A co hlavně - byla možnost se na nich povozit. Po letech strávených u knížek a filmů (kterých bylo v televizi jako šafránu) pocit k nezaplacení a pomalu každý den končil brekem, že chci také chodit ke koním, akorát že nebylo kam.

Bylo mi deset let, když na naši třídu ve škole zaklepal pán s knírem, a položil dotaz, jestli by byl zájem navštěvovat jezdecký oddíl. Přišlo mi to jako sen, ihned jsme s kamarádkami zvedly ruce a nemohly uvěřit, že svíráme v koňmi netknuté ručičce přihlášku, kterou bylo nutné vyplněnou dodat třídnímu učiteli. A k našemu obrovskému štěstí zájem ze strany dětí byl dostatečný, takže státní statek zajistil dopravu a hurá, mohli jsme začít konečně chodit ke koním!

Před revolucí totiž soukromé vlastnictví koní běžné nebylo, ba naopak. Já znala pouze dva lidi, kteří měli nestátního koně, oba bydleli u Prahy a měli po jednom kuse. Nájemní stáje v podstatě neexistovaly, takže pokud někdo vlastnil koně, měl ho doma, případně v nejbližším státním zemědělském provozu. Koně tudíž byli nejčastěji státní, ať už šlo o statky, JZD či přímo chovatelské stanice, a politika tehdejšího režimu jezdectví hojně podporovala, neboť tím pomáhala plnit sportovní (branné) normy obyvatelstva.

Ale zpět k nám a našemu koňskému snu, který se pozvolna začínal naplňovat. A tak nás onoho osudného dne na smluveném místě čekalo zhruba deset. Přijela statková Avie, řidič se nás zeptal, jestli jsme to my, naložil nás a jelo se. Nepředstavitelný pocit, kdy jsem ani nedýchala, a když jsme poprvé vstoupili do opravdické stáje, cítila jsem se na vrcholu blaha. Konečně! Konečně po mnoha probrečených nocích u opravdových jezdeckých koní.

Na pach stáje, který mě doslova obejmul, nikdy nezapomenu. Přidělili nám dva mladé vedoucí, Vlastíka a Hanku, a ti s námi obešli koně po koni, přestože my coby naprostí laici nemohli chápat vůbec nic, co nám vykládali. A že dnes se naučíme koně vyčistit, rozeberou nám uzdečku a sedlo na části, které si zkusíme složit, a že na ježdění dojde až příště.

Nelze snad ani popsat, jak jsem byla šťastná, když jsem vůbec poprvé mohla na koně položit kartáč, a vcelku jsem vděčná i za fakt, že jsme si zpočátku všichni byli rovni, protože nikdo z nás dětí nebyl služebně starší, začalo se naprosto od píky u všech. Což nemálo nahrávalo nám sečtělým, protože jsme mohli rozdávat rozumy posbírané v literatuře :-)

Areál jako takový byl na tehdejší poměry velmi moderní. Žádné štonty jako u chladnokrevníků, nýbrž prostorné mřížované boxy, mnoho hektarů pastvin sousedících se stájemi, velká písková jízdárna a plechová hala. Tehdy jsem zázemí vůbec nedokázala ocenit, pro nás děti bylo naprostou samozřejmostí, že když bylo venku nepříjemně, tak se šlo do haly, která měla povrch z pilin a bylo ji tudíž nutné častěji kropit. V dnešní době by ani jeden z povrchů při zvýšeném zatížení pravděpodobně neobstál, a co se týče haly, coby dítka jsme v zimě nevděčně remcali, že se v ní netopí :-)

K areálu patřila bytovka a několik domků pro zaměstnance a kromě tradičních parkurových závodů se zde pořádaly i soutěže ve všestranné způsobilosti, takže zázemí pro jezdecký sport na tehdejší poměry naprosto luxusní. Stáje měly i vlastní stanici na pohonné hmoty a někde byla i Dominikou zmíněná nakládací rampa, akorát už si nevybavím přesné místo.

Jak jsem již zmínila, státní zemědělství v dobách komunismu dotovalo chovy koní především za účelem vlastní prezentace, přestože politická role (sportovní vyžití dětí a mládeže) nebyla zanedbatelná. Kromě chovných koní státní podniky vlastnily koně sportovní nebo dostihové, anebo obojí, jako v případě té naší. Hřebce Metropola si pamatuji velmi matně z úplných počátků mé docházky a po desítkách let s překvapením zjišťuji, že některé ze zhruba dvacítky klisen se pyšnily vlastní výkonností „S" či „T" ve skocích. Dostihové koně statek vlastnil tři (později čtyři) a k nim jsme coby děti měly vstup zakázán (bohužel).

Každé odpoledne strávené u koní jsme zakončovali v klubovně, kde se čekalo, než přijede Avie, a zároveň probíhala teoretická výuka. Kromě nauky o koních vedoucí hlídali docházku a dohlíželi i na školní výsledky, takže pokud se někdo rapidně zhoršil ve škole, hrozily mu absence ve stáji a s mnoha absencemi tudíž i vyhazov od koní.

Nemělo to jedinou chybu, tedy až na dojíždění a závislosti na statkové Avii, takže jsme se ke koním dostávali pouze jednou týdně. Často vzpomínám, jak jednoho dne Avie nepřijela, a v době bez mobilních telefonů jsme o poruše nemohli dostat hlášení, takže jsme se po krátké poradě shodli, že si ke koním dojdeme pěšky. Na dvouhodinovou túru jsme vyrazili statečně a opravdu jsme tam došli, akorát že přesně na večerní krmení, a nemusím asi popisovat, jak „nadšeně" nás přivítali vedoucí. Ale i z tohoto průšvihu jsme si odnesli prima zážitek, protože Eda poté nastartoval jediný možný dopravní prostředek a vezl nás zpátky opravdovým koňským RTO autobusem, což bylo v dané době pocitově na absolutně největší úrovni. A když jsme vjížděli do města, strašně jsem si přála, aby mě úplně všichni viděli, že jedu v koňském autobuse! :-)

Odpoledne u koní probíhala vždy dle stejného scénáře. Po příjezdu jsme se pohádali, kdo v které skupině bude, protože polovina lidí nejdříve čistila koně a posléze jezdila, zatímco druhá šla jezdit a poté pomáhat s krmením a úklidem stájí. A není třeba dodávat, který model byl pro nás větším požitkem, takže z Avie jsme vyskakovali pomalu za jízdy, ve snaze zabrat si jedno z pěti párů čištění a vyhrát tím možnost „pucovat a jezdit".

Pět párů čištění pro celou stáj nebylo vůbec nezvyklé, protože obchody s ryze koňským sortimentem snad ani neexistovaly. Kartáče s páskou či plechová hřbílka se daly koupit v zemědělských potřebách a na zbytek očisty koní posloužily „lidské" hřebeny a klasické rýžové kartáče s hadrem na podlahu. Háčky na kopyta byly většinou samovýroba, nejčastěji šlo o ohnutý šroubovák, a kopyta se mazala černou matlavou a extrémně páchnoucí hmotou, skladovanou ve velkých no name plechovkách. Popravdě netuším, co to vlastně doopravdy bylo, ale pravděpodobně složení obsahovalo dehet na hniloby. Uzdečky, ohlávky a sedla vyráběli na zakázku sedláři, takže téměř všechny cajky měly hnědou přírodní barvu, a pokud se náhodou objevil jiný odstín kůže, třeba bílý, obdivem jsme pomalu nedýchali. Barevné nylonové stájovky či rozličné podsedlovky na našem trhu nebyly vůbec a pod sedla se dával vykrojený plstěný filc, jehož základními barvami byla černá, bílá, žlutá, červená a zelená. A kdo měl filc obšitý kůží, ten byl nejvíc top.

Největší pozornost nás capartů se upírala na čelenky uzdeček, protože v jejich případě se dala nudná výrobní podoba okrášlit. Čelenky jsme přelepovali různě barevnými lepicími páskami, anebo jsme je obšívali beránkem, neboť jakákoliv možnost být „vylepšený" se velmi cenila. A ještě si vzpomínám, že na uzdečkách byl vždy hannoverský nánosník, s jinými typy jsem se setkala až po revoluci. A mít doma vlastní ohlávku, uzdečku či nedej bože sedlo, to byl další z nesplnitelných snů, protože tyhle věci bylo v našem případě možné získat pouze krádeží, do čehož jsme samozřejmě nikdy nešli :-)

Stáj byla výborně vybavená i z hlediska obsluhy koní. Ze stran vedlo na půdu několik fukarů, takže když přijel horal se senem, stačilo házet seno pod fukar a ten jej nafoukal na půdu. Nad chodbičkou stáje byl stropní otvor, takže seno se během krmení shazovalo rovnou do stáje, a to platilo i pro malé balíky slámy sloužící ke stlaní. Hnůj se klopil ze stáje na valník zaparkovaný v hale, takže nikde nebylo nutné mít charakteristické mouchami zamořené hnojiště.

S nemalým pobavením vzpomínám i na mou heroickou akci „mrkev", která měla být můstkem k oblíbenosti u top koní. Nejčastějším pamlskem tehdy býval kostkový cukr, s tím jsme coby koňská dítka zdařile obchodovali, ale zrovna u nás doma se kostkový cukr nevedl (proč asi? :-) a mé kapesné by pokrylo sotva dvě návštěvy. A tak jsem pozornost upřela na jiný zdroj a během měsíce jsem rafinovaně vyplenila zásoby mrkve na celou zimu, uložené v hromadách písku ve stodole. Model jsme měli vychytaný, hned po škole jsme naběhli, mrkve z písku vylovili, umyli a nakrájeli, takže ještě před naloděním do Avie jsme s kamarádkou byly největší hvězdy, protože takhle narvané tašky dobrot hravě převálcovaly i krabice cukru. A velké těšení se, jak budeme rozdávat a dostane se na úplně všechny oblíbené koně a že to nebude mít chybu.

Zádrhel nastal v momentě, kdy množství mrkve narostlo do podoby, která již neušla zraku vedoucích, a tak jednoho krásného dne nám byly papírové pytlíky odebrány hned před vchodem do stáje a že super, že jsme hodné, že to koním spravedlivě rozdají do večerního krmení.

Mně se málem zhroutila existence, protože v danou chvíli jsme se nedobrovolně ocitli na samém dně žebříčku „nakrm si svého oblíbence" a od onoho dne jsme množství mrkve výrazně omezili. Finální tečku našemu oranžovanému období udělala revize mých rodičů po zjištění, že v tuně písku už žádná mrkev fakt není, a nastalo období absolutní nouze, protože v rodině chovající psy a různou domácí havěť bylo urvání suchého rohlíku utopií.

A tak jsem musela handlovat cukr, abych oblíbenkyním mohla poskytnout pět vteřin příjemna. A mívala jsem během šesti dnů bez koní docela napilno, abych něco dobrého na koňský zub sehnala, jelikož sériově vyráběné koňské pamlsky měly v našem státě ještě pár let čas, a ukrást doma ovesné vločky jsem zkusila jednou a naposled.

A oblíbených koní zrovna jako na vztek bylo tolik... Složení koní ve stáji bylo pestré, kromě chovných a sportovních i provozní. V době mého dětství největší úžas a pozornost sklízeli vzácní bělouši a i naše stáj jednoho měla, jmenoval se Grey, ale v pozici caparta jsme o svezení na šimlovi mohli jen snít. Naším jezdeckým učitelem se stal hnědý mazák Hop, dobrácký a nesmírně hodný teplokrevník, a na jeho hřbetě jsem učinila nejen počáteční jezdecké krůčky, ale i první pád. Paradoxně ne vlastní vinou, neboť po seznamovacích hodinách v sedle na lonži vedoucí vytáhli madla a dalšího půl roku jsme strávili pokusy poprat se s voltiží. Pro nás, kterým tělocvik kazil vysvědčení, příšerná řehole, protože v ježdění jsem byla levá jak příslovečná turecká šavle a voltiž mi sebedůvěru dvakrát nepodpořila. Ale život je boj, takže i já jsem nakonec byla schopna základních cviků včetně postavení se na hřbet, a svůj první cval jsem absolvovala na Hopově hřbetě spolu s kamarádkou, která neudržela balanc a při svém volném pádu mě neopomněla vzít s sebou.

Do sedla jsme se vrátili až na jaře a znovu na lonži, nekompromisně. A v této době se začínal projevovat náskok dětí, které měly rodiče s autem a které se do stáje dostaly i o víkendech, čímž ochutnaly celodenní provoz, protože směly být u koní od rána do večera, a samozřejmě včetně ježdění. A tito „vyvolení" dostali šanci se zlepšovat a později i závodit, zatímco my, paka a polena, jsme se stále drncali na lonži a svět nám přišel ohromně nespravedlivý.

S touto stájí mě spojují ještě dvě poměrně významné skutečnosti, a tou byly matky mých koní. Obě jsem totiž poznala v ní, a v době socialismu by mě ani v nejdivočejších představách nenapadlo, že tahle dvě „esa" (jedna šílenější než druhá) ukončí svou chovnou kariéru produkty, které mi časem budou říkat „pane".

Při seznámení s první z nich jsem utržila šok, neboť v jejím boxu dlouhé měsíce stála má oblíbenkyně, remonta Viola, a sedlo visící na dveřích ve mně evokovalo domněnku, že mého kousavého a kopavého drahouška obsedli. Místo Violy však skrz mříže svítila krásná hvězdička polokrevné Bajky, budoucí hvězdy všestrannosti (výsledky jsem nikdy nedohledala, ale s Edou údajně vyhrála mistrák), a jelikož nešlo o zrovna psychicky vyrovnané zvíře, my děti jsme k ní nesměly. Sedla jsem si na ni až o nějakých deset let později, když už nebyla státní, a její poslední hříbě jsem po jejím úmrtí odkoupila z ryzího sentimentu (a mladické nerozvážnosti :-)

A v případě druhé kobyly byla situace nemlich to samé, jen s rozdílem, že Seraphina v labilitě, neovladatelnosti a schopností destrukce všeho živého Bajku překonala několikanásobně (dodnes při vyslovení jejího jména všichni otáčí oči v sloup). I díky ní byl dostihový roh stáje zakázaným územím, což mě osobně nemálo mrzelo, protože mě v dětství jezdecký sport za srdce nechytl. Mnohem víc mě bavily dostihy, a nebýt syna šílené Seraphiny, nejspíš by to tak zůstalo až dodnes.

Čtyřka dostiháků ve stáji si totiž vůbec nevedla špatně, Amur ve své kategorii vyhrával poměrně často (tehdy ještě roviny), Sabor se dostal až do jedničkových dostihů a Vederemo si po revoluci vyzkoušel i Velkou pardubickou. Bláznivá matka mého nynějšího koně potenciál nikdy pořádně nezúročila a moje vzpomínky na ni souvisí s klecí na kování, která tam stojí dodnes. Patřila mezi kobyly, které se potřebují „dobře vyspat", a práce s ní byla ryzí masochismus, kdy se pravidelně vracela z lesa s prázdným sedlem, protože v jistém směru byla velmi vytrvalá a to v mlácení jezdcem o zem. Svým způsobem Vlastíka chápu, protože pokud člověk cítí, že má pod sebou dobrého koně, snadno uvěří v nemožné, akorát že Seraphina systematicky bourala jakékoliv pokusy zúročit práci a čas v ní vložené. A prováděla to s grifem profesionála nejen doma, ale i v dostizích, takže Vlastíkův splněný sen o vyhraném dostihu byl záhy dostihovou komisí změněn z prvního na třetí místo, kdy verdikt „dělala bordel a nešla řídit" zapsali do protokolu coby „křižování v cílové rovině".

Seraphinu a Vlastíka poté osud rozdělil a pokusy kobylu donutit ukázat potenciál skončily startem v nedokončené Velké pardubické. V chovu nepředala potomkům jedinou dobrou vlastnost, jak plnokrevným, tak i polokrevným. Coby podprůměrná matka a nadprůměrná megera byla prodána do důchodu k nám do města, a když jsem doma vyhledala fotky a ujistila jsem se, že to je fakt ona, regulérně jsem se orosila. I koupit její poslední hříbě jsem kategoricky odmítla minimálně dvakrát, protože to poslední, o co jsem stála, bylo vlastnit hřebce teroristu z matky, která dává výrazu „postrach" naprosto nový rozměr. Ale osud ho ke mně nakonec velmi klikatě přihrál, a jsem tomu nesmírně ráda, protože původně plánovaný vytrvalecký produkt (spojení A1/1 s arabem) samozřejmě disponuje skokovými schopnostmi, natolik dostačujícími, že optimálně překryjí i zděděné vlastnosti povahové.

Ještě drobné filmové perličky: dostihák Vederemo, který se z protivného a velmi nepříjemného hřebce proměnil v herecky nadaného valacha, si zahrál ve filmu Outsider koně Palisandra. S Vederemem mě spojuje ještě jedna vzpomínka a to urputná snaha zapamatovat si jeho jméno, protože největší blaho na dětské dušičce jsem zažívala, když jsme se směli dívat na dostiháky vracející se z tréninku. Vederemo byl totiž „černej" a „černej" kůň byl ten největší sen (netušila jsem, že tmaví hnědáci v zimním období napodobují vraníky), a abych si jméno vysněného krasavce zapamatovala, rozdělila jsem si je na „vede" (jakože vedení) a „remo" (to jsem měla napsané na ručičce).

Jinak Vederemo se kromě herectví zapsal do povědomí ještě jednou perličkou: právě díky němu je Josef Váňa o jeden obratel kratší, ale k tomu došlo až po revoluci.

S filmovými zkušenostmi nebyl Vederemo jediným stájovým adeptem, neboť o rok později přijal roli náš mladý sympatický vedoucí Vlastík (film Dynamit, postava Viktora) a stejně jako v případě Vederema si vedl coby neherec naprosto skvěle.

Osazenstvo stáje, jak koňské, tak i lidské, se pár let po revoluci přestěhovalo, nejspíš kvůli restituci objektu a zrušení státního statku. Ale stáje neosiřely, staronová majitelka areál pronajala Váňovcům a ti v něm hospodaří dodnes.

Na konci devadesátých let jsem se s bývalými kobylkami našeho státního statku několikrát setkala v různých karlovarských stájích, a největším šokem pro mě byl mail čtenářky mého blogu, v němž jsem na jména „našich" koní zavzpomínala veřejně. Paní v seznamu identifikovala jejich zasloužilou chovnou kobylu a poslala mi fotky, a asi nemusím popisovat, jak mě její reakce zahřála na srdci.

Přece jen to byli vůbec první koně, s kterými jsem směla být, a čas od času si během návštěv vzpomenu, že tady vepředu stávala Arna, tamhle ryzka Tapeta, které se říkalo Ťapka, a v boxe Seraphiny si teď důchod užívá Decent Fellow. A tak jde čas :-)