Trpí koně syndromem vyhoření a depresemi?

23. 7. 2013 Michaela Burdová Autor fotek: Photos.com

Kyselý, vzpurný, líný, nepozorný, zlý, zkažený, nenapravitelný, nebezpečný, otupělý... i takové přívlastky si koně od svých jezdců někdy vyslouží. Co se za takovou změnou chování skrývá? Mohou koně trpět syndromem vyhoření či depresemi?

Mají koně deprese?

Ano, tvrdí vědci. Výzkumem deprese u koní se zabývali francouzští odborníci z univerzity v Renn. Studie je přístupná on-line: http://www.plosone.org/article/info:doi/10.1371/journal.pone.0039280
Účelem výzkumu bylo získání dalších poznatků o etiologii lidské deprese. Deprese u lidí totiž vzniká za podobných podmínek jako u koní - domestikovaný kůň stejně jako člověk žije v různé míře omezení jeho osobní svobody. A co víc, také má své „zaměstnání", své nadřízené (jezdec), režim, více či méně omezený prostor. V „práci" zažívá různé situace, které ho mohou emočně, fyzicky i psychicky vyčerpávat.

Co je to deprese?

deprese...Deprese je závažný stav, kdy jedinec ztrácí chuť k čemukoli (i k tomu, co jej dřív těšilo) a projevuje se pokleslou náladou, apatií a neschopností cokoli dělat. Je to stav, kdy psychika velmi ostře signalizuje, že je třeba něco radikálně změnit. Můžeme rozlišit depresivní symptomy, depresivní stavy a depresi jako nemoc bez zjevné příčiny.

  • Depresivní symptomy (projevy) - mohou být průvodním znakem buďto deprese nebo nějaké jiné choroby (např. chronická bolest především hřbetu u koní, která je dlouhodobě neřešená, kůň je spíše považován za líného, vzpurného atd.). Kůň se projevuje podobně, jako by trpěl depresí, ale pokud se odstraní vyvolávající příčina, rychle se vzpamatuje. Zpravidla se vyskytují jen některé ze symptomů samostatně (například neochota k pohybu v případě bolavého hřbetu).
  • Depresivní stavy - při nich se nejedná o jednotlivé izolované symptomy, ale kůň jeví více znaků deprese. Zpravidla jsou tyto stavy vyvolány nepříznivými životními skutečnostmi (nevhodný výcvik, týrání, nevhodné podmínky chovu, podvýživa, šikana, ...) a při jejich úpravě depresivní stavy pominou.
  • Deprese - jako samostatná choroba nebo nemoc. U lidí se i zde mohou spolupodílet vnější okolnosti, ale příčiny bývají vnitřní. U koní zatím nebyla endogenní deprese prokázána.
  • Mezi další příznaky vedle apatie a ztráty energie patří i snížení sebevědomí, snížená schopnost učení, úzkostlivost, zaujímání typické pozice.

    V posledních letech se mnohem víc odborníků zabývá i depresemi u zvířat, a to nikoliv už jen v rámci laboratorních pokusů, ale řeší se deprese u psů a dalších pet zvířat žijících v úzkém kontaktu s lidmi, tedy i u koní.

    Poznám u koně depresi?

    Vědci ve výše uvedené studii sledovali chování 59 školních koní v jejich domácím prostředí.
    Zaměřili se na projevy zjevného nezájmu o kontakt s okolím, tzv. stažení, charakterizované určitou pozicí těla. Toto stažení zaujímají koně při depresi. Vědci pro něj navrhli výraz „behaviorální beznaděj".

    Stažení koně mají ve stejné výšce krk v celé délce a hřbet. Tato pozice se liší od normální odpočinkové, kdy kůň vnímá okolí, proto je krk výš a normálně klenutý, oči jsou přivřené, oči a uši nejsou strnulé. Koně v depresi nevykazují žádnou aktivitu očí a uší a jsou méně citliví na dotek. Na rušivé vlivy však reagují mnohem úzkostlivěji než ostatní koně. Vykazují nižší hladinu kortizolu.

    deprese

    Kůň vlevo ukazuje na „stažení" nebo depresivní postoj popsaný ve studii. Kůň uprostřed zaujímá pozici, ve které vnímá okolí, kůň vpravo odpočívá - má přivřené oči a povolenou zadní nohu. Hlava je lehce spuštěná takže kůň vypadá, že mírně klene týl.

    Výzkumný tým prováděl několik testů:

    • Pozorování koně v jejich boxech a zaznamenávání stavu, kdy zaujímali "stažený" postoj.
    • Studium reakce na hmatovou stimulaci (jemné doteky na těle koně k vyvolání záškubů jako při odhánění mouchy).
    • Vyhodnocení reakce koně na osobu, která se náhle objeví ve vratech boxu, od „velmi přátelský" přes „netečný" po „agresivní".
    • Zkoumání reakce koní na nové předměty (kovový koš zdobí dlouhé červené fluorescenční pásky) ve známém prostředí (jízdárna, kde jsou zvyklí pracovat)
    • Měření hladiny kortizolu u zvířat - hodnot po celodenní práci a po dni odpočinku.

    Tým pak porovnal shromážděná data s daty hodnocení čtyř nepracujících koní žijících v přirozených podmínkách (žijících ve stádě).

    24 kusů z 59 školních koní vykazovalo minimálně jednou až čtyřikrát tuto pozici - natažený krk ve stejné výšce se hřbetem, upřený pohled do prázdna. Mnohem vzrušivěji reagovali na nový podnět ve svém prostředí - i v tom vědci spatřují podobnost s projevy deprese u lidí - apatie, nezájem, nižší reaktivita, ale větší úzkost.

    Koně vykazující depresivní chování byli všichni plemene francouzský saddlebred, převážně se jednalo o klisny.

    Syndrom vyhoření - burn-out

    Nejde o nemoc, ale o psychický stav úplného vyčerpání, vyhasnutí. Na rozdíl od deprese, která zasahuje všechny oblasti života, ho jedinec zažívá výhradně ve svém pracovním procesu. U lidí je známo, že syndromem vyhoření jsou nejvíce ohroženi ti, kteří pracují v tzv. pomáhajících profesích - sociální pracovníci, zdravotníci, učitelé, záchranáři apod. Týká se jedinců, kteří svou práci dělají naplno, s velkou chutí a nasazením. Co jiného kůň dělá, než slouží, pomáhá, je v denním kontaktu se zaměstnavatelem, jsou na něj neustále kladeny požadavky. Když vezmeme v úvahu fáze rozvoje burn-out syndromu u lidí, máme tu opět paralelu s koňmi.

    Fáze nadšení

    Většina mladých koní jsou dobromyslná zvířata, která chtějí ochotně s člověkem spolupracovat, nabízejí svůj potenciál. Mají spoustu energie, zvědavosti a často jsou ochotní podrobovat se vyšší zátěži, než odpovídá jejich věku. (Tj. nabízejí více, než jsou schopni fyzicky a psychicky zvládnout.)
    (U lidí - pracující zpočátku překypuje elánem a energií. Je ochoten pro svoji novou práci mnoho obětovat. V práci nachází uspokojení a naplnění, a proto zapomíná na své koníčky a volnočasové aktivity.)

    Fáze stagnace

    Čím více kůň nabízí, tím více člověk zvyšuje požadavky, případně je koni sděluje tak, že je kůň nechápe, neví, jak vyhovět. Výcvik se ocitá na mrtvém bodě. Kůň musí více, než sám chce, může a nabízí.
    (Počáteční nadšení opadá a jedinec začíná zjišťovat, že ne vše je tak ideální, jak si původně myslel. V této fázi se také opět vrací potřeba vykonávat volnočasové aktivity.)

    Fáze frustrace

    Kůň nedostává správnou zpětnou vazbu na své reakce, snaha vyhovět nevede k odlehčení tlaku jezdce, signály jsou protichůdné, špatná koordinace pomůcek jezdce vede ke komunikační bariéře, emocionálně slabší a bázlivý jezdec koně může navíc znejisťovat. A/nebo je práce pro koně příliš náročná, vyčerpávající, bolestivá. Koně práce nebaví, nechápe účel, snaží se o únik nebo jen trpně přijímá většinu toho, co se s ním děje (jde cestou nejmenšího odporu). Může se to projevovat neochotou, zlozvyky, vyhazováním, prcháním.
    (U lidí nastává ve chvíli, kdy jedinec začne pochybovat nad smyslem své práce. Tyto pochybnosti jsou nejčastěji založeny na špatných zkušenostech s nespolupracujícím klientem nebo nadřízenými.)

    Fáze apatie

    Kůň rezignuje, pouze mechanicky odpovídá na požadavky jezdce v rámci daných limitů pohybu. Např. skáče, ale shazuje, slepě poslechne jezdce, ale sám nespolumyslí, neřeší situace.
    (Přichází po delší době frustrace a je přirozeným východiskem z pocitu frustrace. Pracující již vykonává pouze nejnutnější povinnosti a svoje zaměstnání považuje za pouhý přísun peněz pro obživu.)

    Fáze vyhoření

    Kůň odmítá jakoukoliv reakci - např. pokud se nasedlá, neudělá ani krok, nechá se trestat a pobízet hrubými pomůckami, aniž by se bránil, ale aniž by na ně zareagoval vzpourou nebo vynucenou poslušností.
    (Je posledním stadiem a u pracujícího jsou již viditelné příznaky syndromu vyhoření. Je to období emocionálního i tělesného vyčerpání.)

    Naučená bezmocnost

    Zvláštní fází fyzického, emočního a psychického vyčerpání je naučená bezmocnost, o které jste se již mohli dočíst v článcích Katky Lipinské - Naučená bezmocnost: Kůň pod tlakem a Když se koně přestanou bránit. Vzniká v důsledku opakovaného dostávání se do situací, kdy se kůň (nebo člověk) nemůže bránit a nemůže se jim ani vyhnout. Znamená to pro něj těžký emoční rozvrat, jehož následkem ztrácí motivaci, přestává se bránit a vzdává se. Pokud snaha o obranu nebo únik situaci VŽDY zhorší, kůň se postupně přestává bránit i v situacích podobných, v terminálním stadiu rezignuje na vše. Chování lidí s naučenou bezmocností je podobné chování depresivních osob, a proto se fenomén naučené bezmocnosti a deprese u zvířat často slučuje. Spíše to ale bude tak, že nemožnost se bránit vyvolá projevy deprese.

    Vyhoření a naučená bezmocnost mohou, ale nemusejí jít ruku v ruce. Naučená bezmocnost vzniká, pokud se zvíře aktivně a opakovaně pokouší o obranu/únik a neuspěje. K vyhoření ale může dojít i bez toho. Pokud koně otupujeme pomalu, bez násilí, požadujeme po něm velkou nebo dlouhodobou fyzickou námahu, ještě třeba ve spojení s nedostatkem krmení, můžeme také dojít až k vyhoření. To jsou případy koní, kteří dlouhé hodiny denně chodí na slunci a bez vody na turistických jízdárnách, na poutích - příliš unavení a příliš bez energie, aby se vůbec zkusili bránit, spějí k úplnému vyčerpání. Pokud takovéto zvíře ale necháte odpočinout a nakrmíte ho, ožije a zregeneruje se - a při opětovném zařazení do frustrující práce se začne bránit, nebo naopak, pokud stav nedošel až do konce, začne opět dobře fungovat. S naučenou bezmocností to tak jednoduché není, ta se "léčí" velice těžko a návrat zpět je nemožný.

    Koně ohrožení syndromem burn-out

    Výkonnostní zkoušky, aukční koně

    Pokud si chcete koupit koně po výkonnostních zkouškách nebo na některé z aukcí např. v Německu, je dobré si uvědomit, že mladí koně jsou na aukce nebo zkoušky připravování intenzivně několik týdnů. Vzhledem k potřebě koně co nejvíce v krátké době naučit bývá výcvik jednotvárný a velmi intenzivní. Podle Jessicy Süss z Warendorfu jsou koně stresováni i změnou prostředí. Jsou samozřejmě koně, kteří projdou tímto náročným obdobím bez následků, u některých ale tlak času pracuje proti nim, a pokud jezdec neustále jen napravuje slabé stránky dokola a dokola, pak ztrácejí chuť a pohyb. Jiní koně naopak předvádějí vynuceně prodloužené chody pro efekt a tak berou výcvikovou škálu po třech schodech. Mnoho kupců z tohoto důvodu automaticky po koupi aukční koně vyhodí na nějaký čas na pastvinu, kde se zregenerují. Dr. Schulten-Baumer, bývalý trenér Isabell Werth, hovořil o týdnu až dvou přestávky a pobytu koně na pastvině, než se s ním začne pracovat.

    Jezdecká škola, turistické jízdárny

    Střídání mnoha jezdců, často nezkušených, ubíjející hodiny a hodiny na jízdárně pod klienty, sezónní přetěžování i co do objemu práce - především malá střediska, kde je vítán každý zákazník a jeho peníze. U větších jezdeckých škol, kde je dostatek různých koní a dbá se na jejich potřeby a individuální vlastnosti, stav vyhoření obvykle nehrozí. Vzpomínám na jeden případ, kdy mi nešťastný majitel menší jezdecké školy vyprávěl o ochotném školním koni, který zřejmě zcela vyhořel a v době, kdy se mnou o něm mluvil, tak byl kůň apatický, špatně žral, veterinární vyšetření neprokázalo žádné zdravotní důvody. Až zpětně zjistil, že vzhledem k ochotně a kvalitě koně docházelo k jeho nadužívání a valach chodil až několik hodin za sebou denně na malé jízdárně, kde se na něm učilli zákazníci jezdit. O dalším osudu tohoto koně nic nevím, ale protože jevil příznaky stažení a apatie i mimo svůj „pracovní proces", dá se dovozovat, že syndrom vyhoření vyústil až do deprese.

    Z vlastní zkušenosti s provozováním jezdecké školy vím, že bylo někdy těžké odmítnout klienta, protože už je kapacita naplněná. Na druhou stranu nárazové větší zatížení (spíš psychické) kůň zvládá dobře, pokud tuto situaci včas kompenzujeme -změnou práce, vysazením. Koně, kteří jezdí s turisty do terénu, jsou na tom obecně lépe než ti, kteří pracují dlouhodobě jen na jízdárně s více klienty denně, protože pobyt venku obvykle není monotónní, pokud terén skýtá zajímavé trasy a klienti nejsou těžká, neforemná a nekoordinovaná břemena trhající za otěže a bušící koni do hřbetu. Tady je na zodpovědnosti každého provozovatele, aby jezdce na vyjížďky dobře připravil.

    Poníci pro PopelkuPsychicky přetažení koně mohou kousat a být v kontaktu s lidmi nervózní - právě při kontaktu s klienty. Přirovnejme takové koně k dětem, které vezmou rodiče do restaurace, kde děti začnou zlobit a velmi dobře vědí, že v tomto prostředí se jim nedostane takového trestu jako doma. To je i případ poníků Popelky v americkém Disneylandu. Platí tam zákaz jakkoliv poníky trestat v přítomnosti zákazníků. Poníci toto dobře vědí a proto občas zlobí a snaží se kousnout.

    Hiporehabilitace

    Nepřekvapuje mě, kolik článků na téma vyhoření u koní se týká právě hiporehabilitace. I když jsou do léčebného ježdění zařazováni dobře vycvičení, charakterově, exteriérově i pohybově vhodní koně, jejich pracovní náplň je fyzicky a psychicky stresující, únavná, nudná, dokola se opakující a někdy vyloženě nepříjemná. V bezprostřední blízkosti koně se pohybují minimálně dvě osoby a kůň je „mikromenežován" skoro na každém kroku. Často se v hiporehabilitaci využívá práce dobrovolníků, kteří se u koně při práci střídají. Klient nemívá na hřbetě dobrou rovnováhu, pohybuje se křečovitě nebo nepředvídatelně, může někdy kopat, hlasitě se projevovat. Někteří koně si vedle hiporehabilitace ještě přivydělávají na své živobytí výukou začátečníků - právě kvůli jejich dobráckému charakteru. Pro hiporehabilitační koně je tedy syndrom burn-out rizikem povolání.

    Za cca 16 let praxe v hiporehabilitaci na pozici instruktora jezdectví, abych se držela současné terminologie, jsem koně se syndromem burn-out nezažila a neměla jsem důvod ho z terapie vyřadit. Přesto vím, že jsou dny, kdy by méně cvičebních jednotek bylo lépe a koně toho mají plné zuby. Nicméně se držíme léta jistých zásad. Koně vodí vždy „jeho" člověk, pokud se zařazuje nový vodič tohoto koně, trvá to nějakou dobu, než se sladí a koně má dobře přečteného a navzájem si věří. Co nejvíce se jezdí v terénu, jen v nevyhnutelných případech na jízdárně. Mezi cvičebními jednotkami se ustálily malé 5-10 minutové pauzy, kdy se kůň může popást (někdy to ale nevychází a tak jedno dítě sundaváme a druhé je na rampě). Využívá se motivace pamlsky (s výjimkou koní, kteří jsou nadměrně na nich závislí a nesoustředí se na práci). Kůň jako dobrý a loajální žoldák vždycky funguje dobře. Je vhodné, aby hiporehabilitační koně nesloužili současně na turistiku nebo výcvik, měli by mít své stálé jezdce a disciplínu, která je pro ně vhodná (skoky, vytrvalost). Nicméně tady neplatí žádné přesné návody, ale individuální přístup. Samozřejmostí je možnost pobytu koně na pastvě, ale zajistit mu takový management, aby si mohl svobodu a svobodnou volbu pohybu venku užívat (vhodná skladba stáda, nenechat mezi koňmi, kteří ho šikanují nebo otravují, mít dostatečnou ochranu před hmyzem a nepřízní počasí, pastvina a ne bahnitý plácek atd.). Podle požadavků fyzioterapeuta volit koně tak, aby jeho přirozený krok odpovídal postižení klienta. Neustálé kontrolování pohybu koně - pobízení nebo zpomalování - které musí kůň snášet i několik hodin, je také cestou k vyhoření. Vhodný a zkušený kůň obvykle zná svůj džob a někdy snad i lépe než jeho vodič. Není dobré mu do toho neustále vstupovat.

    Bázliví jezdci

    Mladý kůň má radost z pohybu, je běžné, že si poskočí nebo vyhodí. Pokud je to jen radostný projev jeho mládí a dostane se mu vzápětí tvrdého trestu, může to být demotivující. Další začarovaný kruh se uzavírá, když nejistý jezdec pobízí, ale zároveň z obavy z rychlejšího pohybu koně současně tahá otěžemi. Kůň se dostává do pozice zaměstnance, který si neví rady, jak svou práci nejlépe vykonávat ke spokojenosti nadřízených. Taková situace je stresující. Povede k odporu koně a rozvoji naučené bezmocnosti. Kůň nevidí východisko z nepříjemné situace.

    Jak poznám, že koni hrozí vyhoření?

  • Máme pocit, že kůň není při chuti a výcvik se dostává do mrtvého bodu, nelze pokročit dál.
  • Kůň nereaguje na pobídky - jezdec potřebuje stále silnější holeň, ostřejší ostruhy.
  • Když se k nám kůň už v boxe otočí zadkem a dává najevo nezájem o kontakt.
  • Pokud musíme koně přemlouvat, aby vůbec vešel do haly nebo na jízdárnu.
  • Kůň se během ježdění neustále snaží vymanit z přilnutí, klopí uši, skřípe zuby - v takovém případě je nejvyšší čas na veterinární vyšetření a změnu tréninkového plánu.
  • Jak koním pomoci?

    • U těžce apatických jedinců pomůže rekreační pobyt na pastvině s vhodným složením stáda a managementem.
    • Plánování výcviku s důrazem na motivující prvky (některé koně „probudí" procházky na volné otěži, jiní ožijí v malém dostihu se stájovými kolegy, při brodění vodou nebo plavení, vhodně je vybírat lekce, které dají koni prostor i pro jeho projev - tedy nemusí být stoprocentně pod kotrolou od špičky nosu po špičku ocasu).
    • Vyloučit, případně řešit zdravotní problémy.
    • Chválit - ale vhodně a ve správný čas, aby koně pochvalu pochopili. I špatné načasování pochvaly koně mate.
    • Práce ze země - pokud koně baví.
    • Nesoustředit se na slabé stránky koně, ale nechat ho předvést a pochválit za to, co umí a v čem si je jistý. Je vždy potřeba střídat náročné a pro koně obtížné věci s těmi, které zvířeti jdou a dají mu možnost být pochválen a uspět. Tedy pravidelně střídat náročný trénink s motivačním.

    Když vezmu do ruky jakoukoliv literaturu od Dobeše po nová jména autorů, které si ani nepamatuji, vždycky je tam věta o tom, že výcvik koně (ale i jezdce) má být pestrý, aby to koně bavilo. Když k tomu přičteme kvalitní péči s přihlédnutím k jeho individuálním potřebám a ohleduplně vedený výcvik, není těžké pochopit, jak se burn-out a depresí u koní vyvarovat.

    Zdroje:

    Podobné články

    Valach žárlí. Když se ke mně přiblíží jiný kůň, tak ho odežene. Tohle už jsem nejednou slyšela i zažila. Lidé běžně připisují koním komplexní emoce a…

    Radost, náklonnost, smutek, hněv, žárlivost – ponořte se s námi do oceánu koňských emocí. Co o nich víme, na to jsme se zeptali různých odborníků -…