Tajemní tarpani: Jak vlastně vypadali?

6. 05. 2015 13:00

Obrázky: 12

Autor: Filip Tesař Foto: archiv autora Seriál: Tajemní tarpani Počet přečtení: 2476 Počet komentářů: 3 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Už jsme toho o nich tolik napsali, ale pořád vlastně nevíme, jak tarpani vlastně vypadali. Jako koně Převalského? Jako exmoorští ponyové? Byli malí, nebo velcí? S hřívou stojatou nebo povislou? Pojďme prozkoumat prameny a - možná - se pustit i na půdu spekulací.

Jediným nápadným znakem, který by poměrně jasně odlišoval divokého koně od domestikovaného, ať už zdivočelého nebo volně chovaného, je asi stojatá hříva, jakou mají zebry, divocí osli a koně Převalského. Neplatí to ale možná zcela bezvýhradně: i divoký kůň mohl možná mít hřívu povislou. Kůň, pohřbený před několika desítkami tisíc let pod ledem v kanadském Yukonu, měl dlouhou hřívu. Nejednalo se sice o recentní druh koně, tj. Equus caballus/ferus, nýbrž blízce příbuzný druh Equus lambei, nález nicméně poskytl další střípek do hypotézy, podle níž mohla být dlouhá hříva přizpůsobením vlhčímu podnebí s častými dešti doby poledové. Už předtím někteří autoři soudili, že na některých pravěkých malbách jsou zachyceni koně s povislou hřívou. Tato hypotéza je oblíbená zvláště mezi zastánci názoru, že exmoorští ponyové jsou přímými potomky západoevropských pleistocénních koní.

Stojatá hříva znakem divokých koní?

vsMůže-li to být pravda nebo ne, nemá smysl na tomto místě řešit, povězme si však ještě, že některé ukázky skythského umění z prvního tisíciletí př. n. l., pocházející právě z oblastí údajného výskytu divokých koní v moderní době, zachycují naopak koně očividně domestikované, avšak s hřívou krátkou, stojatou. Nejznámějším příkladem je zlatý nákrčník z mohyly z vesničky Kul Oba na Krymu, uložený dnes v petrohradské Ermitáži (viz foto). Oblouk ukončují figurky dvou jezdců sedících na neosedlaných, avšak nauzděných koních. Navzdory malým rozměrům jsou postavy jezdců i koní pojednány velmi detailně a také realisticky, bez stylizace typické například pro soudobé řecké umění. Nedokazuje to s konečnou platností, že někteří skythští koně měli stojatou hřívu, zdá se to nicméně poměrně pravděpodobné. Nejde konečně jen o Skythy, starověk nám ukazuje řadu dalších příkladů koní se stojatou hřívou, ať už jde o pověstného Alexandrova válečného oře Bucephala, nebo proslulou terakotovou armádu z hrobky prvního čínského císaře Čchin Š'-chuang-ti (ti mají navíc nápadně dlouhé uši). K nejstarším takovým dokladům patří staroegyptské fresky, k nejmladším naopak sochy koní čínské dynastie Tchang (618-907 n. l.).

Koně s krátkou hřívou zachycují také staré iberské, kartaginské, římské, řecké, makedonské nebo indické mince. Krátká hříva samozřejmě nemusela být přirozená, mohla být zastřižená, jako je to zvykem u fjordských koní. Zrovna některé čínské koňské sochy z doby dynastie Tchang, kterým z krátké hřívy trčí delší kadeře, případně mají ofinu, skutečně naznačují, že tomu tak mohlo být. Ovšem, nemuselo tomu tak být v jiných případech. V některých případech, zvláště na mincích, mohla zdánlivě krátká hříva být také zaplétaná, nebo prostě jen silně stylizovaná. Tam, kde my můžeme vidět hřívu vztyčenou, mohlo být také záměrem umělce naznačit hřívu vlající. A konečně mohlo jít také o muly, už od starověku oblíbená jízdní zvířata králů.

gveAbychom to však uzavřeli, v 18. a 19. století, tedy v době, kdy se objevují záznamy o divokých koních žijících v Evropě a střední Asii, měli domestikovaní koně už jen hřívu povislou. Protože volně žijící koně si ji zcela jistě sami nezastřihávali, hříva vztyčená by tudíž měla být znakem koní divokých, do jejichž krve se nedostaly geny způsobující, že žíně nevypadávají každý rok, ale jen jednou za několik let a dorůstají proto do takové délky, že se vlastní vahou ohnou. Během tisíciletí domestikace a šlechtění koní se tento znak postupně rozšířil do všech chovů.

Jako na potvoru očitá svědectví o stojaté hřívě spočítáme na prstech jedné ruky: Pallas k roku 1769, pak Gmelin, von Nordmann a von Nordmann v podání von Eichwalda (přičemž se teoreticky mohlo jednat o tentýž exemplář), a pak snad ještě Romaněnko, jenž napsal o vozněsenském exempláři, že byl „bez hřívy". Kůň byl patrně v zimní srsti, takže to mohlo znamenat, že krátká hříva v ní zanikala. Ale také to mohlo znamenat, že hříva byla z nějakého důvodu ostříhána. Třeba proto, že byla dlouhá a koni překážela? Koneckonců, koník byl ve vlastnictví velitele místní vojenské posádky, a u důstojníka by nebylo neobvyklé, kdyby koně nechal různě upravovat.

vgsZ ostatních zpráv píší o krátké hřívě Falk (1800), který uvádí, že divocí koně obývali stepi kubáňské, Kumánskou, kalmycké, Barabinskou, kazašské a džungarské. Sám na vlastní oči divoké koně, pokud je známo, neviděl, ale v letech 1768-1774 opravdu procestoval většinu z uvedených oblastí, vyjma Džungarie. Dále Eversmann (1850), který píše o divokých koních všude na východ od Kaspického moře, podél pohraniční linie, mezi dolní Volhou a Uralem až do okolí Saratova, přičemž opět není potvrzeno, že by je sám viděl. Danou oblast však v letech 1820-1834 rovněž osobně procestoval. Oba autoři byli zkušenými přírodovědci a měli pravděpodobně informace přímo od obyvatel dotyčných krajů. Prževalskij byl ale rovněž zkušeným přírodovědcem, osobně procestoval kraje, o kterých psal, že se tam vyskytují divocí koně nazvaní později jeho jménem, sám je sice neviděl, ale měl informace přímo od obyvatel daných oblastí. Přesto napsal, že dospělí hřebci mají hřívu natolik dlouhou, že jim sahá skoro až k zemi. Tolik jen na okraj ke spolehlivosti zpráv z druhé ruky.

Pak je zde Pallasova hříva „suberecta". Doslova to může znamenat i polovzpřímená, do moderních jazyků (ruštiny, němčiny) to bývalo překládáno jako téměř vzpřímená. Buďme optimističtí a vyložme to tak, že šlo hřívu stojatou, která se však v období, kdy byla nejdelší, mírně skláněla k jedné nebo oběma stranám, což lze pozorovat i u koní Převalského. A konečně je tu Jakov Gerasimovič Kuharenko, admirál a ataman černomořských kozáků, potomků někdejších Záporožců, který píše, že divokým koním schází ofina, nebo že je sotva patrná. Můžeme to opět brát - s rezervou, prosím - za oklikou vyjádřený fakt, že pokud hříva netvořila mezi ušima ofinu, což je přední část hřívy, svěšená kvůli své délce mezi uši, byla celá krátká. Je to málo, ale lepší než nic. Nakonec to, že někteří autoři krátkou hřívu nezmiňují, nemusí být automaticky důkazem, že taková nebyla. Pro někoho zkrátka nemusela být tak důležitá, jako je důležitá pro nás, když se snažíme odhalit minulost; v době, kdy byli živí tarpani stále přítomností, si oko sedláka Corniese nebo vojáka Kuharenka prostě všímalo navyklým způsobem hlavně stavby těla a kopyt.

Gmelin a Falk - a pokud Pallasův popis znamená krátkou hřívu, pak i on - zmiňují současně, že je krátká hříva i ocas. Aniž říkají co k délce hřívy, zmiňují krátký ocas také Cornies a Hamilton Smith, který přidává konkrétní údaj, že sahá jen po hlezna.

Klátivé, svěšené, poohnuté... jaké ty uši vlastně byly?

Víc autorů si všímá délky uší. Co si ale počít s řadou údajů: velké, klátivé - dlouhé, svěšené - dlouhé, zahnuté dozadu - trochu větší než u domácích koní, na samé špici srpkovitě poohnuté - delší a špičatější než u domácích koní, na samém konci zahnuté vzad? Popisují všichni autoři betotéž? Perspektiva se může měnit spolu s tím, s čím byly srovnávány. Bylo upozorněno například na to, že třeba kozáčtí koně (používaní v oblastech výskytu divokých koní) bývali krátkouší. Gmelin označuje uši koní ulovených z jeho iniciativy jako stejně dlouhé jako u domácích koní, uši koní ulovených o několik let dříve prý byly dlouhé skoro jako oslí - ale rozdíl se mohl jednoduše skrývat prostě jenom v osobě pozorovatele. Po Gmelinovi nám zůstala kresba koně, jehož uši nejsou nijak nápadně dlouhé, ale nejspíš jde o křížence. Pallas nám odkázal kresbu hříběte s dlouhýma ušima, jenže uši hříbat bývají proporčně delší, navíc nemuselo ve skutečnosti jít o koně. Cornies, který divoké koně choval v zajetí, mluví o uších krátkých.

Zdá se, že všichni autoři mluví spíše o délce v absolutním smyslu. Žádný nám neodkázal nějaké srovnání délky uší například k velikosti hlavy, což by možná poskytlo lepší představu. Tzv. tauridský i chersonský tarpan měli uši i hlavy přesně změřené: první přes 13 cm při délce hlavy 40 cm a tělesné výšce kolem 1,07 m, tedy stejné, o jaké mluvil Cornies, druhý 17 cm při délce hlavy 57 cm a výšce 1,36 m. Jak už jsme však řekli, podle dalších znaků šlo nejspíš o křížence. Mimo jiné se oba vyznačovali, v protikladu k většině jiných zpráv, lehkou hlavou, a navíc jelením krkem. Lehká hlava s jelením krkem byly běžnými znaky kalmyckých koní, kteří se pásli na stepích západně od Volhy, právě v končinách, kde se měli prohánět divocí koně a kde byly oba výše uvedené exempláře také odchyceny.

Tělesné proporce a výška

Lepší oporu máme v případě samotné hlavy. Ta bývá často popisována jako velká, ale už Pallas píše, že divocí koně jsou postavou menší než domácí koně, hlavu však mají větší. Tím vzniká přece jenom lépe podložená představa o nápadných proporcích těla a hlavy. Malý vzrůst a současně velkou (případně tlustou, těžkopádnou) hlavu zmiňují z očitých svědků Gmelin, Timofejev, von Eichwald, Šatilov, Cornies, dále Falk, Levčenko, Eversmann, Radde, Vasilij Hristoforovič Kondaraki (1883) a lesník Philipp Jänsch z Oděsy, jehož obšírná a podrobná zpráva je pro nás zajímavá tím, že vyšla roku 1841 v pražských novinách Oekonomische Neuigkeiten und Verhandlungen.

vwsJänsch také uvádí, že divocí koně mají prý rovný, pevný hřbet a krátkou, nikoli však střechovitou záď. Podle Kuharenka mají prý záda kulatá, záď strmou, zakulacenou, jinak nám však popisy stavby těla mnoho nepomohou, dál už jde jen o sérii víceméně subjektivních hodnocení: neforemná, nevzhledná, nehezká, nemotorná, nepravidelná. Několik popisů zdůrazňuje široký hrudník, Kuharenko píše, že je průměrný. Podle některých autorů byli stepní divocí koně zavalití, podle jiných zas (v létě) hubení. Nemohli být v létě skuteční koně zaměněni za kulany, kteří mají tvar hlavy i postavu podobnější koním než oslům? Mají sice rovný hřbet a přímý, dopředu směřující krk, to však platí i pro koně Převalského, nám dnes známého divokého koně, ale jsou štíhlí, s úzkým rámcem. Grum-Grzimajlo píše, že koně Převalského lze odlišit od kulanů a džigetajů jen na malou vzdálenost. Zase jsme v koncích...

Vraťme se raději ještě k výšce. Většina popisů si vystačí s obecným přívlastkem „malý" či „nevelký". Některé však přece jenom prozrazují víc. Zapomeňte na hezky fakticky vypadající údaj, že tarpani dorůstali v kohoutku až 136 cm. Není to nic jiného, než výška nám již známého moskevského tarpana, tedy křížence (v lepším případě) tarpana bůhví s čím. S několika popisy, upomínajícími na nápadně malý vzrůst, jsme se už seznámili v jednom z předchozích dílů článku. Podobně jako Gmelin, zaznamenávající, že tarpani se výškou sotva vyrovnali nejmenším ruským koním, píší v podobném duchu také Falk, Eversmann a Kondaraki. Cornies jako jediný uvádí délkovou míru, ½ aršínu. Může to být údaj zaokrouhlený, ale pro každý případ vězte, že aršín znamená 0,7112 metru, podle toho by tarpani v kohoutku měřili asi 107 cm. Zdá se to málo, ale za předpokladu, že opravdu měli rovný hřbet a kulatý kohoutek, nemuseli být vlastně zas takoví drobečkové.

vdsV každém případě stojí za pozornost, že Eversmann píše o divokých koních z polopouštních oblastí východně od Kaspického moře, že byli „mnohem menší než domácí kůň". Co je to „mnohem"? Nejspíš něco, co je patrné na první pohled. Eversmann mohl porovnávat s baškirskými nebo kyrgyzskými koňmi, vysokými tehdy v kohoutku kolem 137 cm. Kdybychom jim ubrali na výšce 10 %, vyjde nám cca 123 cm, což je zhruba spodní hranice výšky kulanů. Jiný ruský autor té doby, Aleksej Iraklijevič Ljovšin (1832), píše na základě informací získaných pravděpodobně od Kazachů, že tarpani jsou menší než kulani. Kulani běžně dorůstají 122-142 cm, a zhruba stejně velcí jsou i koně Převalského. Kdybychom od výšky baškirských či kazašských koní ubrali 20 %, bude to 110 cm a přiblížili jsme se ke Corniesovu údaji.

Gmelin, který viděl několik koní vlastníma očima a zblízka (dospělé však zblízka asi jen mrtvé, tudíž ležící), píše na základě vlastní zkušenosti i podání místních, že divocí koně jsou velicí „sotva co nejmenší ruští". Těmito „ruskými" koňmi byli zřejmě koně baškirští, neboť Baškirové tradičně zásobovali koňmi i gubernie středního Ruska. Nejmenší měřili o několik centimetrů méně než oněch 137 cm, „sotva" znamená ještě o něco méně. Mohli bychom opatrně říci, že Gmelin měl na mysli nanejvýš 130 cm? Pallas v Zoografii shrnuje, že divocí koně, které při několika příležitostech také sám viděl, jsou menší než domácí koně. Bohužel, tento údaj zevšeobecnil pro divoké populace vyskytující se od Dněpru k Altaji, což ubírá na preciznosti. Různá plemena koní na území ruské říše, s nimiž se mohl na cestách setkat, se zachovala prakticky nezměněna až do 19. století. Tehdy měla kohoutkovou výšku v západních oblastech cca oněch 137 cm, ti nejvýchodnější zabajkalští byli vysocí spíše 135 cm. Jedna ze zpráv o divokých koních z jeho cestovních deníků se týká povodí Obu. Obští koně měli na výšku asi 136 cm. Výškové údaje pocházejí z pozdější doby, pro konec 18. nebo počátek 19. století přesné údaje nemáme, jen dobové obrázky. Ty nejsou spolehlivým dokladem, nicméně zachycují i koně, kteří se zdají být ještě nižší, než jsou výše uvedené míry.

sdFalk, který nejspíš divoké koně na vlastní oči neviděl a píše souhrnně o divokých koních od jižní Ukrajiny po západní Mongolsko, uvádí, že jsou velcí „stěží jako běžný kůň". Dva autoři z 19. století popisují divoké koně na jižní Ukrajině s tím, že byli v porovnání s domácími koňmi menšího vzrůstu. Srovnávat mohli nejspíše s koňmi nogajského typu, o nichž jejich zasvěcený znalec Schlatter píše, že byli vysocí 4,5 německé stopy, tedy opět 137 cm. Stejně vysocí byli i tehdejší kalmyčtí koně, s nimiž bývali tarpani někdy srovnáváni, ruské vjatky, které pro srovnání uvádí admirál Kuharenko, nebo záporožští kozáčtí koně, s nimiž mohli nejspíše srovnávat místní informátoři, vzpomínající na někdejší lovy na tarpany. Označení „malí" či „nevelicí", které uvádějí ostatní zdroje, zřejmě odrážejí srovnání s těmito plemeny, i když to není explicitně řečeno. Někteří autoři mohli srovnávat ještě s o něco vyšším starodonským či černomořským plemenem. První začalo být šlechtěno koncem 18. století, druhé v 19. století, základem byli koně nogajského typu s příměsí koní arabských, tureckých, perských a kavkazských. V kohoutku obě plemena měla tehdy kolem 140 cm.

Hamilton Smith píše už jen o asijské části carského Ruska a o Dálném východě, a udává, že tarpani „nejsou větší než běžné muly". To není příliš přesný údaj, neboť mula je kříženec osla a klisny, a záleží proto vždy na obou z rodičů. Otec-osel bývá z obou rodičů tím menším a mula bývá podobnější otci. Tehdejší běžná nákladní mula mohla měřit 132-142 cm, blíže spíše k spodnímu údaji. Pokud však Hamilton Smith neměl na mysli tehdejší západoevropské muly, ale převzal uvedený relativní údaj od svých kozáckých informátorů, mohlo by jít o ještě menší výšku, neboť osli i koně v carském Rusku byli nižší než v západní Evropě.

fewA na závěr dva odlišné případy. Revjakinův záporožský průvodce, účastník lovu na divoké koně, přirovnává jejich velikost k dvouletkovi. Kdybychom brali vzrůst dvouletého koně jako 95 % dospělého, u nogajsko-kozáckého typu bychom dospěli k nějakým 130 cm. Možná však nemůžeme postupovat takto mechanicky, protože srovnání nemusí být čistě výškové, může zohledňovat i proporce. Tak tomu mohlo být tím spíše, že informátor zdůrazňoval široký hrudník. Dvouletý domácí kůň mohl být štíhlejší a vyšší než tarpan, dospělý tarpan zase mohl mít proporce dospělého koně, ale být nižší než dvouletý domácí. Přirovnání k dvouletkovi mohlo být kompromisem mezi statnou postavou a malou výškou. Dodejme k tomu, že Šatilov u tzv. chersonského tarpana naměřil kohoutkovou výšku 1,07 cm. Tento kůň byl velmi pravděpodobně křížencem, malá výška je nicméně udivující. Udivila i Šatilova, který napsal, že tento kůň byl ve třech letech velký jako roček malého plemene. I na roční hříbě je to však nízká výška, takové plemeno by bylo menší než malé. Buď měl Šatilov na mysli hříbě nikoli dvanáctiměsíční, ale narozené v průběhu kalendářního roku, tedy zhruba půlroční. Takové hříbě uvedené výšky by v dospělosti dorostlo na nějakých 128 cm, zhruba do velikosti tehdejšího malého mongolského koně. Anebo měl Šatilov na mysli spíše celkovou masu? Kůň tamního malého plemene mohl tehdy vážit od nějakých 300 kg výš. Roček by vážil tři čtvrtiny, tedy nějakých 225 kg a více. Mongolští koně, nejmenší z eurasijských stepních plemen, váží v průměru 250-300 kg, takže takový kůň by byl ve srovnání s nimi, co se tělesné masy týče, celkově drobnější.

fewJeště záhadnější je však von Eichwaldův údaj o divokém koni, kterého svého času choval v Oděse von Nordmann. Popis s největší pravděpodobností zprostředkoval sám von Nordmann, jenž si ho mohl nepochybně dobře prohlédnout zblízka. Co si však počít s údajem, že byl „malý, sotva víc než poloviční oproti běžnému domácímu koni?" Kdybychom jako základ vzali výšku, kterou udává Cornies a Šatilov, a spojení „sotva víc než poloviční" převedli do matematického vyjádření jako tři pětiny, vyšla by nám výška 178 cm. Tolik běžný domácí kůň před polovinou 19. století rozhodně neměl, i kdyby nešlo o srovnání s relativně drobnými ruskými plemeny, ale koňmi používanými v západní Evropě. Snad jde tedy o hmotnost. S čím ale srovnávat, s běžným ruským, nebo jiným koněm? Kdyby von Nordmann srovnával s tehdejším běžným ruským, tři pětiny váhy by vycházely zhruba na 220-250 kg. Takový kůň by byl opět drobnější než mongolský. Kdyby srovnával s arabským, pak by šlo spíše o 270-300 kg, což je zhruba velikost mongolského koně. A pokud s anglickým plnokrevníkem, dělalo by to 300-330 kg, o něco víc než u mongolského.

Výsledkem našich spekulací je, že divocí koně mohli mít na výšku zhruba od 107 cm nanejvýš do 130 cm. Horní hranice výšky by byla o 22 % výš než spodní, což je poměrně velké rozpětí, i kdybychom vzali v úvahu pohlavní dimorfismus; hřebci byli asi o něco vyšší než klisny. Horní hranici je obtížné určit, většina zdrojů nám přímo či nepřímo sděluje v podstatě jen tolik, že byla nižší než u domácích koní, ne však o kolik. Ponechává to však možnost, že tarpani dorůstali ve skutečnosti méně. Kdyby byli opravdu nižší než kulani (a tím také nižší než koně Převalského či mongolští koně), výškové rozpětí by se srovnalo na přijatelnou úroveň.

Druhou možností je, že naopak spodní hranice byla extrémem, příznačným pro určité populace. V jednom z minulých dílů jsme si hypoteticky nadhodili, že velmi nízký vzrůst mohl být důsledkem přizpůsobení životním podmínkám poté, co byli divocí koně lidmi a jejich stády vytlačeni do relativně nehostinných oblastí. To by se dalo vztáhnout na poslední útočiště tarpanů severně od Černého moře, ale i na polopouštní oblasti východně od Kaspiku. Zmenšování tělesné velikosti jako přizpůsobení podmínkám u jiných druhů skutečně známe, ale nejčastěji u ostrovních populací, včetně známých poníků z ostrova Assateague. Na druhou stranu koně Převalského se tělesně nezmenšili ani po zatlačení do nehostinných oblastí, stejně jako zdivočelí koně v Namibii, polopouštích Austrálie nebo Velké pánve.

vsV této souvislosti není jistě od věci, že skythské umění zachycuje často jezdce na koních velikosti poníků. A to ne poníků ve smyslu moderních sportovních pravidel, tj. pod 150 cm. Holeně skythských jezdců plandají pod břichem jejich ořů, což znamená, že buďto byli Skythové olbřímího vzrůstu, anebo byli jejich koně opravdu drobní. První možnost můžeme vyloučit, ačkoli se drobnějším Řekům a jiným obyvatelům Středomoří mohli zdát vysocí, archeologické nálezy ukazují muže o výšce přes 170 cm. To bylo ve starověku hodně, o obry však v žádném případě nejde. Germánští válečníci o nějaké století později připadali Římanům jako obři (a jim zase Římané jako trpaslíci), například Ceasar však o germánských koních jednoznačně napsal, že byli „malí a oškliví," a pokládal je za nevhodné pro potřeby římské jízdy. Sami Římané přitom neměli koně nikterak velké a holeněmi plouhali pod břichy svých koní rovněž. Přesto, soudě podle antických zobrazení skythských jezdců, Skythové v relativní výšce jezdce oproti koni vedli - někdy se bez přehánění zdá, že chodidly dosahovali téměř k zemi. Je tudíž pravděpodobné, že měli koně opravdu nízké, ba dokonce hodně nízké, ještě nižší než Mongolové. Podle Strabóna byli chlupatí a tvrdohlaví skythští koníci nízcí, ale současně ohniví, velice rychlí a vytrvalí. Rychlost a vytrvalost tarpanů se v dnešním jižním Rusku a na jižní Ukrajině cenila ještě v 19. století a prameny z té doby vypovídají v určitých případech o snaze přikřížit tarpany právě z tohoto důvodu k domácím koním.

Starověcí skythští koně pravděpodobně nebyli příliš prošlechtění a byli možná blízcí divokému předkovi více než kterékoli jiné nám známé plemeno. Toto nepřímé srovnání by tedy představovalo další dílek do skládačky, podle níž byli tarpani na naše dnešní poměry skutečně velmi nízcí. Ještě nižší, než jsou dnešní exmoorští poníci. A samozřejmě nižší než kulani, nižší než polští konici, domnělí potomci tarpanů, a také nižší než koně Převalského. Což může být důležitější, než si myslíte. Tarpani totiž s koňmi Převalského možná mohli sdílet zbarvení - necelá desítka pramenů jim totiž připisuje světlehnědé, žlutohnědé, žlutavé, žluté, světležluté, světlé, pískové, plavé nebo isabelu. A tělesná výška by pak byla jediným charakteristickým znakem, který by tarpany a koně Převalského vzájemně odlišoval. A koně Převalského by z tohoto pohledu nebyli ani samostatným druhem, ale možná ani poddruhem, pouze lokální populací druhu, která ztratila kontakt s většinou populace před nějakými sto a více tisíci lety.

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. žofré

    Díky moc Filipe

    14:17 - 06. 05. 2015

    a doufám, že to není poslední článek ani cyklus, který od Vás čtu:-).

  • 2. Filip Tesař

    Milá žofré,

    15:18 - 06. 05. 2015

    za čtrnáct dní donutíme tarpany pěkně ukázat barvu. A věřte, že možná ani nebudete věřit, jak se nám holenkové vybarví!

    A za měsíc se podíváme se na zoubek tomu, jestli byli divocí. Tedy ne jestli těmi zoubky kousali člověky, ale jestli byli species ferus, nebo domesticus. Tím skončíme. Proč se taky zabývat divokými koňmi, kteří třeba ani divocí nejsou, že?

  • 3. Ber

    Díky,

    10:51 - 07. 05. 2015

    Super cyklus, prosím o více historických seriálů, skvěle se to čte :-)

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: