Tak trochu jiné mistrovství ČR

13. 10. 2017 06:00

Obrázky: 8

Autor: Michaela Burdová Foto: Nora Hořická Rubrika: Parajezdectví Počet přečtení: 2778 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Paravoltiž by si měla dát předponu „para“ do závorky. To vás napadne, když se ocitnete v roli diváka na mistrovství republiky v této unikátní disciplíně. Letos se konalo v Praze minulý víkend pod pořadatelskou taktovkou TJ Orion za účasti 39 cvičenců z 9 oddílů. Paravoltiž roste. A jak ji vidí představitel VV ČJF, Martin Blažek? I to se dozvíte v článku.

Areál TJ Orion na Braníku zaplnili cvičenci s doprovodem, koně, rozhodčí, organizační tým a rytmická hudba. Přijela jsem v neděli, abych viděla finálové volné sestavy a nasála atmosféru, která je na paravoltiži pokaždé pozitivně nabíjející. Počasí ještě ráno vyhrožovalo deštěm a větrem, při pomyšlení na tenké paravoltižní dresy jsem si říkala, jestli podzimní termín není pro tuhle disciplínu o zdraví. Jak mi ale manažerka paravoltiže Jana Sklenaříková vysvětlila, termín je v pořádku a navíc motivuje cvičence ke kontinuitě tréninku po celou sezónu, prostě to po mistráku v létě na půl roku nezabalí. A co se týče chladného počasí, před cvičením a po cvičení se teple oblečou a rozcvička a samotný výkon udrží tělo v teple. Já využila svařák, který byl pohotově na stánku k dispozici, rozhodčí se zamotali do dek.

Ve finálových volných sestavách boj o medaile vrcholí. Nic není jisté, často rozhodují pouhé setiny – a práce voltižních koní a jejich lonžérek (lonžéři jsou asi vyhynulý druh). Ale koně dopřáli cvičencům spolehlivou balanční plochu a ti mohli předvést plody často mnohaleté práce. Viděli jsme bezchybnou práci koní Lugano, Kenya, Besina, Druh, Šibal, Merlina, Víra a Nick. Protože paravoltiž cvičí lidé s různým handicapem, trpělivost a čas tu hraje podstatnou roli. Není divu, že nejvíce medailí získaly ty nejzkušenější oddíly.

 Soutěž jednotlivců

Přátelská soutěž jednotlivců

Rámcová soutěž mistrovství přivítala 7 účastníků, z nichž dva cvičili na koni. Svým precizním a velmi elegantním výkonem zvítězila Eliška Čejková z JK Počin (8,67), za ní se vyrovnané pole již roztřídilo v rozmezí desetin bodu – na druhém místě a na koni Besina skončila Anna Marie Koudelková z JK Briliant Petrovice (7,93) a třetí místo získal David Pohanka ze Sdružení AMBRA (7,87).

Kategorie ZO

Tohle je zajímavá kategorie, kdy se kvůli zdravotnímu oslabení cvičenky ocitnou pod hranicí nebo na hranici mezi nároky paravoltiže a voltiže. Výkony jsou tak jako tak dech beroucí. V této kategorii se utkaly čtyři cvičenky, nejlépe se dařilo Johaně Brodské, kůň Šibal z JK Počin (lonžérka Radka Smyczková) s 8,24 body. Výkonem se skóre o necelé dvě desetiny nižším získala stříbro její oddílová kolegyně Veronika Marečková (8,07) a bronz brala Vendula Klíčníková, kůň Kenya 1 z TJ Lucky Drásov, lonžérka Michaela Krátká.

 Kenya 1 je z Epony Brno, více mi o ní prozradila Vanda Casková - aneb, jak se dělá paravoltižní kůň:

46/923 Kenya po 1061 Brynet z 46/492 Stanga Lola (2775 Neugo) je devítiletá klisna slezského norika z hřebčína Hradčany Pěčín (chov manželů Svobodových). Tato světlá ryzka byla cíleně vybraná pro hipoterapii váhově těžkých klientů a pro paravoltiž v roce 2017. Při výběru jsme upřednostňovali charakter ve vztahu k člověku a zdravotní stav. Klisna byla u své první majitelky po prvním hříběti, pošetřená, v chovné kondici. Nejprve bylo potřeba dostat ji do pracovní kondice, navyknout na sedlo a madla. Vedle zkušené Besiny absolvovala výcvik ve speciálních dovednostech pro hipoterapii a od dubna 2017 již byla zařazená do provozu. V té době také zvládla lonžovací zkoušku. Zpočátku měla stálého lonžéra, v současné době se mohou lonžéři střídat. Je to poctivá, ochotná a pracovitá klisna.

Kategorie MHŽ

Nejobsazenější kategorii ovládla Hana Šimečková na Kenya 1 z TJ Lucky Drásov (7,36). Stříbrnou medaili získala další velmi zkušená závodnice Petra Maláková, kůň Lugano 1 z pořádajícího TJ Orionu (6,97), a bronzová medaile se ztrátou osmi setin na Petru Malákovou putovala opět k Brnu, tentokrát do JK Fany Hostěnice, takto zabodovala Eliška Vrbková na Kenya 1.

 Kategorie MHM

V mužích s finálním bodovým hodnocením 7,72 získal zlatou medaili Štěpán Švarc na Lugano 1 (lonžérka Eliška Klapalová), stříbro vybojoval Peter Pollak na hřbetě Kenya 1 z JK Epona Brno (7,26) a ze třetího místa se radoval druhý domácí cvičenec Josef Kočí, kůň Lugano 1 (6,79).

Josef Kočí začal jako mnoho dalších hipoterapií a postupně přešel k paravoltiži. Závodí od svých 12 let a navzdory úrazu v počátcích tréninku (úraz páteře) ve své závodní kariéře v paravoltiži pokračoval - a úspěšně pokračuje nadále.

Kategorie LH

Kategorie lehkého handicapu je tradičně početně obsazená a vyrovnaná. Vysoké skóre letos však vyšvihlo nad ostatní ke zlaté medaili Terezu Chmelařovou na koni Šibal (lonžérka Radka Smyczková) z JK Počin (8,24), stříbro si odvezla Anna Šrenková, kůň Kenya 1 (lonžérka Michaela Krátká) z JK Fany Hostěnice (7,77) a její sestra a oddílová kolegyně Veronika Šrenková získala bronz (7,06).

Kategorie TH 1

Pět volných sestav, vyrovnané výkony, z nich jeden byl skutečně zlatý v podání Veroniky Písaříkové na koni Lugano 1, TJ Orion (7,68), stříbro získala Daniela Wiederová na Šibalovi z JK Počin (6,96) a bronz Michael Obst na Besině 1 z JK Epona Brno (6,90), loňská debutantka a stříbrná medailistka mistrovství, Lucie Pohanková ze Sdružení AMBRA (kůň Merlina, lonžérka Kateřina Francová) ztratila na bronzovou medailovou pozici šest setin bodu.

Kategorie TH 2

Nejtěžší kategorie handicapu rozhodně neznamená nevýrazné cviky a projev cvičenců. Bylo to estetické, náročné a obdivuhodné. Na impozantním velkopolském vraníkovi jménem Druh se nejlépe dařilo Sebastiánu Lodinovi z JK Trojan (6,65), lonžérkou Druha je Kateřina Francová. Stříbro vybojovala domácí závodnice Pavla Tetauerová, kůň Lugano 1 (6,18) a bronzová medaile se nakonec houpala na krku sympatickému Michalu Jančíkovi, který cvičil na Besině 1 za JK fany Hostěnice. Pomyslná bramborová medaile patří Emě Gräfové, která na Luganovi 1 prostě dokáže svým úsměvem rozzářit svět, a dosáhla skóre 5,44.

Druh je velkopolský kůň, 11letý mohutný valach, kterému se říká „Malinkej“. Je využíván na voltiž, paravoltiž a rekreační ježdění.

Dvojice a skupiny

Nejatraktivnější část nedělního odpoledne patřila cvičení dvojic a skupin.

Dvojic startovalo šest. Kromě průměrné známky je výsledné skóre upraveno ještě koeficientem zohledňujícím kategorii handicapu. Národními šampiony ve dvojicích se stali Veronika Písaříková a Štěpán Švarc z TJ Orion na Luganovi (8,90), stříbrnou medaili získala T. Chmelařová a V. Marečková na Šibalovi z JK Počin (8,59) a bronz A. Šebíková a S. Lodin na Druhovi (8,26).

 Soutěž skupin je vrcholem šampionátu a do této nejobtížnější kategorie se kvalifikovaly čtyři oddíly – JK Počin, JK Fany Hostěnice, TJ Orion Praha a JK Epona Brno. S přehledem a vysokým skóre získala zlato skupina z JK Počin na Šibalovi (8,46) lonžérka Lenka Špindlerová, s výslednou známkou 7,94 stříbro putuje do JK Fany Hostěnice, kůň Besina, lonžérka Markéta Píšová, a bronz zůstal se ztrátou pouhých pět setin bodu na domácí půdě TJ Orionu, kůň Lugano, lonžérka Eliška Klapalová.

Kůň vítězné skupiny Šibal je desetiletý kříženec kladrubského hřebce a „nějaké“ klisny. Jeho náplní práce je voltiž, paravoltiž a jezdecké kroužky. Prostě profesionální provozní kůň. Jeho stájová kolegyně Víra, 14letá klisna slovenského teplokrevníka, má za sebou parkurovou minulost (ST), slouží jako učitelka až do ZZVJ a využívá se na voltiž, kterou podle slov lonžérky příliš nemiluje, ale spíš ji strpí. Na Víře se nakonec necvičilo, protože se objevil drobný zdravotní problém. Luganu a Besinu jsme si představili v reportáži z minulého šampionátu.

A ještě pár slov navíc...

Letošní Mistrovství České republiky 2017 zná své vítěze, pořadatelský tým z TJ Orion v čele s Norou Hořickou si mohl oddechnout a měl i důvod slavit – 7 medailí včetně třech zlatých je velký úspěch (stejný počet medailí získal JK Počin, jen o jednu zlatou měl víc). Samozřejmě takový úspěch nevznikl přes noc.

Podle slov Nory Hořické, která je hlavní osobou orionské paravoltiže, cesta k mistrovským titulům v Orionu začala před mnoha lety…

 „Jsem členkou oddílu od svých 13 let (1975). Po ZZVJ jsem pracovala jako pomocná cvičitelka, pak složila cvičitelské zkoušky (někdy kolem 18-20 let) a věnovala se základnímu výcviku dětí v sedle. Samozřejmě, že jsem chtěla závodit, ale v dobách mého mládí se u nás hlavně skákalo, já chtěla jezdit drezuru, ale práce s dětmi byla prima, bavilo mě to. Protože jsme měli málo koní a přebytek dětí, přišla paní MUDr. Zamrazilová s nápadem cvičit voltiž - tenkrát cvičilo 9 dětí na 1 koni :-) Byla to nová věc, to mne lákalo. Vyjely jsme na zkušenou na Moravu, na Slovensko - kde už se tenkrát voltiž cvičila - a pak ji rozjely i u nás v Orionu - to bylo v r. 1986.

Prvním koněm byla naše klisna Hvězda, na ní jsme se učily my i děti, pak přišel ryzák Marcel, žluťák Aladin, Kos s Almazem, Dar, Lugano, poníci Sára, Snoopy - žádný z nich nebyl původně voltižní - a asi ani sami nemysleli, že budou - ale byli úžasní! V roce 1988 jsme byli na 1. voltižních závodech, v Koryčanech, na půjčeném koni, lipicánu Bonario ze Slovenska. V r. 1991 s odchodem MUDr. Zamrazilové do důchodu se u nás v oddíle začalo s hiporehabilitací. Jednou z prvních pacientů byla Hanka Roubíčková, která pak začala cvičit voltiž se zdravými (začátečníky v kroku).

Někdy kolem r. 1996 se začínalo s paravoltiží - já čekala v té době dvojčata a na dotaz, kdo tedy bude tu paravoltiž trénovat, když ji tedy chcete dělat, jsem dostala odpověď: "No ty, přece." A bylo. Řekl to ing. Kodym, který u nás tenkrát trénoval jezdce a přivedl s sebou postiženého syna Tomáše (Downův syndrom). Tomáš s Hankou a pak Pepa Kočí byli základními kameny paravoltižního družstva. Postupně se zlepšovali, časem to dotáhli na 1. místa v závodech i na mistrovské tituly a dlouho jsme to táhli v této sestavě. Hanka pak přešla na paradrezuru, Tomáš, bohužel, po smrti táty chřadnul a zemřel.

 To už ale v družstvu byly další děti - Veronika Písaříková, pak přišla Petra Maláková, Štěpán Švarc, Pavla Tetaurová, Emma Gräfová. Já v roce 2002 složila cvičitelské zkoušky pro práci s handicapovanými. Dlouho jsem táhla voltiž i paravoltiž - teď mám jen paravoltiž a jsem ráda, je to bezvadná parta. V našem oddíle jsme první závody pořádali v roce 1989, vždy voltiž i paravoltiž zároveň. Pak ale, s rozvojem voltiže i paravoltiže, bylo časově neúnosné tyto závody skloubit do jednoho dne, a tak posledních pár let pořádáme závody víkendové - jeden den voltiž, druhý den paravoltiž. Je to tak lepší - v paravoltiži plyne čas klidněji, pomaleji, víc v pohodě, koně i děti potřebují svůj klid, čas, prostor. Taky své diváky."

A co na paravoltiž ČJF?

Dvě otázky jsem položila Martinu Blažkovi z Výkonného výboru ČJF, který šampionát v neděli sledoval společně s p. Rejnkem a dekoroval vítěze.

Jaké máte dojmy z mistrovství ČR v paravoltiži, co se vám nejvíc líbilo?

Když jsem byl za VV nominován, abych za ČJF jel předávat ocenění na MČR v paravoltiži, vůbec jsem netušil, co od toho mohu očekávat. Přiznám se, že voltiž nepatří mezi mé oblíbené a vyhledávané disciplíny, a tak jsem na předávání cen odjížděl s rozpačitými pocity. Ale stejně jako u ostatních disciplín, na které jsem byl nominován, tak ani na paravoltižní MČR jsem nechtěl přijet pouze na samotné předávání cen, aniž bych před tím nemohl sportovce sledovat při jejich výkonech. Do TJ Orion Praha jsem dorazil chvíli po začátku. Ihned ve vratech areálu se mě ujala paní Nora Hořická a přivedla do centra dění, kde se vše nezvykle hemžilo koňmi a dětmi ve cvičebních úborech, které díky chladnějšímu počasí až do výkonu samotného zahalovala často už zimní bunda. Chvíli trvalo, než jsem pochopil systém a následně pak vyzpovídal paní Noru ohledně způsobu hodnocení a rozdělení dětí do jednotlivých kategorií. Překvapil mě počet účastníků. Z paradrezury jsem zvyklý na počet do 10 startujících dvojic. Musím se přiznat, že jsem byl velmi mile překvapený milou a přátelskou atmosférou, měl jsem možnost sledovat spokojené usmívající se děti, které se radují ze samotné přítomnosti na této akci, ze samotné přítomnosti v blízkosti koní, kteří pro všechny z nich jsou útěkem z jejich nelehkého životního údělu a mnoha z nich dávají smysl prát se s ním...

Viděl jsem snad první vrcholné závody, na kterých jsou jejich účastníci jen z čiré lásky k těm čtyřnohým chlupatým přátelům. Viděl jsem čirou bezelstnou radost bez ohledu na to, zda medaile na konci bude zlatá nebo to bude jen flot s fialovou stužkou... Viděl jsem mnoho rozzářených dětských očí... Musím se přiznat, že při pohledu na účastníky MČR v paravoltiži mi bylo trošku smutno, že tomu tak často není i v dalších disciplínách pod záštitou ČJF a bylo mi snad i trochu stydno za to, že i já se často nechávám unést více sportovními ambicemi než jen samotnou láskou ke zvířatům, která nás všechny spojují…

Dovolte mi, abych touto cestou jménem ČJF poděkoval pořadateli - TJ Orion Praha, za to, jakým způsobem dokázal podobnou akci zorganizovat, rád bych také poděkoval všem instruktorům, kteří se dětem s postižením s láskou a trpělivostí dokážíouvěnovat. Na místě jsem viděl, že to, co dělají, má opravdu smysl...

 Paravoltiž je pod křídly ČJF teprve krátce – a na rozdíl od paradrezury není paralympijskou disciplínou, nemá světový šampionát. Není tak rozšířená ve světě jako sport handicapovaných, kromě Velké Británie. Bude mít i do budoucna ČJF na jejím rozvoji zájem – co se týče pořádání i mezinárodních závodů, vzdělávání, soustředění, programu na zpracování výsledků, specializace rozhodčích?

Paravoltiž je mladá disciplína a nejen, že není (para) olympijskou disciplínou (to ostatně není ani voltiž samotná, z jezdeckých disciplín je to pouze parkur, drezura a všestrannost), ale paravoltiž jako disciplínu vůbec nezná ani mezinárodní jezdecká federace (FEI). Dostat paravoltiž mezi paralympijské disciplíny bude z mého pohledu téměř nemožné, však ony i zbývající jezdecké disciplíny mají nad sebou od poslední olympiády damoklův meč vyřazení z disciplín olympijských a nahrazení jinými, modernějšími sporty. Vše má samozřejmě na svědomí sledovanost jednotlivých sportů - díky globalizaci celosvětově a jezdectví je oblíbenou disciplínou jen ve velmi málo zemích světa.

Ale určitě bychom se jako ČJF ve spolupráci s dalšími národními federacemi, které paravoltiž znají, měli pokusit o zařazení paravoltiže mezi disciplíny zastřešované oficiálně FEI. To je určitě prvním a velmi potřebným krokem, na kterém se bude dát stavět dále. Jak jsem se bavil se svým kolegou panem Bobem Rejnkem, viceprezidentem ČJF pro sport, jednání s FEI se již vedou, za paravoltiž se již na půdě FEI lobuje ve spolupráci s okolními státy a budeme věřit, že se tato aktivita zúročí a v brzké době se dočkáme (třeba i u nás v ČR) prvních mezinárodních závodů (CI) v paravoltiži. Budu nám všem držet palce!!

Nezbývá, než se k tomuto přání připojit.

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: