Tajemní tarpani: Pozorování ve volnosti

8. 04. 2015 07:00

Obrázky: 2

Autor: Filip Tesař Foto: archiv autora Seriál: Tajemní tarpani Počet přečtení: 2312 Počet komentářů: 14 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Dnes se v našem vyprávění o tarpanech podíváme na známá i méně známá svědectví o pozorování tarpanů ve volnosti. Zjistíme, že stále není příliš o co se opřít, protože vůbec není jisté, kde je ještě řeč o tarpanech a kde už o koních Převalského.


Přímá pozorování ve volnosti bývají na detaily bohatší než zachované zprávy o pozorování v zajetí. Některá z nich svědčí o tom, že jde o zhuštěné zkušenosti lidí, kteří měli s pozorováním tarpanů dlouhodobější zkušenost, zřejmě i konfrontovanou se zkušenostmi jiných. Pomiňme nyní, že tyto zprávy zapsala jiná osoba, než je vyprávěla, a není tudíž vyloučena „chyba v překladu"; někdy dokonce vyprávění jiných převyprávěla další osoba, a její vyprávění zapsala osoba třetí. Už z toho můžete předem vycítit, že s očitými svědky to v tomto případě nebude žhavé. A pokud chce někdo vyjádřit omezený počet počítáním na prstech jedné ruky, nechť se nyní odebéře k cirkulárce a uřízne si tři prsty. Cestovatel Pallas popsal takto koně v okolí Buzuluku: „Podobají se docela malým ruským koním, krom toho, že mají tlustší hlavy, špičatější uši, krátkou rozježenou hřívu a kratší ocas. Dle sdělení kozáků mají nejčastěji tutéž barvu, světle hnědou; s takovou srstí, co měli [barevně, pozn. F. Tesař] smíšenou hřívu a ocas, a končetiny bělavé, jsem viděl já. Měli by však mezi nimi být ještě také tmavě hnědí a grošáci; nikterak ale strakoši a velmi zřídka černí." (Pallas, Simon Peter (1771) Reise durch verschiedene Provinzen des Russischen Reichs, I. St. Petersburg: Carská akademie věd, s. 211). Pallas k tomu přidává názor, že jde o stáda zdivočelých koní. A pak ještě po více než sto letech, roku 1883, shrnul veterinář a znalec koní P. I. Bokov do dvou vět, co slyšel od vedoucího místního hřebčína T. D. Timofejeva o tarpanech v doněckém okrese, nedaleko Voroněžské gubernie (odkud přišly první zprávy Gmelina a Pallase), kde se ještě počátkem 30. let drželi v lesnaté a močálovité, tehdy řídce osídlené krajině: „Tito koně byli malého vzrůstu, s velkou, velmi hrubou hlavou. V únoru a březnu měli tarpani velmi dlouhou, hrubou srst, popelavé barvy." (брандт, Александр Фёдорович (1884) ʻдикая лошадь.ʼ In: Нива, 15, 40, s. 954). Technicky vzato nejde o svědectví z první ruky, ale... zvažte sami, nakolik ji počítat jako očité svědectví. 

Popis amatérského přírodovědce

Zbylé zprávy již nejsou očitými svědectvími, přesto však pravděpodobně představují solidní podání z druhé ruky. Nejobsáhlejší z nich nám zprostředkoval anglický důstojník Charles Hamilton Smith, který se na stará kolena stal ve výslužbě antikvářem a amatérským, leč schopným přírodovědcem. Honosil se mozkem velmi důvtipným a když se ke konci napoleonských válek setkal v Paříži s ruskou lehkou jízdou, nelenil a vyptával se. Protože byl mimo jiné schopným armádním špehem, šly jeho otázky pěkně k věci. Podle svých slov složil svůj obšírný výklad o divokých koních z odpovědí těch ruských důstojníků nejvíc seznámených s životem kočovníků, zejména pak jednoho („a man who was a perfect model of an independent trooper of the desert"), sloužícího nějakých deset nebo dvanáct let u hranic s Čínou a přiděleného ve Francii jako ruský tlumočník k tatarskému náčelníkovi. Od „mongolských" (tj. asi asiatských) vojáků se prý toho mnoho nedozvěděl, anžto byli dle jeho slov buď hloupí, nebo neochotní odpovídat.

Celkově je tedy Hamilton Smithův výklad kompilátem, ale s přimhouřením očí ho můžeme vzít na milost vzhledem k tomu, že podstatnou část, která nás nyní zajímá, uvádí ve svém o mnoho pozdějším díle věnovaném koním v uvozovkách jako citaci, bezprostředně po odkazu na zmíněného tlumočníka, jenž prý poskytl „podstatu následující zprávy": „Tato zvířata lze v nejčistší podobě nalézt v Karakumu, jižně od Aralského jezera, na Syrdarji, poblíž Kuzněcka (na Altaji; Hamilton Smith píše nesprávně Kusneh - pozn. F. Tesař), a na březích řeky Tom, na území Chalchů, v mongolských pouštích a odlehlých končinách Gobi: uvnitř ruských hranic je nicméně i pár stád s příměsí v blízkosti stálých sídel, odlišitelných podle rozmanitosti zbarvení a toho, že si pro pobyt volí místa méně vzdálená od lidských obydlí."

Jsme na tenkém ledě, neboť tato věta, umístěná uprostřed dotyčné zprávy a předcházející popisu, o který nám tady jde, se totiž zdá být variací na jiné dílo, vydané nejen dávno před Hamilton Smithovým Přírodopisem koní, ale i před Pallasovou Zoografií („Velká stáda divokých koní se prý nacházejí kolem Aralského jezera, poblíž Kuzněcka, na 54 rovnoběžce; na řece Tom v jižních částech Sibiře, a ve velkých mongolských pouštích, a mezi Chalchy, na severozápad od Číny." Shaw, George (1801) General Zoology or Systematic Natural History, II.1. London: Kearsley, s. 420). Odkud čerpal její autor G. Shaw, nevíme. Nezdá se, že by lokace vyzobal z Pallasových cestovních deníků, kde je pár zmínek porůznu rozeseto. Pallase si však velice cenil a průběžně se na něj odvolával. Krátkou povšechnou pasáž o divokých koních doplnil překresleným Pallasovým obrázkem divokého koně. fdMohl získat informace přímo nebo přes prostředníky, neboť Pallas, jenž si roku 1776 na carevně Kateřině II. vymohl souhlas se zveřejněním poznatků ze sibiřských expedic, dříve uchovaných v tajných ruských archívech, udržoval korespondenci s více než dvěma stovkami učenců mimo Rusko. Přimějme se teď věřit, že Hamilton Smith další informace, které přináší v pasážích bezprostředně navazujících na inkriminovanou větu, skutečně získal od svého kozáckého respondenta (nebo snad od tatarského pohlavára?), a neztrácejme jen tak mimochodem ze zřetele, že ačkoli Hamilton Smith píše o „tarpanech", hovoří o oblastech od východního Kazachstánu dále na východ, tedy o území, na nichž jsou historicky dosvědčeni koně Převalského:

„Praví tarpani nejsou větší než běžné muly, jejich barva vždy žlutohnědá, isabela nebo myšová, ve všech možných odstínech téhož stejnokroje, a lišící se pouze sytostí podle růstu či úbytku bělavého pláště, delšího než chlupy, přibývajícího od letního slunovratu a shazovaného v květnu: během chladného období je dlouhý, hustý a měkký, s chlupy ležícími tak těsně, že je na omak jako medvědí kožešina a je pak zcela prošedivělý; v létě většina vypadá, čímž zbude jen určité množství na hřbetě a na bedrech: hlava je malá, čelo značně klenuté, uši daleko dozadu, buď dlouhé nebo krátké, oči malé a zlomyslné, brada a čenich pokryté štětinami, krk spíše hubený, korunovaný hustou zvlněnou hřívou, která je černá, tak jako ocas, podobně i spěnky, které jsou dlouhé: kopyta jsou úzká, vysoká a poměrně špičatá, ocas, sahající jen po hlezna, je porostlý hrubými a poněkud kudrnatými či vlnitými žíněmi skoro až k podocasníku; záď je stejně vysoká jako kohoutek: hlas má tarpan silný a pronikavější než domácí koně; a jejich chod, postoj a celkový vzhled poněkud připomíná zlou mulu." (Hamilton Smith, Charles (1841) The Natural History of Horses, with Memoir of Gesner. London: Henry G. Bohn, s. 163-164). „[...] tu a tam vydávají jakýsi druh frknutí, s hlubokým zaržáním, trochu jako kůň očekávající svůj oves, nicméně přesto po zvuku odlišitelný od jakéhokoli domácího plemene, vyjma srstnatého kalmyckého plemene." (tamtéž, s. 161)

Z další pasáže, která obsáhle popisuje chování tarpanů při pastvě a poté při migračních tazích, se zdá, že právě tohle byly obvyklé situace, kdy byli pozorováni. Popis doprovodil Hamilton Smith kolorovanou litografií tarpana. Srst je na ní světle hnědá. A čeho je dobré si všimnout, je fakt, že kůň na obrázku má ocas krátký jako hříbě. Jeho délka a tvar jsou podle všeho okopírovány od Pallase; krátký a chundelatý hříběcí ocas se od té doby stal charakteristickým znakem tarpana na mnoha dalších ilustracích.

Další zprávy ...snad... očitých svědků

Přihoďme nádavkem ještě pět zpráv, zkompilovaných, jak se zdá, z informací očitých svědků v rámci místního podání omezeného na konkrétní oblasti dnešní jižní Ukrajiny, která je obecně brána jako domovina opravdových tarpanů: „Obvykle je vídávají u rybníka (možná spíše tůň vzniklá přehrazením řeky - pozn. F. Tesař) [...] Divoký kůň je myšového zbarvení, nevelkého vzrůstu, na hřbetě má podélný černý pruh." Андреевский, Иван Ефимович (1839) ʻПутевые заметки при объезде Днепропетровского и Мелитопольского уездов Таврической губернии в 1835 году.ʼ In: Листки Общества сельского хозяйства Южной России на 1838 и 1839 годы. Одесса: Обществo сельского хозяйства Южной России, s. 39)

Jen mimochodem: celá pasáž, z níž zde cituji výše uvedené věty, byla převzata do vojensko-statistického přehledu Ruské říše, dílu o Tauridské gubernii, vydaného roku 1849. Bez citace, samozřejmě. To jen na okraj k dobové praxi a autenticitě zpráv. Další podobná zpráva: „Divocí koně vymizeli téměř úplně. Cestovatelé za starých dob vyprávějí, že je vídali jen v čase, kdy přicházeli k řekám napít se. Jejich zbarvení je, říká se, šedo-popelavé, třebaže někdy se potkají i hnědí. Podél hřbetu jim probíhá úzký, černý pruh. Jsou nehezcí a vzrůstem malí. V běhu jsou tito koně neúnavní, obvykle opatrní a vnímaví, jejich pohyby jsou rychlé a trhavé. Starci si vzpomínají, že je bylo možné ulovit jen jako malá hříbata; ale i tehdy při první příležitosti opět utíkali." (Зеленецкий, Константин Петрович (1857): ʻЗаписки на пути по Херсонской губернии.ʼ In: Вестник Императорского русского географического общества, St. Peterburg, 21, s. 203-204)

bdPředseda dněprovské okresní zemské správy A. M. Kolčanov napsal roku 1884 Keppenovi dopis, v němž podle svých slov předává svědectví místních rolníků týkající se doby před 45-50 léty: „Tarpani jsou velmi ostražití, v běhu lehcí a rychlí. [...] Když byla suchá léta, kdy ve stepi vysychala veškerá voda, tarpani přicházeli k Dněpru, kde je vídali u Kozáckého brodu [...] Byli světle strakatí, s ostrým temným pruhem na hřbetě; staří tarpani byli světlejší než mladí dospělí; měli i světlejší tmavý hřbetní pruh. Hříbata měla barvu s rezavým nádechem; na bocích, a zvláště na krku, byly patrné krátké tmavší pruhy; říká se dále, že hříbata měla, úměrně k jejich výšce, přední nohy vyšší než staří. V porovnání s koněm byli tarpani nevelikého vzrůstu." Кеппен, Федор Петрович (1896) ʻК истории тарпана в России.ʼ In: Журнал Министерства Народного Просвещения, 303, 1, s. 125, 126, 136)

Etnograf Michail Michajlovič Levčenko zaznamenal svědectví očitých svědků o „nejzajímavějším živočišném druhu" jižního Ruska, jímž byl podle něj až do 50. let 19. století divoký kůň, žijící na několika místech v Podněpří (konkrétně jmenuje dlouholetého přednostu příslušného okresu): „Vyprávění očitých svědků se shodují v tom, že tito koně byli nevelkého vzrůstu, šedo-popelavé barvy (myšové), měli černé hřívy a ohony, a podél zad černý pruh. [...] dokonce se mohlo zdálky vidět (protože divocí koně nenechávali přiblížit se k sobě na blízkou vzdálenost) [...] jejich nejoblíbenějším stanovištěm byla dokonale rovná step, bez jakýchkoli prohlubní, na níž byla sebemenší věc viditelná na velkou vzdálenost." (Левченко, Михайло Михайлович (1882) ʻИсчезнувшие и исчезающие в Южной России животные.ʼ In: Киевская Старина, 3, 8, s. 374)

A konečně ještě jedno takové svědectví nám odkázal Šatilovův přítel a spolupracovník, zoolog a cestovatel Gustav F. R. Radde. V dopise slovutnému Brehmovi, odvolávaje se nepřímo na „spolehlivé lidi" velkostatkářů Vasellů a dva Švýcary, zřejmě kolonisty, Filiberta (jenž byl možná totožný se stejnojmenným respondentem Šatilovovým) a Merze, k oblasti rozkládající se u dolního Dněpru, nedaleko od přiazovské mennonitské kolonie, napsal, že: „Počátkem 50. let byl na východ od dolního Dněpru jménem tarpan označován kůň hnědé barvy, nemotorné stavby, malého vzrůstu, těžkopádné hlavy a lehce vypouklého obrysu části čenichu." (Brehm, Alfred Edmund (1883) Brehms Thierleben. Allgemeine Kunde des Thierreichs, 3.1: Säugethiere, 2: Raubthiere, Kerfjäger, Nager, Zahnarme, Beutel- und Gabelthiere. Leipzig: Verlag des Bibliographischen Instituts, s. 6-7)

V Brehmově Životě zvířat ve vydání z roku 1883 doprovází text věnovaný tarpanovi ilustrace, zjevně nakreslená podle Gmelinovy a Pallasovy črty: hlava, hříva, uši a čelo jsou podle Pallase, barva srsti většinou podle Gmelina (nakreslená je ovšem jako krátká), jen na břiše podle Pallase. Zbytek hlavy vychází z Gmelina a profil je zřejmě inspirován i Hamilton Smithem. Ve vydání z roku 1900 už je text doplněn obrázkem celého tarpaního stáda, rozehraného v běhu fantazií ilustrátora. To je počátek dlouhé řady podobných vyobrazení tarpanů, kterých najdete na internetu hromadu. Jsou kresleny podle textu a jejich vypovídací hodnota je přinejlepším taková jako obrázek dinosaura.

Svědectvími v této části článku jsme již definitivně opustili pevnější půdu očitých svědectví a přešli na území „povídá se". Zdá se však, že autoři těchto záznamů minimálně ještě znali své respondenty. To už podle všeho neplatí o několika napohled dosti podobných odborných kompilátech srovnatelného rozsahu (Georgi, Falk, Junker, Eversmann, Jänsch ad.) a pár velmi stručných zmínkách (Ryčkov, Lepehin, Levšin ad.) z per přírodozpytců - Gmelinových a Pallasových současníků i následovníků. Ti se na svých cestách vyptávali těch místních, na které narazili. Získané informace nějakým způsobem shrnuli a nám tak odkázali zprávy, jež nejsou navzájem úplně v souladu, a není jasné, co si s tím počít, když dané informace nejsou až tak přesně zasazeny do prostoru a času.

A to je vše

Současně s tím, jak tarpani definitivně mizeli z tohoto světa, rozeběhla se vzrušená vědecká debata o tom, co jsou vlastně zač. Dialogy a polemiky Czapského, Šatilova, Raddeho, Eckera, Čerského, Brandta, Keppena či Anučina působí dnes v mnoha ohledech, třeba v dohadech o prehistorii, úsměvně, ale co se tarpanů v moderní době týče, plody jejich rozprav zůstaly většinou dodnes nepřekonány. Bohužel jsou jejich příspěvky rozeseté po dávno zaniklých časopisech, a navíc jsou v ruštině a pak také v němčině, jazyce, co sice hrál v 19. století první akademickou ligu, ale jehož odborná sláva dávno pohasla. Doba ubíhala dál, zprávy z první ruky a pak i debaty konce 19. století se v čase neúprosně vzdalovaly. Zoologické popisy tarpanů nicméně nabývaly přesnějších obrysů. Co se dřív předpokládalo, stalo se doloženým. Dílčí informace, které vybočovaly, byly vyřazeny ve prospěch většinových. Nakreslily se mapky výskytu, na kterých se ojedinělé body spojovaly do souvislých ploch. Nakreslily se nové obrázky tarpanů. V Polsku a v Německu „tarpana" vyšlechtili. V Sovětském svazu převládl názor, že tarpan byl skutečným divokým koněm, což bylo přiživováno i tím, že se vyskytoval pouze zde. Pohled na tarpana v SSSR a jeho nástupnických státech je zahalen mírně romantizujícím oparem vycházejícím z národní hrdosti, jehož dodatečným katalyzátorem se staly archeologické výzkumy, poskytující podklad pro tvrzení, že právě tam - snad na Ukrajině, snad v Kazachstánu, došlo k domestikaci koně.

Většina dnešních informací o tarpanech vychází z anglicky psaných zdrojů, částečně z výše uvedeného Hamilton Smithova popisu, hodně pak z prací sovětského zoologa Heptnera - jenž ztotožnil tarpany s koňmi Převalského v jednom druhu Equus gmelini - přeložených do angličtiny (rovněž do němčiny). O Heptnera jako o hlavní zdroj se opírá i náš přední hipolog a znalec koní Převalského Jiří Volf. Obecně vzato byl však v anglicky komunikujícím světě tarpan zatlačen do pozadí zajímavějším, protože přeživším koněm Převalského. Jen opravdu nemnozí anglosaští autoři zvládají ruštinu - a ruští zas i dnes angličtinu spíš louskají, sami píší anglicky zřídka, a není to jen znalostí jazyků, obtížné dorozumění má i svou, řeklo by se, mentální rovinu. Tak například, anglosaští autoři se obsáhle věnují reintrodukci koní Převalského do Gobi. Prakticky mimo jejich pozornost zůstává projekt vypouštění koní Převalského do povolžské rezervace v Rusku, oslavovaný ruskými autory coby návrat ztraceného syna - tarpana.

Ale dost o tom. Máte-li chuť googlit, mějte přitom, prosím, na paměti, že o původní zdroje se dnes už víceméně nikdo neopírá přímo (kopírují a citují se jen Gmelin s Pallasem), nýbrž zprostředkovaně (hypotetický příklad: zdroj D se odvolává na zdroj C, který přebírá zdroj B, jenž odkazuje na původní zdroj A). Kdo by louskal kupříkladu archaickou němčinu psanou švabachem... Elektronické vyhledávače na scany starých tisků často nefungují spolehlivě, na ty ruské zatím vůbec, někdy je proto potřeba prolouskat se kvůli pár větám několikasvazkovou bichlí. Na druhou stranu jsou ovšem ve finále ty přefiltrované informace (zdroj D) jednoznačnější a sympaticky učesané, tudíž působí i zasvěceně. Inu, takový je svět.

Pokud si myslíte, že sice víme málo, nicméně že věci se nám právě skončeným přehledem zpráv o tarpanech vyjasnily, rád vás v dalším díle tohoto článku vyvedu z omylu. Rádio Jerevan stále vládne: nevíme totiž přesně, čemu se říkalo tarpani, což ostatně ukazuje i samotný význam tohoto slova i kontext jeho používání (trable s několikerým odborným druhovým označením jsou ve srovnání s tím pouhopouhou lapálií), nevíme, zda šlo o divoké, nebo pouze zdivočelé koně, a tím méně to víme o tzv. lesních tarpanech. Nevíme ani s určitostí, jakou měli tarpani vlastně barvu - a tím méně to víme o „lesních" - a vlastně si vůbec nemůžeme být jisti, co bylo charakteristickými vnějšími znaky tarpanů. Čím se vlastně lišili od domácích koní, pokud vůbec?

Z ruských, anglických a německých originálů přeložil Filip Tesař.

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. karol

    Pekná práca

    11:03 - 09. 04. 2015

    Filip, ďakujem za články.

  • 2. Filip Tesař

    Poděkování za poděkování

    12:33 - 09. 04. 2015

    Děkuju, Karole, moc si toho od Vás vážím.

  • 3. Vilenica

    Děkuji

    15:49 - 09. 04. 2015

    Teda takhle se probrat originálními zdroji a ne citacemi citací, kloubouk dolů.

  • 4. gamblerka

    Fajn článek

    15:51 - 09. 04. 2015

    Díky, je fajn vědět, kde toho najdu nejvíc o tarpanech:))

  • 5. HelaS

    Díky

    01:52 - 10. 04. 2015

    Díky moc, Filipe! Dal sis velikou práci... Těším se na pokračování

  • 6. Filip Tesař

    Všem díky

    09:09 - 10. 04. 2015

    Všem moc děkuju za povzbuzování, včetně Katky (se kterou to jde bokem po e-mailu).

    Doufám, že nebudete zklamaný, až v příštím díle skončej plošný citace a budou jen okecávky :-)

  • 7. Filip Tesař

    Vilenica?

    09:11 - 10. 04. 2015

    Reaguje na 3.

    Úplně mimo: Vilenica znamená "vilenica" (srb./chorv.)?

    Případně podotázka, znáte knihu "Vilenica i vilenjak"?

  • 8. žofré

    Taky velký dík,

    09:48 - 10. 04. 2015

    i když už nesu sovu do Athén. Moc se mi líbí exaktní fakta, citace zdrojů, velký /asi největší existující/ soubor- informací o "tarpanech"a k tomu vlastní názory a čtivá forma.Krása:-).

  • 9. Filip Tesař

    žofré

    10:19 - 10. 04. 2015

    Reaguje na 8.

    Ευχαριστώ για οποιαδήποτε νέα κουκουβάγια.

  • 10. žofré

    Filip - re

    11:33 - 10. 04. 2015

    Reaguje na 9.

    Σχετικά με όλα είναι αμφίβολο :-).

    Ale jak psala /správně/ St.Vrchotová, dříve byli lidé vzdělaní a nevzdělaní, teď jsou lidé s a bez Google. Jsem s:-).

  • 11. Filip Tesař

    Doleva, nebo s Googlem?

    11:52 - 10. 04. 2015

    I já jsem "s".

    A překlad z francouzštiny dělal hlavně Google, já to jen projel a stylisticky učesal. U ostatních jazyků Google hodně pomoh s latinou, ale i slovník, s ruštinou, ukrajinštinou, angličtinou a němčinou, abych tak řekl, pro širší perspektivu byl použitej taky, u němčiny posloužil na slovní spojení, jinak spíš slovníky. Ale nestydím se, dělám jako překladatel pro chorvatštinu a nestydím se Google běžně používat, i když jen jako pomocnej nástroj. Hlavně na ty ustálený spojení je to docela dobrej nástroj (ale ne v latině).

  • 12. Vilenica

    off topic: jméno

    14:08 - 10. 04. 2015

    Reaguje na 7.

    Jméno jsem vybírala pro jednu ze svých RPG postav a mělo být slovinské, což vypadá na stejnou větev jazyků. :-) Knihu neznám.

  • 13. žofré

    Google-re

    14:32 - 10. 04. 2015

    Reaguje na 11.

    Též nevidím apriorně nic špatně na tom, když kdrcení zrna použiju něco modernějšího než dva kameny:-).Jako vždy je to o té míře stran sluhy a pána-a tu má každý jinde ,ale ta vaše mi podle výstupů v článcích naprosto vyhovuje a asi bych u nich ani nerozpoznala problém i při vyšší vyšší míře pomoci technikou .Nechtěla jsem uvést v omyl, třeba omylem, stran svých dovedností. A už přestávám plevelit, omluva všem za OT:-).

  • 14. Filip Tesař

    vilenica

    10:42 - 11. 04. 2015

    Vilenica je hlavně v chorvatským, ale i slovinským prostředí v podstatě čarodějka, ale původně žena komunikující s vyšší silou, podle jejíž rady léčila. V knize se popisuje vztah úřadů a církve na tenhle jev, od úplně prvního známýho případu vzájemnýho kontaktu, přes čarodějnický procesy, a přibližuje, jak se díky procesům měnil i lidovej pohled na tyhle ženy (vzácně i muže), ze středu komunity se dostaly na okraj, z pozice vážené a dobrotivé pomocnice do postavení přinejlepším pochybné, potenciálně škodlivé moci. Nejlepší kniha na téma čarodějnictví v evropským novověku, co znám, bohužel vydaná v lokálním jazyce (chorvatsky) a skoro neznámá.

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 3 čtenářů. Celkový počet bodů: 15.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: