítězili na MČR v kategorii juniorů, na několika mezinárodních závodech (CDI) a splnili kvalifikaci na ME v drezuře, jehož se také v rakouské Stadl Pauře zúčastnili.

V roce 2007 už jako mladá jezdkyně se opět zúčastnila několika CDI, skončila druhá na MČR a kvalifikovala se na ME. Taktéž léta 2008 i 2009 byla ve znamení úspěšných výkonů, vítězství na MČR a pěkných umístění na mezinárodních závodech CDI. V roce 2010 startovala poprvé na MČR v kategorii seniorů a obsadila šestou příčku. V současné době ji kromě Sapiense můžete vidět v sedle mladých nadějí Roulette, Waikiki a Allitaira. Jejím stálým trenérem je pan Zdeněk Beneš, ale pro inspiraci a rady si jezdí i k Ladislavu Umlaufovi.

Nejen koně je potřeba uvolnit

Čtenáři, kteří náš seriál sledují pravidelně, si jistě pamatují, že o sedu jsme si již povídali s Michalem Košťálem. Protože ale správný sed a uvolnění jezdce je alfou a omegou (nejen) drezurního ježdění a největší slabinou mnoha jezdců, budu se k němu průběžně vracet vždy, když objevím člověka, který k němu dokáže říci něco nového a užitečného. Míša Habásková mimo to, že je jednou z našich nejlepších jezdkyň a má i dost trenérských zkušeností, také studuje obor Management sportu na vyšší odborné škole Palestra a možná i díky tomu klade veliký důraz na to, abychom my jezdci pracovali sami se sebou. Protože jak říká „my pracujeme s koňmi, rozhýbáváme je, uvolňujeme, ale na sebe zapomínáme. Přitom pro nás platí to samé co pro koně."

„Ježdění je opravdu těžké. První fáze, na jejímž konci můžete říct 'udržím se na koni a umím jezdit', trvá vlastně jen krátce. Naučíte se udržet ve všech chodech, zatočit, zastavit a to trvá většinou jen pár měsíců, třeba rok. Pak je ale druhá fáze, kde se většina lidí hodně zasekne. A to je fáze 'umím, ale pořád to není ono'. Někomu to trvá rok, někomu pět let, někdo se to nenaučí nikdy..."

ruletaJak vypadá tahle druhá fáze?
„To je přesně ta fáze, že už umíte jakž takž koně ovládat, ale teď se musíte naučit ovládat každý kousek svého těla zvlášť, každý kousek koně zvlášť a pak to poskládat dohromady, aby to fungovalo. Takže každá ruka jinam, každá noha jinam. To nepřijde hned. Stává se mi, že svým holčinám něco vysvětluji, tisíckrát opakuji a nejde to. A pak přijdou třeba za dva roky a řeknou 'dneska jsem to asi pochopila'. Takže to trvá dlouho a trenér musí být velmi trpělivý.

A pak je stav, kdy už víte, chápete, někdy se to podaří, ale většinou to nějak není ono, tělo neposlouchá...
„Přesně tak. Ale to je normální. I mně se stává, že mám pocit, že nějakou věc už mám dobře zvládnutou a stačí malá pauza, třeba zranění, a musím se vrátit opět na začátek a znovu začít zjišťovat, jak to vlastně fungovalo. Proto říkám, že drezura je hlavně o přemýšlení. Neustále musíte přemýšlet, jak to funguje, co děláte vy a co ten kůň. Vezměte si obyčejné vysedávání na správnou nohu. Nevěřila byste, kolika lidem dělá problém vysedávat na správnou nohu, aniž by se podívali. Přitom je to užitečné cvičení a je to o citu. Stává se, že k nám přijdou i docela pokročilí jezdci a neumějí to, ani nechápou, proč by se to měli učit."

Jak je to učíte?
„Jednoduše. Řekni jim 'sedni si, zavři oči a zkus vnímat koně, jak jde a jak se hýbou nohy. Pak naklusej a prostě vysedni na tu vnější nohu, až půjde nahoru.' Uděláte to párkrát a najednou zjistíte, že se na tu nohu vůbec nemusíte dívat, když to cítíte. Jenomže když sedíte na koni, musíte hlídat takových věcí, že na pocity není moc čas. Někdy ale stačí drobnost, kterou vysvětlíte, a ono to půl roku funguje. Pak to fungovat přestane a musíte zase vymýšlet něco jiného. Protože drezura je primárně o koordinaci svého těla, to je základ, na který potom můžete stavět cviky. Spousta lidí si dnes přiveze super koně se super chody a najednou zjistí, že ho vůbec nemůžou jezdit, že je pro ně těžký a nemají potřebnou koordinaci. Byl to tak trochu i můj problém, mám klisnu po Rubinstein, jmenuje se Roulette, a přestože si myslím, že už jsem pochopila hodně věcí, jak sedět, je pro mě velký problém obklusat v pracovním klusu jízdárnu kolem dokola. Ona má opravdu dlouhý, vznosný krok a pravidelně mi vyhazuje obratle.:-) Minulý rok jsem si vyhodila tři a musela jsem jezdit v korzetu.":-)

A jak to řešíte?
„Na to měl výbornou radu pan Umlauf. Řekl mi 'Buď to zvládneš, anebo ji prodej.':-) Pak mě donutil výrazně zkrátit třmeny, snad o čtyři díry a trochu se zaklonit. Samozřejmě, správně máte sedět naprosto rovně, ale je to logické. Pokud sedíte úplně přesně rovně, kolmo ke koni, nebo dokonce předklonění, veškerý pohyb chytáte do zad a musí ho absorbovat páteř - v případě opravdu vznosného koně to jsou slušné rány. Pokud se trošku zakloníte, čímž neříkám na toho koně si lehat!, tak se trošku jakoby sklouzáváte a můžete to vybrat pružnými bedry. Namísto, aby se ten pohyb přenášel zespoda do zad, tak vás jakoby vynese zezadu dopředu a zase vás to vrátí zpátky. Tím dokážete udržet pružná záda, což je základ."

„Pak se ovšem musíte umět vrátit zase zpátky. Mírný záklon vám pomůže, abyste dokázali vysedět pohyb a udržet záda pružná, ale když to dokážete, musíte se zase pomalu rovnat, vrátit ke vzpřímenému držení."

Vytáhnout se z pasu... a co když se jezdec bortí a nemá záda rovná?
„Tak bič za záda! I to mám za sebou. Je to jednoduché, prostrčíte tušírku za zády pod lokty. To vás donutí se narovnat. To je poměrně bezpečná metoda, protože když něco, tak buď vypadne, nebo v nejhorším rupne. Pomáhá samozřejmě lonž. Když máte nějaký problém, který nedokážete vyřešit, když jezdec vede koně, pak na lonž a důležité je hlavně si uvědomit, kde ten problém je. A potom zkoušet a zkoušet. Správný sed je vlastně umění najít takovou pozici, aby vám to bylo pohodlné (v rámci možností) a zároveň to vyhovovalo koni. Musíte zkoušet, hledat a hlavně jezdit. Vždycky, když něco zkusíte a ono to nejde, zkuste se nad tím zamyslet, jak by to šlo udělat jinak, vymyslet něco jiného. Budete tak jezdit třeba týden a pomalu vám to přestane fungovat. Tak musíte hledat dál. Je to normální, vždycky vám to vydrží jen na chvíli. A čím déle s koněm pracujete, čím víc se nasvaluje, uvolňuje, zvedá vpředu, tím pohodlnějším se stává."

sapCo třeba konkrétně pomohlo vám?
„Konkrétně... nejprve ten záklon. Pak asi za týden jsem přišla na to, že už se zakláním moc a není to ono, tak zase naopak se malinko odlehčit a trochu se vpředu 'poválet po stehýnkách'. Je to jen lehké přenesení váhy, jen pohyb pánve, pořád jste narovnaní. Další týden zase víc pracujete na uvolnění. Prostě zkoušet. Jen tak přijdete na to, že třeba když posunete nohu o kousek dopředu nebo dozadu, jezdí se vám líp. Každý to má jinak. Totéž když jezdíte cviky. Jsou to centimetry, každý váš pohyb na toho koně má obrovský vliv. "

„Víte, co je zajímavé? My máme takovou spoustu věcí, které děláme s koňmi, pečlivě krokujeme, opohybujeme na delší otěži, pomalu zahříváme, protahujeme... a co děláme my, než vylezeme na koně? Nic. Nám ve škole neustále říkají 'nemůžete po svém těle chtít nějaký výkon, když ho nemáte zahřáté, protažené, nejste uvolnění.' Takže přesně to, co děláme se svými koňmi, bychom měli dělat i sami se sebou. My neděláme nic proto, abychom netuhli. Nestačí, že si vyčistíme koně. Mně se u mnoha lidí osvědčilo, když vidím, že mi na koni tuhnou, nechat je zahodit otěž, rozhýbat, uvolnit, vyklepat ruce, zakroužit rameny... a pak si lidé opět sednou a vidíte, jak z nich ta tuhost spadla. Tím, že začnete jezdit a klusat, se sice zahřejete, ale chybí tam to protažení a uvolnění a tím víc pak tuhnete. Takže jednoznačně se protáhnout a rozcvičit. Já vím, že na závodech to vypadá divně, ale alespoň nenápadně se rozhýbat. Já to také dělám."

Od pružných zad pojďme k nohám.
„Spousta lidí si myslí, že noha je stehno, lýtko, pata. Jenomže noha začíná kyčlí a kyčle musí být uvolněné. Jinak budete tahat nohy a také tuhnout. I když budete mít uvolněná záda a nebudete mít uvolněné kyčle, budete tuhnout. Uvědomte si, co dělají kyčle v pracovním klusu. Když klušete s uvolněnými zády, záda vám jdou vždy dopředu a dozadu. A ty kyčle musí jít také dopředu - přitom se vám jakoby malinko nadzvednou nahoru. A to je ta chvíle, kdy vy musíte ty nohy jakoby protlačit, aby zůstaly dole a nešly s tělem. Kyčle vám nebudou nadzvedávat nohy, pokud je budete mít povolené. Pokud budete koně tlačit silou, tak ano. Vy ale nesmíte vyrábět klus, vy musíte jen sedět a nechat nohy uvolněné."

„Když budete sedět na koni rovně, budete mít uvolněné nohy a kyčle, tak se ten kyčelní kloub spolu s pohybem koně posune dopředu, jen malinko, jen aby se přenesla váha na zadek, resp. na hýždě, a zase se s vámi vrátí zpátky. Díky tomu, že jsou uvolněné, tak vám tu nohu nevytáhnou nahoru. Když ten kyčelní kloub budete mít tuhý, tak když půjdete dopředu, tak se vám ta noha vždycky posune, celá."

Jak toho docílit v praxi?
„Snažit se je vědomě uvolnit. Myslet na ně. Spousta lidí o kyčlích vůbec neví. Je to o koordinaci pohybů, uvolnit se v té správné partii. Je dobré si uvědomovat si každou část těla, co v který moment dělá. Kdy se ty nohy zvedají. A vymyslet, jak tomu zabránit. Třeba si říkat, že když jdete tělem dopředu, kyčel musí jít proti vám a když vy půjdete tělem zpátky, kyčel musí jít dopředu. Někomu zase vyhovuje, když si ty kyčle bere s sebou... každý je trošku jiný a pracovní klus je téma, které se dá rozebírat donekonečna a vždycky něco nového vymyslíte."

„Když jezdíte s trenérem, ten trenér by měl hlídat ty správné partie. Je třeba legrační, když vidíte, jak hodně lidí kýve bradou, trochu jako želva. Je to proto, že nedokáží zpevnit krční páteř, pohyb absorbovat níže a takhle ten pohyb kompenzují. Jsou uvolnění jen někde a tam se potom kývají."

Co když vyjíždějí paty při vysedávání v lehkém klusu?
„Člověk by měl mít takové třmeny, aby do nich dobře dosáhl s prošlápnutou patou a když vysedne, neměl by ji zvedat. K tomu je potřeba se naučit vysedávat 'přes stehýnka', tedy podržet se na stehnech. Pak se nezvedne. A nezvedat se přes třmeny, neopírat se o ně. Namísto toho se opřít do pat a zvedat se jen tolik, kolik vás kůň vyhodí. Noha nesmí jezdit ani zepředu dozadu, pokud si ji 'cvaknete' pod sebe, udrží vás. Ale zase je to o kontrole jednotlivých částí. Když se na to začnete soustředit, nakonec vymyslíte, co udělat proto, aby ta noha zůstala na svém místě."

hribe„Takže když probereme jednotlivé partie - vršek těla by měl být pevný, od pasu vytažený nahoru. Ramena pevná, ale lokty už musejí být zase uvolněné, protože ruka musí vypružit pohyb vpředu. Zápěstí pružné, prsty pružné. A potom od pasu dolů zase všechno pružné. A to, co vám drží sed, to jsou hýždě a stehna. Když sedíte na koni, měli byste cítit vaše zadní stehenní svaly. Nesedíte jen na zadku, ale i na zadních stehnech. Teprve když cítíte, že sedíte na tom zadním stehnu, sedíte opravdu na zadku. A tou zadní hýždí si koně posíláte dopředu. Pokud sedíte na přední straně stehen, tak toho koně dopředu nepustíte."

„Pak kolena - to je velká otázka. Skokanům se říká 'držet se koleny', drezuristům zase 'povolte kolena'. Zase jedna moudrost od pana Umlaufa, ten říká, že 'kolena jsou brzda, holeň je plyn'. Takže my naše koně učíme, že koleno brzdí, holeň pobízí dopředu. Pokud máte takto naučeného koně, jakmile začnete tahat koleno, zároveň ho i mačkáte. Takový kůň to potom vnímá jako kontinuální zádrž."

„A co je nesmírně důležité a moc se o tom nemluví, je umění správně dýchat. Jednou se mi stalo, že jsem trénovala slečnu, jezdila velice dobře, nechala jsem ji klusat asi dvě kolečka v pracovním klusu a najednou vidím, že mi úplně zmodrala. Doslova. Po chvíli mi to došlo a říkám jí 'ty nedejcháš!' Bylo to tak, odpověděla mi na to 'no já se vždycky nadechnu a pak jak se tak strašně snažím, tak jedu, ani nedýchám'. Začala jsem si toho všímat i u ostatních a zjistila jsem, že to dělá snad většina lidí. Že se nadechnou jen tolik, aby měli jakž takž dost kyslíku a dost. Hodně lidí se umí nadechovat jen do hrudníku. Málokdo do břicha. Tělo od pasu nahoru by mělo být zpevněné, vytažené. A pak je ten pas, kde by to mělo pružit. A to je vlastně i to bříško, to musí být uvolněné. Pokud dýcháte do břicha, tak ho nezatnete. Takže když vidím někoho, kdo není uvolněný, hned mu říkám 'nadechni se do bříška, povol ho, dej ho před sebe."

Tohle mi trenérka taky říká...
„Ano, protože když posunete bříško před sebe, zůstanete narovnaná a uvolníte ho. Je zajímavé, že nejenže lidé neumějí dýchat, ale ani si neuvědomují, že by to byl nějaký problém. Parkur na jeden nádech, drezurní úloha na jeden nádech a pak ti lidé chodí úplně rudí.:-) Takže na některých lidech to poznáte na první pohled."

„Ve škole probíráme různé sporty, plavání, gymnastiku a všude nám říkají, že se musíme naučit nadechovat tak, abychom to stihli i vydechnout. Výdech uvolňuje. Jedna kamarádka, která závodně běhá, mi říkala, že když běží, že se nadechuje a vydechuje nadvakrát. Já nad tím přemýšlela a ptala jsem se, k čemu to je - člověk když vydechne nadvakrát, lépe se uvolní. Od té doby, co mi to řekla, jsem to začala praktikovat, když jsem třeba jezdila déle v pracovnímu klusu a začínala tuhnout. Když vydechnu nadvakrát, cítím, jak se mi pak to tělo uvolní."

Takže dvakrát rychle vydechnout.:-)
„Přesně tak. Každý si musí najít svůj rytmus. Zajímavé je, že když se začnete soustředit na dýchání, najednou zjistíte, že i kůň jde mnohem pravidelněji, že to má vliv i na jeho rytmus. I když je pravda, že já jsem na něco hrála prakticky celý život a s rytmem většinou problémy nemívám."

„Důležité taky je a málokdo to dělá, přidat k ježdění ještě nějaký doplňkový sport, třeba plavání nebo strečink. My, co hodně jezdíme, máme totiž určité svalové partie přetížené a zase jiné skoro nemáme. To, co používáme nejvíc, třeba trapézy, je přetížené a takové mezilopatkové svaly prakticky nemáme. Břišní svaly také nejsou příliš používané, neměly by být, když jezdíte, dýcháte do břicha a neměly by být zaťaté. A pokud jen jezdíte, najednou zjistíte, že se vám začíná hroutit tělo, každou chvíli někde bloky...

Protože pokud jezdíte v tom správném drezurním sedu, tak je to tak trochu strnulá pozice...
„Přesně tak. Já třeba mám páteř extrémně rovnou, měla by být dvojesovitě prohnutá, ale já ji mám skoro rovnou. Protože vršek páteře neustále rovnám, tak tam to první zakřivení skoro nemám. Navíc jsem měla i poměrně dost úrazů, docela mě zachránila fyzioterapie. Takže myslet nejen na koně, ale i na sebe. Když chcete po koni, aby fungoval, nesmí ho nic bolet, musí být zdravý, uvolněný, rozhýbaný. To samé by měl chtít člověk po sobě."

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Markéta Krejčová

    jak pravdivé...

    15:38 - 16. 05. 2011

    Moc děkuji za tento článek, slečna Michaela mi přímo mluví z duše. Měla jsem blokádu bederní páteře, která mi zůstala po zánětu ledvin a nemohla jsem se na koně pomalu ani posadit. Spravila to fyzioterapie, každodenní cvičení na velkém gymnastickém míči a běh. Dneska už na míč nedám dopustit, cvičím na něm denně a výsledky jsou vidět pořád, na koni sedím o mnoho rovněji a potíže s páteří téměř odezněly...Můžu všem doporučit, cvičte, co to dá:)

  • 2. Katka K.

    Ano, velmi

    17:02 - 16. 05. 2011

    Reaguje na 1.

    Také se mi tohle povídání moc líbí, cvičím už několik let a je to opravdu hodně znát. A musím říct, že jsem hned několik Míšiných tipů na koni vyzkoušela a výsledek mě moc potěšil.:-)

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 2 čtenářů. Celkový počet bodů: 9.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: