Tajemní tarpani: První popisy

9. 03. 2015 05:00

Obrázky: 3

Autor: Filip Tesař Foto: archiv autora Seriál: Tajemní tarpani Počet přečtení: 2551 Počet komentářů: 1 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 1 krát

„Tarpani – s tím, že nevíme přesně, čemu se říkalo tarpani (toto slovo může, ale nemusí znamenat „divoký kůň“), byli divocí koně, jen není jisté, zda nebyli pouze zdivočelí. Dále byli šedé barvy, ale možná také ne. Skutečně to byli předkové domestikovaných koní, ovšem není to jisté.“ Tolik Rádio Jerevan. Co tedy SKUTEČNĚ víme o těchto tajemných koních?

Tarpani (tento termín znamená v překladu „divoký kůň"), odborně nazývaní Equus ferus gmelini, byli divocí koně šedé barvy, žijící ve východní Evropě, předkové domestikovaných koní. Poslední uhynuli ve volnosti i v zajetí koncem 19. století. Z potomků populací tzv. lesních tarpanů byli tarpani zpětně vyšlechtěni. Kuriózní je, že se dochovala pouze jediná fotografie tarpana.

O mnoho víc toho bohužel nevíme. Za mých mladých let existoval zdroj, který věděl prakticky všechno. Tím zdrojem bylo Rádio Jerevan (pro „nepamětníky" informace zde :-)). Myslím, že nic neztratíme, pokud se zeptáme i nyní. Co tedy na to Rádio Jerevan?

„Vaše informace jsou přesné. Tarpani - s tím, že nevíme přesně, čemu se říkalo tarpani (toto slovo může, ale nemusí znamenat „divoký kůň") - označovaní odborně buď Equus ferus gmelini, nebo různě jinak, byli divocí koně, jen není jisté, zda nebyli pouze zdivočelí. Dále byli šedé barvy, ale možná také ne. Skutečně to byli předkové domestikovaných koní, ovšem není to jisté. Poslední tarpani opravdu uhynuli ve volnosti i v zajetí koncem 19. století, i když není jisté, zda byli skutečně poslední. Z potomků populací tzv. lesních tarpanů, o kterých není jisté, zda to byli skutečně tarpani, byli tarpani zpětně vyšlechtěni. Ovšem není jasné, nakolik se skutečně podobají původnímu vzoru. Fakt, že se dochovaly fotografie jednoho jediného tarpana, je skutečně kuriózní. Ještě kurióznější ovšem je, že není jisté, zda skutečně zachycují tarpana."

Všem známí a přesto neznámí

Na internetu najdete chovatele tarpanů, dokonce celá chovatelská sdružení. Bohužel jde o tzv. regenerované neboli rekonstruované plemeno. Rekonstruované podle silně mlhavých popisů, ze zvířat, která mohla být zdivočelou i původní divokou populací. Ovšem kdyby šlo o původní populaci, byl by to zatím jediný recentní druh koňovitých, jehož biotopem byly lesy, což zrovna nebudí dvakrát důvěru.

Je vůbec možné, že nevíme nic určitého o druhu, který se ještě v 19. století proháněl po stepích v evropské zemi, sice řidčeji osídlené, ale v žádném případě to nebyla neprozkoumaná divočina, v jaké žil třeba okapi, či mimo lidská sídla, jako koně Převalského? Vždyť ruští mužici si ze zimních kůží tarpanů s oblibou šili kožichy a kočovníci si pochutnávali na jejich mase. Ve stepích mezi Uralem a Kaspickým mořem byli natolik hojní, že roku 1737 navrhl jeden z tvůrců nové Orenburské gubernie Vasilij Nikitič Tatiščev umístit na její erb tříhlavého divokého koně. Ruská vláda sem ve druhé polovině 18. století vysílala přírodovědné expedice. Ty také přinesly první odborné popisy tarpanů, a to včetně obrázků! Na základě popisu vůdce jedné z nich, Samuela Gottlieba Gmelina, byli také pojmenováni jako samostatný druh Equus ferus gmelini. Tarpani začali mizet ve druhé polovině 19. století, nejspíš hlavně v důsledku vybíjení, protože rozhrabávali stohy sena připraveného na zimu a odváděli domácí kobyly. V té době po nich však usilovně pátrali ruští učenci, vědomi si jejich jedinečnosti, a snažící se získat živé exempláře zvířete, vyskytujícího se výhradně v ruské říši a nikde jinde. Tarpani byli známi jako velmi plaší a nesmírně rychlí a vytrvalí běžci; přesto nakonec po jednom exempláři nakonec získaly petrohradské muzeum a moskevská zoo.

fd

Otevřete si ruskou nebo ukrajinskou zoologickou publikaci a najdete v ní o tarpanech spoustu údajů. Zbarvení, výška, váha, složení harém, a tak dále. Doporučuji ovšem nejdřív si všimnout, jestli autor mezi tarpany nepočítá i koně Převalského, což bývá v ruském (ukrajinském apod.) akademickém prostředí celkem běžné; kůň Převalského bývá někdy označován jako „džungarský tarpan". Tím si lze snadno vypomoci tam, kde celá řada fyzických rysů není u tarpanů spolehlivě doložena: doplní se podle koní Převalského.

Vyloučíme-li takové publikace, okruh dostupných věrohodných údajů se nám zúží. A vylučujme dále: popisy petrohradského exempláře (tzv. tauridský čili petrohradský tarpan) a zvláště pak podrobný popis moskevského exempláře, zachyceného na oné dochované fotografii (zvaného původně chersonský či moskevský, v moderní době nejčastěji šatilovský tarpan). Právě díky tomu, jak detailní tyto popisy jsou, ukazují, že šlo podle všeho o křížence - pokud vůbec. A šlo-li o křížence, nevíme s určitostí, které z jejich fyzických rysů byly vlastní tarpanům. A to nevíme prostě proto, že další popisy tarpanů už podrobnostmi neoplývají, případně si protiřečí, anebo s určitostí nevíme, jak si jisté charakteristiky správně vykládat.

Pokračujme tedy po vyloučení dvou nejpodrobnějších popisů dále: u několika na slovo vzatých akademiků, brázdících v 18. století z pověření ruských vládců nově připojené široširé prostory jižního Ruska, zauralských a kaspických stepí, si nejsme jisti, zda nezachycují křížence, zdivočené koně, kulany nebo případně koně Převalského. Soudobé skici na základě přímého pozorování zachycují hříbata a není jisté, zda je o čistokrevné tarpany. Pokud vůbec. Kolorované nejsou.

Vezměme to od začátku

První zprávu o divokých koních zvaných tarpani a žijících v dálavách uralských stepí přinesl náčelník kanceláře nově ustavené Orenburské gubernie Petr Ivanovič Ryčkov prozkoumávající tamní kraje kolem poloviny 18. století ve své „Topografii Orenburské gubernie" vydané roku 1762. Není jisté, zda tyto koně sám viděl; spíše ne, neboť píše, že žijí za řekou Uralem (tvořící východní hranici gubernie), třebaže se v minulosti vyskytovali i na západním břehu. Zanedlouho poté ruská carevna Kateřina II. pojala myšlenku zorganizovat průzkumnou expedici, která by popsala nesmírné rozlohy Povolží, Uralu a Sibiře, vesměs oblastí teprve nedávno k ruské říši připojených a málo známých. Expedice byla rozdělena do dvou částí, z nichž jedna, tzv. fyzikální, měla sestavit obraz nerostných, živočišných i rostlinných zdrojů. Sestávala z šesti oddílů, které vyrazily samostatně; všechny přinesly zprávy o divokých koních, pět z nich uvádí, že jsou nazýváni tarpani. Pouze dvě zprávy se však opírají o přímá pozorování.

Autorem prvního z nich je Gmelin, jenž se doslechl o divokých koních v listopadu 1768, když cestoval skrz Voroněžskou gubernii ke Kaspickému moři. Dozvěděl se, že kolem Voroněže prý byli divocí koně hojní před nějakými dvaceti lety, ale tehdy již vymizeli a byli zatlačeni do stepí dále na jih, kde mohli být k vidění kolem městečka Bobrova. Dokonce tam byli dva před pár lety posláni místnímu starostovi. I vydal se tedy o nějakých sto kilometrů dále k Bobrovu, kde se začal pilně vyptávat, aby se ke svému zklamání dozvěděl, že od poslední zimy tu po nich nebylo ani stopy, nejspíš byli zatlačeni do stepí dále na jih...

I vydal se tedy ještě nějakých padesát kilometrů dále, kde, veden zprávami o jejich čerstvém spatření, neprodleně s pomocí rolníků zorganizoval lov. Po třídenním nahánění se podařilo odchytit roční klisničku, kterou nakreslil, ještě jedno hříbě - křížence, zabít vůdčího hřebce, dvě divoké kobyly, a nádavkem jednu kobylu domácí, co byla v tarpaním stádě. Nikdy už žádný z přírodovědců neviděl zblízka více (a nenapsal o tom méně). Co bychom dnes za to dali! Gmelin nám zanechal vyobrazení „divokého koně", ale nevíme s určitostí, co bylo předlohou. Obrázek zachycuje stojícího, živého tvora, takže živý tvor stál zřejmě také modelem. Ale který? Kresba může odpovídat ročnímu koni. Ze všech ulovených kusů Gmelin píše několika větami blíže jen o kříženci. Kresba by popisu odpovídala, Gmelin uvádí, že jeho srst byla co do délky i hustoty jako „u ochočených koní" (tj. domestikovaných, domácích), na obrázku je naznačena delší hustá srst, v této roční době však musel kůň mít zimní kabát. Těžko říci...

Tak, jak to bylo zvykem, zařadil Gmelin do svého cestovního deníku i obecný popis divokých koní (jako jediný z vůdců šesti expedičních skupin neuvádí název „tarpan") zkombinovaný z vlastního pozorování i z vyslechnutých zpráv. Tento popis slouží dodnes jako základní charakteristika evropského divokého koně:
„Největší divocí koně se velikostí sotva vyrovnají nejmenším ruským. Jejich hlava je v porovnání s ostatními částmi těla neobyčejně tlustá. Jejich uši jsou velmi špičaté, velikostí buď jako u domácích koní (tak tomu bylo u mého), nebo dlouhé skoro jako uši oslí a svěšené (jakého obdržel pan starosta); oči jsou ohnivé. Jejich hříva je velmi krátká a kadeřavá. Jejich ohon je ochlupený více nebo méně, vždy však o něco kratší než u koní domácích. Zbarvení je myšové, což je rysem, pozorovaným u všech divokých koní v těchto místech, ačkoli však se spisovatelé zmiňují jen o bílých a sivých (Není jasné, koho má Gmelin na mysli, snad Hérodota, který psal o světlých koních černomořských stepí? Další starověké autory píšící o bílých či světlých koních, ale z jiných částí Evropy? Anebo Ryčkova? - pozn. F. Tesař). Nicméně barva břicha u mých se blíží k oné poslední barvě, a nohy jsou od prostředka až po kopyta černé. Jejich chlupy jsou velice dlouhé a husté tak, že více než koňskou srst připomíná na omak kožešinu. Běhají mimořádně rychle, přinejmenším dvojnásob rychle co dobrý domácí kůň. Bojí se i nejmenšího hluku a prchají." (Gmelin, Samuel Gottlieb (1770) Reise durch Russland zur Untersuchung der drey Natur-Reiche, I: Reise von St. Petersburg biss nach Tscherkask, der Hauptstadt der Donischen Kosacken in den Jahren 1768. und 1769). St. Peterburg: Carská akademie věd, s. 45-46).

Pallas a jeho hříbata

Když pak o několik let později nizozemský zoolog Pieter Boddaert, stoupenec a spolupracovník Carla Linného, zpracovával svoje kapitální dílo Elenchus Animalium (vydané roku 1785), kde pro řadu savců poprvé zpracoval jejich druhová latinská jména, zařadil do něj právě na základě Gmelinova popisu i tarpana coby poddruh koně pod názvem Equus caballus ferus. O tom nevěděl Gmelinův kolega, vůdce dalšího oddílu výše zmíněné carské fyzikální expedice Peter Simon Pallas. Ten nedlouho poté, co vyrazil z Orenburgu, uviděl v červenci 1769 na jedné vojenské základně divokého hřebečka. V květnu o čtyři roky později, když se vracel z dlouhé výpravy zpět, v jiné pevnůstce na řece Samaře ještě jedno hříbě, jehož kresbu pořídil. Podrobně ho přitom popsal. Od něj pak převzal informace i náčrtek věhlasný francouzský přírodovědec hrabě Buffon a Pallasův popis byl převzat do rozšířeného anglického vydání přehledu savců podle Království zvířat dalšího slovutného přírodovědce Cuviera. Tím popis i kresba nastoupily samostatnou cestu francouzsky a anglicky psanou odbornou literaturou. Problémem dnes pro nás je, že zde Pallas píše o tom, že nejčastější zbarvení tarpanů je světlehnědé, žlutavé nebo isabela, což byl i případ jím popsaného hříběte. Pallas dále píše o kulanech a džigetajích coby dalších odlišných druzích (Pallas později na výpravě na Sibiř sám popsal kulana, ovšem podle dospělého exempláře ze Zabajkalí), podle jeho popisu a náčrtku mohlo jít docela dobře o mladý exemplář asijského divokého osla, včetně ocasu porostlého žíněmi až k zadku. Jediné, co příliš nesedí, jsou chlupy kolem huby a absence úhořího pruhu. Mohlo však jít o dnes již vyhubenou populaci kazašských oslů, nyní už blíže neznámých. Pallase možná zmátlo, že hříbě bylo krotké, zatímco divoké osly-kulany podle toho, co se dozvěděl, nebylo možné zkrotit, tudíž jej přiřadil ke koním. Jak sám ovšem píše, koník byl prý odchycen vzápětí po porodu, což by mohlo být vysvětlením. Pallas dodává ještě to, že matka hříběte byla ze stáda, které vodil hřebec světle hnědé barvy.

fw

Na rozdíl od Gmelina, jenž zemřel v kobce místního kavkazského chána dřív, než mohl být vykoupen (či vůdce další z expedičních skupin Johana Petera Falka, který se v návalu deprese zastřelil) se Pallas z cest šťastně vrátil a usadil se v Petrohradě, kde získal možnost seznámit se sbírkami jiných přírodovědců. Díky tomu mohl sepsat obsáhlé dílo Zoographia Rosso-Asiatica, v níž popsal tarpana pod odborným názvem Equus equiferus (očividně zčásti na základě vlastního pozorování, zpráv, které osobně nasbíral, a informací obsažených v pracích dalších učenců). Jedná se o první skutečně encyklopedický popis tarpana:

„Divý kůň v pustinách vší Velké Tatárie a Mongolska, od Dněpru až k hřebeni Altaje, ve vší střední Asii, kočovníky pouze obývané, v malých stádech (zřídka v počtu až padesáti) se toulá. Jejich barva je z velké části šedohnědá či světlá, hříva, zádový pruh a ohon hnědé, čumák bělavý, kolem huby černavý. Pomícháni nicméně s barvami klisen stád domácích, jež odhánějí neb vábí divocí hřebci. Postavou jsou menší domácích, hlava je větší, nohy vyšší, uši trochu větší, na samé špici srpkovitě poohnuté. Čelo nad očima klenuté, s vírem mezi očima; kopyta úzká, zhruba válcovitá. Hříva sahající od očí k lopatkám, nepříliš dlouhá, téměř vzpřímená. Rouno zimní huňaté, volnější, na zádech vlnitější. Ohon nedlouhý. Novorozená mláďata možno ochočit snadno, dospělé nikdy. Neobyčejně rychle běhají, a na dálku se plaší člověka, jehož navětří. Kočovníky veleben coby potrava. V poušti k slanité vodě přistupují a tuto pijí. Zalíbení nalézají ve výslunných a travnatých svazích, lesům a drsným horám se vyhýbajíce. Nezacházejí na sever od mírného pásma, zhruba nad 50 stupňů šířky. Divocí hřebci přibíhají k domácím klisnám a často tak zabiti bývají." (Pallas, Simon Peter (1811) Zoographia rosso-asiatica, sistens omnium animalium in extenso Imperio rossico, et adjacentibus maribus observatorum recensionem, domicilia, mores et descriptiones, anatomen atque icones plurimorum, I. St. Peterburg: Carská akademie věd, s. 260)

Tolik tedy dva první odborné popisy tarpanů. Ty si v dalším díle článku doplníme zbylými očitými svědectvími - mají cenu zlata. Připomeňme si pro srovnání, že to, co se zachovalo ze zeber kvag, zmizelých z povrchu zemského v téže době jako tarpani, jsou tři fotografie, devatenáct kůží a několik lebek. A ty patří mezi nejvzácnější exponáty muzeí! Několik kvag ovšem dožilo před očima návštěvníků v zoologických zahradách, a nadto se dochovala spousta přímých svědectví o tom, že kvagy skutečně existovaly. Zato z čistokrevných tarpanů se nezachovalo vůbec, ale vůbec nic. Všechno, co máme, je pár zpráv, a kolik se toho v nich vlastně lze dočíst, si můžete přečíst v dalších dvou dílech článku.

Z německých a latinských originálů přeložil Filip Tesař.

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Eva Holubcová

    tarpani

    11:16 - 09. 03. 2015

    Nádhera, děkujeme za rozšíření obzorů. Budeme se těšit na další díly!

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 2 čtenářů. Celkový počet bodů: 10.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: