Toulky po venkovních chovech - Anna Lálová a její irští cobové

4. 2. 2017 Iveta Jebáčková-Lažanská Autor fotek: Anna Lálová

Mnoho z nás chová jedno konkrétní plemeno, má své stádečko doma (často ale na pronajatých pozemcích, což přináší řadu úskalí) a funguje v systému tzv. "rodinné stáje". Někteří přitom disponují, bohužel, jen malými prostorami, navíc třeba i bez rozvodu elektřiny. Dá se vůbec sloučit tato zapeklitá situace s vedením klubu a výcvikem dětí, dokonce i s chovem (a odchovem) hříbat?

Zajímá vás, jak vyřešila tento kvíz jedna normální (ale velmi šikovná!) ženská z české vesnice? V tom případě pojďte nahlédnout k Anně Lálové do Bezděkova u Žatce!

Kdo vlastně je Anna Lálová? Anička o sobě říká:

"Koně jsem obdivovala už od dětství, nicméně z koňařské rodiny nepocházím, takže jsem se kolem nich začala pohybovat až ve školním věku, tak od dvanácti let. Prošla jsem různými stájemi s westernovým i anglickým směrem a možná právě proto se dosud nedokážu rozhodnout, který se mi líbí víc. :-) Mám ráda britský styl oblékání a výstroje, honební ježdění s nižšími terénními skoky, ale také pohodlný sed ve westernu, dobře překonaný trail nebo práci s dobytkem. A teď babo raď! :-D

 To souvisí nejspíše i s výběrem plemene. Ráda si trochu zazávodím, ale na vysoký sport nemám ani talent, ani peníze a čas... Tak jsem zvolila nenáročného, inteligentního a všestranného irského coba. Je to menší chladnokrevný kůň s typickými bohatými rousy, nejčastěji strakáč, ale povolena jsou všechna zbarvení. Typický irský cob je mírný, psychicky odolný kůň, který snáší různé výstřelky majitele se samozřejmostí, jako by se pro ně narodil. Navíc má prostorné chody a ve výstavním kruhu je na něj pěkná podívaná.

S našimi koňmi děláme mnoho různých věcí - od vystavování, přes dětský kroužek, vožení handicapovaných dětí ze speciální školky, několikadenní putování krajinou, trénink na závody, až po práci s bránami při úpravě jízdárny nebo stahování lehčího dřeva. Poměrně nedávno, asi před dvěma lety, jsem objevila disciplínu working equitation, a ta se mi opravdu hodně zalíbila. Soutěží se v drezurní úloze, ovladatelnosti koně na trati plné praktických překážek a ve vyšších třídách také v testu rychlosti. Fyzická síla a výkonnost koně není až tak rozhodující, důležitější je přiježděnost a harmonie celé dvojice, takže máme šanci obstát i s našimi coby, kteří jinak nejsou typičtí sportovní koně."

1. Jak byste charakterizovala své ustájení, kolika koním slouží, jak dlouho je v provozu?

Naše ustájení je charakteristické malou výměrou pozemku, který je navíc pouze pronajatý. To s sebou nese celou řadu omezení, hlavně co se týče staveb a investic do zvelebování prostoru. Stáj stojí osm let, začínali jsme se dvěma koňmi, nyní máme kapacitu šest koní. Zabýváme se chovem irských cobů, ale v průběhu času jsme tu měli i příslušníky jiných plemen, od hříbat až po "-cetileté" seniory, což s sebou nese zvýšené nároky na individuální péči.

 Zpočátku jsme měli všechny koně neustále pohromadě, ale s postupem času se ukazovalo, že k zajištění optimální krmné dávky a také jistého klidu pro starší jedince budeme muset koně na poměrně malém pozemku rozdělovat. Vznikla tedy naše současná podoba, kdy koně přes noc využívají individuální paddocky a přes den chodí do společného výběhu, stejně jako tomu bývá v klasickém boxovém ustájení. S tím rozdílem, že naši koně jsou neustále na vzduchu.

2. Máte k dispozici i boxy? Pokud ano, jak často je využíváte?

Boxy, respektive otevřené přístřešky, mají koně k dispozici každou noc. Naše stáj stojí na orné půdě na kraji obce v otevřené krajině, bez přirozeného závětří a stromů, takže jsou přístřešky nezbytné a také hojně využívané. Všechny boxy je pro případ potřeby možné zavřít. V denních výbězích naopak přístřešky nemáme, vzhledem ke krátkým nájemním smlouvám na tyto pozemky se investic do výstavby bojíme. Kromě toho v pastevní sezóně často vypásáme veřejná prostranství nebo zahrádky sousedům, takže se koně nepohybují na jednom místě. V parném létě necháváme koně přes poledne doma, aby se mohli schovat do stínu.

3. Jakou rozlohu mají koně k dispozici celoročně, jakou v pastevní sezóně? Jaké typy hrazení se vám nejlépe osvědčily?

Každý paddock s přístřeškem má přibližně 40 m2, tam koně tráví celou noc. Některý kůň bydlí sám, jiné koně máme pohromadě ve skupince dvou až tří. Paddocky i boxy jsou variabilní, příčky je možné odstranit a prostor propojit, pokud máme vhodné koně, co se na malém prostoru snesou a zároveň mají podobné nároky na krmení. V současné době máme 5 boxů s paddocky ve čtyřech stavbách plus jeden na seno, který jde v případě potřeby zprovoznit pro koně. Další rozloha už záleží na ročním období, množství bláta a velikosti pronajatých pozemků. Náš základní pozemek má 3600 m2 a k němu si na kratší smlouvy pronajímáme další travnaté výběhy, vypásáme veřejná prostranství v okolí nebo sousedům zahrádky. Pozemky ohraničujeme obvykle páskou, pokud je to jen dočasný oplůtek, tak upevněnou na plastové tyčky, u pozemků na delší smlouvu máme kombinaci tyček a dřevěných mořených sloupků, alespoň v rozích a sem tam na delší vzdálenosti.

Vodiče byly pro nás oříšek, kvůli bateriovému zdroji potřebujeme vodiče s malým odporem, kvůli plastovým tyčkám zase spíše slabší materiál, aby se ve větru nezlámaly, nebo nevyvrátily... Lanko znělo jako ideál, ale bohužel bylo velmi nepříjemné na stěhování z místa na místo, hrozně se motalo a uzlovalo. Asi nejlépe se chová slabá páska 1 cm, nenabírá vítr jako širší pásky, ale zároveň se tolik nezauzluje jako lanko. A je poměrně dobře vidět. Pásku spojujeme úplně nejlevnějšími drátěnými spojkami, které se osvědčily jako ochrana před poškozením pásky i plastových tyček. Pokud nám něco protrhlo ohradu, téměř vždy to odnesla drátěná spojka za pár korun, která se snadno nahradí a ohrada funguje dál, zatímco dříve jsme nacházeli polámané tyčky (obvykle hned několik), což bylo jednak dražší a hlavně se to na místě hůř řešilo - tyčky po kapsách nenosíte. :-)

4. Máte na pastvinách přístřešky? Jaké?

Pokud bychom získali pozemek pastviny na delší dobu, uvítali bychom přístřešek jako ochranu před sluncem, abychom nemuseli koně přes poledne ve vedrech stahovat domů. V současné situaci to ale zvládneme bez něj. Máme sice jeden montovaný přístřešek-stan z pozinkovaných dílů, ale nesestavoval se zrovna snadno a nedovedu si představit přesouvat ho každý rok nebo dva jinam, aniž by se poškodil. Zůstává tedy na jednom místě, jako box pro jednoho koně a příruční sklad sena.

 5. Jak napájíte v létě, jak v zimě?

Na parcelu nemáme přivedenou vodu ani elektřinu (svítíme si čelovkami, pro případ potřeby jsme vybaveni i silnými svítilnami, případně se dá na kratší dobu přisvítit autem, které vjede na pozemek i za bahnitého počasí - a pro hodně velký průšvih máme i halogenový reflektor na trojnožce plus dlouhý kabel, který by dosáhl až k sousedovi do zásuvky, ale ještě jsme ho naštěstí nemuseli použít), takže se pro nás léto od zimy příliš neliší.

Vodu vozíme v padesátilitrových bandách na kolečku, z 250 m vzdáleného obytného domu. Vodu dáváme koním do nočních paddocků, používáme plastové necky na maltu o objemu 60 a 45 l. Necky jsou v dřevěných bednách s polystyrenovou izolací, které fungují kromě termoizolace i jako stabilizátor proti převrhnutí a vylití vody. Koně jsou zvyklí pít přes noc, během dne nabízíme vodu jen pokud mrzne nebo jsou větší horka, případně po ježdění. Na letošní rok je v obci plánována přestavba vodovodního potrubí a majitelé sousedních zahrádek si na své plochy přivedou vodu. I my máme zažádáno u majitele pozemku a doufáme, že nám dovolí vystavět přípojku vody (a elektrické energie), což by naši stáj posunulo o veliký skok kupředu. Mým snem jsou nezámrzné napáječky, ale nepohrdnu ani obyčejnou šachtou a hadicí, protože i to bude velké ušetření fyzických sil i času.

6. Jaký systém krmení senem se vám osvědčil?

Irský cob je dobře krmitelné plemeno, takže jsme nejčastěji řešili množství a rychlost žraní sena. Po různých variacích jsme zakotvili u dávkování sena spolu se slámou do krmných beden. Nerozfouká ho tolik vítr, který tu mívá docela sílu, koně do něj nekálí, nešlapou a velmi jednoduše se doplňuje. Protože nemáme zpevněné prostory paddocků ani výběhů, zvolili jsme lehké krmelce bez pevného ukotvení k zemi, aby se daly snadno přesunovat z místa na místo, pryč z většího bláta. Tak dokážeme předejít extrémnímu rozbahnění, které se vytvoří kolem stálého krmiště v nezpevněném terénu.

 7. Jak krmíte jádrem?

Krmíme dvakrát denně, v paddocích při pouštění a zavírání. Používáme sundavací žlaby a kbelíky, mám velmi ráda celoplastové bez hran a rohů, koním v nich zůstává nejméně zbytků. Naučili jsme se žlaby koním nenechávat přes noc, protože je koně různě shazovali na zem a ničili. V paddocích, kde je pohromadě více koní, se musí někteří na krmení jádrem uvazovat - pouští se až poté, co dožere ten nejpomalejší. V minulosti jsem viděla klisnu s ucpaným jícnem, což si způsobila hltáním granulí při krmení ve společných prostorách, od té doby chci, aby měli koně na jadrné krmivo klid a soukromí.

8. Jak a čím máte zpevněné povrchy kolem krmišť a před přístřešky?

Jak už jsem zmínila, terén máme nezpevněný. Protože pozemek není náš, potřebovali bychom takové zpevnění, které se dá v případě potřeby snadno odstranit a ideálně znovu použít jinde. Proti blátu nám pomáhá hlavně zastřešení, které zvětšuje prostor sucha, a improvizované meliorační strouhy a jámy. Je potřeba ale dodat, že pozemek leží na písčitém podloží a i vítr napomáhá tomu, že se tu voda příliš nedrží. I proto jsme zatím investovali do palčivějších věcí, i když do budoucna plánujeme některé prostory částečně zpevnit. Reálné pro nás jsou různé dlažby nebo panelové desky, sypké hmoty nepřipadají v úvahu, stejně jako měkký materiál, který hrozí zašlapáním do bláta a nebylo by ho možné bez poškození odvézt.

9. Nastýláte koním? Kam? Jak řešíte odvoz hnoje?

Postupem času jsme vypozorovali zvyky konkrétních koní a steleme pouze místa, kam chodí rádi lehat, ne celé přístřešky. Menší množství podestýlky pak dáváme i na prostor, který používají často jako záchod. Samozřejmě je snaha, aby co nejvíce chodili ven do paddocků, v tom docela pomáhá nevybírat venkovní „záchody“ úplně úzkostlivě do čista, ale trošku nechat. Koně potom na taková místa chodí opakovaně. Zajímala jsem se o tzv. lehací matrace, které by se mi líbilo dát na zem do přístřešků, aby se nemusely nastýlat vůbec, ale podle mých informací se vyrábí pouze pro skot a jejich rozměr není zrovna ideální do koňských boxů, takže asi prozatím zůstaneme u našich slaměných „matrací“ v částech přístřešků.

 Hnojiště vedeme úplně obyčejné - polní. Jde o hromadu, kterou jednou za čas přeházíme a ušlapeme, aby se více vešlo a aby se vše pěkně rozložilo. Jednou ročně nám hnůj komplet vyveze zemědělec (za odvoz), průběžně v roce si jezdí okolní zahrádkáři s malými vozíky za auto. Vzhledem k malému množství podestýlky je hnoje méně než z klasického boxového ustájení, a když ho pravidelně ušlapáváme (jak pracuje, hřejou z něj holinky až moc :-D), je z něj za rok kvalitní hnojivo. Proces urychlují i žížaly, kterých je v hnojišti obrovské množství, přestože jsme tam žádné uměle nedodávali.

10. Používáte nějaké zpomalovače (sítě, rošty) při krmení senem?

Aktuálně ne, ale měli jsme jak síť na celý balík, tak zpomalovací rošty na krmné bedny, dokonce i menší sítě na zavěšení. Nejvíce mi vyhovoval zpomalovací rošt z kari-sítě, bohužel neobstál kvůli kombinaci koní ve skupině – aby se do bedny dostal i poník, musely se snížit stěny bedny, jenže když se snížily do vhodné výšky pro poníka, jedna z klisen do bedny neustále hrabala nohou a několikrát jsme ji dokonce přistihli stát v bedně oběma předníma. Nyní používáme to nejjednodušší zpomalování příjmu - což je seno se slámou (i když předchozí vybavení máme v pohotovosti pro případ potřeby ve vhodné skupině koní).

 11. Dekujete v zimě, používáte masky a repelenty přes letní sezónu?

Některé koně dekujeme, vždy záleží na aktuálním stavu a kondici. Letos měla deku třiadvacetiletá klisna. Repelenty používáme převážně mazací, osvědčilo se také střídat repelent s mastnými krémy. Masku proti hmyzu také máme, i když jsme ji více používali jen jednu sezónu, potom se dotyčná klisna adaptovala, nebo ubylo hmyzu… Každopádně používání podobných pomůcek se nebráníme, vždycky záleží na situaci a na konkrétním koni. Čím starší kůň, tím hůře snáší extrémy, mladí koně obvykle snášejí všechno nepohodlí lépe.

12. Máte nějaké osobní vychytávky (např. větráky v přístřešcích pro tropické dny, drbadla, hračky pro koně, brouzdaliště,...), o které byste se podělila se čtenáři?

Nic speciálního nemáme, líbí se nám některé vychytávky kamarádů a známých a rádi bychom je časem použili, ale hádám, že o nich v tomto seriálu byla nebo bude řeč, takže popis nechám na nich. :-) Naše drobná vylepšení jsou méně zajímavá, ale i tak jsme za ně rádi. Například poloha nočních paddocků od vnějšího ohraničení pozemku (plotem) je 20 metrů, což zajišťuje bezpečnost proti přikrmování kolemjdoucími lidmi. Orientace stájí směrem k východu je výhodná pro letní dny, kdy do přístřešků svítí dopoledne, zatímco ještě není takový žár. I v zimě to koně oceňují a po východu slunce se vyhřívají mezi dveřmi přístřešků. Naše izolované bedny na vodu, které jsou stabilní, funkční a zároveň se dobře udržují, protože necky jdou z dřevěné bedny snadno vyndat a vymýt.

 A možná do této kategorie spadá i naše pojetí provozu elektrického ohradníku... - posuďte sami: Elektřinu nemáme na žádném pozemku u koní, s výjimkou sedlovny, která je u domu - cca 300 m od stájí. Zdroj impulzů máme jeden čistě bateriový, na pronajaté pozemky, a druhý kombinovaný, kdyby se nám poštěstilo na základní pozemek proud časem natáhnout. Používáme autobaterii se solárním dobíjením, solární panely 20 W a máme zapojený regulátor dobíjení, aby se co nejvíce prodloužila životnost baterie. Ohradníky jedou nonstop, dříve jsme přes noc impulzy v denních výbězích vypínali a solární panel odnášeli domů, ale byla to práce navíc, a také nám ohradník častěji trhala zvěř. Teď, když impulzy běží pořád, je ohrada v lepším stavu a i baterie se dobíjí už od brzkých ranních hodin. Jednou nebo dvakrát do roka (obvykle v zimě, když mrzne a je několik dní za sebou mlha a tma), solární panel nestačí baterii dobít a je potřeba ji odvézt do domu a "vyživit" ze zásuvky. :-) Po zbytek roku to funguje úplně bez našich zásahů.

Ale jak mne nyní napadá, možná by si do "vychytávek" zasloužil zapsat náš občasný styl vypásání cizích pozemků, ke kterému používáme někdy také úvaz (což dnes již není u koní moc obvyklé). Původně se naši koně učili pást na úvazu kvůli vandrům v sedle. Moje první vlastní klisna byla chronický "trhač", a když jsme někam cestovali, museli jsme s sebou brát tyčky a pásku, abychom ji vůbec mohli popást - což znamenalo, že s námi musel vyrazit někdo autem s ohradníkovými tyčkami, nebo jsme museli dlouho hledat místo mezi stromy, na které by páska šla upevnit... Usmyslela jsem si, že všechny své další koně naučím, aby snášeli úvaz bez problémů - a tak se stalo.

Využití pro vypásání pozemků se později nabídlo už samo, i když se snažíme, aby koně trávili většinu času volně po výběhu. Trošku nám tedy nahrál i výběr plemene - irský cob je klidný kůň a takovéhle lidské výstřelky snáší velmi dobře. S úvazem se koně setkávají od malička - uvazujeme hříbátka při krmení matky jádrem, také občas uvazujeme klisny na pasení, přičemž hříbata se volně pohybují kolem a seznamují se s lanem matky na zemi. Po odstavu se potom začnou občas uvazovat i mladí koně, samozřejmě vždycky na dohled člověka, aby bylo možné zasáhnout v případě potřeby. Zatím to nebylo nikdy nutné, koně se rychle naučí s lanem na zemi zacházet tak, aby se nezamotali - a později už ho dokáží i využít k podrbání břicha nebo nohy. :-)

 Používáme dynamická horolezecká lana s průměrem kolem 12 mm a karabiny se šroubovací pojistkou. Ideální místo úvazu je buď kolík v zemi, kolem kterého může kůň volně kroužit, nebo místo podél zdi/zábradlí, aby kůň nemohl obcházením úvazu zkracovat lano. Ale ve finále si koně dokáží poradit i s tím. Když je pozorujeme, vidíme, že pokud to nejde na jednu stranu, změní směr a lano zase vymotají, často dřív, než k nim stačíme dojít. Koně jsme nakonec kvůli vandrům začali učit i na pouta, což ale k vypásání pozemků použít nelze, protože kůň s pouty může pomalu popocházet kamkoliv. Ačkoliv jsme zatím používali vždy jen pouta provizorní (vandr se odložil kvůli mateřským povinnostem na neurčito), všichni koně (včetně oné teplokrevné trhačky) je snášeli s obdivuhodným klidem.

13. Kolik času denně vám péče o koně a prostory zabere? Stíháte jezdit?

Běžně trávíme u koní zhruba dvě až tři hodiny denně prací a zbytek legrací. Hodně času zabere vožení vody a každou chvíli se k běžným denním činnostem přidávají „mimořádné“ práce, jako sekání pod ohradníky, opravy ohrad, likvidace plevele, navážení sena, přendávání dočasných ohrad… Pokud to trochu jde, snažíme se rozložit tyhle práce ve smyslu „každý den trochu“, nebo potom děláme víkendové brigády, kdy se sejde více pomocníků. Občas už je práce příliš a člověk nemá na ježdění chuť, ale předloni jsme začali trochu závodit, což je dobrá motivace.

Hrozně se mi líbí, jak mají v Anglii vždy přiměřenou velikost poníka k dítěti, tak se to snažíme trochu okoukávat, máme pro děti z našeho kroužku k dispozici dva poníky a dva coby, aby si všechna dítka našla to svoje. :-) Každý kůň, chodící pod dětmi, je zároveň ježděn zkušenějším jezdcem, aby se udržovala přiježděnost. Nejtěžší je to samozřejmě u metrového poníka, s jeho malou postavičkou ho nemůže přiježďovat kdokoliv. No a protože jsme si vystavěli hezké překážky na trail a working equitation, tak si čas dělat přece musíme - byla by škoda je nevyužívat! :-)

... a úplně stejně by byla škoda nepodělit se se čtenáři o vaše malé, promyšlené a pěkně fungující venkovní ustájení! :-) Děkuji, Aničko, za rozhovor a za množství poskytnutých fotografií! A moc přeji, ať se všechny vize a plány na zvelebení areálku vrchovatě plní. Hodně sil!

A úplnou tečku za povídáním s Aničkou nám udělá její nejnovější chovatelský úspěch - ve středu narozená klisnička irského coba. Gratulujeme!

Další informace a fotografie najdete na webových stránkách www.konezatec.cz.

Podobné články
Nedopasky jsou ostrůvky života pro ty, kteří na vypasených plochách nepřežijí

Stav krajiny České republiky je dlouhodobě neutěšený a seznamy ohrožených druhů naší flóry a fauny nabízejí mimořádně smutnou statistiku. Ne vše…

Třtina křovištní (Calamagrostis epigejos) - expanze tohoto druhu představuje vážný problém v některých nesečených
přírodních lokalitách, kde obrovská hmota stařiny této třtiny vytlačuje biologicky cenné druhy a potlačuje rozmanitost
porostu. Koně vypásáním těchto lokalit významně pomáhají s expanzí této lipnicovité traviny.

Věděli jste, že koně při extenzivní pastvě (tedy takové, kdy je málo zvířat na velké výměře) vytvářejí příznivé podmínky pro ohrožené druhy hmyzu a…