Tajemní tarpani: Byli opravdu divocí?

5. 06. 2015 05:00

Obrázky: 6

Autor: Filip Tesař Foto: archiv autora Seriál: Tajemní tarpani Počet přečtení: 2382 Počet komentářů: 5 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Ptáme-li se, zda byli ti divocí koně, které v našem článku označujeme na základě novodobého úzu coby tarpany, opravdu divocí, nakousli jsme tím poslední kyselé jablko. A kyselé je tedy pořádně.

Tak, jak je ona otázka fantazii podněcující („Přežili opravdu divocí koně v Evropě až téměř do současnosti?"), je odpověď na ni strohá a skeptická („Přežili opravdu divocí koně v Evropě až téměř do současnosti?"). Jinou odpověď než řečnickou otázku v podstatě dát nelze.

V našem světě platí už dávno lidský řád. Lidská ruka přeměňuje i krajinu podle lidských představ, lidé sídlí skoro všude, každá píď země je zapsána v katastru na jméno určitého vlastníka, který ji určitým způsobem využívá. České země se takto zaplnily někdy kolem poloviny 18. století, v době rokoka. Česká krajina splynula v podstatě s krajinou kulturní, vyjma osamocených ostrůvků na hřebenech pohraničních hor, kolem Velkého Blaníku, na Vysočině. Všude se těžilo, selo nebo páslo, všude byly meze, mezní kameny a ohrady, a i úřední vznik oplocených „pralesů" jako Žofínský či Boubínský je dokladem toho, jak v tomto prostředí probleskovala vzpomínka na neexistující divočinu. Ale nejen u nás tomu bylo tak. Nepočítáme-li vysokohorská pásma věčného sněhu a dálný sever, teprve na vzdáleném okraji středovýchodní Evropy se rozprostíral Bělověžský prales. Další dva jemu podobné, jichž se nikdy nedotkla sekera a pila, ležely na vzdáleném, hornatém a zaostalém Balkáně, v Bosně a Černé Hoře. Západně od nejkratší spojnice mezi Baltem a Černým mořem jinak žádná prvotní divočina neexistovala.

Jiné to bylo směrem na východ. Tam ještě v 18. století byly rozlehlé plochy bez plotů a mezí, divočina lesní i stepní, kterou každoročně brázdila nepřehledná stáda kopytníků při svých sezónních putováních, plochy, jež svou rozlohou překonávaly onu kulturní krajinu na západě a v nichž dosud vládl na souši medvěd, v oblacích orel a ve vodě jeseter. Než ale začnete v duchu jásat, že to je to pravé prostředí, v němž mohli přežít i divocí koně, které definitivně vytlačila právě parcelace do té doby panenské půdy, zarazím vás.

Kdy to všechno začalo

feDomestikaci koní stále zahaluje rouška tajemství, víme však, že byli nepochybně chováni před polovinou 4. tisíciletí př. n. l. v dnešním severním Kazachstánu, v poříčí Tobolu a Irtyše, kde v roce 1771 slyšel Pallas o místních divokých koních. Důkaz představují stopy kobylího mléka na nádobách z té doby. Pravděpodobně koncem 3. tisíciletí př. n. l., z něhož máme zatím nejstarší doklady, byl vynalezen lehký vůz, do něhož mohli být zapřaženi koně v poprsním postroji (chomout nebyl znám ještě celá tisíciletí), a tito koně byli už nejen domestikovaní, ale rovněž prošlechtění. Koncem druhého tisíciletí př. n. l. se postupně množí doklady o znalosti jezdectví (například petroglyfy - skalní obrazy, jakkoli jejich datování bývá obecně problematické), jezdectví umožňuje plně kočovný život a eurasijské stepi se zaplňují jízdními nomády. A v tom je kámen úrazu.

V dochovaných historických záznamech o stepních kočovnících žádné zprávy o plotech nemáme, a těžko tam kdy v minulosti existovaly. Malé ohrady pro dojné kobyly a hříbata snad. Víme také, že v historických dobách se cenní jezdečtí koně drželi uvázaní u jurt. Jinak se ale dohled nad stády přenechával až donedávna samotným hřebcům. Ti vodili svoje harémy zrána na pastvu a navečer se zas sami vraceli k táborům. Zjara hřebci mezi sebou soupeřili o kobyly. Lze si snadno představit, že mladí hřebečci bývali vypuzeni z rodného stáda a potulovali se poblíž, snažíce se sami přivábit kobyly. Takto mohly průběžně vznikat polodivoké populace, žijící bez přímého kontaktu s lidmi, o nichž máme zprávy z písemných zdrojů historické doby (jak snadno se taková zdivočelá stáda mohou vytvořit a rozmnožit, víme z první ruky z posledních desetiletí z příkladů v Bosně, Hercegovině, Srbsku, Albánii či Řecku).

Na Ukrajině, v lesostepním pásmu země nikoho na pomezí mezi polsko-litevskou unií a krymským chanátem se potulovala padesáti- až šedesátihlavá stáda zdivočelých koní, jak o tom píše francouzský dělostřelec a kartograf v polských službách Guillaume Levasseur de Beauplan před polovinou 17. století. Uvádí, že tato stáda často vzbudila mezi polskými jednotkami, s nimiž putoval, poplach, když je na dálku měli za Tatary; podle toho se zdá, že zdivočelí koně tam tehdy nebyli nijak vzácným jevem. Jejich přerostlá kopyta, kvůli kterým nedokázali rychle běhat a uniknout tak lovcům, pokládal dobrý katolík de Beauplan za znamení Boží Prozřetelnosti, předurčující tato zvířata k tomu, aby posloužila člověku. Jeho zmínka svědčí o tom, že tito koně zřejmě buď žili mimo své přirozené (stepní) prostředí, prošlechtěním ztratili přirozenou adaptabilitu, nebo obojí - v každém případě to vede k závěru, že šlo o koně zdivočelé a ne původní divokou stepní populaci.

Války vůbec přispívaly k nárůstu zdivočelých populací výrazně, a to nejen na Ukrajině. Ze stejné doby, jako je de Beauplanův popis Ukrajiny, máme zprávu například o divokých koních v Uherské nížině. Z doby o něco pozdější víme, že pod tlakem kozáckého obležení pevnosti Azov vypustili obležení volně svoje koně, pro které neměli píci. V 18. století se v ukrajinských a jihoruských stepích tradovalo, že divocí koně pocházejí právě od nich, což se snažil vyvrátit nám už známý Hamilton Smith mj. poukazem na to, že tatarští jezdečtí koně byli nejspíš valaši. Prževalskij píše o stádech zdivočelých koní v džungarských stepích po povstání dunganů (čínských muslimů), a tak bychom mohli pokračovat dlouho. Dodejme pouze, že pomezí lesostepního/lesního a stepního pásma bylo od doby železné věčnou třecí plochou mezi dvěma světy, kočovníky a usedlými zemědělci, stálou horkou hranicí lemovanou pásmem země nikoho, a že války zde byly pravidelně vedeny minimálně jednou ze stran věčně v sedle. To vše vedlo nejenom k průběžnému přísunu čerstvé krve do volně žijících populací, ale vytvářelo a udržovalo pro ně také přirozený prostor k volnému životu, bez stálé lidské přítomnosti.

Kolem lidských osad tedy v pomyslných soustředných kruzích žila dvojí až trojí populace koní: koně, kteří byli pod dohledem během dne (zvlášť cenní, např. váleční koně, dojné klisny apod., či koně vracející se sami každý večer hledat bezpečí bezprostředně u lidských osad a táborů), případně pak stáda žijící polodivoce a sháněná třeba jen jednou ročně, a konečně zdivočelé populace, z nichž byli občas koně odchytáváni, často ovšem i loveni pro maso (jak o tom podává svědectví de Beauplan, Pallas i mnozí další). Čtvrtým druhem populace teoreticky mohli být skuteční divocí koně. U koní Převalského se zdá, že skutečně žili odděleně, neboť ani v jejich genetických vzorcích, ani v genetických vzorcích východoasijských či jiných domestikovaných plemen nebylo objeveno nic, co by svědčilo o vzájemném křížení. Pořád to však není vyloučeno. Hrdlo lahve, z níž se nabírají genetické vzorky, je totiž zatraceně úzké, všichni dnes žijící jedinci pocházejí - jak už jsme si řekli - z pouhých 13 předků, odchycených nejspíš na omezeném území při jižních svazích Mongolského Altaje, a tudíž se může jednat pouze o určitou populaci v rámci druhu, a víme, že domestikovaní koně i koně Převalského mohou mít plodné potomstvo.

Tisíce až miliony

Stepní populace neprocházely pravidelným sčítáním. Kočovníci přehled o počtech svých koní měli, i když směrem nahoru se počty asi zaokrouhlovaly (Falk píše, že leckterý Baškir, Kalmyk nebo Kazach jich vlastní několik tisíc). Pro hrubou představu nám poslouží pár statistik prodejů, krádeží a úhynů. Tak benátský kupec a diplomat Giosafat Barbaro, velmi dobře obeznámený s vnitřním životem tehdejší Zlaté hordy, píše, že se koně obvykle prodávají po stovce. Kdyby však někdo chtěl v jediném dni koupit tisíc nebo dva, nebyl by to problém. V jedné karavaně, směřující do Persie, bylo podle jeho slov čtyři tisíce kusů; a to musíme vzít v úvahu, co píše na jiném místě, totiž že v „této zemi nechovají příliš ušlechtilých koní [...] nejedí ovsa." Ti, co byli prodávání do Persie, na oves však podle něj navyklí být museli, jinak by nevydrželi cestu. „Přiházelo se mi, že jsem cestou potkal kupce ženoucí koně v takovém množství, že pokrývali veškerou plochu stepi," dodává Barbaro. Podle všeho píše pouze o jedné části tehdy se štěpící Zlaté hordy, konkrétně o azovských stepích při ústí Donu, patřících k vznikajícímu krymskému chanátu.

Tyto počty se zdají být příliš povšechné, nechť zví, že o tři sta let později dokázali Baškirové v jedné jediné posádkové oblasti na řece Ural - odtud máme z té doby opakované zprávy o divokých koních - ukrást Kazachům cca jedenáct a půl tisíce hlav ročně (zaokrouhluji, spočítáno to bylo samozřejmě do kusu). Vrátíme-li se do azovských stepí, odkud máme o divokých koních nejvíce zpráv, pak za kruté zimy 1812/1813 umrzly tisíce koní nejen Napoleonovi, ale i azovským vsNogajcům, Rusům a dalším: ve třech okresech taurských stepí, ležících mezi pobřežím moře a Dněprem (Perekopském, Dněprovském a Melitopolském), přesně 42 069. Počítány podle všeho jen domácí, evidované kusy, zdivočelé ani divoké nikoli. Kočovníkům zůstával dostatek koní k tomu, aby byli plně mobilní, i po prodejích, krádežích či úhynech. Rolnická kolonizace stepí v 19. století všemu nasadila korunu. Podobně jako hospodářství USA, i ekonomika carského Ruska byla koncem 19. století do slova a do písmene tažena koňskou silou: v obou státech připadal jeden kůň na každé čtyři lidi. Takovou hustotu „zakonění" najdeme dnes už jenom na Islandu. Ale v orenburských a povolžských stepích, v nichž cestovatelé 18. století popisovali stáda tarpanů, však počty domácích koní vyšplhaly až na pro nás neuvěřitelných 55 koní na sto obyvatel - a to tu ještě jistý počet koní mohl žít na zapřenou, protože soupisy se pořizovaly za účelem vojenských rekvizic pro případ války. Na stepích se tudíž se zdivočelými a divokými koňmi souběžně pásly deseti- až statisíce, ba milióny koní domácích.

Co se týče stavů koní, o nichž se psalo jako o divokých, pak ve šťastnějších případech máme bližší údaje z 19. století, kdy už byli divocí koně na ústupu - jeden pramen přímo odkazuje na zmíněnou „napoleonskou" krutou zimu, po níž tyto stavy silně prořídly. Vesměs se píše o počtech v řádu jednotlivých harémů, někdy přímo i o počtu kusů v řádech desítek či necelých desítek. V minulosti, ještě o století dříve, byli divocí koně zřejmě četnější, jak lze soudit podle toho, že na ně byly pořádány lovy. Někdy v takových případech, zejména podél dnešní rusko-kazachstánské hranice, mohlo jít o kulany, na Ukrajině ovšem těžko, a přece zde například tuk divokých koní měl pověst skvělého změkčovadla řemení, tudíž úplnou vzácností být nemohl. I tak je ale výmluvné, že zatímco mnohé zprávy o stádech jiných divokých stepních kopytníků - sajg - pravidelně až téměř po moderní dobu zdůrazňují nesčíslnost kusů, stejní autoři nic podobného nepsali o divokých koních. Z toho je dobře patrné, že populace divokých koní, ať se jednalo o koně Převalského nebo tarpany, byly nejspíš jen kapičkou v oceánu koní pasoucích se křížem krážem největším stepním regionem na světě, táhnoucím se od Moldavska po Mandžusko.

Mohla se doopravdy taková kapička v oceánu udržet po několik tisíc let? Člověka přirozeně napadne, že právě oblasti, jako byl Bělověžský prales, mohly skýtat přirozené útočiště. Cožpak koneckonců nemáme zprávy o lesních koních a nehovoří se běžně o lesní formě tarpanů?

Vetulaniho omyl

Prozradím vám v té souvislosti malé tajemství: latinský výraz silvestris, kterým častují divoké koně někteří autoři (úplně první z novodobých autorů, moldavský kníže Dimitrie Cantemir v roce 1714, a po něm mj. Falk a Ljovšin), neznamená ve skutečnosti „lesní". Znamená „divoký". Jenže na počátku 20. století už latina dávno nepatřila k všeobecnému přírodovědnému vzdělání, a když otec polských koniků Tadeusz Vetulani nahradil označení silvestris za domněle synonymní silvaticus, ve skutečnosti učinil zásadní významový posun. Až Vetulani tedy píše o koních lesních, autoři před ním psali o koních divokých, a to pravidelně o stepních (jižní Ukrajina, jižní Rusko, Kazachstán).

Divoké lesní koně skutečně známe, ačkoli jde jen o několik ostatků, a to ze 7.-2. tisíciletí př. n. l. ze severní a severovýchodní Evropy. O koně žijící v lesích nepochybně šlo, neboť jejich fosilie byly nalezeny společně s fosiliemi zajíce běláka, losa, bobra, kance, kuny lesní, medvěda apod. Ale tento lesní kůň se výškou (v kohoutku měřil až 153 cm) i lebkou výrazně lišil od recentních koní. Na archeologických nalezištích počty ostatků koní postupně ubývají, ale v 1. tisíciletí př. n. l. náhle narůstají, což mnohem pravděpodobněji souvisí nikoli s náhlým růstem počtu divokých koní, jako spíše s šířením koně coby zvířete domácího.

gdeNa druhou stranu máme třeba z různých částí Ukrajiny, pokrytých lesostepí či lesem, řadu historických zpráv o divokých koních. Slavný černigovský kníže Vladimir Monomach, veliký válečník a lovec své doby, se chlubí, jak chytal divoké koně po deseti či dvaceti najednou. A takové zprávy nemáme jen odtud. I Monomachův současník, český kníže Soběslav, známý z bitvy u Chlumce, se z nájezdu do Slezska na podzim roku 1132 vrátil nejen s bohatým lupem, ale také s „nezkrocených koní stády". A můžeme pokračovat dál na západ. Koně, označovaní jako divocí, pobíhali v historických dobách různými částmi Pruska, Německa, po Alpách nebo po Vogézách. Tam je chytali; bylo prý těžší chytit je než jelena a zkrotit je byla velká dřina, poté však byli těmi nejlepšími koňmi a vyrovnali se španělským a tureckým. U stepních koní, označovaných za divoké, se přitom pravidelně - ne zcela, ale většinou - zdůrazňuje nemožnost jejich výcviku; když, tak spíše k tahu nebo nošení břemen, ale ne k jízdě, navíc zkrotit bylo možné jen hříbata. I tak prý v zajetí záhy umírali, a když neumřeli, utíkali a navrch s sebou odváděli i domácí koně. Společným prvkem koní volně žijících v lesním mírném pásmu naopak bylo, že se zkrotit dali, byť obtížně. Spolu s tím, že takoví koně se vyskytovali v zalesněných končinách jinak poměrně zalidněných krajin, to vede k logickému závěru, že šlo o koně zdivočelé.

Podle zasvěceného znalce Rusi 16. století, rakouského diplomata Siegmunda von Herbersteina, snášeli tatarští koně dobře hlad i práci, i když se živili jen listím, větvičkami a kůrou stromů, nebo dokonce jen kořeny trávy, které vyhrabávali kopyty v zimě zpod sněhu. Domestikovaní koně se tedy dokázali živit listím. V kontextu domestikace to není nic výjimečného, většina Evropy spadá do lesního pásma a většina lidských sídel zde byla původně založena na mýtinách. Krávy, ovce i kozy se pásly na okrajích lesů, často se jim jako píce místo trávy nosily náruče mladých větví. Koňské pozůstatky se západně od souvislého pásma eurasijských stepí objevují někdy před koncem 4. tisíciletí př. n. l., ve velkém nejprve ve středoevropské stepní enklávě - Uherské nížině, což naznačuje, že sem kůň nejspíše přišel od východu, ze souvislého pásma stepí. V průběhu 3. tisíciletí př. n. l. se kůň, očividně (také) jako masné zvíře, šíří na území dnešního Slovenska, Česka, Rakouska, jižního a středního Německa a odtud dál a dál. Koňské pozůstatky nalézáme na lidských sídlištích, šířil se tedy pravděpodobně spolu s lidmi již v domestikované formě, a stejně tak byl pravděpodobně živen podobně jako jiný dobytek. Pokud koně zdivočeli, žili přirozeně rovněž v lesích. Takového původu mohli docela dobře být i koně v Bělověžském pralese, chráněném jako královská honitba. Také jinde v Evropě se populace volně žijících koní dodnes udržely tam, kde byly původně chráněny jako feudální honitby: sem patří i poníci z anglického Exmooru či New Forestu nebo dülmenští poníci na panství hrabat z Lippe.

Jeden z autorů, který viděl koně původem z Bělověžského pralesa ve zvěřinci v Zamośći, píše o krátkých hřívách. To by sice mohlo naznačovat, že šlo o divoký druh, jenže to nevyvrací ani domněnku, že šlo o potomky dávno zdivočelé populace z archaických dob, kdy se stojatou hřívou vyznačovaly i domestikované populace. Existuje vůbec způsob, jak zdivočelé a divoké populace od sebe spolehlivě odlišit?

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. žofré

    Díky za celý cyklus.

    16:40 - 07. 06. 2015

    Byla bych moc ráda, kdybyste psal dál:-).

  • 2. Filip Tesař

    Mělo to bejt poslední...

    17:27 - 07. 06. 2015

    ... ale bylo to moc dlouhý, takže finální díl (druhá půlka dohadů, jestli tarpani byli opravdu divocí) bude příště.

    A ještě jsem během práce na seriálu přišel na zvláštní bonbónek, to bude taková závěrečná tečka.

    V jistým starým ruským měsíčníku jsem našel reportáž z lovu na tarpany tuším někde v dnešním západním Kazachstánu.

    Je to nazvaný "rasskaz iz vospominanij mojej molodosti" - "přiběh ze vzpomínek mého mládi," - "rasskaz" může znamenat i "povídka," ale může to bejt opravdu zapsanej skutečnej příběh. Ovšem: jde o literární časopis. Nicméně popis způsobu lovu, pohledu na koně zdálky i na ulovený exempláře zblízka je natolik podrobnej a souhlasící se střípkama informací odjinud, že by si autor musel podle mýho hodně pečlivě shánět podrobnosti (a nebyl google, dokonce fotky byly tehdy v Rusku pořád ještě rarita; psal se rok 1861). A proč by to dělal - autoři Rukopisů měli jasnou motivaci, ale tenhle?

    A kdo to vlastně byl? Autor je totiž uvedenej jen iniciálama: P. B-c a nepodařilo se mi zjistit, o koho šlo, mezi pravidelnejma spolupracovníkama redakce nebyl, ani nešlo o literáta.

    Takže máme detailní popis, možná je to ovšem fikce. Pokud to někdo fakt zažil, nevíme, kdo. Víme zhruba, kde, ale nevíme kdy. Takže víme leccos, ale vlastně nevíme vůbec nic... Přeložím příslušný pasáže a každej ať si to přebere, jak se mu zlíbí. Hezká tečka, ne?

  • 3. HelaS

    Jak jinak?

    02:29 - 08. 06. 2015

    Reaguje na 2.

    Filipe, krásně tomu dodáváš pointu (borszem?)
    Paráda, jednoduše paráda!

    A souhlas s žofré, veliký souhlas.
    Co by mohlo být další téma historika jazykozpytce...
    Co takhle jak to bylo doopravdy s těmi Mohamedovými klisnami? Co ty byly ve skutečnosti zač, a je vůbec možné to, co se o nich traduje?

  • 4. Katka K.

    Díky děvčata :-)

    09:59 - 08. 06. 2015

    Reaguje na 3.

    Také se snažím ukecat Filipa, aby psal, mně by se líbil i seriálek o tom, jak vlastně (asi) byli koně domestikováni a co se o tom ví, něco o životě kočovníků a podobné historické věci, ale moc se mu nechce, prásknu to.:-) Tak jsem moc ráda, že nejsem jediná, kdo by rád pokračování.

  • 5. Filip Tesař

    Další témata

    10:30 - 08. 06. 2015

    Musím říct, že než jsem se dal do psaní, tak jsem si myslel, že o tarpanech (teda o tom, co se o nich napsalo) něco vím. Díky psaní seriálu vím teď mnohem, mnohem, neporovnatelně víc. Proto mi přišlo přirozený to nějak zužitkovat, napsat třeba nějakej anglickej článek, a protože do seriálu se vešel jenom kousek, dát dohromady knihu. Pár kousků by se asi během pár let prodalo i tady a na Slovensku, ale smysl by to mělo jedině anglicky. Anglickej článek se odvážím, ale knihu se neodvážím, takže poraďte, kdo by byl ochotnej ji přeložit do angliny, šábnem se napůl. Nevím teda, jestli má smysl to nabízet nějakýmu uznávanýmu odbornýmu nakladatelství, kde by se to chytnout mohlo, ale kde má autor z každýho výtisku doslova pár penny. Možná spíš vydat tady, ale anglicky a využít Amazonu... No, každopádně, čím dřív to bude, tím dřív by byl další seriál. I když samozřejmě kdo ví ("Frištenský, ty se vždycky s něčím vytasíš...").

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: