Sucho coby impuls k hospodárnosti?

13. 05. 2019 07:00

Obrázky: 9

Autor: Iveta Jebáčková-Lažanská Foto: archiv autorky, Pixabay, Shutterstock Rubrika: Ustájení a péče o koně Počet přečtení: 3054 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Od loňského roku se táhne celou koňáckou scénou jako tenká červená nit (oprava: jako tlusté rudé lano!) téma sucha. Bohužel téma natolik závažné a oblast našeho zájmu (koně) postihující do tak obrovské šíře a hloubky, že občas snadno přerůstá v paniku. Šťastní přešťastní koňáci, kteří dosud nevěří, že fenomén sucha tu reálně je a nejde pouze o „komplot“ zlých zemědělců, kteří chtějí vyšroubovat ceny sena (což se už, převážně díky překupníkům, tak jako tak děje). Přešťastné kraje a oblasti, které sucho zasáhlo zatím jen méně! Protože zoufale suché lokality, kde byl již koncem dubna (!) vyhlášen zákaz zalévání, rozdělávání ohýnků a umývání aut, opravdu v ČR existují.

Loňský rok byl podle údajů z pražského Klementina v průměru nejteplejším od roku 1775, kdy se začalo se soustavným měřením. Jelikož sucho postihlo většinu území naší republiky skutečně v míře neobvyklé a poznamenalo ceny sena nevídaným způsobem, máme tu první zkušenosti ze zimy, kdy spousta chovů musela hospodařit s naprosto stěžejní krmnou komoditou našeho oboru jinak než dosud – výrazně úsporněji.

Během posledního desetiletí, zároveň se vzestupem koní chovaných celoročně venku, se rozmohl trend krmení sena nonstop, což nikdy dříve v historii chovu koní v tak plošně obrovském měřítku neexistovalo. Ani se nemusíme zabývat problematikou bioplynek, vývozu sena mimo hranice ČR a dalšími faktory, které se podílí na neradostné současné situaci, abychom pochopili, že končí éra snadných a samozřejmých nákupů senných balíků, kde se podíváš. Sucho samotné, i bez přidružených faktorů, totiž stačí k významnému snížení výnosů do té míry, že chovatelé tíživě pociťují nedostatkovost této komodity. V některých lokalitách zatím ještě méně, v jiných však obrovsky významně.

Ráda bych, abychom se nad hospodařením se senem zamysleli v prvé řadě pohledem střízlivě kritickým, každý takříkajíc na vlastním dvorku a sám za sebe. Co kdybychom se, pro začátek, podívali na své koně a zhodnotili jejich výživový stav... Opravdu jsou tak hubení, že musí mít seno ve dne v noci bez omezení? Nebo nám stojí u balíků zvířata na hranici tloušťky až obezity, ale my to už ani nevnímáme, protože se pohled na „správnou“ nakrmenost koní od minulých dob výrazně posunul? Opravdu naše zvíře pracuje, tedy vydává energii navíc, aby muselo tlačit ve zbytku času seno vysoké kvality nonstop? Majitelé bedlivě sledují své vlastní kilogramy, dokonce si mnozí poctivě zapisují denní příjem kcal či kJ, běhají a disciplinovaně cvičí, navštěvují posilovny a dbají na svůj nepřemrštěný jídelníček nejen z estetických důvodů, ale především v souvztažnosti se zdravím. Přitom u svých vlastních koní nejsme schopni správně posoudit ani krmnou kondici, ani její dopad na zdraví zvířat.

Zažilo se pomalu, leč jistě, že čím kulatější kůň, tím lepší chovatel/ustajovatel. Dokonce i hříbata mívají zhusta nadváhu, když se tak člověk při cestách po republice (a já musím přiznat, že i u mne doma) rozhlíží po pastvinách. Kam jsme to došli, kde se to vzalo? Pojďme se společně ohlédnout zpět do poměrně krátké historie chovu koní venku, připomenout si, jak se vlastně krmení senem při přechodu na tzv. 24/7 (dnes již zažité synonymum chovu koní bez zavírání) vyvíjelo.

Obrovské množství chovatelů přešlo na venkovní držení koní bez dostatečných rozloh, které by jim přes léto pastvou seno ušetřily a kondici zvířat pozvedly. Kolem Brna a Prahy, ale i jiných velkých měst, je stájí jako máku /nebo spíš jako řepky? :-)/, ale pastvin, které by nebyly v létě jen vydupanou pouští, těch je naopak jako šafránu. Takže zde běžně vidíme koně na seně i přes pastevní sezónu, samozřejmě. Což chovy z méně osídlených částí republiky neznají, jako samozřejmost už vůbec ne. Výhoda okolí velkých měst (dostatek zájemců o ježdění i o ustájení koní) se tak stírá obrovskou nevýhodou – opravdovým nedostatkem ploch k pasení.

Další důvod vysoké poptávky po seně z řad koňáků, větší než v minulosti, je jednoznačný fakt, že koně chovaní venku i přes zimu, tedy vskutku celoročně, mají mnohem větší spotřebu sena než koně přes mrazy na noc (často více než půl dne) boxovaní. Přičemž zimní pastva na malých plochách samozřejmě nehrozí, stejně jako ta letní je jen zpestřením dne – takže je mnoho koní odkázáno na seno vlastně neustále, den co den, po celičký rok. A to v poměrně velké části naší republiky.

Plus se stále zvedají počty majitelů koní a ustájení u domu – kdo má možnost létat českou krajinou třeba na paraglidu, dobře z výšky vidí, jak rok od roku v každé sebemenší vesničce vyrůstají nové a nové ohrádky na zahradách za baráčky. Téměř všichni tito novopečení majitelé domácích koníků, chodící do zaměstnání, krmí seno nonstop → na téměř všech výbězích vidíte stát krmelce se senem s neomezeným přístupem. Celkově se v republice v posledních dvou dekádách, až do loňska, neustále zvyšovala průměrná spotřeba sena na jednoho koně (dle záznamů ustajovatelů a soukromých statistik).

Zpět na začátek historie venkovního držení koní

Na systém „postavím balík na výběh/pastvinu a o krmení se dalších x dní nestarám“ se zvykalo velice hezky a rychle. Jak by také ne? Seno stálo pár korun a koupit se dalo kdekoli. Pršelo dost na to, aby každý majitel pozemků k výrobě sena měl v pohodě dvě seče za rok (otavy byly samozřejmé, kdežto v současné době například my, z vyschlého okolí Brna, otavy už pátým rokem de facto nemáme). Vojtěšky dávaly seče tři, někde i čtyři… – loni jsme měli seče dvě (druhá chabá), podzimní třetí porost byl tak žalostný, že nestál za to ani senážovat – sekli jsme ho tedy na zeleno a v pohodě zkrmili, i když by při srážkově průměrném létě takové plochy nebylo našemu množství koní zkrmit do zámrazu možné… – tolik pro představu propastných rozdílů výnosů zelené hmoty v minulosti a nyní konkrétně v okolí Brna plus dál na jih Moravy. A nebudeme jediná vysušená oblast – stačí sledovat mapy sucha Intersucho

Kde se vzal trend krmit seno ad libitum?

Upřímně – mnoho prvních venkovních chovů nemělo vhodné podmínky k provozu koní stabilně (24/7) venku (neodvažuji se mluvit v přítomném čase, protože dnes již zcela jistě každý majitel venkovního ustájení pochopil, co vše je absolutně nutné, pokud nejsou náležitě velké plochy, provést za opatření na výbězích, mají-li sloužit ve dne v noci v každém počasí, jaké úpravy a jaká denní údržba je nezbytná). Pojďme tedy mluvit pouze v čase minulém... :-) → tehdy na začátcích byl v mnoha případech neustálý kontinuální příjem sena to jediné, co koně dělilo (a často i to ne zcela úspěšně) od vychrtlých, od hlavy až k patě bahnem obalených zoufalců, bojujících o každé sousto. A jejich majitele a držitele od tyranů.

Držení koní na nedostatečných plochách základních výběhů (nedostatečných jak rozlohou a uspořádáním, tak vybavením), znamenalo:

  • při sebemenší vlhkosti se malá plocha ihned rozblátila a promísila hlubokou „orbou“ koňských kopyt s trusem, močí, slámou a senem, které se v počátcích ještě dávkovalo, ale nikoli do krmelců, nýbrž na zem…
  • neustálé bláto znamenalo krmit co nejblíže k hrazení, kde bývaly sušší pásy méně rozdupané hlíny, ale i tak docházelo ke značným ztrátám sena přetaháním a zadupáním pod koně do marastu, tudíž koně stejně neměli velice rychle co zakousnout a hubli…
  • tehdy z počátků si systém venkovních chovů mnoho nadšenců spojovalo se slovíčkem „bezúdržbovou“, takže se kobyláky na výbězích spíš nesbíraly… nebo sice sbíraly, ale spíš nepříliš poctivě... a v období bahen po břicha spíš vůbec, protože to prostě v podmínkách, které v takových ohradách panovaly, de facto ani nešlo... Čekalo se, až prostor vyschne a uklidí se „na jaro“ – po celé dlouhé zimě byl výběh semeništěm nákaz a problémů kožního i trávicího charakteru a jarní úklid bývala potom opravdu „z gruntu“ mega-akce!…
  • mnoho koňáků nemělo finance na správně prováděnou hlubokou podestýlku, takže i když se snažili některé plochy udržet pomocí slámy jakž takž nerozblácené, nedařilo se jim vysušovat, ale naopak zadělávali na větší a větší bažiny. Protože udržet na zimu slaměná ležiště stále novým a novým zastýláním v přijatelném stavu je při koních chodících sem tam a nanášejícím do slaměného prostoru neustálé mokro a bláto nemožné. Pokud nemáte zásoby slaměných balíků v počtech nebývale nadstandardních a techniku na pravidelné vyvážení těchto slaměných ploch tak často, jak je třeba, tudíž po větším dešti klidně hned, jste jednoduše bez šance. Nemluvě o tom, co technika, i když je nakrásně k dispozici, s blátivými výběhy dělá…
  • v případě dešťů tyto výběhy úspěšně čvachtaly bezedněji, než proslavené skotské bažiny – leckde po republice zasahovali i hasiči a vyprošťovali zapadnuté koně, kteří se nedokázali postavit a z bláta se bez pomoci dostat. Držení koní na takovém životním prostoru rovnalo se často půlročním bahenním lázním či pobytu koní v rašeliništi (bohužel značně páchnoucím a určitě ne léčivém)…

Někdy během doby, kdy se Česká republika přeměňovala v krajinu posetou blátivými výběhy, nám přestalo v zimě mrznout a začalo namísto čtyř ročních období pouze dvojí: letní, často tropické ihned od jara, a podzimní, od konce léta až do dalšího jara. A tak se monotónně střídala vedra s blátem, aniž by ke slovu pustily bílou zamrzlou matičku zimu. Horká období sice rychleji vyžehlila bažinné plochy výběhů, ale pro naši středoevropskou přírodu to výhra rozhodně nebyla. Negativní dopady na faunu i flóru na sebe nenechaly dlouho čekat...

Majitelé a ustajovatelé sice při sběru bobků v šortkách a kroksách, bez bahna a utopených holínek, jásali a velice rychle zapomínali, jak krušno bylo... jenže s příchodem podzimu se chtěj nechtěj zase hezky rychle rozvzpomněli. Bláto bylo zpět, a horší než minule, protože opakovaně močí a trusem plus slámou a senem sycená a udusávaná a zase rozbahňovaná půda ztrácí samovyrovnávací mechanismy, takže rychleji čvachtá a déle zůstává na povrchu mazlavá. A v takovém blátě se přece nedají výběhy plné koní upravovat! Holt přežijeme další mokrou zimu a budeme s nadáváním vyhlížet jaro...

Dnes je již situace díkybohu jiná! Díky prvním osvětovým článkům MVDr. Dominiky Švehlové o možnostech úprav výběhů, díky nastřádaným zkušenostem z hororových období a následného horečného hledání řešení, se uvažování venkovních držitelů koní nutně posunulo úplně, ale úplně jinam. Podle dostupnosti ploch a množství koní na nich se venkochovatelé rozdělili na dvě skupiny – jednu, která má dostatek hektarů a tak prostorné plochy, že bláto prostě nemá. Pokud místy ano, dá se velkoryse přehlížet, protože koně stále mají dost a dost prostoru suchého, kam si mohou odejít a žít si v dostatečném komfortu. Druhá skupina má ploch méně, řeší tedy pohodu pobytu koní na menším, ale stále venkovním prostranství pomocí již dávno rozšířených a dostupných zpevňovacích rohoží a jiných materiálů (více článek A zase bahno kam se podíváš). Dávno se také krmí technologicky propracovaně, bez toho, že bychom nutili koně vyžírat seno z bahna (spousta inspirace v článku Krmelce a koně venku). Přesto se ještě na chvíli vrátím k dobám minulým, pochopíte proč…

Vzhledem k počtům zvířat a absolutní nevybavenosti venkovních ploch se nedalo při sebelepší vůli přes blátivá období udržet potřebné welfare koní. V té době začaly, jako reakce na spoustu po republice viděných bahnitých hrůz, vznikat články pochybující o vhodnosti venkovního chovu, vydělila se do extrému obec koňáků „boxových“ od těch „venkovních“ – a začaly virtuální, mediální a často i reálné boje... Lidé posílali KVS (Krajskou veterinární správu) na sousedy, kterým koně stáli na dešti zapadeni v hlubokém blátě okolo utopeného balíku sena, veterináři odmítali jezdit do neblaze vyhlášených chovů držet v mrazech na širých pláních kapačky v umrzající ruce nad hlavou, bez možnosti odvést koně do závětří pod střechu, majitelé začínali vyhrožovat ustajovatelům odchodem, pokud nezasáhnou a bláto nepořeší.

Na jedné straně stáli zastánci přírodna i za cenu nepohody koní i ošetřovatelů (v klimaticky náročná období), na druhé straně zastánci absolutní pohody všech po celý rok za cenu boxování (alespoň v hnusné dny). Sem tam přilévaly oleje do ohně i strany zcela „nevenkovní“, které mají problém s držením koní ve stádech ze samé podstaty svého nazírání účelu držení koní… Při těchto potyčkách se pomaličku (a zcela zákonitě) začínal z plen chtěj nechtěj klubat systém, který později umožnil bezproblémové fungování i celoročně menším plochám. Ale tam ještě nejsme – ještě se stále prodíráme nánosy bláta v nezpevněných výbězích… a zjišťujeme, že i veliké plochy mají problémy

Většinou se totiž o hezká ustájení s pastvinami strhla kolem větších měst taková bitka, že i původně dostatečný prostor postupně padl za oběť náporu vyšších a vyšších počtů ustájených koní. Beznadějně překoňované bylo, ať jsem konkrétní, celé velké okolí Brna… sehnat kvalitní venkovní ustájení? Takřka nemožné! Málokdo totiž odolal a nepřijal nějakého toho koně navíc, nad „akorát“ stav, a tak ani ti, co začínali s dostatečným prostorem, nakonec nedisponovali plochami natolik rozlehlými, aby je mohli bez úprav ponechat koním celoročně a nestalo se z nich jedno veliké blátiště. V nejsychravějších, nejmlhavějších dnech naprosto bez sluníčka byl na zvířata schlíple stojící s ocasy proti větru na komplet rozblácených holých výbězích žalostný pohled… sucho neexistovalo, jakmile se majitel vzdal boxu, odsoudil koně k zimnímu životu v hmotě umíchané z dešťů, moči, výkalů a zbytků sena či podestýlky… úniku nebylo.

Jak krmit v bažině?

Jak v něčem takovém řešit problém s krmením? Protože pokud jediné sucho představoval přístřešek, v té době již pomalu začínající přicházet ke slovu, neumožňoval ale velmi často dostat se dovnitř k senu všem koním – a to ze samé podstaty tohoto systému: pokud je zdroj potravy na příliš malé ploše, vznikají nutně třecí plochy a stupňuje se agrese. Navíc většina přístřešků byla malých, takže koně dovnitř nanosili tolik mokra a bláta, že nakonec i pod střechou měli jedno velké bahniště. A tam, kde je seno, začnou koně dříve či později močit a trousit, takže nakonec sucho nebylo ani pod posledními záchranami venkochovatelů – pod střechami… Bez možnosti příjemných vzdáleností u krmení (tedy takových, jaké umožní stádu život bez stresu a bojů o žvanec, nutných k zachování klidu ve skupině), s oprávněným strachem koní, že seno brzy dojde a na dalších x hodin žádné nebude, dokázala průbojná zvířata dělat těm submisivnějším ze života skutečné peklo.

Tehdejší nepochopení v té době ještě nového „oboru“ v ČR – chovu venku – a nulová vybavenost koňských a farmářských prodejen dnes už samozřejmými potřebami typu zpevňovacích rohoží, krmelců, venkovních napáječek, sítí na seno, atd… – to vše dohromady s nulovými zkušenostmi s chovem pod širým nebem zapříčinilo jediné možné vyústění celé problematiky: přísun sena koním nonstop. Kdy se v rámci možností dokázala jakžtakž nažrat i zvířata, která by jinak, při dávkovaném přísunu, hladověla. Ceny balíků byly natolik příjemné a snadno dostupné všem, že nějaké zašlapané zbytky ještě dlouhá léta mnoho provozovatelů venkovních chovů vůbec nezajímaly. A zvířata nonstop venku konečně mohla přestat hubnout…

První vlaštovky v podobě podomácku vyráběných krmelců ani nebyly přijaty nijak nadšeně, lidé se houfně děsili, upozorňovali na nebezpečí zranění koní, odmítali postavit na výběhy cokoli, co by kvůli „nutným ztrátám sena, se kterými správný hospodář počítá“ mohlo zvířata ohrozit. Postupně se ale více a více lidem začala zamlouvat pozitiva tohoto přístupu, kdy seno vydrželo výrazně déle a koně ho nezadupali do bláta a neznehodnocovali močí a trusem. Lidé začali mít, v neposlední řadě, konečně i méně práce a starostí. A kdykoli v historii člověk objevil cokoli, co mu umožnilo žít komfortněji, tedy s menším nasazením sil k fungování, v ten moment měl samozřejmě jasno o směru, kterým se chce ubírat. Což je zcela v pořádku! Protože, řekněme si na rovinu, první chovy koní venku byly tak náročné na udržení welfare zvířat, stály nás tolik dřiny a tak obrovské nasazení, že to mnozí z nás odnesli vlastním zdravím…

Jakákoli vychytávka tedy nutně musela být s jásotem uvítána a následně v praxi dovedena k větší a větší dokonalosti. A tak vznikaly první krmelce na velké balíky (postupně konečně i kombinované se sítěmi pro úsporu sena) – a především CHUŤ a odvaha je používat i za cenu občasných počátečních úrazů, než se systém vychytal...

Dnes si již neumíme představit házet koním seno do sajrajtu (ať nezním sprostě – slovo pochází z něm. Sauerei, Säuerei = svinstvo, a běžně se používá/). Tzv. hromádkování nebo také rozkulení celých balíků po ploše (u velkých stád a velkých ploch) nám dobře funguje v suchu, nikoli ovšem v marastu /další cizí slovo... :-)/, kdy už jsou ztráty neúnosné. Dospěli jsme definitivně do bodu, kdy ztráty vnímáme jako negativum promyšlenosti systému samého plus si je již z ekonomických důvodů ani nemůžeme dovolit.

Vřele doufám, že doby, kdy nepořešené menší plochy (určené pro mokrá období) nedokázaly udržet welfare koní, jsou pryč. Že nastala éra, kdy zpevnění základních výběhů a vybudování kvalitního zázemí na nich, navíc funkčního, je již samozřejmostí, a že jsou pryč časy, kdy nešťastní koně zapadali po břicho do bláta smíseného s močí a trusem a zoufale bojovali o znehodnocené seno zašlapané do břečky všude okolo. Že je již minulostí pohled na obrovsky nesourodá stáda, kde ti méně šťastní členové bývali vyhublí, plni nateklých, krvavých kousanců a zhmožděnin po kopancích, nad kterými ustajovatelé „velkoryse“ mávli rukou s tím, že si to koně přece přirozeně vyříkávají a mluvit se jim do toho nemá... Pohled na nakrmenější průbojná zvířata, která dokázala vybojovat stálé místo u balíku, od kterého se potom ale odmítala pohnout, býval vykoupen zase naopak cenou jejich permanentního přežrání. Na rozdíl od hubených bojácných stádových otloukánků, kteří neměli šanci se k senu na dostatečnou dobu zaparkovat. Tudíž jedni, často jen díky neskutečné agresi, vybojovali dost pro udržení své kondice, zatímco druzí hubli před očima. Opakuji – vřele doufám, že takovýto systém je již skutečně všude minulostí!

Sucho

Bohužel ne úplně šťastné řešení, vedoucí k obrovskému plýtvání senem a uvyknutí tomu coby standardu – totiž nastavět tolik balíků, aby každé zvíře pohodlně bez bitek mělo co žrát, vedlo na jedné straně k většímu komfortu koní venku (lehání si do sena a válení se v něm, před érou krmelců, bývalo známkou blaha koní a skvělého ustajovatele), na straně druhé k obrovsky pohodlnému životu majitelů, kteří se po nastavění balíků na výběhy již o další krmení třeba několik dní nestarali – a na to se zvyká setsakra dobře, pochopitelně (neuvádím to jako něco proti pracovitosti lidí, jako negativní položku, tak to tak prosím nevnímejte – vztahuji to pouze k problematice plýtvání senem).

Zdálo se, že problém krmné kondice koní je konečně pořešen. Že systém „kůň musí mít stálý přístup k senu 24 hodin denně“ nám venkochovatelům zázračně rozlouskl naprosto vše (až na obezitu koní tedy – která se plíživě začala rozlézat republikou)… Jenže ejhle – přestalo pršet! Začala regulérní, pro naši krajinu nezvyklá sucha. Se všemi důsledky, které fenomén vysychání krajin přináší. Ceny sena se vyšplhaly ze dne na den do závratných výšin a dost možná, že dál porostou… A spotřeba sena při nonstop příjmu je obrovská, opravdu podstatně vyšší než při dávkování, jak si mnoho lidí letos v zimě ověřilo. Tudíž i dopad na ekonomiku naší domácí pokladnice (nebo jen hubené pokladničky) se náhle ukazuje být neudržitelný. A řešení opravdu není v hromadných virtuálních lynčích zemědělců. Je načase začít řešit venkovní chov koní i s ohledem na úspornost, na ekonomiku hospodaření. Je čas odbourat zažitý stereotyp „kdo má koně venku, MUSÍ krmit bez ohledu na peněženku“. Je to totiž nesmysl likvidační pro venkovní ustájení jako taková.

V době, kdy srážek ubývá a ceny se šroubují neskutečně vysoko, budeme muset přijmout fakt, že ze sena se stává tržní komodita. Ovšem mladá koňácká generace má již pevně zafixováno, že koně potřebují k přežití žrát nonstop… – co z toho dohromady asi může vyjít? Seno jako velice výhodně obchodovatelný, pro koňáky nepostradatelný artikl. Se všemi vyplývajícími důsledky, kdy ten, kdo tento artikl obchoduje, chce samozřejmě vydělat maximum, a ten, kdo ho potřebuje, musí akceptovat ceny a nakoupit. Nebo hledat jiná řešení…

Tlak na ustajovatele dnes, kdy jsou majitelé koní již velmi pevně uvyklí krmení sena ad libitum, ale levný kvalitní objem prostě není, je v těchto dnech opravdu obrovský. Celou zimu se muselo šetřit s vidinou, že se koně na jaře pustí do pastvin – a ono neprší… tráva neroste… V dny, kdy článek dopisuji, sice přes naše území nějaké deště prošly, ale na zásoby spodní vody mají nulový vliv, mnohde ani trávu pořádně nezalily… Návštěva z Čech u nás na Moravě byla zděšena z obrovských suchých puklin, které v pastvinách v drnu máme – i po dešti (no…, spíš deštíčku).

Vstupy začínají ukazovat, že ustajovatelství bude muset výrazně zdražit, nebo skončit… Majitelé, kteří mají své koně doma a poznali již slasti a strasti koňáctví z trochu jiné stránky, jsou v tomto směru podstatně pružnější a věřím, že již nyní velmi přemýšlí nad každým stéblem, které koním „nazdařbůh“ odpadne od huby… S tendencí krajiny vysychat je hledání viníka na sociálních sítích, kde se diskuze hemží sprostými nadávkami na konto výrobců sena, zcela mimo reálná řešení situace. Stejně totiž nakonec nebudeme postaveni před jinou možnost, než začít seno opět dávkovat, používat důsledně zpomalovače příjmu objemných krmiv (sítě a rošty) a celkově podstatně šetrněji s krmivem (tedy i s pastvinami!) hospodařit. Ceny dolů jen tak nespadnou a výhled odborníků na klima není pro prvovýrobu sena příznivý… Pokud nebudeme mít to štěstí, že se příroda smiluje a začne opravdu pořádně pršet, nikoli jen lokálně, ale opravdu plošně a spolehlivě jako dříve, budeme muset změnit způsob uvažování. My, koňáci. Všichni a od základu…

Příště se podíváme na sucho zase z trochu jiného pohledu a také nakoukneme k několika konkrétním držitelům koní, ať již svých vlastních, nebo ustájených, jak se s první zimou nesoucí se ve znamení „seno se vyvažuje zlatem“ poprali…

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: