Trojnásobný mistr Evropy 2017... Pavla Bícová

9. 02. 2018 09:00

Obrázky: 16

Autor: Gabriela Rotová Spoluautoři: Pavla Bícová Foto: Archiv Pavly Bícové Rubrika: Kdo je kdo Počet přečtení: 1944 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Pavla Bícová je sedmnáctiletá westernová jezdkyně, která je nejen talentovaná, ambiciózní a úspěšná, ale i skromná. A tak tomu nebývá vždy. Na to, jaká byla její „cesta ke slávě“, jsem se zeptala v dnešním rozhovoru.

Jako desetiletá začala jezdit v anglickém stylu, o rok později přešla k westernovému ježdění. Jezdeckou licenci získala v roce 2013 v Litomyšli a v tomtéž roce získala i první závodní zkušenosti s koněm Dakarem, se kterým nakonec dvakrát dosáhla na titul Mistra ČR WRC.

V roce 2016, s novým koněm Viggo, získala na Mistrovství ČR mládeže titul Mistra ČR a Vicemistra ČR. Brzy na to se zúčastnila prvních zahraničních závodů ‒ Mistrovství Evropy. Zde se velmi úspěšně prezentovala hned v několika kategoriích: European Champion Western Horsemanship Novice Youth, European Champion Hunt Seat Equitation Youth, Reserve European Champion Trail youth, Bronze European Champion Western Horsemanship Youth.

Jako jediná z České republiky obhájila v roce 2017 titul Reserve European Champion trail senior.

Pavlo, jaká byla Vaše cesta ke koním? Rovná nebo klikatá?

Odmalička jsem měla ráda zvířata, ale vždycky nejradši koně a chtěla jsem se naučit jezdit. Ježdění mi taťka povolil až v deseti letech, kdy mi bylo lékařem doporučeno kvůli problémům s kolenem, čímž se mi splnil můj sen.

Nejdříve jsem začala jezdit v anglickém stylu, ježdění mě zpočátku bavilo, ale když mi bylo řečeno, že se to nikdy nenaučím, nejsem k tomu a jezdila jsem maximálně dvakrát za měsíc, tak jsem si říkala, že už s tím raději skončím. Naštěstí jsem to nevzdala a po roce hledání jsem se dostala do jiné stáje a k westernovému ježdění. Začalo mě to hodně bavit, hlavně přístupem trenérky, která mě naučila všechny základy – jak už v ježdění, tak ohledně péče o koně a vztahu k nim. Ze začátku jsem měla koně v pronájmu, s nímž jsme jezdili hodně na vyjížďky a na jízdárně jsme zkoušeli jen základní věci. Ale kvůli jeho stáří a mým ambicím jsme začali shánět vlastního.

Ve dvanácti letech jsem tedy dostala svého prvního koně. Dakar je kříženec českého teplokrevníka a chladnokrevníka. Je to ryzák s velikou osobností. Naučil mě toho nejvíce, protože ne vždy to s ním bylo jednoduché. Je docela komplikované povahy, člověk s ním hlavně musí zacházet s citem a hodně ho motivovat. Když se naštve, nesmí to člověk řešit a naštvat se taky. Jinak se z ježdění stane tak trošku boj. Na to jsem ale přišla až po čase, proto začátky byly těžké, neměla jsem moc zkušeností. Ale nyní už si spolu rozumíme. Díky němu jsem poznala, že nezáleží na plemeni ani původu a stačí se jen snažit něco dokázat a pracovat na tom.

Kdo Vám v ježdění nejvíce pomohl? Určitě nejste „samouk“.

Nejdříve mě trénovala jeho bývalá majitelka, která mě hodně posunula a motivovala, dostala jsem se s ní i na závody, po roce jsme si udělali WRC licenci a začali závodit. Už první závody mě to tak chytlo, že jsem se chtěla dál a dál zlepšovat. V roce 2014 jsme se kvalifikovali a vyrazili na naše první Mistrovství WRC ČR mládeže a získali titul Vicemistr ČR ve Western Horsemanship a rok poté titul druhého vicemistra v té samé disciplíně.

S Dakarem mi hodně pomohla Blanka Slavíková, začali jsme jezdit na kurzy s Alžbětou Kroumanovou a začala jsem v tu dobu jezdit i na kurzy s Tomášem Zajacem, který je můj nynější trenér. Dakar si nyní užívá to, že už nezávodí. Jeho to nikdy moc nebavilo a spíš byl otrávený. Nyní chodíme hlavně na vyjížďky, ale stále pracujeme i na jízdárně.

A kdo ho tedy nahradil?

Jelikož jsem se chtěla v ježdění posouvat dál a zlepšovat se a také mít možnost účastnit se Mistrovství Evropy, což s koněm bez původu nelze, koupili jsme v prosinci 2015 půlroční hříbě plemene appaloosa.

Díky němu jsem se naučila pracovat s mladým koněm, protože s ním to nebylo vůbec lehké. Neznal lidi, ani ohlávku. Ale měl chuť se učit a dodnes má. Občas je ale pěkně tvrdohlavý a nic s ním nehne. Díky němu jsem si také uvědomila, že v životě je nejdůležitější zdraví. King bohužel má zdravotní problémy s nohama už od doby, co ho máme. Problémy začaly po třech měsících, co byl u nás. Má špatné obě zadní nohy a podstoupil i operaci, když překluboval na přední nohy. Dnes už jsou mu tři roky a může konečně normálně běhat, ale jezdit nebude nikdy. Moc nám nevyrostl, tak s námi jezdí na vyjížďky vedle koně a je spokojený.

Proto jsme začali shánět třetího koně. Nebylo to docela náročné, sháněli jsme rok. Protože už jsme si dávali pozor hlavně na rentgeny a zdraví koně obecně. Také jsme chtěli, aby koník měl talent a byl hodný.

V květnu 2016 jsme přivezli Vigga – celým jménem Gamblers InitToWinIt. Je to šestiletý valach plemene American Paint Horse, jeho zvláštností jsou obě modré oči, které jsou černě orámované, a hnědé uši, jinak je celý bílý a má pouze dva fleky na boku. Uchvátil nás už na první pohled. Nejvtipnější na tom bylo, že dva měsíce před tím, než jsme za ním jeli, koukala jsem na něj už v časopise, kde byl vyfocen, a říkám ‒ takhle bílého koně bych nechtěla čistit. A za dva měsíce už jsem ho čistila :-)

Byl dovezen jako hříbě z Dánska. Stále se někdy tak chová, je to trošku komediant a rád se předvádí před lidmi, a to i na závodech. Ví to o sobě, že se líbí. Ale hlavně má veliký talent a chuť se učit a nikdy mě na závodech nenechá ve štychu. Díky němu jsem se zlepšila v ježdění a posunula se kus dál a stále na sobě pracujeme. Někdy je to dřina, ale stojí to za to.

Tak tedy začala Vaše sportovní kariéra?

V podstatě ano. Již po třech měsících, co jsem Vigga měla, jsme vyrazili na naše první společné Mistrovství ČR mládeže. Získali jsme tituly Mistr ČR v Trailu, Mistr ČR v Hunter Under Saddle a titul Vicemistra ČR v Hunt Seat Equitation. Na mistrovství nám ohromně pomohla Alžběta Kroumanová. Neplánovala jsem ten rok žádné Mistrovství Evropy, myslela jsem si, že na to ještě nemáme, ale na kurzu s Tomášem Zajacem – mým nynějším trenérem, mě o možnosti naší účasti přesvědčil a hodně mne namotivoval. A tak jsme se rozhodli a za měsíc jsme tam opravdu vyrazili. Tom jel s námi a tady začala naše spolupráce na závodech, i jsme začali spolu více trénovat.

Jaké dojmy jste si z účasti na Mistrovství Evropy přivezla?

Byly to moje první zahraniční závody a rovnou Mistrovství Evropy. Jela jsem tam s tím, že od toho nic neočekávám. Byla jsem spíše nervózní z nového areálu a toho, jak to tam vůbec bude chodit. Naštěstí to všechno bylo v pořádku. Byli jsme tam týden a neskutečně jsem si to užila. Závody se konaly v Kreuthu, je to neskutečný areál, kde je několik jízdáren, velká hlavní jízdárna, dvě haly a jedna největší hlavní hala a tři kruhovky. Konají se tam závody všeho druhu a kolikrát i dvoje závody najednou. Boxy mají pro asi 800 koní a na Evropu jich dorazilo přibližně 400. Byla to druhá největší Paint Horse show světa.

Při mém prvním startu, když jsem vjela do arény poprvé, tak jsem ani nevěděla, co dělám, ale zvládli jsme to. Druhý start se hned proměnil ve vítězství. Mistrovství Evropy hodnotí vždy pět amerických rozhodčích, takže sebemenší chybička se trestá. Zvládli jsme to a stali se Mistry Evropy ve Western Horsemanship Novice Youth, Hunt Seat Equitation Youth, Vicemistry Evropy v Trailu Youth a Bronzovými medalisty ve Western Horsemanship Youth. Nejhezčí pocit je ten, když už víte, že jste vážně mistry Evropy a cváláte si pro medaili a šerpu, potom hrají hymnu, všichni stojí a pak tleskají. A v tu chvíli jsem si to ani neuvědomovala, že jsme to vyhráli, byla jsem v šoku.

A dál? :)

V roce 2017 jsme jeli do Německa hned čtyřikrát, pokaždé na týden. Jeli jsme poprvé na závody VWB, jezdí se zde i série Golden series, kdy třetí závod se jede v určitých disciplínách finále. Tyto série může jezdit kdokoli – jezdí ji hlavně dospělí a také trenéři. A jezdí se zde o peníze.

V prvním kole jsme v Horsemanshipu Golden Series Open skončili druzí a v druhém šestí. Dostali jsme se do finále, kde bohužel na mě zapůsobila nervozita a na Vigga také, takže se splašil a nacválal tam, kde neměl. V disciplíně Trail Golden Series Open v prvním kole jsem zkazila úlohu, což se občas stává, a pak to člověka štve, zvláště když jsem věděla, že bychom podle bodů dopadli velice dobře.

V trailu jsme největší úspěch měli ve finále, skončili jsme na 4. místě, byla jsem tam nejmladší účastník a s Viggem jsme porazili mnoho trenérů. Také jsme se v Kreuthu zúčastnili kategorií open, protože jsem chtěla vědět, jak na tom jsme mezi dospělými a trenéry a ne jen mezi mládeží.

Viggo si vedl velice dobře a naučilo nás to spoustu nových věcí. Někdy se také nedařilo, ale z toho se člověk musí poučit. Proto jsem ráda, že trenér mi vždy na rovinu řekne, co bylo špatně nebo že to bylo úplně hrozné. Ale tohle mi dává nejvíce, protože mě to nakopne a řeknu si, že se musíme víc snažit. Protože, kdybych se více snažila, mohlo to třeba dopadnout lépe, ale jak říká trenér ‒ na kdyby se nejezdí. Takže díky tomu se snažím vše odjet naplno, a i když se něco pokazí, snažím se to zachránit a nevzdám to hned, což se vyplácí. Člověk musí vždy myslet na to, že je to závod a hlavně show pro rozhodčí.

Následovalo Mistrovství ČR mládeže – zde jsme vybojovali 2x titul Mistra ČR – ve Western Pleasure a Hunt Seatu a 2x titul Vicemistra ČR v Hunter Under Saddle a Western Horsemanshipu.

Poté jsme jeli na Mistrovství Evropy Europaint, které překonalo minulý rok a byla to dokonce největší show světa plemene Paint Horse, překonala i World Show v USA. Tyhle závody jsem si užila nejvíce ze všech. Mají nezapomenutelnou atmosféru a užívala jsem si je. Získali jsme 3x zlatou medaili – v Horsemanship Youth, Horsemanship Novice Youth a Hunter Under Saddle Novice Youth, 2x stříbrnou – v Trailu Youth a Trailu Open (ve kterém jsem jela jediná mládežnice) a bronzovou medaili v Hunt Seat Equitation Novice Youth.

Viggo už byl ke konci unavenější, ale zvládnul vše na jedničku. On to o sobě ví, že je vítěz. Když si cváláme pro první místo, tak vím jistě, že on to ví. Vždy si jde tak hrdě a pak kontroluje, co vyhrál a očichává všechny poháry. Bylo to nejhezčí zakončení sezony.

A jak zvládáte atmosféru tak velkých závodů? Přece jen zkušenosti teprve sbíráte.

Zpočátku jsem bývala na závodech hodně nervózní, před závodem jsem nespala ani jsem nemohla nic sníst. Ale to proto, že mi velmi záleželo na výsledku, když už jsem jednou byla první, chtěla jsem být první znovu. Ale později, vlastně až s Viggem, jsem si uvědomila, že o to tady vlastně ani tak nejde. Ano, je fajn být první a vyhrát, ale proto snad nejezdíme. Takže momentálně se snažím si závody co nejvíce užívat a tolik to neřešit. Někdy jsem také nervózní, ale už mě to většinou přejde, když sednu na koně. A hlavně mi v tom pomáhá můj trenér, který mě stresuje pár hodin před tím a dělá si ze mě srandu a pak mi už ten stres dojde a jsem celkem v klidu. Máme na závodech super tým a všechno funguje, tak jak má. Pomáháme si, podporujeme se a hlavně si přejeme ty výsledky. Což není úplně obvyklé.

Jak Vaše spolupráce s Tomem Zajacem funguje? Jak často pod jeho vedením trénujete?

Tom působí na Moravě, proto je to složitější s tréninky, máme to 400 km daleko. Proto spolu trénujeme jednou za dva měsíce na víkendových kurzech u Plzně a také jezdíme k němu na Moravu. Jinak trénuji doma sama, většinou tak 4x týdně. Jsem závislá na počasí, protože nemáme krytou jízdárnu. Myslím, že nám to ale stačí. Protože mi přijde, že čím více člověk trénuje a hlavně driluje, tak je to horší. Viggo potřebuje také volno a miluje jezdit na vyjížďky.

Proto se snažím, aby to bylo co nejvíce pestré a nezačaly ho tréninky na jízdárně nudit. Po sezóně mu dáváme vždy dva měsíce volno, aby si odpočinul. Nyní přes zimu má hodně volna, protože na jízdárně se nedá jezdit a na halu se nedostanu více jak dvakrát do týdne bohužel a někdy ani to ne. Také nám stále pomáhá hodně Alžběta Kroumanová, bohužel kurzy už nebývají tak časté, ale vždy jsou skvělé.

A plány do budoucna?

Do budoucna mám hodně plánů. Stále se chci zlepšovat s Viggem a neusnout. Protože trendy se mění a jezdci zlepšují. Každý rok je v tomto sportu znát neuvěřitelný posun. V sezoně 2018 plánujeme opět tři VWB závody v Kreuthu, kvalifikační závody, následně i Mistrovství ČR a také opět Mistrovství Evropy. Chtěla bych jet i na nějakou Paint Show do zahraničí, ale to se ještě uvidí.

Plánuji také někdy v budoucnu vyjet do USA ke koním, je to už mým snem hodně dlouho. Zjistit, jak to tam chodí, kouknout se na World Show a něco se přiučit. Tak snad se mi to někdy splní. Plánů do budoucna mám ještě dost, chtěla bych na vysokou školu do Brna a chtěla bych mít Vigga ustájeného u Toma, abychom mohli spolu více trénovat. Uvidíme, jestli to všechno vyjde. Zatím je to ještě daleko.

Které disciplíny máte nejraději?

Western Horsemanship je moje nejoblíbenější disciplína. Je to úloha, která se jede u kuželů a je předem nakreslená od rozhodčího. Může obsahovat různé cviky – prodloužený klus, prodloužený cval, různé obrazce, sidepassy, kontracval, couvání, hodně obratů atd. Hodnotí se zde přesnost, neznatelné pobídky jezdce a jezdcův sed. Je to taková show pro rozhodčí, člověk musí jet sebejistě, rychle, ale hlavně přesně. A ještě u toho dobře vypadat.

Oblíbený je Western Pleasure – v něm jedou všichni jezdci najednou. Jezdí se ve všech chodech včetně prodloužení. Hodnotí se zde chody koně. Je to hodně subjektivní, protože každému rozhodčímu se líbí něco jiného. Kůň by měl jít pravidelně, nevypadnout z tempa. Měl by jít uvolněně a jezdcovy pobídky by měly být neznatelné, přechody mezi chody čisté. Jezdí se na dlouhých otěžích, tudíž je vidět, jestli je kůň ovládán opravdu jen nohama.

Trail – tuhle disciplínu mám ráda stejně jako Horsemanship. Jede se přes překážky – neskáče se. Jsou to kavalety na zemi, hodně se i přizvedávají. Chodí se přes ně ve všech chodech, různé obrazce i ve cvalu a je to hodně na přesnost. Jde o to navést co nejlépe koně, aby neťuknul, a ještě to přešel pěkně, podíval se na překážku. Protože na nuly se nejezdí, jen na plusy. Jsou tam různé obraty ve čtverci, procouvávání obrazců, také branka nebo můstek. Je to kolikrát hodně složité na zapamatování, protože to bývá i dlouhá a náročná úloha. Také zde se sleduje, že kůň reaguje na minimální pobídky. V zahraničí je před každým trailem možnost si ho ze země projít a naplánovat si přesně trasu. Protože je důležité, kam s koněm najedete, aby vše vyšlo tak, jak má.

Ráda mám i Hunter Under Saddle – je stejný jako Western Pleasure, ale jede se to v rychlejším tempu, v anglickém vybavení a má to připomínat lovecký styl.

Skvělá disciplína je Hunt Seat Equitation – blíží se Western Horsemanshipu, ale také se to jede v rychlejším tempu, v anglickém vybavení a hodnotí se zde sed jezdce a přesnost pomůcek.

Vybrané sportovní úspěchy pro rok ‒ 2017

Mistrovství ČR mládeže:

  • Mistr ČR Western Pleasure
  • Mistr ČR Hunt Seat Equitation
  • Vicemistr ČR Western Horsemanship
  • Vicemistr ČR Hunter Under Saddle

Mistrovství Evropy:

3x Mistr Evropy:
- European Champion Western Horsemanship Youth - 1 z 20
- European Champion Western Horsemanship Novice Youth - 1 z 28
- European Champion Hunter Under Saddle Novice Youth- 1 z 20

2x vicemistr Evropy
- Reserve European Champion Trail Open Senior 
- Reserve European Champion Trail Youth

1x bronzová medaile
- Bronze European Champion Hunt Seat Equitation Novie Youth

Bavarian Spring Classic:

- 2. místo Horsemanship Golden Series Open 
- All Around Chapion Novice Youth

Bavarian Summer Show: 
- 4. místo Finale Trail Golden Series Open

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: