Táto, mámo, já bych jed!

1. 06. 2017 06:00, Aktualizováno 13. 02. 2018 23:59

Obrázky: 6

Autor: Helena Smutná Foto: archiv autorky Rubrika: Ptactvo Počet přečtení: 3151 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Musím tenhle díl uvést omluvou: je skoro bez fotek. Protože nemám potřebnou „nevyrušovací“ techniku – a fotografování ptačích hnízd s vejci nebo mláďaty (hlavně ty z ruky) považuji za zhovadilost. Porody anglických královen, jimž přihlížely desítky svědků, aby se předešlo dynastickým sporům, jistě nemohou být normou pro de facto identické chování mnoha „fotografů přírody“, lezoucích do keřů, po stromech či do rákosin za účelem získání úžasné fotky bezbranných mláďat a jejich vyděšené matky; hlavně aby měla šanci vyjít v časopisu (ovšem ne v každém, naštěstí) či nasbírat v facebooku mnoho áááchů.

Ono - ne že by to nešlo; jde. Vyžaduje to ale veliké znalosti a často i příslušné osvědčení - výjimku ze zákona. Tímhle povolením disponují vědečtí pracovníci, tedy lidé s těmi potřebnými zkušenostmi. Ti pak dokážou vyfotografovat hnízda, okroužkovat mladé ptáky, posoudit jejich zdravotní stav a podobně, aniž by způsobili úhyn celé snůšky.

Protože jinak to vniknutí do ptačího soukromí většinou nedopadne; ať už proto, že rodiče mladé opustí, nebo protože pak hnízdo snadno najde všímavý predátor.

 (Velký fanda pozorování si ovšem může koupit třeba ptačí budku se zabudovanou kamerou - inu, proč ne? Třeba tady.)

I zákon na tyto rušící aktivity pamatuje. Tentýž zákon, který se u koní dost často cituje v souvislosti s tím druhým, tedy Zákonem proti týrání zvířat.
Jde o Zákon na ochranu přírody a krajiny, konkrétně toto jeho ustanovení - a má svou odezvu i v zákonu trestním.

Jinými slovy: nesbírat, neničit, nerušit. On i nález holátka z hnízda vypadlého těmto pravidlům podléhá, a proto je vždy dobré raději okamžitě oslovit některou ze sítě záchranných stanic.
A zákaz sběru se týká dokonce i toho, když najdeme mrtvolku některého zvláště chráněného živočicha čili i ptáka. Je vhodné nechat ho, kde je, a oslovit jakoukoli organizaci ochrany přírody. Opravdu to není jedno: dochází totiž k případům trávení ptáků, které už znamenají trestní stíhání. Pokud se ovšem podaří najít pachatele, což je ovšem těžké i bez zničení možných důkazů v místě nálezu. A kadáveru se pak patrně rádo ujme některé muzeum či vědecká instituce.

Několik zajímavostí z ptačích hnízd

Ptačí vejce, to je hotová věda. Jistě, strukturu mají všechna vejce shodnou, ale liší se nejen velikostí, ale i barvou a hlavně tvarem.
Například vejce rychlých letců (jako jsou třeba rorýsi či vlaštovky) jsou protáhlá do elipsy, vejce sov či ledňáčků jsou skoro kouličky. Někteří mořští ptáci, hnízdící na úzkých skalních římsách, mají vejce tak uzpůsobená, že uvolní-li se z podkladu, otáčí se jen kolem své osy; neodkutálí se. Jsou totiž kuželovitá.

Na velikost snůšky má vliv hodně věcí. Ptáci si to musí vyladit: příliš moc vajec znamená obrovskou práci s krmením mláďat, až tak, že nemusejí zbývat síly na podzimní přepelichání a odlet - nebo dost odolnosti přes zimu. Navíc mláďata z takových přeplněných hnízd bývají slabší, takže mají menší šanci dožít se dospělosti.

Ptáci jsou ovšem pudem nuceni vychovat co nejvíce mláďat. Řeší to tedy často tím, že hnízdí vícekrát. Vlaštovky to zkusí i čtyřikrát, když je dobré léto, a právě u nich můžeme pozorovat v přímém přenosu, že ne vždy se podaří poslední várku dokrmit.
Každý rok je to napínavé a každý rok to dopadne jinak.

Logicky, první snůšky na jaře bývají nejpočetnější. To mají rodiče v sobě ještě zásoby nastřádané v předjaří či při zimování někde na jihu.
(Z tohohle vzorce se lehce vymyká taková sýkorka modřinka: ta má běžně v jedné snůšce jedenáct vajec, i devatenáct bylo zjištěno!
Ovšem, výjimky se dějí výjimečně, že.)
I ty druhy, které dlouho sedí a dlouho krmí (dravci), nebo mají na hnízdění velmi málo času mezi jarním návratem a odletem zpět (třeba rorýsi či vlhy na to mají sotva čtyři měsíce) a běžně tedy hnízdí jen jednou, mohou své hnízdění zachránit, dojde-li ke zničení hnízda v době, kdy se sedí na vejcích: udělají rychle hnízdo náhradní.
Pokud se ale stane nějaká katastrofa později, už to nestihnou, a většinou to ani nezkoušejí. Musejí si zachovat dostatek energie pro vlastní přežití, takže...

 Ptačí hnízda se od sebe liší stejně jako lidská obydlí. Od úžasných architektonických děl po hromádku čehosi, eventuálně skoro ničeho.

Někteří si vyrobí hnízdo někde v krajině či na domu (tzn. původně asi na skalách), jiní hnízdí v dutinách. Obecně platí, že mláďata z volných, otevřených hnízd mají od vyklubání do vzletné dospělosti méně času, než dutinoví - průměrně asi o týden. Konkrétně, takové mládě pěnkavy musí vyrůst do dvou týdnů.
Co to znamená pro rodiče, je asi jasné.
Frekvence krmení mladých je často udivující. Jistě, velcí dravci krmí třebas 2x denně, ale takový maličký ptáček s hnízdem někde v keři přiletí s plným zobáčkem i každých pět minut - a jak to mají vlaštovky, si schválně stopněte ve stáji. Budete koukat!

Mimochodem: v dutinách zdaleka nehnízdí jen datli či strakapoudi. Málo se ví, že třeba kachny divoké („březňačky") mívaly hnízdo v dutině stromu; po narození a uschnutí malí vyskákali ven - ano, přesně tak, jak to vídáme v dokumentárních filmech o hoholech či jiných mořských ptácích, kteří u nás nehnízdí. A tyhle kachny pořád ještě umějí! Ne častá, ale opakovaná pozorování to potvrzují.

Kde je vhodné mít hnízdo?

Malí zpěvní ptáci si téměř vždycky staví hnízdo nové. Vlaštovky se málokdy vracejí do hnízd, v nichž vyhnízdily vloni - přenechají je jiným a postaví si nové hned vedle. (Neví se to ale úplně jistě, údaj je odvozen z pozorování několika okroužkovaných jedinců.)
Primárně dutinoví ptáci (tedy ti, kteří si dutinu vysekají - čili ji jaksi neukradnou) si tu dutinu vyrábějí vždy novou, byť jim to může trvat i několik týdnů. Třeba datel černý - Pták roku 2017 - má vysekávání hnízda zároveň jako zásnubní zpěv; čím větší rány, tím silnější sameček. Stará hnízda nevyužívá, jistě k velké radosti sekundárně dutinových ptáků, kteří s gustem obsadí starou dutinu a jen si ji poupraví (typicky sýkorka koňadra či brhlík lesní). Tytéž dutiny rádi využijí i někteří malí savci.

Ale není dutina jako dutina. Smyslem stavby hnízda je ochránit snůšku před sežráním a zajistit mláďatům zdárný vývoj. To znamená, že taková dutina (nebo lidská náhrada za mizení doupných stromů čili ptačí budka) musí splňovat několik podmínek.
Jednou z nich je nenápadnost.
Ano - dělaly se výzkumy a zjistilo se exaktně, že budky, vyvěšené na nápadném místě, jsou násobně častěji přepadány než vlastní ptačí volbou vzniklá, a tedy nenápadná, skrytá dutina.
Další podmínkou je teplotní komfort.
Ptáci umějí vybrat takové místo, které nejen že je dobře skryté, ale ani do něj nepere slunce.
A nakonec - čistota.
Můžete mít dokonalou budku; ale když v ní jsou breberky, rozumný pták v ní nevyhnízdí. Byly pozorovány různé stupně reakcí na zamoření budek roztoči či blechami (zajímavé je, že dutiny samotnými ptáky vyrobené tímto problémem příliš netrpí), ovšem vždycky tam nějaká reakce byla; od zvýšené snahy o čistění peří po opuštění původně lákavého místa.

Takže - nic proti budkám! Ale než je vyvěsíme, musíme tak trošku uvažovat jako pták; mělo by to být skryté, mělo by to směřovat na východ nebo na sever a mělo by se to dát snadno vyčistit. Nejlepší je na zimu odkrýt dno nebo přední stranu.

A taky není jedno, z čeho ta budka je. Protože je-li dřevěná (a lety zteřelá) a hnízdí v ní něco méně statného a bojovného než špaček, dostane se dovnitř snadno častý predátor hnízd malých pěvců: strakapoud. A nejen on.

Mám v našem „Ptačím zákoutí" (a i doma) tyhle budky a do nich se vážně ještě nikdo neprokloval.

 Zajímavé je taky, jakým způsobem ptáci řeší to bezpečí. Například vrabci, špačci a i lecjaký jiný druh je možné vidět hnízdit v těle mnohaletého hnízda čapího či hnízda většího dravého ptáka; malí pěvci, zejména sýkorky, si umějí chytře zvolit za blízké sousedy třeba i sršně - dobře vědí, že si k nim nikdo netroufne blíž.

A hnízda otevřená (ta v keřích) člověk uvidí většinou až na podzim, po opadání listí. Tak umně jsou ukryta. Určitě lépe než u druhů velmi zvyklých na blízkost člověka; městští kosi jsou schopni postavit si hnízdo klidně ve vaku sekačky na trávu. Ale, jak jsem psala už dřív, ono je to přechází a pomalu se vracejí k životu plaššího lesního ptáka; prostě vhodných a bezpečných míst blízko u lidí ubylo, zato přibylo koček, kun a zvědavců, kteří je na ta hnízda upozorňují svým chováním. A dostatek potravy se tam taky špatně najde.

Krmiví a nekrmiví

Takhle se dělí ptáci podle toho, jak přijímají potravu jejich mláďata.
Všichni zpěvní ptáci, dravci a sovy jsou krmiví - rodiče jim nosí po několik týdnů až měsíců potravu do hnízd, často je dokrmují i poté, co mladí z hnízda vylétnou či vyskočí. Nekrmivé jsou například kachny, husy, potápky a hrabaví (koroptve, křepelky, bažanti, slepice...); mladí se vylíhnou, rodiče je odvedou na vodu či na pole, louku apod. - ukazují jim, kde je potrava, čili je vodí; mláďata se krmí sama, nebo s malou pomocí rodičů. Omladina nekrmivých se rodí už opeřená prachovým, maskovacím peřím, často velmi odlišným od peří rodičů. Holátka krmivých jsou - inu, holátka.

 Takový prcek krmivého ptáčka musí být od první chvíle velmi aktivní při požadování večeře; jeho rodiče vždy nakrmí nejprve toho největšího křiklouna, protože je u něj pravděpodobnější, že taky vyroste a jejich rodičovská investice se tudíž vyplatí. Naopak holátko slabé i z hnízda sami vyhodí, nebo ho vytlačí pryč jeho silnější sourozenci. Z téhož důvodu mívají holátka výrazně barevné hrdélko; jakmile otevřou zobáčky, platí: čím barevnější, tím dřív dostanu jídlo a bude ho taky větší porce.

Existují výzkumy pravící, že ptačí mláďata se mezi sebou i s rodiči dorozumívají už ve vejcích. To je pochopitelné hlavně u druhů, které hnízdí v koloniích; mladí i staří se musejí vzájemně ihned a bezpečně poznat. U nekrmivých druhů pak dochází k tomu, co známe od koní: ke vtištění. Mediálně známé pokusy s tímto jevem, spočívající na vtištění housat do krabice, nejsou sice nijak hezké, ale byly asi nutné pro sám výzkum; ovšem, netřeba je opakovat, že. Kdo by přál ptáčeti, aby si celý život myslelo, že je krabice nebo třeba plyšový medvídek...

Některá ptačí holátka disponují, přes svou očividnou slabost, úžasnými vlastnostmi, nutnými k přežití téhle přetěžké doby. Kupříkladu mláďátka rorýsů umějí hibernovat: když jsou ještě docela maličká a přijde v té době studená fronta, staří rorýsi musejí odletět i dost daleko, aby vůbec nakrmili sami sebe - většinou nad nějakou větší vodní plochu. V té době nemohou své potomky krmit, a může to trvat i dva týdny. Je to pochopitelné: takový rorýsí rodič totiž musí mladým nachytat každý den hmyzu třikrát víc, než by spotřeboval sám - a nalétá u toho denně až 1 000 km.

Rorýsata ale nezemřou. Hibernují. Téměř zastaví metabolismus i růst, schoulí se do společného klubka a usnou. A jakmile se oteplí, rodiče se vrátí, mladí zas ožijí a všechno pokračuje dál. Je úžasné, kolik vůle k životu se může skrývat v tak maličkých ptáčatech!

Další, poměrně málo známou, věcí je, že většina, vlastně téměř všichni ptáci žijící kolem nás, tedy v zemědělské krajině, kteří bez problémů zobou zrní, své mladé krmí hmyzem. Právě proto mají své hnízdění načasované tak, aby v té době byl potravy dostatek; to znamená, že nezáleží na teple, ale na výskytu hmyzu. Jinak by přece klidně mohli hnízdit na podzim, kdy je semínek nejvíc.

 A to ne. Krmí hmyzem, a všichni: špačci, vrabci a vůbec všechna ta ptačí droboť.
A právě proto se snížením jejich absolutního počtu je zaznamenáváno přemnožení všelijakých škůdců, proti kterým je nutné budoucí úrodu chránit postřikem... který zabije veškerý hmyz, čímž zas ubyde zdárně odchovaných nových generací ptáků (a i hmyzu žeroucího jiný hmyz), takže se musí stříkat ještě víc, a tím...

Na tohle zacházení s krajinou je - prozatím - příroda krátká. Snahy o nápravu jsou k vidění, to ano, ovšem je to pořád, jako všechno, o lidech. On je prostě ekonomický tlak potvora.
Obyvatelé po celé Evropě se ale začínají bouřit. I laikům už dochází, že je něco hodně špatně.


Česká společnost ornitologická se zapojila do této snahy a zde je link s údaji a odkazy: http://www.cso.cz/index.php?ID=3075

Dospívání

Takové ptáče se toho musí opravdu mnoho naučit - a u malých zpěvných ptáků na to má velice krátkou dobu, leckdy jen týden či dva.

Musí se naučit létat.
Musí se naučit opatrnosti.
Musí umět najít vodu i rozeznat vhodnou potravu.
A musí se naučit zpívat.

 Létání - nu, některé druhy, zejména dutinové, musejí roztáhnout křídla a letět, jinak okamžitě zahynou. Jistě to znáte - vlaštovče, které se rychle létat nenaučí, se okamžitě stane večeří stájové kočky. A venku v krajině je to úplně stejné.

Opatrnosti a hledání potravy se pak mladí učí buď od rodičů v době, kdy vyskočí z hnízda, ale ještě nelétají, nebo jen nešikovně (kosi, rehci), nebo velice rychle utvoří hejnka podle pravidla, že v množství je síla.

O ptačím zpěvu už tu bylo psáno.
Proč ale ptáci zpívají i v létě, když už mají mladé? Ti mladí se to musejí přece naučit - naposlouchat si to. A to velice přesně - mnoho ptáků má totiž i cosi jako krajový dialekt.
A mladí se ovšem neučí jen zpěvu; učí se, co znamenají všechny zvuky, kterými k nim jejich rodiče „mluví" a také co znamená spousta dalších zvuků.

Každý ptačí druh má svůj vlastní, unikátní zpěv. Ale třeba takové poplašné volání „pozor, zalezte, někdo jde! Nebezpečí!" je velmi podobné u všech. Však tomu také všichni dobře rozumějí. Stačí, aby varoval jeden druh a ostatní ihned pochopí, oč kráčí.
Všimněte si toho, když jdete lesem nebo podél křovin. Třebas ptáky ani neuvidíte, ale oni vás ano. Jeden začne s varovným ci! -ci! -ci! Další se ihned přidají; hotový poplach je to, až to člověku příjde líto.

Vzdálenější ptáci se ovšem vyrušit nenechají, díky těm bližším přesně vědí, kde to nebezpečí je a jim že nehrozí. Ale ti, kteří se cítí ohroženi, někdy kromě hlasitého křiku umějí i překvapivě bojovně o svá hnízda bojovat. Například pěnkavy dělají zraněné, poskakují po cestě, jako by měly zlomené křídlo a dravci se tím jeví jako velmi snadná kořist. Jakmile ale nepřítele odlákají dál, doufají, že původní místo už zapomněl a netrefí zpět - tehdy se zázračně uzdraví a frrrnk, jsou fuč.

Nebo drozdi - ti zas umějí střílet. Znají totiž balistickou křivku: namíří si to k předmětu ohrožení, těsně před ním udělají forsáž, ovšem zároveň vypustí z kolaky „minu", která najde svůj cíl. To dokáže leckoho otrávit, dokonce i hada. U jiných druhů se zas umějí chránit i mláďata: když přijdete příliš blízko, vystrčí zadeček a flus! schytáte spršku puchu, který si nezadá s tchořím. A to draví savci ani hadi nemají vůbec rádi, protože jim to na několik hodin znemožní používat čich, který je pro ně nesmírně důležitý.

A nakonec

Ptačí omladina se často sdružuje do hejn a hejnek, která se potulují krajinou, hledají, co kde sezobnout, a chystají se na zimu; ať už na odlet či na zimní potulku. Některé druhy to mají zase zařízené tak, že mladí z prvních snůšek pomáhají rodičům krmit snůšky další (dost možná to dělají i vlaštovky).

Ty letošní poznáte většinou snadno: ještě nejsou tak opatrní, jak by bylo potřeba; například nevědí, že to lesklé vepředu na autech je sklo a že je to příliš tvrdé, a silnice se v té době plní ubohými hromádkami peří. Nejsou ani dostatečně plaší, ještě nenašli rovnováhu mezi zvědavostí a ostražitostí.
Pokud se dožijí příštího jara, už toho budou vědět daleko víc.
Ovšem... to se zdaří sotva jednomu mláděti z deseti.


Pokusila jsem se v tomhle díle trochu přiblížit tuhle každoroční etapu ptačího života; tak, jak ji můžeme vidět ve svém okolí. Téma samo je daleko obsáhlejší, kdo chce, snadno si dohledá.
Chtěla jsem hlavně vysvětlit, že ptačí investice do rozmnožování je opravdu obrovská - proto prosím: nechme jim prostor a nerušme je při tom!

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: