Kdo je kdo: Dita Krčmářová

Její první kůň, vyškemraný na rodičích, byl čtyřletý anglický polokrevník Gigolo. Mají ho dodnes a navzdory kombinaci mladého koně i jezdce se vypracovali až do S. Dalším Ditiným koněm byl albín Noel, se kterým se kvalifikovala na MČR v roce 2004, kde skončila čtvrtá. Už další rok bohužel o něj přišla. Následovali další, z těch nejúspěšnějších v Německu zakoupený Romeo, Tango, se kterým dosáhla stupně ST, a asi nejznámější Ferragamo. V roce 2008 s ním získala druhé místo na MČR a tentýž rok se stala Jezdkyní roku v kategorii mladých jezdců.

V poslední době Dita preferuje 'dělat si mladé koně sama', protože jak říká, kromě toho, že si tak může lépe pohlídat odchov a výživu, „když uděláte chybu, aspoň víte, co se stalo. Zatímco když koupíte koně, který má problém a vy nevíte proč, je to mnohem těžší." Momentálně je největší mladou nadějí překrásný Rubin Black Baby, s nímž má šanci podívat se i na Mistrovství světa mladých koní ve Verdenu.

 

Když máte pod zadkem kulový blesk

Dita Krčmářová je v drezurních kruzích známou tváří. Kromě toho, že je často k vidění na obdélnících, také vede známou drezurní stáj Epona v pražských Komořanech. Je i drezurní rozhodčí a cvičitelkou. Má první otázka směřovala právě k trénování.

S čím se na vás vaši budoucí svěřenci obracejí nejčastěji? Jsou to jen drezurní jezdci?
„Vůbec ne.:-) Velmi často jsou to i jezdci parkuroví, kteří zjistili, že jim to na parkuru až tak nebrzdí nebo nezatáčí a že by neškodila trocha drezurní průpravy. Pak jsou to často lidé, kteří se rozhodli jezdit drezuru a koupili si mladého koně a teď nevědí, co s ním. Utíká, nechodí na přilnutí... A pokažený kůň, který nic moc neumí, a majitel, který by rád závodil, to je docela problém. Oni chtějí pomoci s koněm, ale přitom je potřeba naučit nebo spíše přeučit mnoho věcí, které dělají špatně. Protože se nesetkávám jen s pokaženými koni, ale i jezdci. Osobně doporučuji si pořídit koně, který bude ve výcviku o něco dál než jeho jezdec, ale ne příliš."

Čím začínáte? Koněm nebo jezdcem?
„:-))) Myslím si, že když takový člověk přijde, je ideální mu na chvíli jeho koně odebrat a trochu poopravit, aby fungoval tak, jak má. Protože jinak, i když opravíte jezdce, a on něco udělá správně, není jisté, že kůň správně zareaguje. Když třeba rok nebo ještě déle byl zvyklý to dělat jinak."

„A mezitím toho člověka posadím na některého svého koně, který funguje, jak má, aby se naučil, jak to má dělat správně. Tam se velmi dobře pozná, co umí, protože takový naježděný kůň na špatnou reakci neudělá nic - nebo naopak dělá všecko, pokud se tam člověk kroutí, nemá stabilní sed a kůň nabízí překrok, nacválání, přeskakuje... :-) Stačí chvilka, týden dva, než se jezdec trochu srovná. Pak se může vrátit zpátky na svého koně. Ale pak je to teprve náročné, je třeba rovnat oba, je to vždycky očkem po koni, očkem po jezdci..."

„Asi nejhorší je, pokud si nezkušený člověk pořídí koně úplně syrového, ještě před obsednutím. Protože první zážitky pod sedlem, pod jezdcem, jsou pro koně tak silné, že přepsat je potom je téměř nemožné. Obzvlášť pokud je ten kůň už starší."

V čem bývá nejčastější problém takových koní?
„Jeden z nejhlavnějších problémů je přilnutí, kontakt. Kůň sám od sebe nepůjde s vyklenutým hřbetem, ne, půjde přirozeně. A jezdec ho začne vpředu montovat. To koni začne vadit, začne se bránit a tahat a vzniká začarovaný kruh, kdy jezdec koni vadí, kůň se snaží uhýbat a jezdec se o to víc rozčiluje, že mu uhýbá a ještě víc mu vadí a místo toho, aby šel uvolněně v taktu a na přilnutí, jde úplně obráceně. A druhý největší problém je, když kůň pod takovým jezdcem začne prchat. Je príma, když máte mladého chodivého koníčka, který jde s chutí dopředu, ale nesmí před prací utíkat. Jakmile před něčím prchá, je to špatně."

Výborně, tohle téma ve Tvářích ještě nebylo. Povídejte... :-)
„Mladí koně někdy bývají nervózní nebo se snaží utíkat, asi aby to měli rychle za sebou, to potom není v pořádku, to není totéž co chodivý kůň. Mladý kůň se má nechat jít dopředu, nesmím ho brzdit, ale zase jen tolik, co jsem schopen zkorigovat. Postup, kdy koně napřed půl hodiny vyběhávám a unavuji, abych pak mohl začít něco dělat, není dobře. Potom je ten kůň unavený, chtěl by si odpočinout, ale já ho nutím pracovat. Z takových koní se potom stávají 'zlobiví koně', co se brání práci. Můžou se vzpínat, odmítat pohyb vpřed, nebo před prací utíkat."

Minule vaše sestra mluvila o tom, že největší problémy jsou z toho, pokud se brzdí koně, kteří chtějí dopředu...
„Ano, koně se nesmí brzdit rukou. Můžete požádat o zpomalení, chviličku počkat a povolit... a za několik sekund znovu. Ale nesmíte mu říct 'teď zastav' nebo 'budeš cválat shromážděným cvalem', když on to neumí a chce cválat rychle. To ne, je třeba ho nechat v tom jeho tempu a jen pomalu korigovat zpátky. Nesmí se hned poslat do shromáždění. Ale postupně mu řeknu zádrží 'zpomal', čekám na signál o koně, on třeba na chvíli zpomalí, pak se zase rozběhne a já zase řeknu..."

A jak mu to říkáte? Jen sedem?
„Zádrží. Hlavně sedem, zpevnění sedu, kříže, přimáčknutí kolene a malé přidržení otěže. Ale ne tahat, jen jakoby zpevnit ve dlani, na chvíli tu otěž zastavit. Jen takové chvilkové ztuhnutí. Hodně důležité je přitlačení kolene - ne bota, ta znamená pohyb dopředu, ale koleno a stehno. Takže člověk na chviličku jakoby ztuhne, ale hned musí vrátit, protože pokud se to přežene, tak kůň, namísto aby měl šanci reagovat, se začne bránit. Jen 'ťuk' a nechat ho reagovat. Kůň třeba na vteřinu pochopí a pak se zase rozeběhne. Takže je potřeba znovu. Každý kůň má jiný temperament, jiný charakter. Od některého můžete chtít víc, protože cítíte, že to pochopí a že je ochotnější, takže nemusím čekat 30 minut, než pochopí, ale postačí třeba 10. Ale některému to trvá déle, než pochopí, tak na něj musím počkat. Dát mu čas."

„Základem je brát koně jako celek. Nemůžu řešit jen, že mi vpředu tahá a brzdit ho rukou, je potřeba se ptát, co dělá záď. Pokud je záď za koněm, je téměř jisté, že se kůň tlačí do ruky. Musím tady nejprve pobídnout záď, aby se dostala pod koně. Přitom si ho přidržet, aby mi vpředu neutekl, ale hned zase pouštím a v tu chvíli ani on netahá."

„Otěž nezahodíte tak, aby se prověsila. Pouštíte jen tolik, kolik si kůň bere. Měla byste cítit, jak se natahuje dopředu a dolů. Když se přestává natahovat a kulatit a začne se zase rozbíhat, zase ho na moment přidržím, přitlačím holeň, on se vyklene a začne hledat ten kontakt, jde níž a já pouštím. A když se začne zase tahat, musím na chvíli přestat pouštět a takhle to jde dokola. Postupně by se měly začít prodlužovat ty dobré sekvence a zkracovat ty špatné, až dostanete koně, který kráčí od zádi na lehké ruce a pokud vy otěže prodloužíte, on jde za rukou, protože hledá přilnutí."

A pokud máte pocit, že to nefunguje, neděláte nic jiného? Jen pořád dokola, 'do zblbnutí' toto? Nezesilujete pomůcky, nestahujete toho koně třeba s hlavou na stranu, jak se občas dělá, apod.?
„Ne, určitě ne, to nemá žádný význam. Myslím si, že u koně, který prchá tak, jak to většinou je, z nervozity nebo přecitlivělosti, je nejvhodnější toto provádět ne na přímé čáře, ale na velkém kruhu. Motání na kruhu do kolečka uklidňuje. A většinou je nejdůležitější opravdu trpělivě čekat. Člověk má sice občas pocit, že jezdí jako úplný blbec :-), že se motá a nic nedělá, ale tomu koni to pomůže. On pořád vyváží, pořád zkouší, ale jezdec musí být trpělivý a jen mu stále opakovat 'takto ne, chci tohle'."

„Mladí koně mají i právo se leknout, zvednout hlavu, zahledět se... to by se nemělo trestat. 'No tak ses zahleděl a teď pojď zpátky, půjdeme zase pracovat.' Starší kůň by už měl vědět, i na závodech, že se pracuje, že takto má jít, v tomto rámci. Ale mladý kůň ještě není ustálený, často není ani dobře vybalancovaný, a když se někde něco děje, zvedne se, nebo se lekne. To je přirozené. V tomto okamžiku by byla největší chyba toho koně okamžitě přemontovat zase zpátky. On by se tam stejně pořád chtěl dívat a pokud byste ho držela, měl by z toho ještě větší nervy a k ničemu by to nevedlo, kůň by stejně nebyl pozorný a ztuhl by. Takže kůň se nechá podívat, zjistí, že se nic neděje a plynule se zase vrátí do práce."

„Jedna má svěřenka má koníčka, mladého valacha a ten je hodně chodivý. V klusu to nevypadalo až tak špatně, měl tedy lehce přehnaný kmih, tak trochu mazal a samozřejmě měl problémy s přilnutím, to s tím souvisí. Ale ve cvalu byl nezastavitelný, takový kulový blesk. Tak jsme přemýšleli, co s ním. Každý kůň je nová hádanka, nová výzva. I když znáte obecné postupy, neexistuje žádný návod, musíte přemýšlet a musíte zkoušet, co pomůže právě tomu konkrétnímu koni. Takže i u tohohle koníčka jsme přemýšleli, v čem je problém, proč tak prchá. Navíc on nacválával jen na jednu nohu."

„Tady to hodně souviselo s jezdkyní, hlavně s jejím sedem. Jezdkyně byla hodně na předku, měla nepevný sed a časem si na to oba zvykli tak, že koník si ji nadhodil a už jeli. První, co se muselo měnit, bylo sedlo. Ne že by přímo nepasovalo koni, ale jezdkyni házelo dopředu, do polohy, v níž nemohla nic dělat. Možná bylo určeno pro jinou postavu. Takže jsme vyměnili sedlo, vybrali jsme takové, která jí dobře fixovalo nohu a nepustilo ji tolik dopředu. Pak jsme je rozdělili. Holčinu jsme posadili na jiného koně a na tohoto přišel zkušenější jezdec, který ho učil, jak má správně chodit. Dělal hodně přechodů, do klusu, do kroku a zpátky. Vždy, když se koník chtěl rozběhnout, přišel přechod. Pomáhají i malé kruhy, samozřejmě jejich velikost je přiměřená možnostem a schopnostem koníka v danou chvíli. Malý kruh pomůže i před přechodem koně shromáždit. Vlastně celá drezura je založená na malých kruzích, všechny cviky.:-)"

Jak dlouho trvala redrezura tohohle koně a jak dopadla?
"Naučil se to, trvalo to asi půl roku. Ze začátku se opravdu musely dělat přechody, kdykoli se chtěl rozeběhnout, a hodně malých kruhů. Ty mu opravdu výrazně pomohly, díky nim se naučil shromážděně cválat. Protože na malém kruhu nemůže kůň prchat. Samozřejmě je potřeba dbát na to, aby jezdec správně seděl a nikam nepřepadával. Protože pokud by přepadával, ten kůň by nedokázal ho ještě vyrovnávat. Je třeba i hlídat vnější otěž, aby kůň nevyjížděl po pleci, protože pak kruh ztrácí svůj význam, kůň musí jít ve stopě. Stejně tak když tam není vnější holeň. Protože pak se kůň neohýbá, nenese se na zádi a neodráží se správně od vnitřní zadní nohy. A pro člověka, který nemá zažité, jak je to správně a prchá pod ním kůň, je velmi těžké to všechno stihnout i poznat, kdy je to správně a kdy už ne."

„Možností, jak pracovat s prchajícími koňmi, je samozřejmě víc. Záleží, proč prchají. Některé je třeba uklidňovat. To jsou hlavně mladí a nervózní koně. Někdy kůň prchá proto, že neví, co má od práce čekat. Třeba si i myslí, že má utíkat dopředu. Ty je potřeba uklidnit a trpělivě jim říct, co se po nich chce."

„Pak jsou ale i koně, které je třeba zabavit. Ti nejsou nervózní, ale jsou plni elánu a nevědí co s ním, tak prostě 'mažou' dopředu. Pro ty je potřeba vymýšlet cviky, hrát si s nimi. Měnit kruhy nebo jen vlnovku přes půl jízdárny. Výborný cvik je jet ze středu a udělat kroužek vlevo, pak na střední čáře zase kruh vpravo a tak pořád dál. Nebo dovnitř plec, oblouček, oblouček na druhou stranu a zase dovnitř plec... Často měnit směr, to je hodně důležité. A přechody, to je základ. Když ho zaměstnáte a on začne přemýšlet, co se po něm chce, už přestává utíkat. Je to hlavně psychická práce a on začne myslet na to, že má cvičit."

Pojďme od koně k jezdci. Když má člověk utíkacího koně, má tendenci na něm jen sedět a 'nejezdit'. Vlastně jen pořád vpředu brzdit. Máte nějaké tipy, jak takovému jezdci pomoci?
„Jezdit je potřeba. I když dáváte zádrže, musíte jezdit. Když máte udělat dobře zádrž, musíte se dobře usadit. Když jedete v lehkém klusu, je lepší přejít do pracovního, ale jde to samozřejmě i v lehkém. Když provádíte poloviční zádrž, musíte začít holení, aby se kůň podkročil zádí. I když prchá, potřebujete, aby šel od zádi. Pak přimáčknete koleno. Potom tělo a ruka vydrží. Špatně se to vysvětluje, když zrovna nejezdíte, ale musíte cítit, že kůň brzdí, ale vy máte ruku jen nastavenou. Jedete pomalu, ale sedem a botou si koně posíláte dopředu a chcete, aby vám kůň jakoby do té ruky zatlačil. Protože když jen utíká (myslím tím po předku) zpravidla tam záď není. Takže ji pobídnete a tím na chvíli zesílí přilnutí. Důležité je, že v okamžiku, kdy kůň potlačí do otěže, ruka musí v tom momentu nabídnout, i když by to bylo jen několik milimetrů. Na chviličku se z koně stane takový 'luk'."

Ale to přilnutí většinou bývá silné dost u koně, který utíká.
„To ano. Představte si, že roztlačujete auto. Když chcete zatlačit dopředu, necháte nohy za sebou, zapřete se a rukama zatlačíte. Stejně tak ten kůň, který utíká, má nohy za sebou a tlačí do ruky. Pokud se vám při tlačení auta nějakým způsobem dostanou nohy pod sebe a ne za sebe, nemůžete se tolik odrazit dopředu a najednou v těch rukách přestanete mít sílu. Stejně tak když se kůň zkrátí vzadu, máte najednou pocit, jakoby se mu zkrátil i krk a on přestane tlačit do ruky. Takže když vy zatlačíte, on na chvilku taky zatlačí, ale když vy hned pustíte, on se taky pustí, záď zůstane pod ním a on nikam neprchá. Alespoň v tu chvíli."

„Takže je to vlastně jednoduché. Když chci, aby kůň přestal prchat, povoluji otěž. Pouštím, aby zpomalil. Když se takto koně učí od začátku, dojdete pak k zajímavě paradoxnímu výsledku. Když chcete, aby kůň zpomalil, třeba po přidání v klusu nebo ve cvalu, namísto, abyste shromažďovala a brala rukou, tak jen zasednete, ruka se uvolní a kůň se zpomalí. Tohle je moc fajn."

Nojo, ale jak to toho jezdce naučíte?
„Musí stát na zemi někdo, kdo mu říká - 'teď přidej botu, teď přidrž a teď začni pomalu povolovat'. A hlavně hlídat, aby povoloval. Protože pro jezdce je nějak přirozené, že když kůň utíká, on se chytne a nepustí. Ale když to někdo na zemi hlídá a jezdec skutečně poslouchá a dělá, co má, ti koně to opravdu berou. A ze země je to dobře vidět, podíváte se, co dělá záď, jestli jde nebo nejde. I vidíte, kolik má v ruce. Takže poznáte, co potřebujete a můžete korigovat jezdce na centimetry přesně. Protože samozřejmě - moc pustit otěž je špatně, moc boty špatně, málo boty špatně... Takže hlídáte zpočátku každý krok, až to ten jezdec naučí cítit sám."

„Také je potřeba hlídat sed. Aby jezdec nepřenášel váhu na předek. Zároveň ale nesmí koni sedět neustále v zádech, zejména ne mladému. Když chci dát zádrž, přenesu víc váhu na záď, ale pak je potřeba se zase vrátit. A pokud jezdec má sklony přenášet váhu dopředu, také je potřeba ho pořád vracet. Nebo sed a la harley. Když kůň utíká, jezdci často začnou ujíždět holeně dopředu a když je najednou holeň až někde před podbřišníkem, tak na toho koně už těžko může působit. Ta holeň tam být musí, vy ho tou holení musíte chytit, ne pobízet, ale jako byste se ho chtěla chytit, aby vám neutekl zpod zadku. Ale co je důležité, působení holeně a ruky musí být v rovnováze, ani jedno nesmí převažovat. Když bude moc boty, málo ruky, kůň se vám bude natahovat dopředu, když naopak bude moc ruky, buď se vám kůň schová za otěž, nebo se vpředu zvedne, ale záď zůstane vzadu."

„Jsou i další problémy jezdce, které koni vadí a způsobují, že chce utíkat dopředu. Když má jezdec neklidnou holeň a botou koně neustále nakopává, je to také na pováženou. Vždycky je potřeba pracovat s oběma, učit jezdce a učit koně, napřed každého zvlášť a potom oba společně."

„Jednou z největších chyb je, když jezdec drží otěže příliš dlouho. Ty otěže se musejí i dávat, jinak se s koněm začnete jen tahat. Je to často důsledek ambicióznosti - chce to udělat tak dobře a precizně, že ho tam prostě chce přidržet až k dokonalosti. A když kůň vyjde vstříc, namísto aby povolil, chce ještě víc. Ale s koněm musíme vytvářet kompromis: já chci tohle, ale když mi to dáš aspoň trochu, ocením to. Protože koně jsou zvířata, kterým se nedá nic vnutit, musíte ho spíš 'nenápadně přesvědčovat'. Ideálně ho přesvědčit, že dělá to, co sám chce. Jakmile ucítí velký nátlak, přirozeně se tomu začne bránit. Protože on na sebe nechce nechat tlačit, nechce se nechat buzerovat. Kůň chce být tam, kde je mu příjemně. Takže naznačím a nechám být, když on ustoupí, pochválím. A jemu to dojde, že tak je to snazší."

„Víte co je nejdůležitější? Nebrat ježdění až tak moc vážně, nehrotit to. Když to člověk bere moc vážně, začne se stresovat a potom se u toho víc zlobí, než aby se radoval. Takže je lepší netlačit na pilu, je to jako s malými dětmi, počkat si a jen zkoušet znovu a znovu."