Toulky po venkovních chovech – Když si člověk nasadí koňskou hlavu…

15. 01. 2019 07:00

Obrázky: 28

Autor: Iveta Jebáčková-Lažanská Spoluautoři: Pavlína Bromová Foto: Pavlína Bromová Seriál: Venkovní chovy a inspirace Počet přečtení: 2860 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

V dalším díle Toulek po venkovních chovech si ukážeme, co vše se může začít dít, pokud si koňmi nepolíbení lidé koně koupí. Respektive dceři. Aby hned v prvních měsících v ustájení zjistili, že běžný standard péče o nového člena rodiny jim, a především jejich kobylce, nevyhovuje. A co se děje dál, pokud taková rodina začne studovat, rozhlížet se a hledat... A co posléze zvládne v rekordně krátké době vlastnoručně vybudovat, pakliže pochopí, v čem venkovní péče o koně bez zavírání na box spočívá (pokud mají zvířata celoročně prosperovat, nikoli část roku bojovat v bahně do půli holení o jakýs takýs komfort života). Najít, nakoupit, vymyslet a zrealizovat celoročně funkční venkovní koňoprostory pořešené téměř k dokonalosti je přece sen mnohých z nás, ne?

Pojďte se mnou na návštěvu, vy, kteří se rádi necháváte inspirovat a umíte ocenit píli druhých! Zatouláme se společně do Čech, konkrétně do Dubí u Teplic, k manželskému páru zubních lékařů – přesněji k Pavlíně a Zdeňkovi Bromovým, kteří svůj venkovní areál pojali v kombinovaném režimu „pastviny/systém paddock paradise“. Paní Pavlína nám podrobně povypráví celý příběh zrodu jedněch z nejkrásnějších venkovních koňoprostor v republice, kde bychom chtěli mít své koně alespoň na prázdninách asi úplně všichni... :-)

2015 – ve znamení bahna, podlomů a abscesů

Na podzim jsme dceři koupili 1,5letou krásnou černobílou paintku. Bohužel jsme coby rodiče nekoňáci neviděli, že je kobylka citlivá princezna a podmínky ve vybraném 24/7 ustájení, do kterého jsme ji přivedli, nezvládne ve zdraví. Naprosto celou zimu jsme bojovali s mnohočetnými podlomy a od jara i s jedním abscesem za druhým – a to na všech čtyřech nohách. To období se dá shrnout asi jedině slovem ZOUFALSTVÍ.

2016 – ve znamení stěhování

Po šílené zimě a neméně náročném jaře jsme kobylku převezli do jiného prostředí, kde se začala zotavovat. Toužili jsme po takovém ustájení, které by se alespoň v základním blížilo kdysi přirozenému prostředí, ve kterém koně žili, než si člověk jejich životy přizpůsobil ryze svým potřebám. Na netu jsem narazila na systém tzv. paddock paradise – myšlenka mne nadchla! Objednala jsem tedy knihu od Jamieho Jacksona a s nadšením ji přečetla, podtrhala důležité, objevila paní Alenku Vostatkovou, ke které jsme se s manželem přihlásili na seminář o podmínkách života koní na trecích v PP.

Koupili jsme 9,5 ha pozemků. To už jsem v hlavě měla plán našeho budoucího PP. Treky jsme chtěli zbudovat na 5 ha, zbylá část byla určena na výrobu vlastního sena. Ještě jsme se jeli podívat na Vraní Vrch k Terezce Čeňkové – a už bylo definitivně jasno. Na podzim 2016 jsme systém treků dokončili v základním provedení, měří cca 1,8 km. Polovina trasy vede lesem, takže letní úkryty před sluncem jsou v této části ryze přírodní. Před zimou jsme ještě stihli postavit velký prostorný přístřešek 8 x 14 na betonových panelech, asi 35 m dlouhou příchozí cestu k přístřešku také z panelů a před přístřeškem zpevněnou plochu asi 15 x 10 m.

Ohradníky máme elektrické, 3mm lanka natažená mezi pozinkovanými sloupky. Přestože již nezbyl čas na zpevnění části treku, který nevede lesem, aby si koníci mohli vybrat, zda půjdou v mokrá období bahnem nebo suchou nohou, zima nepřinesla ani jeden podlom nebo absces.

2017 – ve znamení budování

Na jaře jsme koupili červený traktůrek, který je a stále bude největším pomocníkem v čemkoli kolem koní. Manžel obstaral i všemožné příslušenství. Mulčovač, abychom si mohli dosekat nedopasky a zeleně pohnojit pastviny, vidle na seno vpřed a vzad, luční brány, sklopný přívěs, štěpkovač... – není nad soběstačnost! S tímto dokonalým pomocníkem jsme vesměs sami ve dvou po práci postupně zpevnili 1/2 délky treku fonolitem (pozn. redakce: fonolit alias znělec je vyvřelá alkalická hornina zelenošedé barvy, těží se pro štěrk).

Fonolitový štěrk coby zpevnění treků jsem zvolila z důvodu jeho alkality a tedy blahodárného účinku na kopyta koní. Jakýkoli zánětlivý proces v těle má reakci kyselou, jde tedy o skvělé preventivní opatření. Tuto asi 1,5 m širokou fonolitovou cestu koníci využívají celoročně, zejména však v zimě, kdy koňskými kopyty rozrytý zbytek nezpevněného treku zmrzne a přemění se ve všem známý zmrzlý „tankodrom“. Nechci, aby se naši koně museli pohybovat po povrchu, na kterém hrozí zvýšené riziko otlaků kopyt, ruptur a pohmožděnin vazů a šlach. Proto koncipujeme veškeré naše treky tak, aby vždy část byla bezpečně zpevněná a koně měli na výběr, kterou stranou cesty půjdou. V zimě, kdy je bahno plné děr od kopyt zmrzlé a tvrdé, nám své preference jasně ukazují – fonolit s přehledem vede. V suchém počasí se zdá, že si koně volí naopak pohyb ze 2/3 po hlíně a jen z 1/3 po zpevnění.

V létě jsme vybudovali koupací jezírko asi 15 x 8 m velké a založili pískoviště na válení – cca uprostřed 4ha pastviny. Přebudovali jsme trek – z oválu, který vedl po obvodu pozemku, jsme udělali osmičku, v jejíž prostřední spojovací části se nachází zmíněné jezírko a pískoviště. Na 1ha pastvině přes cestu se samostatným vchodem jsme chtěli v horní podmáčené části pořešit vlhko a vytvořit svod z pozemku do potoka. Bagr hrábl – a objevil pramínek! V letošním suchém roce to bylo obzvláště milé překvapení. Máme další minirybníček pro koně na pití i letní cachtání. Voda se v něm drží stále, i když napájecí potůček v pozdním létě vysychá.

Další budování se neslo ve znamení sedlovny se zázemím pro techniku. Vše jsme postavili sami, takový krásný dárek od manžela k mým narozeninám. Mám tedy jako nekoňák sedlovnu s traktorovnou. :-)

2018 – ve znamení rozvoje

Přes prázdniny jsme zbudovali venkovní jízdárnu 20 x 40 m, opět svépomocí a za pomoci našich dvou vždy ochotných kamarádů koňáků, kteří pečují o koňské zázemí. Nedělám si iluze, že by tím bylo naše úsilí ukončeno. :-) Je to spirálovitě se odvíjející příběh, možná stále dokola, ale vzhůru! Vzhledem k naší profesi (pozn. redakce: manželé jsou zubaři, tedy pracují uvnitř) si rádi užíváme tvoření venku, vyvětráme hlavu a posílíme těla. Letošní pro střední Evropu neskutečné vedro mi usadilo do hlavy další myšlenku – vlastní studna... takže manžel již zjišťuje podmínky.

Úkol pro rok 2019…

Maximální počet koní vidím cca kolem 8, což je ideální stádo. Pro péči o tolik koní by ovšem bylo nutné potkat další nadšence typu Natálka s Petrem...

Boxy – naši venkovní koně by asi box, byť jen na krátkou dobu, zvládali pod stresem, což by v případě boxování kvůli zranění jistě rychlému hojení neprospělo. Proto jsme ani boxy nestavěli, pořešili jsme tuto případnou potřebu možností velký přístřešek rozdělit, lze ho úplně uzavřít a přenechat ho pouze potřebnému koni a případně i jeho nejbližšímu kamarádovi, aby nucený klid byl snesitelnější. Zatím jsme toto naštěstí použili jen v nezávažných případech.

Rozloha – náš PP není rozhodně typický, je to takový hybrid. Nemáme koně laminitidní ani silně obézní (jednoho se sklonem k obezitě omezujeme hlavně na jaře náhubkem), takže kombinujeme systém treků s pastvinami. V našem případě se to zdá jako ideální stav. Osmičkový trek oddělil a tak vytvořil 2 pastviny po 1,5 ha uprostřed, třetí pastvina 1 ha leží pod osmičkou (tam jsme letos v létě zbudovali jízdárnu 20 x 40 m s povrchem z písku smíchaným s textilií Hyposafe). Koně tedy mají v pastevní sezóně přístup vždy na celý trek a na jednu z pastvin, kterou právě otevřeme. Když ji vypasou, zmulčujeme ji a otevřeme další, která mezitím dorostla. Takto střídáme 3 pastviny u treku a 4. přes cestu o rozloze 1 ha.

Pozemky jsou v mírném svahu – ideální pro budování koňských svalů a svalů „bobkosběračů“! :-) Na jaře pouštíme koně na pastvu časově omezeně, necháváme jejich zažívání zvykat si postupně během asi 14 dní na šťavnatou a cukry bohatou jarní trávu. Samozřejmostí je celoroční přístup k senu. Ačkoli mají koně na výběr opravdu hodně variant, kde postojí, kudy se vydají, co kde uždíbnou, bývá ve vedrech časté, že parkují mimo pastviny ve stínu u sena, kde pofukuje a neobtěžuje hmyz, šťavnatou trávu nepovšimnutou, přitom na dohled.

Na podzim podle počasí pastviny uzavřeme (chráníme je) a koně pustíme pouze na trek. Blátivou část roku tak stráví v prostředí, kde se mohou pohybovat po zpevněném. Napadne-li sníh a umrzne, pouštíme koníky proběhnout se na pastviny (podle hnědých obtisků v bílé peřince tipujeme, čí je ten který otisk koňského těla). Když je ideálně a o pastvinu není obava, mohou dovádět až do oblevy.

Přístřešky a úkryty před nepohodou – jak už jsem zmínila, máme jeden velký přístřešek 8 x 14 m, do kterého se vejdou dvě skruže s balíky sena, koníci se kolem bez problémů poskládají. Mají zde i solné a minerální lizy. Po celém treku a také uprostřed dvou pastvin se mohou přirozeně ukrývat pod stromy, dle momentální chuti a potřeby.

Napájení – pastviny ohraničují z obou stran potoky, které tečou na našem pozemku. Manžel zbudoval z černé plastové nádoby průtočné napajedlo – asi 50m hadice nad nádobou samospádem svede vodu do napajedla, krátká hadice jako odtok odvede přebytky vody zpět do potoka. Koníci tak mají kdykoli čerstvou, čistou vodu. Prosté a účinné. Hadice lze snadno odpojit a nádobu vyčistit. Jeden potok v pozdním létě vysychá a v zimě napajedlo z něj zamrzá, druhý vodu dává stále. Při dlouhotrvajících lednových mrazech se už stalo, že také na týden zamrzl, to jsme vozili vodu v kanystrech.

Systém krmení senem – v zimě mají k dispozici 3–4 skruže se senem, 1­–2 v přístřešku, 1 v lese pod velkým dubem (tzv. Lesní jídelna) a 1 v nejvyšším bodě pozemku (tzv. Horní jídelna neboli Rozhledna). Skruže jsou opatřeny sítí s oky 4 x 4, překlopí se přes balík sena. Koně nic nerozhází, nezadupou, zbytky ze dna se rozvozí po treku na kupičky a koně je dobaští. Můj zimní sen je kupičkovat po celé délce 1,5 km treku. Koně by popocházeli s hlavou u země a aktivně by si hledali potravu. To je možné jen s nadšenci, kteří stejnou vizi sdílí... před rokem si dva takoví u nás ustájili své koně, tak třeba to teď v zimě vyjde! Zatím je praxe taková, že koně využívají především zmíněné 3–4 krmelce na jednotlivých stanovištích a k tomu jim pro zpestření věšíme síťky se senem po stromech porůznu po treku.

Krmení jádrem – každý majitel má své speciální krmivo, každý koník své individuální potřeby. Všichni lidé (krom jednoho časově zaneprázdněného, ale o víkendu fungujícího) chodí krmit, mazlit, samozřejmě také jezdit, každý den. Koníka si vždy vyvedeme mimo stádo, v klidu tak stráví asi nejoblíbenější okamžik dne – nad svým kyblíčkem.

Zpevněné povrchy – již jsem zmínila betonové panely, treky a zpevněnou plochu před přístřeškem. Tu ještě upřesním: plocha je zpevněna do hloubky betonovým recyklátem, přes něj je navezen fonolitový prach, na treky jsme použili fonolit frakce 16–32 (je alkalický a má oblé hrany) plus opět fonolitový prach na „utažení“. Pod Lesní a Horní jídelnou máme na štěrku položené rohože To.Si.-Plast zasypané pískem, kopyta jsou tedy v suchu i na těchto nejfrekventovanějších místech u krmelců.

Stlaní – pokoušeli jsme se stlát do přístřešků, koníci si samozřejmě z podestýlky udělali záchod, takže máme raději čisto a sucho, prostě vymeteno... V pohodě lehají kdykoli se jim zachce hlavně v širších místech treků, kde se cítí bezpečně. Samozřejmě také na pastvinách. Slámu tedy vůbec nepoužíváme.

Dekování, masky, repelenty – poloha pastvin a treků, umístění přístřešků, lesní porost a mnoho úkrytů i závětří, to vše přispívá k tomu, že koně zimy zvládají naprosto bez problémů nezadekovaní. Jen naši „princeznu“ paintku jsme při dlouhých mrazech pod dekou pár dní měli, má tendence hubnout, pokud vydává moc energie (třeba právě na zahřátí). Letos byla již jeden den pod dekou – pláštěnkou, když vydatně pršelo a foukalo. V létě repelenty používáme, ale na přírodní bázi, hlavně před vyjížďkou nebo po plavení. Také jsme naší kobylce letos ke konci velmi horkého léta koupili masku na hlavu s UV filtrem, protože jí slunce spálilo čumák a oblast kolem očí. Zafungovala výborně, za týden bylo díky speciálnímu krému zahojeno, zvykla si okamžitě.

Vychytávky – doufám, že členitost prostoru, který jsme dali koním k dispozici a všechny úpravy, které jsme přizpůsobili jejich potřebám, jsou pro ně důvodem ke spokojenosti. Důkazem toho jsou noví koně, kteří přišli z úplně jiných podmínek a během týdne se dokonale zapojili do malého stáda, objevili zatím nezažité a začali rychle prospívat. Je na nich vidět, že by asi jinam už neradi... :-)

Snažíme se vžít do koní a představovat si, kdybychom žili na treku a pastvinách, co by se nám ještě líbilo, co by prospěch přineslo, radost udělalo? Třeba bylinky... – i na ně jednou dojde! Pro naši kobylku je asi číslo jedna jezírko, asi ví, že jsme ho budovali s myšlenkou na ni... Stojí dle stavu vody max po břicho a hrabe, cáká, užívá si... :-) Podloží je jílové, což údajně také kopytům prospívá. Když z jezírka pijí, máčí kopyta, takže nejsou ani v dlouhých vedrech a suchu popraskaná a tvrdá na kámen, což si přes léto moc pochvaluje náš kopytář. Přesto je rohovina odolná, tvrdá a bezproblémová. A to si zase moc pochvalujeme my! :-) Po koupeli se jdou koně oválet v písku, načež se rozhlížejí po něčem k drbání. Mají na výběr velké množství do nejrůznějších tvarů rostlých stromů, ale podle mého pozorování vítězí „ostřejší“ trámy přístřešku.

Množství potřebného času na péči o areál a koně – v současné době se nám o potřebný chod starají dva majitelé ustájených koníků, čímž se jim adekvátně poníží cena za ustájení. Spokojené jsou obě strany. Pastviny, trek, přístřešek se čistí denně v takovém rozsahu, aby hnůj na jednom místě neležel déle než tři dny.

Každé tři měsíce kontrolujeme u koní koprologickým vyšetřením míru začervení, tzv. EPG metodou, která určí počet vajíček na 1g trusu, odčervujeme cíleně dle výsledků.

Hnůj skladujeme v kontejneru, který je strategicky umístěný. Podle potřeby vyvážíme na hnojiště, kde jej kompostujeme pro naše vlastní účely – hnojit si pastviny naším hnědým zlatem považujeme za moudré (ale nikdy bez tepelného procesu správné kompostace, kterým se zničí zárodky cizopasníků). K narozeninám jsem od rodičů dostala motorové kolečko, které nám hodně pomáhá zejména v době, kdy jsme s dcerou kydaly samy.

Jsme s manželem „pečující nejezdci“, dcera jezdí aktivně. Baví nás společná tvorba v krásném údolí a mě jen tak pobývat mezi spokojenými koňmi, kteří na mě tu harmonii, klid a pohodu spolehlivě přenáší. Občas mě dcera sveze a také moc rády jdeme na společnou „holčičí“ procházku s naší borderkou a kobylkou jen tak po svých.

Přeji všem koním majitele, kteří mají ochotu si alespoň občas „nasadit koňskou hlavu“ a nazřít prostředí, které dávají svým svěřencům k dispozici, jejich očima...

 

... Tímto krásným závěrem se s vámi, milí čtenáři, paní Pavlína loučí. A já jí za redakci EQUICHANNELu moc děkuji za nesmírnou vstřícnost podělit se s ostatními o soukromí rodiny, která začala naslouchat potřebám svého koně a propojila je s potřebami svými do úžasného celku, který obohacuje všechny zúčastněné – lidi i zvířata. Ať se daří!

Další díly

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: