Trojí vítězství Lis Hartelové

9. 03. 2018 08:00

Obrázky: 8

Autor: Michaela Burdová Spoluautoři: Vanda Casková Foto: photographer of IOC Rubrika: Různé Počet přečtení: 1678 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

OH Helsinky, 1952. Důstojníci v první řadě sledují dění na drezúrním obdélníku doslova s otevřenou pusou. Lis Hartelová s Jubilee protančí sérií letmých přeskoků bez viditelného úsilí. Vše se zdá být tak lehké, tak samozřejmé. I ta stříbrná medaile na konci příběhu, který ovlivnil miliony lidí na celém světě. Mnozí tehdy ještě nevěděli, že na jeho začátku udeřila zákeřná nemoc.

Když Lis Hartelová získala na olympijských hrách stříbrnou medaili v drezúře, byly toho plné noviny – a to ze třech důvodů. Jednak získat olympijskou medaili je samo o sobě významná událost. Také spolu poprvé v historii olympijských her soutěžili muži i ženy.

Dosud byly jezdecké disciplíny výhradně doménou vyšších důstojníků. V roce 1952 se mohou zúčastnit jezdeckých disciplín i důstojníci nižších hodností a do drezúrního klání mají povolen vstup i ženy (ve skocích od roku 1956, ve všestrannosti od roku 1964).

Zatřetí, Lis Hartelová neporazila na olympiádě jen své soupeře, ale také následky poliomyelitidy – infekční obrny. Na koni to nebylo patrné, ale byla zcela ochrnutá od kolen dolů a měla také oslabená stehna, ramena a ruce.  Gesto švédského olympijského vítěze Henryho Saint Cyra, který pomohl Lis z Jubilee a nesl ji na stupně vítězů, patřilo k nejemocionálnějším olympijským zážitkům v historii. Oba soupeři jí salutovali.

Lis Harte- Jubilee

Vzestup a pád

Lis se narodila 14. března roku 1921 v „koňařské“ rodině, rodiče však jezdili jen rekreačně. Otec Ejmar Peter Holst rád jezdil na vyjížďky, matka Else Harriet Holst byla jezdeckou instruktorkou a potrpěla si na čtverylky. Lis jezdila závodně zpočátku i parkury, ale měla raději drezúru, u které zůstala. V letech 1943 a 44 se stala dánskou šampionkou v drezuře s koněm Gigolo.

Ve dvaceti letech se provdala za jezdce Poula Finna Hartela, narodila se jim první dcera. Když byla podruhé těhotná ve svých 23 letech, onemocněla infekční dětskou obrnou (poliomyelitidou).

Epidemie poliomyelitidy v Dánsku za sebou zanechala 350 mrtvých a 3 000 ochrnutých. Nebylo to v té době neobvyklé, epidemie obrny sužovaly celou Evropu i Spojené státy. Byla to doba železných plic a statisíců postižených lidí. Jen v České republice ještě v roce 2007 žilo kolem 10 000 lidí s následky po polio. Známý  český film Už zase skáču přes kaluže byl natočen podle Alana Marshalla, který sám tuto nemoc prodělal. V Evropě byla poliomyelitida vymýcena roku 2002, u nás roku 1960.

Lis Hartelová byla jednou z několika tisíc obětí nebezpečného viru v Dánsku. Přivedla na svět zdravou dceru, sama se však potýkala s těžkými následky.

Zpátky do sedla

Ze začátku šlo Lis jen o jedno – aby jí bylo lépe. Své první dva metry překonala, spíše přeplazila, ve společnosti své dvouleté dcery. Jak sama vyprávěla, dost se u toho spolu nasmály, i když to zní divně – občasný smích a optimismus jí však pomohly překonat období, kdy se zdálo, že nic nefunguje. Na jaře roku 1945 po operacích kotníku mohla Lis Hartelová chodit o berlích, ale zůstala ochrnutá od kolen po celý svůj život, také její stehna a ruce zůstaly poměrně slabé.

Přesto se jí do jednoho roku od onemocnění podařilo znovu sednout na koně. První jízda nebyla nijak velkolepá  –  Lis přijela na vozíku ke stáji, vysadili ji na koně a svezli jednou kolem jízdárny v kroku. „Byla jsem z toho tak unavená, všechno mě bolelo, že jsem si musela lehnout. Trvalo 14 dní, než jsem to zkusila podruhé.“ Nadále dodržovala léčebný režim nařízený lékaři, ale postupně jezdila co nejčastěji.

„Krok za krokem se stala nezávislejší a nakonec jezdila sama. Samozřejmě, že utrpěla několik ošklivých pádů, než zjistila, jak správně sedět v sedle bez pomoci nohou,“ vypráví dcera Hartelové, Pernille.

Olympijský sen

Poté, co se Lis Hartelpvá přizpůsobila novému způsobu jízdy, začala opět trénovat a dokonce zamýšlela nemožné - znovu soutěžit na nejvyšších úrovních v drezúře. A někde v dáli se rýsoval sen největší – olympiáda. Pro jeho uskutečnění se muselo spojit několik věcí – vůle, podpora rodiny a trenéra a vhodný kůň. Lis vůli měla – musela ji mít pro každodenní boj s následky nemoci. „Není nic, co by se vyrovnalo radosti, když se mi podařilo dosáhnout nějakého maličkého vítězství nad obrnou a jejími následky. Když usilujete o nějaký cíl, i když ten nejskromnější, dokážete to a můžete si stanovit další, to je to pravé zadostiučinění. Stojí za to sebrat všechny síly na jeden malý krůček, a když ho uděláte, pokuste se udělat další.“ (LH na konferenci RDA 1975).

Jubilee

Rodina zvažovala, který kůň by byl pro sportovní kariéru Lis vhodný, a všichni se shodli na rodinné klisně Jubilee s ohledem na její klidný temperament. Podle dcery Lis Hartelové byla Jubilee vyrovnaná a odolná, z míry ji nevyvedlo ani bombardování, byla velkorysá a naprosto spolehlivá. Musela se však naučit mnoho nových věcí. Jubilee však nebyla původně zakoupena rodinou Lis proto, aby zajistili budoucí kariéru nadšené dcery, ale měla sloužit jako hobby kůň pro Lisiina otce a sestru Tove.

Co se týče původu, Jubilee byla dánský teplokrevník, hnědka bez odznaků. Narodila se v roce 1941 v Dánsku ze spojení plnokrevného hřebce Rockwooda a importované oldenburské klisny neznámého původu. Její původ je na tehdejší dobu běžný a není zas tak zajímavý, protože do 60. let minulého století se ještě nedá hovořit o nějaké výrazné specializaci chovů pro sportovní účely. Obvykle se však na mohutné, těžké teplokrevné klisny pouštěli angličtí plnokrevní hřebci s cílem získat lehčí koně.

Jubilee se v mládí rozhodně nepodobala drezurní naději světového formátu. Nezdobila ji ani ušlechtilost ani krása, měla hrubší hlavu, byla mohutná, s dlouhým hřbetem a bedry, což podědila po matce. Později, když prošla intenzivním výcvikem a dobře se osvalila, vypadala lépe, ale ve stáji působila jako obyčejný, celkem nezajímavý kůň – ovšem s pozoruhodným charakterem. Jubilee byla výjimečná!

Vždycky stála jako socha pokaždé, když Lis zvedali nebo sundávali. Dříve byla ježděna klasickým způsobem, teď si musela zvyknout na to, že má reagovat jen na váhu a ne na pobídky zezadu. Lis jezdila klisnu pouze sedem s opatrným přenášením váhy, protože nebyla vůbec schopná používat svoje nohy. Dcera Pernille jezdila Jubilee v dětství jen pro zábavu a prozradila, že klisna byla natolik inteligentní, že rozlišovala různý způsob ježdění. Neměla žádný problém, když byla mezitím ježděna „klasickým způsobem".

JubileeNa konci čtyřicátých let začala Hartelová trénovat s legendárním dánským trenérem drezury Gunnarem Andersenem. Aby mohla klisna jezdit drezuru na vyšší úrovni, potřebovala výrazně osvalit především bedra. Brzy získala výraznou muskulaturu, která změnila její vzhled. Nejvýraznější změnu prodělala linie krku. Stal se z ní kůň, na kterého byla radost se podívat. Trénink Jubilee nebyl striktně omezen jen na lekce v kryté hale, ale o víkendech si užívala dlouhé vyjížďky.

Kariéra

Hartelová a Jubilee zahájily svou soutěžní kariéru společně na střední úrovni v roce 1949 - jen o rok později se klisna stala neporazitelnou na této úrovni a kam přijela, tam vyhrála. Na začátku padesátých let soutěží Jubilee na úrovni T a překvapivě vyhrává v roce 1951 v Rotterdamu  při svém prvním mezinárodním startu soutěž na úrovni Prix St. Georges. O aktuálním handicapu jezdkyně se tehdy nevědělo. Lis Hartelová si vytvořila vlastní styl lehkosti a elegance, který byl uznávaný po celém světě.

„Její nohy a ruce byly velmi slabé,“ řekla o ní dcera Pernille, „maminka měla velmi jemný kontakt s udidlem a jezdila s nejjemnějšími pomůckami.“

Lis snila o tom, že bude reprezentovat Dánsko na olympijských hrách v Helsinkách v roce 1952, malým problémem se však jevilo opětovné zařazení piaffy a pasáže do drezurních úloh. Úroveň drezury se oproti roku 1948 zvýšila, ale někteří koně nebyli schopni dostatečně provést všechny cviky. Hartelová svůj sen kvůli tomu málem vzdala, protože největší slabinou Jubilee byla právě piafa. Klisna dostatečně nezvedala nohy, neměla rytmus, spíše jen poskakovala na místě. Těžké rozhodování jí ulehčily nové okolnosti.

V roce 1951 poprvé zavítala do Dánska Španělská jezdecká škola i s legendární osobností Aloise Podhajskyho a Lis ho oslovila se žádostí, aby se na Jubilee podíval a posoudil ji. O této události vypráví dcera Pernille: „Matka jezdila, Podhajsky se dlouho jen díval a neřekl ani slovo. Pak ji zastavil a sedl si na Jubilee sám. Po chvíli seskočil a řekl matce, že odvedla skvělou práci.“ Uznání od takového odborníka Lis povzbudilo. Navíc měl přehled o výkonnosti ostatních koní a sdělil jí, že piafu většina z nich stejně nijak oslnivě nezvádá. Lis se tedy rozhodla následující rok  olympijských her přece jen zúčastnit. S Podhajskym od té doby udržovala pravidelný kontakt. Vítězství v dánském šampionátu roku 1952 zajistilo klisně kvalifikaci.

OH 1952 –  Helsinky

Drezurních soutěží se zúčastnilo 27 jezdců z 10 zemí a Lis Hartelová patřila mezi čtyři ženy,OH Helsinky Lis Hartel které se soutěže zúčastnily. Dalšími byly německá jezdkyně Ida von Nagel, Elsa Christophersen z Norska a Majorie Haines z USA. Jubilee měla smysl pro zvláštní příležitosti - byla si vědoma situace a vždycky se chovala bezvadně. Rozhodčí zařadili Jubilee na 9., 2., 4., 2., 4. místo, za které získala 541,5 bodů, což bylo 15 bodů za vítězem Henri St. Cyrem ze Švédska a jen 0,5 bodu před francouzským jezdcem André Jousseaume s Harpagnon.

Lis Hartelová nejen, že získala na svém prvním olympijském startu medaili, ale byla to žena s handicapem, kterého si nikdo nevšiml, když seděla na koni. Z koně ji sundal držitel zlaté medaile Henri St. Cyr, který ji galantně přinesl na stupně vítězů. Všichni v publiku viděli, že tato vynikající jezdkyně nemá v nohách téměř žádnou sílu a jak se při předávání medailí snaží zůstat ve vzpřímené poloze.

Pro Dánsko se stala národní hrdinkou. Její hvězdná kariéra pokračovala v letech 1952 až 1954, kdy vyhrála s Jubilee další tři dánské šampionáty (poslední titul získala v roce 1959 s Limelight).

Olympiáda 1956 - Stockholm

Jezdecké soutěže na Olympijských hrách 1956 se z důvodu přísné karantény v Austrálii konaly ve Stockholmu a drezurních soutěží se zúčastnilo již 36 jezdců z 27 zemí – z toho 11 žen, z nichž dvě získaly individuální medaili a třetí se umístila do 10. místa. Přestože Jubilee získala na olympijské scéně „jen“ stříbrnou medailí, stala se bezpochyby "královnou srdce".

Tento rok také Jubilee ve svých 15 letech ukončila kariéru a všichni jí přáli šťastný důchod a dlouhý, spokojený život. Samozřejmě se uvažovalo o zařazení klisny do chovu, ale osud tomu nepřál. Objevil se problém s nohou, následovala neúspěšná léčba a nakonec musela být v červnu roku 1957 utracena. Jakkoliv Jubilee postihl nečekaně rychlý odchod ze života, zanechala za sebou nesmrtelný odkaz. Ukázala celému světu, jak může kůň inspirovat člověka, aby překonal nepříjemný osud, zotavil se po nemoci nebo úrazu, našel novou cestu.

Odkaz Lis Hartelové

Dopad neuvěřitelného výkonu Lis na olympiádě byl ohromný. Dostávala stovky dopisů a žádostí o radu, jezdila po světě. Se svou přítelkyní, dánskou fyzioterapeutkou Ullou Harpoth, založily první hiporehabilitační centrum. Jak sama vždy říkala, jejím největším úspěchem nebyly medaile, ale průkopnictví hiporehabilitace.

Úspěch na OH HelsinkyPo úspěchu Lis Hartelové na OH nastal velký boom léčebného ježdění, vznikaly spolky i větší organizace zabývající se léčebnou jízdou na koni v Evropě, v USA, Kanadě. V USA vzniká roku 1969 NARHA (North American Riding for the Handicapped Association). Ve Velké Británii z původního 8členného výboru vzniká silná organizace RDA 1969. Britové měli také jisté zkušenosti z 1. světové války, kdy oxfordská nemocnice využívala jízdu na koni pro zraněné vojáky z války. V Německu je založeno roku 1970 Das Deutsche Kuratorium für Therapeutisches Reiten (pojem terapeutické ježdění zavedl v Německu již v roce 1953 Dr. Max Reidenbach).

Rozšířením počtu organizací vznikla potřeba výměny zkušeností a konaly se první mezinárodní kongresy (1974 – Paříž, 1976 – Basel). Letos se bude konat mezinárodní kongres v Dublinu i s českou účastí (na reportáž se můžeme jistě těšit).

Roku 1976 se ve Švédsku uskutečnilo první mistrovství světa handicapovaných jezdců.

Mezinárodní organizace zabývající se hiporehabilitací byla založena roku 1980 - FRDIOdkaz Lis Hartelové (Federation of Riding for Disabled International) – dnes HETI (Horses in Education and Therapy International).

Lis Hartelová byla uvedena do několika síní slávy:

  • Dánská síň slávy (1992)
  • Mezinárodní síň slávy žen ve sportu New York (1994)
  • Byla zvolena také jedním z nejlepších dánských sportovců v roce 2005

Zemřela roku 2009 ve věku 87 let, po 75 letech ježdění na koni a předávání svých zkušeností, trénovala jezdce až na úroveň olympijských her (Ben Jensen).

Ukázala jezdcům, že vrcholná drezúra přestavující harmonii a eleganci vyžaduje především cit a naprosto zanedbatelné fyzické úsilí.

„Kůň umožňuje handicapovanému člověku zažít stejný pocit úspěchu a radosti jako všem jezdcům, kteří jezdí pro radost.“ (Lis Hartel)

Zajímavá videa k zhlédnutí:

 

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: