Turistika na koni s kreditkou v kapse aneb jde to i bez spaní pod širákem

18. 07. 2017 06:00

Obrázky: 7

Autor: Jana Bruthans Foto: Jan Bruthans, Jana Bruthans, Ivana Jacková Rubrika: Jezdecká turistika Počet přečtení: 8270 Počet komentářů: 2 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Cílem lehce provokativního titulku není vymezit se proti čundrákům táhnoucím krajem a spícím i se svým věrným koněm na mezi, ani se nesnažíme naznačit, že nám přebývají finanční prostředky. Naším cílem je představit způsob, jak provozujeme koňskou turistiku my – a třeba k ní přitáhnout i ty z jezdců, pro které byl dosud čundr krajem z různých důvodů nepředstavitelný.

K napsání tohoto textu nás vedl článek Romany Babákové „V sedle: Toulky s koněm. Praktický průvodce“, kdy jsme si uvědomili, že samotná skutečnost, že máme koně a nebo máme rádi koně, nevypovídá nic o tom, jakým způsobem se svým parťákem trávíme čas. Jakožto „koňáci“ jsme sice velká, ale velmi nesourodá skupina, kde když dva dělají totéž, není to totéž …

 Cílem lehce provokativního titulku není vymezit se proti čundrákům táhnoucím krajem a spícím i se svým věrným koněm na mezi, ani se nesnažíme naznačit, že nám přebývají finanční prostředky. Naším cílem je představit způsob, jak provozujeme koňskou turistiku my – a třeba k ní přitáhnout i ty z jezdců, pro které byl dosud čundr krajem z různých důvodů nepředstavitelný. Turistiku na koni provozujeme nebo se o ni alespoň snažíme asi dvanáct let. Na počátku byly klasické vyjížďky z místa ustájení, přičemž délku výletu určovala nejdříve statečnost jezdce (za silnici raději nepojedu, jestli mě shodí a poběžíme domů každý sám, mohlo by se mu něco stát) a později náš pocit získaný na základě zvyklostí v našem prvním ustájení, kolik je schopen kůň za den absolvovat bez újmy na zdraví kilometrů (ujeli jsme tehdy jednorázově tak deset kilometrů a měli pocit, že více kůň absolvovat nedokáže). Pak jsme na cestě k vlastnímu ustájení dvakrát změnili stáj, a vždy rychle poznali bezprostřední okolí na dalších místech a to bylo vše. Bylo nutné se posunout dále, aby nás to ježdění nepřestalo bavit.

Asi před osmi lety jsme tak začali plánovat několikadenní „expedice“ – a vzhledem k naší pohodlnosti (neochota spát na divoko a vozit s sebou plnou bagáž), obavám (hlavně z toho spaní na divoko) a neexistence materiálních předpokladů (neměli jsme přepravník) jsme vždy zamluvili řetěz ustájení ve vzdálenosti vždy 20-30 km od sebe a vyráželi z domova, kam jsme se po skončení výletu zase museli vrátit. S sebou jsme vezli jen jedno náhradní oblečení a pár dalších základních věcí, případně jsme na některé z míst v předstihu přistavili jedno z našich aut a s ním jsme se pak stahovali domů. Každé 2-3 dny jsme plánovali totiž i volno pro koně. Výše popsané řešení je poměrně pohodlné, ale náročné nejen na logistiku, ale především na plán a na jeho dodržování – bylo nutné dojet vždy do další stanice. Když jsme se zpozdili anebo z nějakého důvodu nevyrazili, porušili jsme tak to, na čem jsme se v následující stáji dohodli a automaticky se nám posunulo i několik dalších noclehů. O zážitky tehdy nebyla nouze (jízda ve vydatném celodenním dešti, přechod řeky přes pro koně naprosto nevhodnou lávku, zoufalé pohledy do cílového údolí přes schody vysekané do skály kombinované se skalními sešupy na turistické značce atd...). Stejně tak jsme byli občas nuceni brát i ne úplně vyhovující ubytování (většinou šlo o nás, koně se měli vždy docela dobře) – ale ono když jdete spát mokří, bez večeře a bez snídaně, tak se ta radost z turistiky také docela vytrácí.

 A asi před pěti lety přišla ta nejlepší investice do našeho koňoturistického života – starší přepravník a (rovněž starší) SUVčko. Co na tom, že to (auto) byl kompromis a do šumavských kopců jsme jezdili na jedničku. Byla to naše první souprava a nám se otevřely zcela nové možnosti. Tenkrát jsme snad ani netušili, jaké… V současné době jezdíme jak na jednodenní výlety, tak na vícedenní pobyty. Tak, jak někdo naloží kola a jede se projet tam, kde jsou lepší terény, nakládáme my svoje koně. Jsme-li alespoň základně připraveni, jsme schopni vyrazit do 45 minut od chvíle, kdy vylezeme z postele.

No a teď, jak to tedy vlastně děláme

V rámci jednodenních výletů je nutné si vytipovat (kromě pěkných terénů) také nějaké vhodné místo na složení koní a odstavení soupravy. Nejsme sice příliš vybíraví, ale snažíme se najít nějaké klidnější místo (ne na odpočívadle u dálnice), ale zase ne nic příliš zastrčeného (rádi bychom soupravu po návratu ještě našli). Na oblíbená místa se vracíme, i když občas nás ke změně donutí i vnější okolnosti (například když na oblíbené loučce u silnice začnou budovat základy rodinného domu). Během roku absolvujeme cca 40 takovýchto výjezdů. V rámci vícedenních pobytů pak máme již několik osvědčených stájí s penzionem a svoji „síť“ každý rok rozšiřujeme o další. Na místě samém pak podnikáme obvykle „hvězdicové výlety“, tedy vždy se ten samý den vracíme do místa ustájení. Limitem bývá spíše volný pokoj, který je na některých místech potřeba rezervovat trochu dopředu, s ustájením koní nebývá problém. Nejsme ale příliš nároční, vystačíme si buď s boxy, nebo s výběhem, je-li možné oboje, je to výhodou, ale netrváme na tom, řídíme se zejména místními zvyklostmi a možnostmi.

Oblíbená místa se snažíme navštívit alespoň jednou ročně, abychom neztratili kontakt a stali se „klienty“. Pokud nás naopak nezaujme obsluha či okolní terény, vybereme si příště jinak. Dovolené si plánujeme kratší, navazující na víkendy – a za rok zvládneme tak deset dvou až pětidenních akcí. „Vrcholem“ loňské sezóny byla například šestidenní akce s nájezdem 222 km. Na ní jsme ovšem využili každý dva koně a střídali je obden. Výhody našeho řešení jsou jak velká flexibilita – místní, časová, podle nálady a zdraví jezdců i koní, podle počasí, tak hlavně možnost cestovat na lehko. Při hezkém počasí si vezeme na sedle či v malých brašničkách lehkou větrovku, k tomu vodítko a ohlávku a to je vlastně vše. Při hrozícím dešti přidáváme nepromokavé kalhoty a občas i druhou, velmi lehkou sadu oblečení, abychom se mohli v případě nouze převléci do suchého. A v opravdovém nečase již nevyjíždíme. Umožňují-li to terénní podmínky, velmi rádi si i zacváláme a nemusíme již řešit, že se nám někam posunuje bagáž, vlaje za námi pláštěnka či že jsme něco poztráceli.

Co se týče koní, již před nějakou dobou jsme zjistili, že o jejich únavě (pomineme-li vysoké teploty a hmyz, což je kapitola sama pro sebe) rozhoduje nejen rychlost, ale i doba strávená na koni. Máme-li v plánu například 30 km, vracíme se s čerstvějšími a ochotnějšími koňmi tehdy, když klušeme i cváláme a vyjížďka rychle ubíhá, než kdybychom šli celou dobu krokem, a tak neúměrně prodloužili dobu vyjížďky. Terény a plánované vzdálenosti si nevybíráme již podle nutnosti dojet, ale podle aktuální situace. Víme, že dojet nemusíme. Hvězdicové výlety mají i to kouzlo, že se můžeme vrátit stejnou cestou a ta zpáteční je vždycky o hodně rychlejší. A stejně tak, pokud jeden den přeceníme své síly (ať už terén, vzdálenost, atd.), můžeme koním v následujících dnech ulevit. Vždy spoléháme na to, že se do stáje nějak vrátíme. V krajní nouzi je možné „zaparkovat“ koně někde pod střechou a zpět pro přepravník se obvykle vždy dá nějak dostat. V málokterém ustájení či ubytování by odmítli pomoc ve chvíli, kdy ji opravdu potřebujete.

Naše koně již léta nekoveme, a byť nejsme militantními zastánci bosonožství (v případě potřeby bychom jistě okovali), asi u toho zůstaneme. Je sice nutné se přizpůsobit potřebám koně a jeho bosých kopyt a provádět velmi pravidelné úpravy, ale nemusíme řešit věci jako vypadlý hřebík či ušlápnutá podkova. Na měkkém jedeme klidně v tempu, po silnicích a štěrku naopak často i vodíme, což jistě prospívá nejen pohybovému aparátu koně, ale i jezdce, který je po delším pobytu v sedle několikátý den již také docela ztuhlý.

Co vše je tedy pro takovéto trávení času výše uvedeným způsobem potřeba?

Tak předně samozřejmě relativně zkušený „turistický“ kůň. Nicméně zatím každý z koní, kterého jsme měli, do této role dorostl poměrně snadno a rychle. A právě delší výlety v cizím prostředí nám zatím vždy změnily koně k lepšímu. To, co do odjezdu kůň doma řešil, ho již po návratu věru neděsilo.

Zajímavostí pro mnoho lidí je, že jezdíme v anglických sedlech. To, že někdy tento svůj zvyk změníme, je možné, ale jsme odchováni „anglií“, a tak jsme u toho zůstali. Na tracky, které absolvujeme, je třeba mít dobře padnoucí sedlo, a to jak jezdci, tak především koni. I sedlo, které se na krátkých výletech jevilo jako perfektní, na dlouhých trasách často selhalo. Padnoucí sedlo se v tomto případě nedá ošidit žádnou podložkou. Naopak se nám osvědčily nejlépe jednoduché bavlněné podsedlové dečky, které často měníme.

 Další nutnou podmínkou je také zvládnuté nastupování do přepravníku – pravidelně nakládáme sami v terénu, bez jakékoliv pomocné ruky. Tudíž musíme být schopni naložit kdekoliv a kdykoliv a to bez jakékoliv dopomoci někoho dalšího. Odbourali jsme dávno metody typu „dvě lonže za zadkem“ či dokonce „Parelliho lopata“. Pro občasné jednorázové naložení je možná takovýto postup možný, ale pokud kůň cestuje často, brzo obvykle přijde na to, jak se takovému postupu ubránit. Věnujeme se naopak dostatečné přípravě ještě před prvním výjezdem, což může u některého z koní obnášet i dvacet-třicet nástupů v tréninku. Pak to ale bývá v praxi bez problémů. Zaučenou dvojici koní většinou naložíme tak do 30 sekund (včetně zdvihnutí rampy). Celkově nakonec u našich koní platí v terénu vzorec „hurá, to je můj autobus domů“, takže už jsme zažili i velmi smutnou reakci koně na mizející přepravník, když jel Honza jen otočit soupravu.

Dále se podobná kratochvíle pochopitelně nedá provozovat bez soupravy auto+přepravník (dodávka na dva koně by jistě byla ještě flexibilnější, ale při ceně zůstává pro nás i nyní nedostižným snem). Vozidla v soupravě jistě nemusí být zánovní, ale měla by být spolehlivá a rozumně dimenzovaná. Pohon 4x4 je výhodou, jinak se může výjezd z namoklé louky pořádně zkomplikovat. Vlek stačí v podstatě jakýkoliv, my jsme si vybrali celolaminátový přívěs dovezený z Holandska. Bonusem je dovolená rychlost 100 km/h (v praxi ovšem jezdíme pomaleji, ale není nutné na dobrých silnicích tak úpěnlivě kontrolovat tachometr). V současnosti máme pro přepravu čtveřice koní k dispozici i velký vlek na čtyři koně – celková hmotnost 3 500 kg už ovšem klade vyšší nároky na tažné vozidlo a bezpečná rychlost je také výrazně nižší.

A konečně potřebujete ještě trochu peněz, neboť ubytování je vždy dražší variantou než spaní pod širákem. Nicméně v porovnání s dovolenou u moře a plnou penzí je takováto dovolená spíše levnější variantou (zanedbáme-li tedy vstupní náklady).

Postupným vývojem prošla také naše příprava a navigace. Zpočátku jsme vybírali hlavně z papírových turistických map a chodili po předchozí přípravě především po turistických stezkách. Velmi brzo jsme vzdali variantu koňských stezek – zatím jsme na skutečně fungující koňskou stezku (minimálně ve středních Čechách a okolí) totiž nenarazili. Naopak se většinou majitelé údajných „koňostanic“ divili, jak jsme na ně přišli a že jsou v nějakém seznamu. Také vhodnost povrchu a značení koňských stezek v terénu dost pokulhává – pokud už značené jsou, tak vedou často pro koňská kopyta po dosti nezpůsobilých terénech. Následně jsme pak přešli na elektronické mapy na seznamu. Oproti papírovým od Klubu českých turistů sice neobsahují vyznačené koňské stezky (které, jak už jsme uvedli, dle našeho názoru stejně příliš nefungují), zato jsou aktuální a zadarmo. Dostatek informací se dá zjistit kombinováním turistické mapy a fotomapy. Teoreticky by bylo možné využít například i veřejný registr půdy lpis (například pro odlišení pole/louka) či informace z katastru (pro určení, zdali jdeme skutečně po poli nebo naopak po rozorané cestě v majetku obce), ale v praxi je to spíše zbytečné.

V poslední době už jezdíme spíše naslepo – tedy stanovíme si směr a předpokládanou délku vyjížďky a následně se přizpůsobujeme terénu (takže občas dojedeme někam jinam, ale užijeme si to více, než pokud bychom se rigidně drželi plánu). Daleko méně se již také držíme turistických značek, docela často je totiž turistická značka vedena lesem po tvrdém povrchu, zatímco ve vzdálenosti pár desítek metrů vede lesem paralelní cesta s měkkým povrchem. Nejen pro plánování „za pochodu“, ale také pro samotnou orientaci využíváme takřka výlučně aplikaci mapy.cz v telefonu. Vyplatí se si stáhnout off-line obsah, aby nebylo nutné čekat na kvalitní mobilní signál. Takovýto mapový podklad spolu s gps signálem nám v podstatě zcela eliminoval jakékoliv bloudění a i průchod lesem o rozměrech 4 x 10 km se mění z nejistého adrenalinového zážitku na zážitek příjemný. Aplikace mapy.cz umí v poslední verzi i záznam ujeté trasy (i se zákresem do map). Dříve jsme k záznamu používali aplikaci Endomondo. Jakákoliv stále puštěná aplikace předpokládá telefon se slušnou výdrží baterie, což však splní i neznačkový a levný, ale s baterií přes 4 000 mAh. Anebo s sebou alespoň doplňkový externí zdroj napájení.

No a to nejdůležitější, jsme na to dva.

Takže abychom to shrnuli, co k tomu stačí nám:

  • 15 let starý přepravník a 16 let staré auto
  • dvě „sady“ koní s krátkým rodokmenem, ale obrovským srdcem
 A co k tomu ještě potřebuje Jana:
  • muže s výborným orientačním smyslem, který se nechal už před cca 20 lety přesvědčit, že jezdit na něčem, co má „místo motoru čtyři nohy“ a „nemá brzdu“ má smysl,
  • muže, který řídí soupravu kdykoliv a kdekoliv a psychicky ho nepoloží, vypadne-li někde šroubek z přepravníku.
A co k tomu ještě potřebuje Honza:
  • ženu, která pečuje o welfare koní i lidí, a to i tak, že ho v létě donutí vylézt ráno z postele už ve čtyři, abychom nejeli celou cestu v úplném parnu,
  • ženu, která si místo nových hadříků a šperků přeje novou stodolu a nové tažné auto.

Pokud vás takovýto způsob trávení volného času zaujal, máte jisté vstupní předpoklady (kůň a přepravník a nebo alespoň ten kůň) a jste v dojezdové vzdálenosti ze středních Čech, možná byste se chtěli někdy přidat – v takovém případě není nic jednoduššího, než nám napsat a třeba se nám podaří dojednat společnou vyjížďku či několikadenní pobyt. Jan a Jana Bruthans jan@bruthans.cz

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Darling d`Agua

    Díky!

    12:37 - 18. 07. 2017

    Super článek, takhle nějak si to představuju i já :-) Zatím nám chybí ta vozová souprava..

  • 2. LucieS

    Super :-)

    12:41 - 20. 07. 2017

    Tak mě tenhle článek donutil se po sto letech přihlásit :-). Tohle je moje vysněná dovolená, vždycky po toulkách po vlastech českých si říkám, jaké by to bylo, jet těmi místi na koni.
    Jsem ráda, že to někdo provozuje a funguje mu to.
    Teď s dětmi si přeju mít s sebou na výlety aspoň poníka, který by nesl věci a unavené děti :-).
    Jinak před lety jsme byli s partou dva roky po sobě na chatě, kde jsme měli 14 dní s sebou i dva koně, postavili jsme jim boxy u známého v blízké stodole, ráno měl službu vždy jeden, co šel nakrmit a přinesl čerstvé rohlíky a udělal všem snídani, fakt paráda. Moc rádi na to všichni vzpomínáme.
    To mi připomnělo, jak je důležité, aby koně měli fakt fyzičku, kůň zvyklý na ježdění jen o víkendu to nedá.

    Pak jsem to provozovala tak, že jsem aspoň šla na vyjížďku někde v rámci dovolené, nová krajina, ale byla to dost sázka do loterie co se týče stáje, někde byli schopní dát člověku poslední herku ve stáji a během hodiny na pět minut naklusat, toť vše. Ale taky dobrý.

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 5 čtenářů. Celkový počet bodů: 25.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: